„Obávám se, že cesta kterou sis zvolil, nebude nijak snadná.“

Jasně, v originálním podání Madame Gao ta věta zní podstatně líp. Co nadělám. Důležité však je, že je maximálně pravdivá. Už dávno před premiérou bylo jasné, že Daredevila během jeho druhé série skutečně nebude čekat nic snadného. Krom předem avizovaných antihrdinů Punishera s Elektrou na nevidomého hrdinu zároveň také čekala hora obřích očekávání, které se samozřejmě vázaly k vysoce pozitivním dojmům ze skvělé první série. Přidejte relativní úspěch Jessicy Jones a raketový vzestup populárního Netflixu a bylo jasné, že poprat se s tímhle vším, během pouhých třinácti epizod, když aktuální komiksová nabídka láká jedním hlasitým střetnutím za druhým, opravdu mohlo hrozně snadno dopadnout fatálně.

Naštěstí ale nedopadlo. Naštěstí pro nás totiž u kormidla zaparkovali ostřílení seriáloví scenáristé a ti něco takového nedopustil. Ne. Místo toho se jim podařilo udělat pro Daredevila během jeho druhé řady tu samou věc, jakou Christopher Nolan udělal pro Batmana během Temného rytíře. Povýšili ho na zcela novou úroveň. Rád bych vám teď řekl, že přeháním. Že píšu srdíčkem, místo chladnou hlavou a s odměřeným přístupem. A z části to je nejspíš i pravda, na tom faktu to ale pořád nic nemění. Druhá řada Daredevila je po všech stránkách lepší, než ta předchozí a vy byste se měli pomalu připravit na to, že váš první binge-watch téhle komiksové lahůdky zdaleka nebude ten poslední. Ne, teď vážné. Jste připraveni? „The rising is coming.“

Nakonec jsem se rozhodl pro rozdělení recenze do tří částí přičemž každá bude patřit jedné z hlavních postav, dějově se tak budu místy vracet na začátek a občas zase něco přeskočím, jenom abych se k tomu vrátil o pár řádků později. Ve finále by to do sebe nicméně všechno mělo hezky zapadnout a pokud ne, vřele v poště uvítám veškeré vaše stížnosti. Do té doby, bez dalšího zdržování, pojďme na to.

Punisher
„One batch. Two batch. Penny and dime.“ Pokud tohle někdy zaslechnete až se příště budete poklidně procházet ulicemi Hell’s Kitchen, radím vám, skrčte se. V následujících vteřinách totiž pravděpodobně vzduchem začnou létat kulky a své o tom ví i gangy v New York City. Do města dorazila nová hrozba, podle všeho jediný muž, který si za své cíle vybírá exkluzivně jenom samé šmejdy. Říká si Punisher a problém je, že za sebou zároveň nechává hodně krvavou spoušť a to z něj dělá veřejného nepřítele č.1. Policie ale nebude jediná, kdo s Punisherem povede menší válku. Jakmile Punisher označí za svůj příští cíl Grotta, nového klienta právnické firmy Nelson & Murdock a k tomu ještě navíc ohrozí život sladké Karen Page, dostane se do hledáčku Rudého ďábla a ten, jako správný katolík, má na podobné vyřizování účtů velice odlišný názor. První kolo? Murdock – Castle, 0:1.

Nicméně žádné strachy. Odvety se divák dočká hned vzápětí. Tihle dva „civilní ochránci práva a pořádku“ (v angličtině hojně využívaný termín vigilante se do českého jazyka poměrně špatně překládá, něco mi ale říká, že vy už to nějak přežvejkáte) se do sebe budou v úvodu pouštět poměrně hojně. Rozdílné filozofie, zrcadlově opačné prostředky a spousta nevinných přihlížejících způsobí, že Matt Murdock zasvětí většinu své nově nabité energie tomu, aby Punishera, nebo Franka Castla chcete-li, zastavil. A to za každou cenu. Ne všichni ale od začátku uvěří, že je všechno tak přímočaré, jak se na první pohled může zdát. Karen v Punisherovi vytuší něco víc a její vyšetřování po čas celé série dodává seriálu tolik kýžený civilní feeling. Auru blízké reality, ve které se někdo, v tomhle případě neohrožená sekretářka, snaží prostě jen dopátrat pravdy. A pravda rozhodně stojí za to.

K radosti snad všech komiksových fanboyů na světě dostal Punisher ve druhé sérii poměrně zásadní prostor. Seriál už se zdaleka nesoustředí jenom na jednu postavu, maximálně dvě. Každý dostal rovným dílem. Netrvá to tedy dlouho a vám je jasné, že lepší péči Punisher ještě nikdy neměl. Jon Bernthal se pro podobné role snad narodil a jeho výkon v roli Franka Castla je v takhle minimalistickém podání naprosto přesný. Není to však akce, ani způsob jakým je jeho postava respektuhodně snímána, je to ten moment, ve kterém Frank začne vzpomínat na svou malou dceru, pustí uzdu své lidskosti a vy víte, že jste v průšvihu. Na cibuli se nevymlouvejte. Tohle prostě dostane sebedrsnějšího chlapa. Dokonce ani Wilson Fisk, který se mimochodem krátce zastaví i ve druhé sérii, neměl takhle silné motivace. To je ale Fiskův nejmenší problém. Kingpin totiž během své krátké zastávky ve druhé řadě působí až příliš vynuceným dojmem. Tatam je respekt, který jsme si k němu jako diváci v první sérii vybudovali. Zde je pouhým prostředkem, uřvaným, amorálním, ale ultimátně vlastně celkem neškodným. Nic podobného ale díkybohu ani zdaleka neplatí o další z hlavní trojice postav.

Elektra
Porno. Chci říct… sledovat Elodie Yung při bojových scénách je asi nejblíž ke sledování porna s Elodie Yung, k čemu se kdy dostanete. Nepřeháním. Mlácení Daredevila nebo případně i dalších lidí ale není tou jedinou předností, kterou tahle pekelně přitažlivá slečna disponuje. Mimo jiné je taky dost chytrá, soběstačná a zcela nemilosrdná. Ostatně i proto hodnotím její vztah s ústředním hrdinou jakou jednu z nejlepších věcí, které druhá série nabízí. Alespoň co se scénáře týče. Od flashbacků až po současnost. Tahle Elektra je tou nejlepší Catwoman, kterou Batman nikdy nepotkal. Tím nejlepším Harvey Dentem, kterého Joker nikdy nepřetáhl na svou stranu. Po dlouhé době můžu za sebe říct, že Marvel nakopal DC zadek. Jo, až tak.

Abyste chápali, Elektra nejspíš leckoho překvapí. Její role je mnohem důležitější, než jak se původně předpokládalo. Vlastně se teď nebojím říct, že tahle ne-tak-úplně vyrovnaná antihrdinka je víceméně alfou a omegou celé druhé série. Pokud už jste to nepocítili, tak vás to ještě čeká a máte se rozhodně na co těšit, protože její akt byl po emocionální stránce jednou z nejuspokojivějších věcí, jaké jsem v seriálu za poslední dobu zažil. Krom perfektní herecké chemie s Charlie Coxem a výborně napsaných dialogů mezi těmi dvěma, je zároveň také velmi důležitou figurkou ve starodávné válce, kterou Mattův mentor The Stick naťuknul už během první řady. Ta tentokrát slouží jako primární dějová linka a aniž bych příliš prozrazoval, řeknu jen, že zahrnuje velké množství ninjů, co dokážou skrývat srdeční tep. Netřeba dodávat, že něco podobného dokáže Daredevilovi způsobit nejedeno nemilé překvapení. Ale zpátky k Elektře.

Elektra Natchios, stejně jako Punisher, dostala během třinácti epizod slušný dostatek prostoru, aby na diváka stihla udělat dojem. Že to bude dojem řádně nadšený, na to už si přijďte sami. Pokud jste na filmovou verzi ještě nezapomněli, slibuji, že po prvním setkání s touhle "Ellie" tak učiníte velmi rychle. Co naopak nečekejte je dvourozměrná, černobílá postava, se kterou se hlavní hrdina v závěru chytne za ruku a společně odjedou do západu Slunce. Nope. Tohle je hodně odlišný příběh a hodně odlišná love story. Štěstí, pokud tady vůbec nějaké existuje, nikdy nikomu nevydrží. Rozhodně ne nijak dlouho. Tahle kapitola se zkrátka stejně jako ta Punisherova velice povedla a příběh díky ní nabral nečekaně kvalitní hloubku. Kdo by to byl čekal od ukopané holky v legínách, kterou ještě navíc hraje poměrně neznámá herečka. Jinými slovy další trefa do černého. A když už jsme ale u té černé, pojďme se na chvíli bavit o někom červeném, co vy na to? 

Daredevil
Ďáblem to začalo, Ďáblem to skončí.Matthew Murdock si na konci první série nasadil nový oblek a musím říct, že mi to černé pyžamo vůbec nechybí. Tahle militární výzbroj má hodně blízko k Batmanovskému pojetí, působí komiksověji a celkově je prostě cool. Zarostlá bradka navíc nikdy není na škodu. Tím však moje ne-tak-úplně heterosexuální poznámky ke vzhledu hlavního hrdiny končí, nebojte. Koneckonců, nás vždycky spíš zajímalo, co bylo uvnitř. Ještě než se k tomu ale dostaneme, rád bych zdůraznil, jak moc dobře druhá řada po formální stránce vypadá. Rámování a kompozice nikdy nebyly vypiplanější. Akční sekvence na jeden záběr? Je tu! Samozřejmě. A k tomu mnohem, mnohem víc.

Minule si kolega Davies stěžoval na nedostatek originálních kulis. Tvůrci ho pro druhou sérii vyslyšeli a tak se tentokrát už všechno neodehrává na stejné chodbě. Místo toho tu máme sklady, nemocnici, přístav, vězení, bistra, ulice, prostorné byty a spoustu dalších prostorů, kde si lidé můžou vylít srdíčko nebo do sebe vyprázdnit zásobník. V případě klanu The Hand toulec šípů. Ouch. Tak či tak, Hell’s Kitchen ožilo. A to nejen díky místům, ale především postavám, které ho zaplnily. Zmínil jsem Punishera, Elektru, Fiska, Karen, tím ten list ale ani zdaleka nekončí. Druhá série je bohatší na vedlejší postavy, navíc s nimi ale zvládá i lépe pracovat a díky tomu ten seriál doslova utíká kupředu. Zcela organicky, sám o sobě. Přísahám. Ačkoliv, automatické přehrávání u Netflixu taky není na škodu.

Třináct epizod tentokrát vůbec nebyl problém. Tempo je vysoké, výborně graduje a snad až na jedenáctou epizodu, která byla hodně vysvětlovací a o něco pomalejší, než ty zbylé, ani jednou nespadne. Což je sakra důležitá věc při takovém binge-watchingu, nemyslete si. Ale i když budete sledovat pomaleji, jednu nebo dvě epizody denně, příběh se košatí takovým způsobem, že nějaká nuda jednoduše nehrozí. Jasně, občas se vyskytly momenty, ve kterých byste raději dál sledovali škádlení Daredevila s Elektrou, ale místo toho se děj přesunul jinam. Těch linek bylo tentokrát víc, ve finále to ale nijak neublížilo. Naopak. Přidalo to na komplexitě. Což byl oproti první sérii rozhodně důležitý pokrok a třeba taková Jessica Jones se má stále ještě hodně co učit. A když už jsme u Jessicy Jones, ano - něco málo tu zazní. Na nějaké spojování ale ještě nečekejte. Vše ve správný čas.

Tohle je pořád v jádru Daredevilova show. Jeho druhé rodeo, abych byl přesný. Možná, nejspíš i proto to všechno působí o level jistěji, než posledně. Proto nejspíš seriálu vyšel i kousek jménem People v. Frank Castle, aneb soudní případ století. Že to zní povědomě? Že do nás televize poslední dobou láduje jednu legální baštu za druhou? Něco na tom bude. A přesto tady zbylo místo i na řezání se s Elektrou, válku proti klanu The Hand, Mattovo balancování osobního života s tou druhou „prací,“ atd. Vše v takové míře, aby si to nepřekáželo, ale zároveň dost na to, aby to postavy obohatilo. Aby se příběh neustále posouval. A někde uprostřed toho všeho, hrdina - jeden z mála, kteří mohou krvácet. Kterým hrozí reálné nebezpečí. O jejichž přátele se můžete (a taky budete a měli byste) se obávat. Jejichž problémy vás zajímají. Zkrátka a dobře, plnokrevné komiksové vyprávění, ušité jako na míru pro dnešní dobu. Že to je málo? Schválně si poté, co se dodíváte na Daredevila, pusťte ještě jednou ten trailer na Civil War a řekněte mi, kdo tady opravdu hraje druhé housle. Ne, už to vůbec není tak jednoznačné. A přesně to je důvod, proč je třeba poděkovat Goddardovi jakožto původnímu tvůrci a stejně tak i celému zbytku týmu. Jejich práce je totiž zatraceně znát, obzvlášť letos a ať se propadnu, jestli tohle neznamená nárok na maximální hodnocení.

Je druhá řada bezchybná? Určitě ne. Přes všechnu tu radost, kterou mi těch třináct víceméně filmových hodin nadělilo, se pořád našly momenty, jako například Fisk, během kterých jsem cítil určité zklamání. Ale příliš jich nebylo. Rozhodně méně, než během první už tak vysoko hodnocené řady a rozhodně méně, než v drtivé většině ostatních seriálů. Co se letošního roku týče, už jsme pár desítek rozdali. A věřím, že jestli to takhle půjde dál, určitě jich ještě pár rozdáme. Z části proto, že stále umíme býti nepokrytými fanoušky, z části to je ale taky proto, že televizní tvorba opravdu stoupá čím dál tím výš. Že tak úplně nestíháme zvyšovat vlastní nároky? Možná. Určitě ale nejsme sami. Pokud vám to jinak nedá, klidně to číselné hodnocení berte s rezervou. Čert to vem. Jestli něco, tak tuhle recenzi berte jako výrazné doporučení jít do druhé série co nejdřív, případně s Daredevilem ihned začít. Nikdy nebyl lepší čas, než teď. Koneckonců, Temný rytíř právě dostal tu nejlepší možnou kompetici. Že to nebylo za příliš férových podmínek? Jistě. To už ale není náš problém. A teď… pokud mě omluvíte, si to běžím pustit celé ještě jednou. Proč? Protože můžu. Ale především, protože chci!