Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Černé zrcadlo | Black Mirror | 2011
csfd  imdb
tvůrce: Charlie Brooker
hrají: Rupert Everett, Daniel Kaluuya, Julia Davis, Isabella Laughland, Lindsay Duncan

Černé zrcadlo: 6. řada


ikona
Sam.Vimes
black mirrorčerné zrcadlo
Od fiktivního streamu přes kosmonauty a paparazzi až po démony.  

Šestá řada antologie Black Mirror přichází až čtyři roky po té předchozí, zato ale nabízí pět epizod oproti pouhým třem minule. Jestli je to dobře a jestli má tvůrce seriálu a scenárista všech dílů Charlie Brooker stále co říct, to si povíme později. Nejdřív si nové příběhy projdeme jeden po druhém.

V prvním díle Joan Is Awful nese titulní Joan (Annie Murphy) se značnou nelibostí, že streamovací platforma Streamberry adaptuje její život do seriálu, a to jen s minimálním zpožděním oproti realitě a včetně všech špinavých detailů. Neobměkčí ji ani to, že její televizní verzi propůjčuje tvář Salma Hayek. Epizoda hezky pracuje s vnořenými úrovněmi skutečnosti a fikce a v závěru nabídne i jeden povedený zvrat.

 

Streamberry není jen libovolnou fiktivní streamovací službou, je to naprosto nezaměnitelná variace přímo na Netflix, kde má Černé zrcadlo už od třetí série svůj domov. Charlie Brooker tady naťukává cynické využití negativních emocí jakožto marketingově atraktivnějších, žhavé téma používání umělé inteligence v kinematografii (jeden z bodů sporu v aktuálních hollywoodských stávkách) i kritiku nejen Netflixu jakožto média, jež netvoří umění, ale pouze produkuje obsah, nenáročný produkt sloužící jako kulisa. Brooker tak kouše ruku, která ho krmí, ale to kousnutí je jaksi bezzubé, spíš jen pro formu, ne tak aby někoho skutečně urazil. Nechtěně tak připomíná závěr jedné z nejlepších epizod seriálu, Fifteen Million Merits z první řady, kde se hlavní hrdina vzepře systému v živém přenosu, načež mu onen systém nabídne šanci jej kritizovat i nadále, a to přímo ve vlastním pořadu. A on to přijme. Tehdy měl Brookerův projev ostrou hranu, teď už tvůrce spíš jen pobírá merity od „Streamberry“.

V Loch Henry dvojice mladých filmařů natáčí dokument o lokálním sériovém vrahovi. Epizoda se opírá do fetišizace násilných zločinů v podobě záplavy dokumentů, podcastů i hraných adaptací, a to jak na úrovni jedince (cynický přístup k tématu u všech zástupců mladé generace v epizodě), tak i na úrovni mediálních platforem (znovu Streamberry). Loch Henry neobsahuje vůbec žádný sci-fi prvek, čímž z Černého zrcadla na první pohled poněkud vyčnívá. Pouze s tématem současných médií si sice vystačila i úplně první epizoda celého seriálu (o premiérovi a praseti), ale je to další srovnání, z něhož aktuální řada rozhodně nevychází jako vítězná.

V retrofuturistickém díle Beyond the Sea se dvojice astronautů (Aaron Paul, Josh Hartnett) účastní několikaleté mise, průběžně se ale vrací ke svým rodinám (mj. Kate Mara) prostřednictvím přenosu vědomí do předem připravených robotických replik. Epizoda bezmála celovečerní stopáže hezky pomalu vykresluje vztahy mezi hlavními charaktery i jejich postupný rozklad (vztahů i charakterů). Jde patrně o nejpovedenější z pětice nových příběhů.

V následující Mazey Day se v nové roli vrací Zazie Beetz z divácky oblíbeného San Junipera. Tentokrát hraje fotografku, která si kvůli nabídce vysoké odměny bezohledně jde za bulvárními fotkami jedné celebrity skrývající se v ústraní. Děj na chvíli zamíří i do České republiky, kterou ovšem hraje Španělsko. A ano, je to poznat. U Mazey Day velmi cením zvrat se změnou žánru. Kritika mrchožroutské mentality paparazziů tak, jak je tady rozpracovaná, je ale na epizodu Černého zrcadla docela málo a ve výsledku se do antologie příliš nehodí.

Ještě víc vyčnívá Demon 79, kde mladá prodavačka vypustí démona a pak musí spáchat tři vraždy, aby odvrátila konec světa. Tematicky i formálně epizoda upomíná na exploatační horory a ve výsledku není špatná, ale do Black Mirror vůbec nepatří. To si uvědomuje i sám Brooker, který zvažoval nastartování nové antologie nazvané Red Mirror. Nakonec ale zůstal u zajeté značky a nálepku červeného zrcadla jen přidal k úvodním titulkům pátého dílu.

A to je přesně kámen úrazu. Brooker už nemá nápady na příběhy varující před nebezpečími plynoucími z technologického pokroku. Místo toho by si radši točil různé dobové sci-fi a fantasy povídky, které by byly daleko méně svázané nějakým jednotícím konceptem a on by si v nich volně hrál s více či méně podvratnými variacemi na různé subžánry. Jenže stejně jako mnoho z jeho nových příběhů, i Brooker se svou vizí skončil někde na půl cesty a ve výsledku je nová řada Černého zrcadla sbírkou mírně nadprůměrných a mírně podprůměrných epizod s obroušenými hranami, zařazených pod již neaktuální značku.

---

Autor: Ondřej Kubín
Foto: Netflix

Komentáře

  • Do této diskuze ještě nikdo nepřispěl, buďte první.
VSTOUPIT

Verdikt

avatar6/10

Sam.Vimes

Černé zrcadlo se své šesté sérii od původního záměru vzdaluje čím dál tím více. I při samostatném hodnocení epizody kvalitativně oscilují okolo průměru.


Hodnocení čtenářů

  • avatar10/10

    Chermy

  • avatar7/10

    slord

  • avatar6/10

    ZAJDA.

Černé zrcadlo: 5. řada


ikona
Rimsy
Že by pramen obav z technologií už opravdu vyschl? 

Na začátku letošního roku jsem v zásadě chválil Netflix za to, že se s interaktivní epizodou Bandersnatch pustil na dosud celkem neprobádanou půdu a přinesl (alespoň na povrchu) neotřelý kousek. Fanoušci Černého zrcadla si ale museli počkat skoro půl roku na trio plnohodnotných dílů, z čehož nyní mohou být zklamaní trojnásob. Jednak kvůli nižšímu počtu epizod, než bylo v posledních, netflixovských letech zvykem, dále kvůli dlouhým měsícům čekání, no a nakonec – a to hlavně – kvůli naprosto nečekané nudě, která diváka provází celou novou sérií.

Přiznám se, že už poslední dvě série, které tvůrce a scenárista seriálu Charlie Brooker zpracoval pro Netflix, mě nijak zvlášť nenadchly a smutně jsem vzpomínal na výborné první dvě řady. Ty se totiž pyšnily promyšlenými a neprvoplánovými zápletkami, avšak s rostoucími počtem epizod se stávalo stále zřetelnější, že Brooker se už vyjádřil ke všemu, čemu aspoň trochu rozumí, a tak z lehké zoufalosti začíná popouštět uzdu svým sci-fi fantaziím. Výsledkem byla třeba velmi neoblíbená epizoda Metalhead z minulé série, a tak se Brooker tentokrát rozhodl držet mnohem víc při zemi. Inu, budiž, proč nám neříct něco o naší temné podstatě i bez technologických berliček z budoucnosti? Jenže problém nastává ve chvíli, kdy prostě už nic k vyřčení není.

O čem ale jsou jednotlivé díly? V tom prvním na sebe upozorňuje upozaděný Avenger Anthony Mackie, který nakousne téma krize středního věku a nevyužitých příležitostí. Když se pak prostřednictvím konzolové mlátičky z bromance vyvine nefalšovaná romance, je toho už naťuknuto tolik, že vyhlazovací záběr jen lacině všechno zamete pod koberec. Při druhém pokusu si zas prostor krade Andrew Scott, jenže jeho maniakální taxikář ukrývá natolik banální tajemství, že u desítek minutek bez jakéhokoli vývoje budete fyzicky trpět. Dostanete dost času na to, abyste vymysleli hned několik směrů, kam by se mohl příběh ubírat, jenže rozuzlení je opět až nečekaně banální.

No a závěrečný díl je pak nejdivnější, ale pro mě osobně i nejzábavnější. Technologií se dočkáme v nejvyšší míře, kontroverzní Miley Cyrus vůbec nevadí, ale přece jen se při rozkreslení depresivního světa umělců i narovnávání pošramocených sesterských vztahů zase klouže po povrchu. Řadu diváků pak překvapí i nemalá dávka humoru a vůbec tak trochu jiný styl; nemusel by to být problém, ale nejen tento díl trpí neustálou nevyvážeností mezi sofistikovaností námětu a zpracování – dobré nápady jsou přetaveny do zcela banálních scén a dobře natočené pasáže naopak neobsahují žádnou hloubku. To je opravdu nevídané a na poměry tohoto seriálu dvojnásob.

Takže nakonec dokoukáte třetí díl a moc nevěříte, že tohle je vážně všechno. Rok a půl čekání kvůli tomuhle? Žádný z příběhů nenabízí ani neotřelé technologické vychytávky, ani dystopický svět blízké budoucnosti, dokonce ani porýpání se v naší temné lidskosti. Kde minulé epizody inspirativně nahlížely na naši současnost a ukazovaly nám vize, před nimiž si standardně raději zakrýváme oči, tam pátá série předkládá jen myšlenkovou prázdnotu a neinvenčnost. Možná by nové díly i obstály při délce kolem 40 minut, ovšem hodina je ve všech třech případech zcela zbytečná. Lehkost a zároveň myšlenková náročnost se tedy v této sérii kamsi ztratily a ať už za to může Brooker, Netflix nebo chemtrails, o budoucnost seriálu se dost bojím.

Komentáře

  • Do této diskuze ještě nikdo nepřispěl, buďte první.
VSTOUPIT

Verdikt

avatar5/10

Rimsy

Král je mrtev, ať žije… někdo jiný. Brooker se asi definitivně vypsal ze všeho inspirativního a trio nových dílů je přehlídkou slušně vypadající vnitřní prázdnoty. Komornější pojetí a uměřenější příběhy tentokrát nepřinášejí nic dobrého, spíše pořádnou nudu. Ve srovnání se staršími sériemi je pětka suverénně nejhorší.

Černé zrcadlo: Bandersnatch


ikona
Rimsy
Před svou třetí sérií (celkové pátou) z univerza nastavujícího nám Černé zrcadlo si Netflix nachystal zajímavou interaktivní jednohubku. 

Původně už v těchto dnech jsme měli sledovat pátou řadu oblíbených dystopických vylomenin s názvem Black Mirror. Nové díly však byly odloženy kvůli speciálnímu programu, který (alespoň zdánlivě) posunul televizní zábavu zase o kousek dál. Interaktivní film s názvem Bandersnatch svou zápletkou i řemeslem připomíná standardní epizodu černozrcadlových dobrodružství, avšak v centru dění je divák sám.

Dává tak vzpomenout na u nás tolik oblíbený koncept interaktivity, který zahájil v 60. letech projekt Kinoautomat a pro normalizačního diváka posunuly Rozpaky kuchaře Svatopluka. Navzdory bombastičnosti těchto projektů se ani ve sféře televizní zábavy, ani v oblasti videoher koncept nijak přelomově neuchytil. Netflix nyní přišel se svým vlastním experimentem, využívajícím ovládacích prvků své platformy.

Nutno však pochválit Netflix za to, že zase jednou nabídl něco navíc, a to za využití léty prověřené značky. Nejzajímavějším prvkem se nakonec stává meta-rovina, spočívající v drobném zvratu zhruba v polovině děje. V tu chvíli se ukáže dlouhodobě úspěšná schopnost seriálu jít za hranice očekávaného vývoje příběhu a přidat rovinu navíc; nemluvě o tom, že v tomto případě Netflix ironicky komentuje i sebe sama a roli nás jakožto jeho uživatelů a diváků. Což je příjemný bonus jinak příběhově rutinního dílu.

Zápletka se točí kolem mladého nadějného programátora Stefana, který v polovině 80. let zpracovává inovativní videohru podle ďábelsky promyšlené knihy, za níž stojí ještě ďábelštější pozadí o šíleném autorovi. Stefan se začne do tématu nořit stále hlouběji a zásahy jeho starostlivého otce, šablonovité psycholožky i paranoidního kolegy mu spíše škodí. Podaří se mu hru dokončit a zachovat si soudnost?

Samotná interaktivita spočívá v tom, že divák se musí během několika sekund rozhodnout mezi dvěma možnostmi, jež ovlivní Stefanovy následující kroky. Reálně však narazíme hned na několik problémů. Některé volby jsou zcela zbytečné a vedou beztak jen k jednomu výsledku, což byl u podobných snah vždy kámen úrazu. Zároveň je hlavní příběh do značné míry lineární a diváka vede tam, kam chce; leckteré volby jsou tudíž iluzorní, a pokud se rozhodneme špatně (respektive špatně z hlediska toho, jak chce Netflix odvyprávět příběh), zvolená linka vzápětí skončí a my se vracíme k rozhodnutí.

Tak jsme dovedeni za ručičku až do finále. Následně máme možnost se vracet zpět a přehrát si i ostatní připravené větve příběhu. Počáteční napětí z osudovosti se vytrácí a divák nakonec jen rutinně odkliká všechny alternativy, aby se podíval, co mu stálý scenárista série Charlie Brooker od prvního rozhodnutí mezi dvěma druhy snídaňových cereálií (což samozřejmě zámořský Twitter nenechal bez povšimnutí) až ke všem pěti deklarovaným koncům nachystal.

Komentáře

  • Do této diskuze ještě nikdo nepřispěl, buďte první.
VSTOUPIT

Verdikt

avatar7/10

Rimsy

Možná lehce nadhodnocená sedmička za nápad a odvahu k realizaci. Ta totiž sice nedopadla nikterak přelomově, přesto zabaví a nelze ji nedoporučit. Snad si na tomto experimentu Netflix osahal možnosti interaktivity, které se příště podaří dotáhnout k větší rozmanitosti, smysluplnosti i emočnímu dopadu.

Černé zrcadlo: 4. série


ikona
Sam.Vimes
Jak se povedla nová série dystopických povídek o nebezpečích technologického pokroku? 

Netflix vyprodukoval již druhou řadu Black Mirror od koupě seriálu od britského Channel 4. Nová série nabízí opět šest epizod, šest více či méně dystopických sci-fi povídek, každou s jiným hereckým obsazením a jiným režisérem. Jen scénáře má všechny na svědomí tvůrce seriálu Charlie Brooker. Vzhledem k formátu díla a velké rozmanitosti epizod si je projdeme jednotlivě.


V epizodě USS Callister využívá geniální programátor DNA skeny kolegů, jež se mu znelíbili, k vytvoření simulací jejich osobností ve virtuální realitě, kde je pak nutí aby s ním přehrávali zápletky podobné jeho oblíbenému seriálu Space Fleet (tamější obdoba Star Treku). Vlastně se tady rozpracovává jeden z motivů ze speciálu White Christmas, tedy tvorba dokonalých digitálních kopií skutečných lidí a nakolik amorální je, zacházet s nimi jen jako s kusem počítačového kódu. Epizoda má výborný námět a některé hezky promyšlené detaily, vývoj hlavní zápletky ovšem stojí na chatrných základech a scénář, aby se dostal kam potřebuje, na vícero místech tvrdě láme přes koleno programování a možnosti administrátorské role tak, jak je známe a jak jsou implikovány na začátku dílu. Aby si to divák užil, bohužel nad touto povídkou nesmí moc přemýšlet, což je u Black Mirror škoda. V hlavních rolích se připomene třeba matka Tedových dětí Cristin Milioti, Jimmi Simpson z Westworldu nebo dokonale slizký Jesse Plemons.


V asi nejděsivější epizodě série Arkangel nechá starostlivá matka implantovat své dceři čip, pomocí něhož může sledovat její polohu a biometrická data nebo i cenzurovat „nevhodné“ smyslové vjemy jako násilí nebo obecně cokoliv, co by ji mohlo rozrušit. Brooker tady pracuje s jedním z těch aktuálnějších témat nové řady a tepe do přehnaně starostlivých a kontrolujících rodičů. Zápletku samozřejmě protáhne těmi nejhoršími možnými variantami, zároveň to ale díky několika scenáristickým kličkám nepřehání ve vyloženě groteskní dystopii, např. program s čipem není běžně rozšířený, ale je pouze ve fázi testování, takže v okolí ústřední dvojice matky a dcery jej nikdo další nevyužívá. O režii se tady postarala Jodie Foster a rozhodně se nemá za co stydět, ostatně to pro ni nebyl první pokus, má za sebou už třeba dvě epizody Orange is the New Black nebo House of Cards.

Crocodile se zabývá technologií, jež pomáhá svědkům rekonstruovat vzpomínky na daný incident, a ženou, která se za každou cenu snaží ututlat jedno tajemství ze své minulosti. Taková zhruba standardně kvalitní epizoda Black Mirror, která se ale nebojí i pár opravdu drsných scén.


Co kdybyste v randící aplikaci rovnou viděli jak dlouho spolu zůstanete a museli do toho jít tak jako tak? Tento námět rozvádí díl Hang the DJ. O ději už nic víc prozrazovat nebudu, scénář ale trefně vystihuje reálné zkušenosti uživatelů Tinderu a je důmyslnější, než se může na první pohled zdát, i zdánlivé nelogičnosti v uspořádání zdejšího fikčního makrosvěta se totiž nakonec vysvětlí. Asi nejlepší z nových epizod a povinnost pro beznadějné romantiky.

A následuje naopak asi nejslabší díl celého seriálu, Metalhead. Žena se snaží přežít v post-apokalyptické (?) budoucnosti, pronásledována smrtícími robotickými psy. Většina epizod Black Mirror působí jako koncentrované filmy, tahle spíš jako neúměrně dlouhý kraťas, který nezachraňuje ani minimalistická estetika.

Black Museum je pak malou antologií uvnitř antologie, vypráví tři povídky a jednu rámující, o titulním muzeu kriminologických artefaktů a některých jeho exponátech. Slušnou epizodu trošku sráží jen pár až příliš těžkých sci-fi/fantasy prvků, které se do konceptu Black Mirror příliš nehodí. Od relativně (hodně relativně) uvěřitelných hi-tech čipů, virtuálních realit či počítačových simulací osobností se totiž posouváme až k fantasy a plnohodnotnému přesunu vědomí. I když ani to není v seriálu poprvé.


Čtvrtá řada Black Mirror nabídla i přes pár zakolísání další dávku dobrých až výborných povídek i podnětů k zamyšlení. Jen je otázka, jak dlouho by tato platforma měla ještě pokračovat, vzhledem k tomu že Charlie Brooker evidentně k psaní nechce pouštět moc dalších lidí (od 2. řady jen pár spoluautorů) a seriál se čím dál tím víc vzdaluje od původního konceptu, tedy od reality, kterou bychom mohli při troše nepozornosti s vědeckých objevy za chvíli žít.

Verdikt

avatar8/10

Sam.Vimes


Hodnocení čtenářů

  • avatar7/10

    ReptilianJoe

Černé zrcadlo: White Christmas


ikona
JAn_G
Charlie Brooker nahrazuje absenci třetí sezóny plnohodnotným vánočním speciálem! 

Otravují vás přátelé, kteří pořád dokola postují dotěrné obrázky se sváteční tématikou, kočičkami a domácím cukrovím? Snadné řešení, prostě si je zablokujete. Co kdyby ale tyto závislosti na sociálních sítích a moderní technologii překročily hranice svého limitovaného prostoru a staly se děsivou, každodenní skutečností? Co kdyby zablokovali právě vás, rovnou na Štědrý den, a k tomu třeba celá rodina? Po téměř dvouleté pauze se scénáristické eso britské televizní produkce vrací s povídkovým triptychem, který ve své celovečerní stopáži vydatně supluje třetí sezónu Black Mirror a dokazuje, že i v tom nejčistějším bílém odrazu se mohou zrcadlit černé Vánoce.

White Christmas se svou náladou nacházejí někde mezi povídkami The Entire History of You a Be Right Back z předešlých řad. Dva muži, Rafe Spall a především výtečný Jon Hamm (Don Draper z Mad Men, což je zde sympaticky zreflektováno), izolovaní kdesi mimo veškerou civilizaci, se po pětiletém spoluexistenci poprvé na Boží hod dávají skutečně do řeči. Ve třech vložených retrospekcích se tak dozvídáme, jaké události je přivedly právě na toto bohem zapomenuté místo. Vzhledem k brilantní konstrukci celého povídkového spletence, jak ostatně u Black Mirror bývá zvykem, však vložené dílčí linie ani v nejmenším nepřipomínají flashbacky. Jednotlivé kompozice, sám prostor i absence jakýchkoli moderních technologií paradoxně způsobuje, že veškeré retrospektivy naopak evokují dojem flashforwardů, ozvěn budoucnosti, kde člověk není víc než otrokem techniky, limitován možnostmi pokroku.

První příběh, jakkoli nepůvodní se zprvu může zdát, slouží předně jako katalyzátor nastávajících událostí, humorný prolog reflektující dobu internetových našeptávačů a digitálního voyeurství. Je až s podivem, jak výstižně a v několika málo cynických, kousavých slovech Brooker dokáže trefně vystihnout všudypřítomnou přetvářku a nesmyslné zaměňování konzumerismu za falešnou ideu Vánoc. Souběžně produktivně tematizuje hranice digitálního zločinu, motiv, který je výrazně prohlouben v následující povídce, v níž je lidské vědomí transformováno do podoby číselného kódu, digitálního otisku, jenž je přes veškeré pozůstatky lidskosti děsivě zneužíváno a terorizováno sobeckým požitkářstvím člověka. Naopak třetí příběh, jehož vyústění brilantně protne veškeré příběhy v kompaktní celek, má svou tíživou bezvýchodností nejblíže k čiré depresivnosti White Bear. V plné míře prezentuje to, co Brooker ve druhé řadě pouze naznačoval. Tedy svět v područí digitální éry, kde jedinec nezmůže zhola nic vůči uzákoněným moderním technologiím. Je-li jednou zablokován, prožije zbytek svého života v anonymitě, v kompletní izolaci, zapomenut v pozemské substituci mytického Pekla.

Nelichotivé vize budoucnosti Black Mirror jednoduše nepřestávají uchvacovat a jsou o to kousavější v dnešní době Google glass či iWatch, kdy si nejeden uvědomí, že jde o budoucnost nikterak vzdálenou. Až budete na Štědrý den v kruhu rodiny zpracovávat „sušenky“ a budete zabíjet čas na sociálních sítích, zkuste se poohlédnout po tomhle opravdu výjimečném svátečním speciálu. Těmhle nelibým Vánocům jednoduše propadnete. Pokud naopak chcete uniknout od masovosti svátků, pak by pro vás White Christmas mělo být jasnou volbou.

Verdikt

avatar10/10

JAn_G


Hodnocení čtenářů

  • avatar10/10

    vimanzen

Černé zrcadlo: Recenze 2. řady


ikona
JAn_G
Dostála Brookerova vize blízké budoucnosti ohromným očekáváním? 

Zrcadlo je odedávna předmětem oslavovaným, ale i obávaným, a ve všech světových kulturách má svůj vlastní, signifikantní význam. Traduje se, že pokud někdo zemře, všechny zrcadla v domě musí být zakryta, aby nelapila duši zesnulého. Pokud nejsou zakryta včas, jiné učení hovoří o tom, že jejich plocha natrvalo zčerná. Stará římská pověra zase uvádí, že toho, kdo zrcadlo rozbije, bude po sedm let pronásledovat smůla, protože tak dlouho trvá, než se roztříštěná duše znovu obnoví. Souběžně slouží i jako účinný dekorativní nástroj, který projasní místa, kam se světlo běžně nedostane. Tím nejdůležitějším ovšem zůstává, že zrcadlo odráží náš skutečný zevnějšek a zbavuje ho jakékoli zdeformované představy.

Černé zrcadlo reflektuje současný stav společnosti a projektuje ho do satirického podobenství velmi blízké budoucnosti. Nabízí kousavý pohled na závislosti na moderních médiích a technologiích a na narůstající popularitu digitální éry protínající se s politickým a sociálním vnímáním. Jednotlivé povídky se však nesnaží moralizovat či doslovně racionalizovat přechodné společenské neklidy, ale usilují o jízlivé komentáře chmurného věku a vybízí divákovu imaginaci, aby se zamyslel nad možnými důsledky a znepokojivými hrozbami moderní civilizace. Vytváří nelibé zrcadlo společnosti, kde amoralita je novým hodnotícím měřítkem a kde lidé schovávají své skutečné tváře za rafinované (digitální) masky.

Druhá řada je intimnější, aktuálnější a ustavičně provokuje zcizováním hodnot a přetvářením sociálních médií.Povídka Be Right Back předkládá možnost manipulace s digitálními otisky člověka na sociálních sítích, které mohou být i po smrti dotyčného vtisknuty programu, jenž ji dokáže dokonale imitovat. Může ale život se sociopatickým „androidem“ zaplnit prázdné místo způsobené ztrátou blízké osoby? White Bear nahlíží na problematiku zločinu a trestu moderní doby a klade záludnou otázku, zdali je zrůdný akt vraždy dostačujícím podnětem k masové apatii a motivací k čirému požitkářství z voyeurismu. The Waldo Moment zosobňuje politickou moc a cynickost voličů. Politické figury jsou do značné míry ignorovány a nikdo je nebere za to, čím ve skutečnosti jsou. Není proto divu, že virální kampaň animovaného medvěda, urážejícího všechny a všechno kolem, dokáže oslovit masy a stát se hlasem prostého lidu i revolucionářů.

Brooker výrazně upustil od černého humoru a značně nadsazených situací, a byť jeho nový povídkový triptych není natolik otevřeně konfliktní, nýbrž v mnohém minimalističtější a ještě intimnější, reflektuje niterní prázdnotu a ústraní svých hrdinů mnohem produktivněji než v první sezóně. Současně je jeho nový povídkový triptych jednoduše aktuálnější a ustavičně provokuje svým zcizováním tradičních hodnot a přetvářením sociálních médií do politických a kulturních zbraní. Soudobá společnost nepotřebuje ideologickou představu místa, kde jednotlivci trpí za své činy. Dokáže si peklo vytvořit sama, ať už ve formě děsivé izolace vedoucí k existenciálním depresím, či v podobě tendenční masové senzacechtivosti a obsesivní inklinaci k reality show.

Černé zrcadlo neutváří satiricky idealizovanou autenticitu, jakou jsme zvyklí vídat, ale reflektuje holou, aktuální skutečnost. V tom tkví jeho nelichotivé kouzlo, jemuž je tak snadné propadnout, a které vzbuzuje konstantní mrazení v zádech a katarzivní pohnutky. A tentokrát mnohem přirozeněji než prvně. Charlie Brooker předvedl své momentum.

Verdikt

avatar10/10

JAn_G

© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace