Když se před dvěma lety objevil na Netflixu zprvu nenápadný horor The Haunting of Hill House, vzešel z toho hodně nečekaný (a příjemný) blesk z čistého nebe a jeden z nejlepších seriálů toho roku, který katapultoval režiséra Mikea Flanagana do první žánrové ligy. Hill House nebyl jen hutnou mrazivou podívanou, z níž divák jen tak neusnul, ale zejména perfektně napsaným vrstevnatým psychologickým dramatem o tragickém osudu jedné rodiny. A výsledkem byl jeden z nejintenzivnějších hororových zážitků dekády. 

Když se proto oznámilo, že se dočkáme antologického pokračovatele s novým příběhem, tentokrát na motivy povídek Henryho Jamese, měli diváci velká očekávání a bohužel také obavy. Dokážou tvůrci navázat na zatraceně vysoké kvality děsivého předchůdce? No, už teď je jasné, že The Haunting of Bly Manor tak jednohlasně nadšené ohlasy nesesbírá a je to s ním malinko komplikovanější. Zároveň však ukazuje, že trpělivost se občas vyplácí. Ale vezmeme to hezky popořadě.

Tentokrát se dostáváme do Velké Británie v 80. letech, kde mladá Američanka Dani vezme práci vychovatelky dvou dětí na záhadném sídle Bly. Dostává se tak do společnosti podivně se chovající hospodyně Hannah, sympatického kuchaře Owena a sarkastické zahradnice Jamie, s nimiž se brzy skamarádí. Zároveň ovšem brzy začne přicházet na to, že zde vše není úplně v pořádku. Sourozenci Miles a Flora se chovají často hodně divně a v domě se dějí tajemné věci. V budově navíc panuje pochmurná atmosféra nejen kvůli tragické smrti rodičů malých dětí, ale také kvůli sebevraždě předcházející vychovatelky, slečny Jessel. Dani pak také skrývá svá vlastní tajemství a situace se samozřejmě brzy začne vyostřovat.

Člověk se pak srovnání s Hill House zprvu takřka neubrání, jelikož jeho následovník má plno stejných prvků. Máme tu záhadný dům, rodinná traumata, pomalé nahazování otázek, každá epizoda se zaměřuje na konkrétního obyvatele Bly, skrývá se zde mnoho duchů pro hororové fajnšmekry… je toho zkrátka dost. Jenže i přesto si jde příběh Dani a spol. svou vlastní cestou a je hodně odlišnou podívanou. V Hill House sice hrálo prim psychologické drama, stále ovšem zůstávalo velmi děsivým hororem. Bly Manor je pozvolnou gotickou duchařinou, v níž se ovšem hororových lekaček a strašení dočkáme jen v minimální míře a vlastně se ani příliš bát nebudete. O děsivou atmosféru jde v novém Flanaganově příspěvku v až hodně vzdálené řadě. Odlišný pak není jen přístup a celková atmosféra, ale také jednotlivé motivy. Minule šlo o vyrovnávání se s rodinnými křivdami a tragédií, tentokrát tu postavy bojují s následky svých vlastních činů, zároveň zde však hraje velkou roli motiv izolace a zejména láska ve všech možných podobách.

Upřímně musím říct, že ze začátku to docela skřípe. A není to jenom tím, že se divák musí naladit na jiný tvůrčí styl, než jaký dostal před dvěma lety. Atmosféricky to zkrátka netáhne, tempo je příliš pomalé, dialogy mnohdy šustí papírem a zápletka i jednotlivé figurky se rozjíždí až příliš pozvolna. Pořád je to celkem fajn řemeslná duchařina, ale úplně chápu negativnější ohlasy a lidi, kteří se musí po úvodu malinko přemlouvat do dalších epizod. Jenže pátým vysvětlovacím zářezem se všechno změní. Divák nejen, že dostane odpovědi na mnoho důležitých otázek, zejména však díky tomu začne vnímat děj ze zcela jiného úhlu pohledu a vše dostává najednou úplně nový drajv. A člověku najednou začíná docházet, jak je novinka po scenáristické stránce perfektně vystavěna.

Divákovi najednou začne docházet každý detail, náznaky či zprvu nudné dialogy z úvodních dílů, které najednou dávají dokonalý smysl a mají tu své jasné místo. A já měl skoro chuť si pustit kvůli pochytávání všech předchozích náznaků jisté epizody znovu. Pátou částí zkrátka nabere série nový dech a scénář ani režie už, vyjma menšího zaškobrtnutí v přemrštěně dlouhém šestém díle, už tuto nastavenou formu naštěstí neopustí. Naopak, tvůrci ještě víc začnou přikládat pod atmosférický a emocionální kotel. Což vyvrcholí ve fenomenálních závěrečných dvou partech. Zatímco v tom předposledním se naplno ukáže síla vypravěčství této antologie, v závěru do sebe práce s příběhem a jednotlivými postavami skvěle zapadne a vyvrcholí emocionálně silnou tečkou, jež mě opravdu dost silně odrovnala. Což je po Hill House, kde bylo slabší finále snad jediným negativem seriálu, hodně příjemné překvapení.

Jak už jsem nakousl, scénář pracuje skvěle nejen se samotným příběhem a jednotlivými motivy, ale také s jednotlivými charaktery. Ty sice zprvu vypadají, že jen budou naplňovat žánrová klišé, s každým dalším mikropříběhem se jim však dostáváme více pod kůži, chytře se tu s nimi pracuje a téměř každý zde nakonec divákovi přiroste k srdci. Pochvalu si pak scénář zaslouží také za celkem osvěžující práci s duchy a jejich mytologií, která je zde hezky vysvětlena a dává antologii další rozměr.

I když postavy táhnou, po herecké stránce to úplně vyrovnané není. Na Victorii Pedretti jsem si v hlavní úloze musel chvíli zvykat, zpočátku jsem měl z ní dokonce dojem menšího přehrávání. S každým další dílem mi však přišla herečka ve své roli jistější. Velký objevem se ovšem pro mě stala neznámá a neskutečně sympatická Amelia Eve, do jejíž na první pohled sarkastické pohodářky Jamie jsem se možná i tak trochu zabouchl.  Další nováčci série T'Nia Miller a Rahul Kohli jsou pak bezchybní a Oliver Jackson-Cohen mi v roli sobeckého parchanta tentokrát sedl o dost více. Dětští herci ovšem mají bohužel rezervy a Henry Thomas je totální herecké dřevo, jež se v této hororové značce drží dle mého tak trochu omylem.

The Haunting of Bly Manor není tak jedinečným zážitkem jako antologický předchůdce. Atmosféricky novinka zejména v první polovině netáhne, jednotlivým epizodám by se dalo ubrat na stopáži a kvalitativně bohužel nejsou jednotlivé zářezy tak vyrovnané jako posledně. Což je mimo jiné zapříčiněno tím, že tentokrát natáčel Mike Flanagan pouze první díl. Jenže druhá polovina původní rozpaky plně vynahrazuje a nabízí opravdu silnou emocionální jízdu, u níž se možná nebude klepat strachy, ale i přesto vás docela vyždíme a vy budete během sledování shánět kapesníčky. A to zejména díky Flanaganovu chytře vystavěnému scénáři (i když s občasnými berličkami), v němž se vyplatí věnovat pozornost každé maličkosti i zdánlivě nesouvisející historce. Výlet do Bly je zkrátka dost odlišný od návštěvy Hill House. Když mu však věnujete dostatek trpělivosti, odvděčí se vám v druhé půlce skoro stejně intenzivním zážitkem.