„Nepotřebuji slunce, pořád mám ještě měsíc,“ říká zasněně Emily Dickinson (báječná Hailee Steinfeld) při kontrole u očaře, který jí vyčítá příliš četby a psaní, v první epizodě druhé řady Dickinson, z níž se stal velmi rychle jeden z mých nejoblíbenějších běžících seriálů. Dickinson znovu přepíná mezi young-adult melodramatem a absurdní komedii, rýmuje se ale kvalitativně druhá série s tou první? 

Začátek druhé sezóny nalézá Emily ve stavu horečnatého psaní. Její tvořivost je na vrcholu. Nepíše pro abstraktní „druhé“, nepíše pro sebe, píše pro svou dětskou lásku Sue, která se provdala za jejího bratra Austina. Sue nenese dobře, že je jedinou čtenářkou Emily, stýská si, že jsou její básně příliš intenzivní, „cítím se při nich stejně, jako když mi zemřelo dítě“. Sue vede domácnost jako věhlasný salon, kam zve významné umělce a veřejné činitele Massachusetts. Jedním z nich je i Samuel Bowles (hraje ho Finn Jones neboli Loras Tyrell, Květinový rytíř ze Hry o trůny).  

Samuel je editorem rozmáhajících se novin Springfield Republican a hledá po Massachusetts talenty. A jedna z básní Emily ho nadchne. Nabízí, že ji otiskne. A víc. Bylo by jednoduché postavit konflikt na ultimátu: sexuální služby za publikování. Ale Samuel je komplikovanější postava a Emily bojuje s tím, že byť je k němu sexuálně přitahována, nechce se stát klišé. Seriál ukazuje, jak automatický předpoklad, že vydavatel spí se svými autorkami, ubližuje nejen ženám, ale i mužům. Celé dilema je hlubší. Je Emily ochotna svěřit svou niternou poezii muži a vzdát se tak absolutní kontroly nad budoucností svého díla? 

Otázka kontroly a slávy je hlavním tématem druhé série Dickinson. Stěžejní konflikt druhé série tak není mezi postavami, ale mezi touhou Emily publikovat a obavou, že sebeodhalením ztratí sebe sama a své nadání. Nejde však jen o nějaký banální strach z toho, jak se bude líbit. Seriál se zabývá takovými otázkami jako: ztratím moc nad svým dílem, když ho předám editorovi novin, který o jeho vydání bude rozhodovat? Jsem bez této autonomie schopna psát se stejnou autenticitou? Co dělá můj hlas význačným? Proč se vytratila moje inspirace, když jsem přestala psát jen čistě pro sebe a pro svou lásku? Jsem ochotna zříci se absolutní moci nad svým dílem tím, že ho dám do ruky editorům a následně divákům? Co obnáší a za co stojí sláva? Jakmile své dílo pustím do světa, čtenáři mají volnost jej interpretovat po svém. Autor je mrtvý, jsem i já ochotna zemřít? 

Seriál navíc stojí před zásadní překážkou. Emily Dickinson, ač dnes považována za jeden z největších básnických talentů Ameriky, publikovala za svůj život jen deset z 1800 napsaných básní. S tím faktem je třeba si poradit, protože naše vnímání času v životě a v příbězích je zcela odlišné. Roky se v času epizod zdají jako nekonečno, nekonečný čas, který šlo věnovat honbě za zveřejněním a literární slávou. Dvacet epizod působí jako delší možnost k akci než dvacet let, protože zatímco život někdy plyne stereotypně a je snadné uvěřit, že se Emily Dickinson k publikování přes dobové překážky v každodenní všednosti nedostala, od protagonistů filmů a seriálů jsme zvyklí na aktivitu, a tudíž je třeba vysvětlit jejich neúspěšnou snahu prosadit se.

Vždy je ošemetné nechat postavy v kostýmních dramatech a historických seriálech mluvit moderním jazykem a slangem. U Dickinson to smysl dává ze dvou důvodů, jeden je komediální (Dickinson je i díky anachronismům nesmírně vtipný seriál) a druhý dramatický. Spoustu problémů a křivd, které byly typické pro 19. století, si lidé neuvědomovali, a proto pro ně ani neměli slova. Když ale jisté skutečnosti nazvete moderním způsobem, vytane jejich absurdita, nespravedlnost, ohavnost a nepřijatelnost plně najevo. Už se náhle nejedná jen o přirozenou součást tehdejšího života a tehdejšího koloritu. Moderní jazyk může zprostředkovávat minulost způsobem, který odhaluje a dodává plasticity. A to přesně Dickinson dělá. 

Experimentální momenty seriálu, ať už je to projížďka v kočáře se Smrtí a zesnulým Edgarem Allanem Poem, který užívá verše svých básní jako slovní hříčky („Never more“), duchařské seance, autorčina neviditelnost, nebo návštěva opery, při níž se cituje Pretty Woman, nejsou jen nějaké samoúčelné hříčky. Tyto experimenty pomáhají prozkoumávat hlavní téma celého seriálu, a to je problematika tvorby a autorství. Je to dost raritní, aby se seriál o umělkyni zabýval povahou jejího umění samého, a nesmírně vítané. Seriál má ke všemu pochopení pro to, že lidé minulosti nebyli jen škrobení panáci ve fracích a korzetech, ale lidé, kteří vnímali umění své doby jako šokující, hranice posouvající a hravé, což se ukazuje i v postelová scéně, při níž si pár v rámci role-play přehrává scény z Šarlatového písmena. Je to mladistvé v tom nejlepším smyslu slova: kousavé, ironické, odmlouvačné, hledající se, emotivní. A jako teenageři ztrácející se ve svých emocích, i Emily přiznává: „Někdy když píšu, ztrácím kontrolu.“

Alena Smith, pro níž je tento seriál tvůrčí premiérou, vytvořila v Dickinson silně autorský seriál. Seriál, který je velice vtipný, emocionálně opravdový, který bere umění a slávu a literaturu vážně, který zkoumá povahu autorství – a dělá to vše originálními prostředky. Něco strašně živého tu tluče a pulzuje, neboť Dickinson je jeden ze seriálů s nejsvébytnější poezií. A co víc po seriálu o velké básnířce žádat.