A Very English Scandal (Skandál po anglicku) je velmi, velmi, velmi anglický, plný černého humoru, sebeironie, třídních rozdílů, absolventů Etonu a Oxbridge, pánských klubů, venkova, prudérnosti, kašírovanosti navenek a snahy oddělit soukromí od důstojně nasazené „veřejné tváře“. A tím veřejná myslím opravdu veřejnou, politickou, nastavovanou čelem k veřejnosti ve službě veřejnosti.

 Ve středu skandálu totiž stojí poslanec, lídr britské Liberální strany, Jeremy Thorpe (Hugh Grant). Liberálové jsou v té době už skoro půlstoletí tou třetí stranou, daleko za Konzervativci a Labouristy. A mladý (na vůdce strany) Jeremy ji dovedně vede k větší moci a významu. Problém: je homosexuál v roce 1961, v době, kdy je takové chování trestné, v době, kdy by opravdu nikoho na Východě nenapadlo nazývat Evropu „Gayropa“. 

Jeremyho budovaná skrytá identita se začne rozpadat po románku s Normanem Scottem (Ben Whishaw), nedávno propuštěným pacientem psychiatrické léčebny, pracujícím ve stájích u Jeremyho známého, který si schovává potenciálně kompromitující politickou korespondenci. Jeremymu se Norman zalíbí a zařídí mu byt v Londýně poté, co mu Norman získal ony kompromitující dopisy. Naneštěstí si Norman u okradeného zapomene kartičku pojištěnce, bez níž nemá nárok jak na dávky v nezaměstnanosti, tak na svoje léky. Když se ho Thorpe nabaží, zhrzený Norman se začne dožadovat, aby mu poslanec zařídil kartičku novou. Jeremy takovou malichernost léta ignoruje, čímž zhoršuje Normanův duševní stav, a tím vlastně i svou vlastní situaci.  Když mu Norman začne vyhrožovat, volat jeho ženě a psát jeho matce o intimních detailech vztahu s panem předsedou, Thorpe, jenž si nemůže dovolit skandál, dojde k rozhodnutí, že je Normana třeba odstranit.  

Je to zásluha Grantova herectví, že rozhodnutí ukončit něčí život působí jen jako nějaké procedurální hlasování v parlamentu. Grant propůjčuje Thropeovi jistou strnulost s komediálním aroma, má zatvrzele stisklou čelist s odstále klenutým rtem, hlubší hlas. Anglické noviny se shodují, že Thorpea vystihuje přesně, nicméně otázka je, nakolik se při ztvárňování reálných osob nechat unést všemi jejich zvláštnůstkami. Jestli imitační herectví skutečně funguje (kromě toho, že se za něj dávají Oscary), protože zvláštnosti jednotlivce většinou působí přirozeně, protože jsou jeho vlastní, zatímco když je napodobuje někdo jiný – byť dokonale –, skoro vždy to působí trochu uměle. Stoprocentně to zvládl snad jen Daniel Day-Lewis jako Lincoln a téměř stejně dobře Gary Oldman coby Churchill.

Trvalo mi celou první epizodu, abych tu kombinaci moci, komiky a prkennosti Grantovi věřil, ale ve třetí je regulérně excelentní. V ní trochu ubral a stal se – v momentě, kdy čeká na verdikt poroty a vypráví, jak nebezpečný je život gaye hledající nezávazný flirt na ulici – bezmála tragickou figurou.

Poslední epizoda je nejskvělejší i pro Bena Wishawa (Skyfall, Parfém). Jeho Norman je přiznaně queer a je na to hrdý. Při výpovědi dokáže být nechtěně chytrý a vtipný, jindy je to mamlas, co se straní lidí a chce jen svou kartičku pojištěnce. Dovolím si říct, že je ještě lepší než Grant. Mimochodem A Very English Scandal není jediným letošním dílem, kde tihle dva sdílí zářez v titulcích, „zahráli“ si spolu i v pokračování Paddingtona, kde Whishaw dabuje právě ústředního peruánského medvěda a Grant hraje narcistního herce v úpadku. 

Trojdílná minisérie A Very English Scandal, kterou režíroval Stephen Frears, režisér Královny, a kompaktně zadaptoval podle knihy Johna Prestona Russell T. Davies, má strmý nárůst v kvalitě. Zatímco první epizoda je pouze nadprůměrná, druhá je prvotřídní asasínovou fraškou a třetí je pak jasný důvod, proč se na tenhle skandál podívat. Těmi dalšími jsou kvalitní výprava, kamera a báječné scény uvnitř parlamentu.   

Přechází se tu mezi černou komedií a dramatem a celá fraškovitost zlotřilého plánu je tu dobře vystižena, už tak jeho drama. Podobá se to skutečnosti, jelikož v Anglii byla tahle událost přehlížena spíš jako exces a kaňka na jinak slušném Jeremym Thorpeovi. I tady by člověk chvílemi zapomněl, že byl Thorpe schopný někoho zabít, i když přes prostředníka. Ano, nestalo by se to, kdyby stát neměl absurdní anti-gay zákony, ale co by Thorpe udělal, kdyby mu kariérní postup překřížil jiný problém? Taky by ho chtěl nakonec odstranit násilím? Nicméně, v kontextu společenské situace je možné najít pro Jeremyho soucit, zvlášť tak, jak je seriál podaný, ukazujíc dobu, kdy trestným činem bylo vzít vazelínu a „myslet na Anglii“.