HBO, Martin Scorsese, Mick Jagger, retro New York 70. let, rocková muzika, sex a drogy. Z těchto ingrediencí snad ani nemohlo vzniknout nic jiného, než lahůdková podívaná, výsledek přesto dokázal překonat i naše už tak dost vysoká očekávání. Už teď je jasné, že na konci roku se v našich výročních žebříčcích a topkách bude Vinyl často a vysoko, ne-li na jejich úplném vrcholu.

The Nasty Bits - Woman Like You

Jak to vidí Sam.Vimes

Já osobně mám o seriálu roku jasno už v půlce dubna. Něco jako Vinyl jsem si vždycky přál vidět, ale neodvažoval jsem se doufat, že to pro mě někdo natočí. Martin Scorsese, Terence Winter a Mick Jagger mě vyvedli z omylu. Jejich počin bych nazval rockovými Mad Men, kdyby ovšem takové přirovnání nebylo zbytečně skromné.

Vinylu se daří překonávat už tak vysoký standard HBO se svou excelentní režií (nejen ve Scorseseho pilotu), na televizní poměry nevídaně vynikající kamerou a střihem nebo vypiplanými kulisami a kostýmy. Šťavnaté dialogy dokážou pobavit, napnout i strhnout, nebyly by však nic bez výborných výkonů herců. Nejvíce pozornosti na sebe pochopitelně strhává živelný Bobby Cannavale, slabý článek se ale nenajde ani v jedné z bezpočtu vedlejších rolí. Velkou pochvalu si zaslouží i to, jak seriál pracuje se splétáním skutečných a fiktivních událostí a postav. Objeví se v něm až překvapivé množství reálných rockových legend (John Lennon, Alice Cooper, Elvis a mnozí další), přitom jsou ale všechny zahrané věrně, leč civilně, nepůsobí samoúčelně, ale organicky zapadají do světa Vinylu. Má jediná, menší výtka by směřovala ke scénářům, které ač většinou pečlivě propracované, si na pár místech pomůžou příliš jednoduchými zkratkami. Opravdu jde ale spíš jen o drobnosti a ústupek tomu hlavnímu, o čem celý Vinyl je – hudba a její atmosféra.

Výborný soundtrack nepřestane hrát skoro nikdy a sype do diváka jednu výbornou skladbu za druhou, a to aniž by si musel pomáhat výběrem jen těch nejprofláklejších hitů. Tím to ale zdaleka nekončí, láska tvůrčího týmu k muzice je tu cítit i z práce s kamerou, která se přímo mazlí s hrajícími kytarami, nebo z dramaturgie. Je to vidět na hudebních vystoupeních, jež se neomezují jen na pár záběrů, ale vyplňují poctivě dlouhé scény s vlastní vtahující atmosférou. Viz třeba koncerty, které Richie navštíví, zkoušky The Nasty Bits nebo Lesterova brilantní lekce ze základů blues. Vinyl je zkrátka seriálem, který předvádí špičkové produkční hodnoty jakoby mimochodem, aby na jejich základech vyprávěl o lásce k hudbě. Jestli vás tohle nepřiměje vzít do ruky kytaru a naučit se pár akordů, tak už nic. 10/10

Jak to vidí Spooner

A víte co, když už se teda nacházíme v těch divokých sedmdesátých letech, tak si i já malinko zarebeluji a začnu malinko netradičně zápory. Někdo v tom článku plném superlativů tu špinavou práci holt zastat musí. I když je totiž Vinyl téměř dokonalým výletem do jedné z nejlepších hudebních ér, pár chybiček se tu přeci jen najde. A ty se bohužel nacházejí ve scénáři. Terence Winter a spol. sice odvedli jako vždy vynikající práci a gradace i pointy jednotlivých epizod (Richieho týdenní pařba, kasino) nemají chybu. Jenže i přesto jsem se zhruba v polovině sezóny nemohl zbavit dojmu, že zde forma a láska k sedmdesátkám malinko zvítězily nad obsahem.

Příběh se proto točí tak trochu v kruhu a vlastně jede pořád to samé. Také s vedlejšími postavami si mohli scenáristé pohrát o trochu více. Ne, že by zde nebyly zajímavé charaktery, většina z nich (s výjimkou Zaka a Devon) je tu ale odsouzena k tomu být jen křovím pro živelného a geniálního Richie Finestru v podání ještě geniálnějšího Bobbyho Cannavaleho. Zbytek osazenstva tak buď dostává po hříchu málo prostoru a zůstává nevyužita, nebo operuje s malinko nudnějšími zápletkami. A to je přece jen malinko škoda.

Jenže co naplat, když ten zbytek je i přes mušky neskutečně návykovou a mistrně natočenou záležitostí, která je vlhkým snem pro fandy sedmdesátkové hudby. Dobová atmosféra i soundtrack jsou opravdu geniální, celý seriál si však i po odchodu Martina Scorseseho z režijní židličky udržuje neskutečný feeling jeho dobových filmů. Divák tak už jenom čeká, kdy ze stojícího taxíku vyleze mladý De Niro. Ostatně, i ta gangsterská zápletka páchne jeho fláky na sto honů. Jde prostě o režijní, hereckou i vizuální parádu, na níž je poznat, s jakou nesmírnou péčí tvůrci k seriálu přistupovali. A vy byste se díky nim do tohoto nespoutaného hudebního ráje, nebo vlastně svým způsobem i pekla, nejraději ihned vydali. Takhle má prostě vypadat poctivá, vypiplaná televizní práce. S takovou se i ty menší scenáristické zádrhele odpouští snadno. Nechám proto své kritické já klidně spát a tu devítku jedné z nejlépe natočených novinek poslední doby bez okolků vlepím. 9/10

Jak to vidí Davies182

Může být seriál o hudebním byznysu ze 70. let, za kterým stojí Martin Scorsese a Mick Jagger, průměrný? Nebo snad dokonce špatný? Proberte se. Jasně, že nemůže. První sezóna Vinylu je naštěstí přesně tak dobrá, jak si ji zhruba tajně představíte, když zaslechnete právě ono Scorseseho jméno. Z tohohle kokainem poprášeného fláku oldschoolová atmosféra doslova prýští. Elektrizuje. Bobby Cannavale v něm štramácky potvrzuje nepsané pravidlo, že v několikahodinovém seriálu snáze vyniknou herecké schopnosti celebrit z hollywoodské branže, no a Martin je na producentské sesli i po sedmdesátce stále v nejlepší formě. Překvapivě. A to je teprve začátek. Co dělá z Vinylu nezapomenutelnou seriálovou záležitost a důvod, proč se k němu budete každým dnem rádi vracet, je soundtrack.

Hudba k nejnovějšímu počinu z dílen HBO vyšla na celkem dvou nosičích a osmi digitálních EP, nás ale budou primárně zajímat ona dvě plnohodnotná alba. Obě totiž nejen Daviesovi změnila život. A vám ho teď změní taky. To první se jmenuje jednoduše VINYL: Music From The HBO Original Series - Vol. 1, druhé potom VINYL: The Essentials: Best of season 1. A teď bacha. Zatímco první deska je převážně autentickým výřezem ze Scorseseho oblíbené hudby datované do sedmdesátých let, ta druhá už má o něco modernější kořeny. Šok. Vážně jsem netušil, že se i dnes po hudební scéně potulují umělci, jejichž smyslem života není nic jiného než tvořit ve 21. století stylový garage rock a roots rock: tedy kytarovou muziku, která si v ničem nezadá s rockovými vypalovačkami ze zlaté éry květinových dětí.

První album, které skrze uhrančivé riffy parádně dokresluje strhující děj dvouhodinového pilotu, bere dech. Je nostalgickou exkurzí do dob, kdy se ještě rock&roll pyšnil notoricky známými přívlastky „sex“ a „drogy“. Podobnou živočišnou dravost již dnes u rocku v podstatě nenajdeme. Špinavé kytarové odrhovačky jsou navíc na prvním z obou CD umně prokládány tady jazzem, támhle bluesem, a jako kompaktní celek všechno funguje znamenitě. Také druhá do nebes vynášená deska má punc padesát let starých klasik. Na takový třetí poslech si však posluchač jistě všimne vyčištěnějšího zvuku a mnohem vytříbenější melodie. Jemnějších perkusí... Což ovšem rozhodně není záporem! I když jsou tyto songy nahrané v moderních světových studiích, stejně jim onu nasládlou hipísáckou patinu zbaštíte i s navijákem. Jsem unešen. Rozhodně se na kompletní první sezónu Vinylu mrkněte a dáte mi za pravdu. Hudba tu dělá polovinu zážitku. Soundtrack ro(c)ku, dramatické retro desetiletí. 10/10

Viděli jste? Jak se dramaticko-hudební majstrštyk líbil vám?