Touch

Dívat se na divácký vývoj mysteriózního seriálu Touch není zrovna nic veselého. Z pilotu skákali díky výborné práci Francisa Lawrence prakticky všichni do stropu a u FOXů se po slibném začátku těšili na nový hit. Jenže stačilo pár naprosto rutinních a nudných dílů s neustále se opakujícím schématem a malér byl na světě. Timu Kringovi a jeho bandě scénáristů zmizeli z hlavy nápady ještě rychleji, než diváci od televizních obrazovek a na závěr druhé, logicky poslední, řady se již tak vydržela dívat jen skupinka nejvěrnějších. A nutno podotknout, že stanice toto rádoby záhadné dílo zatrhla naprosto právem.

Ani druhá série patálií malého Jakea a jeho obětavého fotříka se totiž po scénáristické stránce příliš nevytáhla. Tvůrci tentokrát přicházejí se zprvu zajímavou hlavní dějovou linkou, v níž se Martin Bohm snaží zachránit svého synka před nebezpečnou nadnárodní organizací a ještě přitom najít stejně nadanou Amélii. Scénáristům se nedají upřít slušně rozehrané zápletky, nějaké ty dobré nápady či tajemné otázky by se v seriálu taky našly a jednou tvůrci více než solidně překvapí. Jenže scénáristům dělá hodně velké problémy převést tyto momenty z hlavy do počítače. Dialogy jsou nezajímavé a šustí papírem, příběh je často vyplňován naprosto nezáživnými a uspávacími epizodními linkami a některé scénáristické berličky, zvláště v závěrečných epizodách, jsou skoro až k smíchu.

Scénáristická impotence se bohužel podepsala také na postavách a ani herci si s tím nevědí moc rady. Zoufalá matka v podání Marie Bello je většinu času spíše otravná a počínání hlavního hrdiny jen zbytečně podkopává nohy. Zpočátku zajímavý vědátor Calvin Norburg pak zase na konci působí dojmem, jakoby se tvůrci snad sami nedokázali rozmyslet, zda půjde nakonec o postavu kladnou či zápornou a linie náboženského fanatika Guillerma se zde nakonec ukáže jako zcela zbytečná. Jediným zajímavým charakterem tak zůstává pouze pátrající Martin v podání neselhávajícího Kiefera Sutherlanda, jemuž divák i přes pitomé scénáristické peripetie stále drží palce.

Scénáristé zkrátka vůbec nedokázali vytěžit potenciál, který celý příběh skýtá a režie je na tom možná ještě hůře. Rutinní režie totiž jen málokdy vykoukne ze šedého průměru, pomalé tempo některých epizod vás skoro uspí a nějaké tajemné atmosféře či budování napětí se zde také nedá hovořit. To zamrzí hlavně v závěrečných dílech, v nichž se scénáristům podaří příběh jakžtakž uspokojivě uzavřít. Nenápadití režiséři však z toho nedokážou vykřesat skoro nic. Žádné zběsilé tempo či snad gradace napětí, režie si jede stále ve svém pozvolném tempu jako by se nechumelilo. Divákovi je tak vlastně na konci úplně jedno, jak to celé skončí a už chce mít prostě to režisérské trápení za sebou.

Ani druhá sezóna tajemných čísel zkrátka nedokázala využít svého velkého potenciálu a tvůrci tak opět vyhodili nadějnou zápletku do koše. Touch je zkrátka jeden z těch projektů, u nichž si říkáte, že kdyby si ho vzal do rukou nějaký schopnější tvůrčí tým, tak to celé mohlo dopadnout daleko zajímavěji. Na rozdíl od kolegy Daviese, jenž v nedávném článku naznačil, že mu je zrušení seriálu vlastně i tak trochu líto, jsem já naopak rád, že to malý Jake s hrdinným tátou již za sebou. Tim Kring dostal druhou šanci, zase jí podělal a takové seriály si již prostě další šance nezaslouží. Obzvláště ne v případě, když místo nich nastoupí zpět do služby největší teroristický čistič Jack Bauer.

Co si budeme nalhávat, loňská novinka Touch byla poměrně slušný zklamáním. Tvůrce Tim Kring nám v prvních epizodách naservíroval celkem nadprůměrnou podívanou, ve které se nápaditými způsoby propojovaly osudy neznámých lidí po celém světě, a Kiefer Sutherland se snažil ochránit svého syna se zvláštními schopnostmi. Jenže schéma propojování různých osudů se po pár dílech okoukalo a bylo navíc prováděno čím dál pitoměji. Hlavní dějová linka se pak skoro nikam neposunula a vypadalo to, že Kringovi zase jednou došly nápady až příliš brzo. Slušně rozehraná sezóna tak nakonec zanechala divákům hořkou pachuť v ústech. Má tedy právě začínající druhá sezóna vlastně vůbec co nabídnout, nebo se bude pokračovat v nudné rutině?

Dobrou zprávou je, že tvůrcům pravděpodobně došlo, že spojení osudů holek z Japonska s nějakým chudým klukem z Blízkého východu už moc lidí nezajímá a zaměřili se na to nejdůležitější, na hlavní dějovou linku. Martin Bohm se tak se svým synem Jakem vydává hledat ztracenou Amelii a přitom se snaží přijít na to, o co záhadné společnosti Aster Corps vlastně jde. Do toho se seznamujeme s novými postavami v čele s matkou Amelie v podání Marie Bello a podivným vědátorem, jenž také bojuje proti záhadné firmě. Schéma z předešlé série je zkrátka rázem pryč a žádných vycpávkových linek jsme se prozatím nedočkali. Snad jen ta třetí nová postava, tajemný Guillermo, zatím stojí hodně mimo hlavní dění. Jelikož ale bere za své poslání zabíjet podobně nadané lidi jako je Jake, tak s ním bude asi v budoucnu docela sranda.

I přes příjemnou změnu schématu a razantnímu přechýlení k hlavní lince však Touch stále kope spíše druhou ligu. Dialogy šustí papírem, režie je ve většině času průměrná a potřebovala by hodně přidat na tempu. Maria Bello pak zatím nemá moc co hrát a Kiefer Sutherland to sám neutáhne. Martin Bohm prostě nikdy nebude tak výživná postava jako Jack Bauer. Tim Kring navíc už v minulosti několikrát dokázal, že na začátky svých seriálů diváky nalákat umí, většinou pak ovšem usne na vavřínech a moc dalších trumfů si pro fanoušky nepřipraví.

To snad ale nebude případ druhé řady Touch. Potenciál zde totiž evidentně stále je, příběh okolo tajemné společnosti se zatím daří budovat víc než dobře, Kiefer si to svoje taky vždycky uhraje a nové postavy vesměs také zaujaly. Jen ta režie by mohla být jistější a strach, že to celé zase skončí nemastně neslaně, je po minulé zkušenosti zkrátka moc velký. Tak snad se tvůrcům podaří překvapovat i nadále. Napoprvé jim to totiž docela vyšlo.

Seriálový tvůrce Tim Kring opět prokázal, že má čuch na nápady, ale v realizaci pokulhává. Jenže zatímco jeho Heroes dokázali dodat alespoň jednu povedenou sezonu, Touch se vyčerpal už po pár epizodách. Úplně první díl, ve kterém jsme se seznámili s Martinem Baumem (Kiefer Sutherland) a jeho zázračným synem Jakem, ještě působil nadějně, ale je klidně možné, že za to mohlo angažování filmového režiséra Francese Lawrence. Anebo se zkrátka ještě nevyčerpala základní premisa, kdy sledujeme několik paralelních příběhů o nešťastných lidech, jejichž osudy se díky věšteckým zásahům malého Jakea sofistikovaně propletou a změní k lepšímu

Tvůrce Hrdinů a Touch Tim Kring má čuch na nápady, ale v realizaci pokulhává.Jenže už ve druhém díle jsme dostali slabší herce, méně sofistikované proplétání a především prakticky žádný posun ústřední dějové linie. A stejné zklamání se týden co týdne opakovalo. Jednotlivé mikropříběhy byly stále umělejší a kýčovitější, „zásahy osudu" stále nepravděpodobnější a jakýmkoliv zásadnějším odhalením jsme nebyli blíž ani o píď. Kostra celé série by se dala smrsknout tak do čtyř epizod a za celou dobu jsme se dozvěděli jenom tolik, že existují další lidé se stejnými schopnostmi, jako má Jake, a že je jistá firma sleduje a posléze snad i unáší, aby je mohla využít pro své (nekalé?) úmysly.

Martin sto a jednou viděl, že ho Jakeovy němé předpovědi vedly tím správným směrem a stejně se musel pokaždé tvářit hrozně zmateně a nechápavě. Všichni v Martinově okolí viděli, že Jake dokáže neuvěřitelné věci a stejně se pokaždé koukali na Martina jako na blázna a na Jakea jako na dítě, které si potřebuje víc hrát s pastelkami. A především my diváci jsme každý týden museli snášet naprosto nesmyslné spletence významných čísel, znamení a nejrůznějších dalších blábolů, ze kterých autoři nebyli schopni ušít svět, ve kterém by něco takového bylo únosné a uvěřitelné. 

Jen několik málo postav jsme v sérii viděli víc než jednou, ale příběh většiny z nich se navzdory tajuplným příslibům nakonec ukázal být neskutečně banálním („jsem smutný hasič a mým úkolem je darovat vám auto“) popřípadě vyšlo najevo, že slouží pouze jako ukázka toho, že „všechno je propojené“ (dvě vyplesknuté Japonky). Kdykoliv jsme učinili jakékoliv odhalení (mrtvý Teller po sobě zanechal studovnu plnou poznámek), tak byli autoři schopní se mu celý příští díl obloukem vyhýbat a řešit místo něj jen další vedlejší linku, která nikam nevede.

Touch byl zkrátka ve své první sezoně neskutečně frustrujícím seriálem, který v první epizodě ukázal nějaký potenciál, ale pak s ním odmítl dělat cokoliv zajímavého a místo toho donekonečna testoval naši trpělivost banálními příběhy, nerealistickými zvraty a sladkobolnými hereckými etudami.  Jak je možné, že po tom všem Touch dostal druhou sezonu, to mi opravdu hlava nebere.