Lost in Space je remake stejnojmenného seriálu z 60. let, pro nějž složil hudbu John Williams. Nynější verze zase připomíná díla jeho spolupracovníka Stevena Spielberga. Ne snad kvalitou, ale důrazem na rodinu a chytré dětské hrdiny. Designově je to trochu Válka světů, situačně E.T. Za seriálem stojí showrunner Zack Estri, který produkoval třeba Útěk z vězení, napsání se ujala scénáristická dvojice Matt Sazama a Burk Sharpless, která má na svědomí Posledního lovce čarodějnic či blbinu Bohové Egypta (což otevřeně přiznávám je má guilty pleasure).

 

Nacházíme se v roce 2048, kdy na Zemi dopadl asteroid a zásadně ztížil přežití na planetě, na níž je náhle vzduch plný prachu, takže lidé chodí v maskách a živoří. Lidstvo se rozhodne kolonizovat slibně vyhlížející planetu v souhvězdí Alpha Centauri. Připomíná to výchozí situaci Interstellaru, samotný děj seriálu zase jako kdyby trochu navazoval na jeho konec. Tónově, atmosférou, vážností, kvalitou i sevřeností se seriál samozřejmě nachází hluboko pod Nolanovým filmem.  

Rodina Robinsonových (jak vidět na jménu, jemnými narážkami se zde čas ztrácet nebude), která byla mezi vybranými do programu osídlení možná obyvatelné planety, ztroskotá na dočista neznámé planetě poté, co je Hlavní stanice čímsi napadena. Jak se ukáže, planeta je to vzdálená miliony světelných let.   

 

První epizoda se velmi povedla. Nejstarší dcera Judy Robinson (Taylor Russell) zůstane při pokusu zachránit něco z potopené lodi zamrzlá v jezeře a ubývá jí ve skafandru kyslík, zatímco má její matka, vědkyně Maureen Robinson (Molly Parker), zlomenou nohu následkem havárie. Druhá dcera Penny (Mina Sundwall) musí podle pokynů vysílačkou přicházející od zamrzlé Judy rozříznout matce nohu skalpelem. Penny, podle mě nejzábavnější postava, překonává nepříjemné situace sarkasmem a při vedení řezu si říká: „Tohle není mamka, tohle je steak.“ John Robinson (Toby Stephens) jde zatím s malým synem Willem (Maxwell Jenkins) hledat něco, čím byl led rozpustili a Judy vyprostili. Jakmile se nešťastně rozdělí, Will se setká s mimozemským robotem, jenž na planetě rovněž havaroval. Ten se ukáže být užitečným. Bohužel se nekoná komunikační drama jako v Příchozích. Raději než otázky meziplanetárního druhového soužití se v prvních epizodách řeší, s čím může robot pomoci. Je to zatím spíš spotřebič s potenciálně temnou minulostí.   

 

První dva díly Lost in Space režíroval Neil Marshall, ten poslední pak David Nutter. Pokud vám jména nic neříkají, vězte, že stojí za dvěma z pěti nejlepších epizod Hry o trůny (Marshall za mimořádným Blackwater, dále třeba za Watchers on the Wall, Nutter se soustředí na drásavé momenty, režíroval epizody Rains of Castamere, Dance of Dragons, Mother). V prvním díle lze Marshalla pocítit zejména ve velkorysém měřítku. Digitální efekty jsou vysoce kvalitní. Situace v ledu krásně pracuje se světlem, celé je to naléhavé a poutavé. 

V dalších dílech však trosečníků přibývá a ději škodí, když se odvrací od ústřední trojice dětí. Celkem časté rodinné flashbacky pak ukazují, že mezi Maureen a Johnem v žádném případě nešlo o harmonické manželství. Od šedesátých let prošla rodina přirozeně modernizací. Nejstarší Maureenina dcera Judy je mulatka a „hlavou rodiny“ je matka, vědkyně, nikoliv otec.  

 

Můj dlouhodobý problém se seriály Netflixu je, že se rozpočtem snaží zakrýt průměrné scénáře. Dialogy často zní jako kombinace hovoru o ději a mileniálovského glosování na sociální síti. Vizuálně je vše v pořádku, ale i seriály kvalitnější než Lost in Space jako Daredevil či Altered Carbon na mě působí jednosměrně a trochu mělce. Lost in Space je zajisté opulentní, ale vypravěčsky prostě příliš malý. Coby eskapismus poslouží, jde o solidní rodinné dobrodružství ve vesmíru, ale nelze se do něj plně ponořit. Rozhodně nebudete přimrzlí k obrazovkám jako Judy v ledu.