Televizi USA znají čeští seriáloví fanoušci především díky právnickému hitu Suits. O dva roky starší, vyžehlené špionážní drama White Collar se však v České republice takové porce zájmu nedostává. V Americe se přitom jedná o podobný populární „držák“, jakým je kupříkladu Castle a byli bychom velmi překvapeni, kdyby čtvrtou řadou pouť Petera Burka a Neala Caffreyho navždy skončila. Pátého března jsme zhlédli finální šestnáctý díl série a cítíme povinnost se z naší závislosti touto kombinací vážnosti i humoru vypsat. Proč si White Collar nezaslouží, aby běžel v nočních hodinách na programu Prima pod zcela zaměnitelným názvem Ve službách FBI?

Čtvrtá řada seriálu začíná na exotickém tropickém ostrově, na němž se Neal schovává před lovcem odměn Collinsem. Ačkoliv je úvodní dvojdíl na míle vzdálen chladným kancelářím americké FBI, chemie mezi Nealem, Peterem a Mozziem je po první průměrné a dvou velmi slušných sériích již pevně zakořeněná. A tak když se po tropické odbočce vrátí děj zpátky do ulic New Yorku, diváka nemrzí dějová zkratkovitost anebo časová fantastičnost prvních epizod. White Collar má s populárními Suits totiž řadu společných rysů. Dějové náhody, nerealističnost i žánrová klišé. Tvůrci seriálu však excelují ve vedení postav, které by přitom v jiných rukou mohli působit nesympaticky. Mladý podvodník s vizáží modela, který umí veškeré zlodějské i pašerácké triky? Přední agent FBI profilovaný jako moula a submisivní manžel? Dovedeme si představit, jak by nám taková ústřední dvojice jinde lezla na nervy. Jenomže ve čtvrté řadě White Collar funguje týž trik, jako v obou sezónách Suits. V zásadě nesympatické postavy jsou umě profilovány velmi atraktivně a vy se tak těšíte na další epizodu už jen kvůli nim.

Mustr White Collar není ve čtvrté řadě vlastně nikterak upraven. V každé epizodě sledujeme dílčí případ, ve kterém hraje role pětice hlavních postav. Šéf Peter, konzultant Neal, agenti Diana a Jones a samozřejmě Mozzie. Síla jednotlivých dílů se tak odvíjí od atraktivity daného případu a čtvrtá řada je v tomto ohledu v dobré formě. Nejvíce se nám asi líbila třináctá epizoda spjatá s vyšetřováním majitelů jazzového klubu anebo epizoda devátá, v níž si Neal s Peterem proti sobě zaboxovali v ringu. Abyste si seriál dostatečně užili, je potřeba přistoupit na určitá pravidla. Práce FBI se zde velmi podobá jakýmsi americkým legendám pro mládež. Neustále se chodí někam v utajení, Neal s Mozziem umějí vše od falšování podpisů až po vyrábění skleněných lahví na whiskey a největší pravdu má agentova manželka Elizabeth. Jenomže to vše je rozdáváno ve velice vtipné a „feel-good“ atmosféře, při níž se nelze necítit dobře. I Mozzieho vinařský apetit doslova svádí strávit každý týden čtyřicetiminutovou epizodu se sklenkou červeného. S úsměvem a v dobrém rozmaru.

Kromě epizodních případů se čtvrtou řadou proplétá příběh o Nealově minulosti. V druhé polovině série se objeví postava tzv. Sama v podání Treata Willamse (sakra, ten ale sešel!). Zdánlivě nicotný příběh o Nealově otci se posléze změní v zajímavé vyšetřování politických špiček a ke konci série je poměrně pěkně gradován. Jak by také ne, když si tajemného senátora Brasse zahrál Titus Welliver a dává přitom vzpomenout na své výtečné role ve Ztacených nebo v Sons of Anarchy. Herecké výkony jsou ostatně přesné a povzbuzují dobrou náladu celého projektu. Ústřední dvojice si své role evidentně užívá a Tim DeKay alias Peter Burke se na některých dílech dokonce podílel i režisérsky.

Zatímco Suits se snaží o jakýsi umělecký přesah a hlavní příběh je v něm přeci jen přednější než vedlejší případy, White Collar je naladěno na pohodovější notu. I ve čtvrté řadě dokazuje velikou formu a nabízí vítanou alternativu všem, které už omrzela neustálá vyšetřování vražd. Zatímco Mike Ross se snaží, seč může, aby ututlal svůj diplomový podvod, ve White Collar se zaměňují role a identity neustále. A možná i kvůli této variabilitě je to i po letech stále zábava a nám nezbývá než ji i nyní doporučit!