Opatrně by se mělo vstupovat do řeky, kde je jedním proudem dobovost a druhým moderní cítění a chování. To, že z Dickinson, jež je tím nejzajímavějším, co vyšlo z produkce Apple,  vyjdete ozvěženi místo nachlazeni, to je velká pochvala tvůrkyně Aleny Smith. 

Emily Dickinson byla básnířka natolik zvláštní, že se její básně začaly vydávat v původní, zamýšlené podobě až v 50. letech 20. století, tedy o celé století později, než se odehrává seriál. Její slovosled a tendence zakončovat sloky pomlčkou nebyly po století pochopeny, tak moc se lišila od standardních zásad, jak se dělala poezie v 19. století. 

Dickinson publikovala za života jen nemnoho básní. Je pověstná tím, jak málo styků udržovala, ke stáru zavřená ve svém pokoji, píšící. Zato osmnáctiletá seriálová Dickinson je sice introvertní, u oblíbeného stromu čtoucí dívka, ale taky vzpurná, tvrdohlavá, domácí práce odmítající a snící mladá žena, kterou Hailee Steinfeld hraje s nepolevující energií a šarmem.

Seriál je tónově nebývale skotačivý, ale nějak se mu daří kloubit teenagerovskou romanci a coming-of-age story s montypythonovskou komikou a sociálně citlivým, dobovým melodramatem. Těžko popsat, jak svěže celé dílo působí. Nemluvě o tom, jak nádherně vypravené a nasvícené a naaranžované, barevně hravé.

Čím to, že dokonale navozená dobovost skrze kostýmy funguje tak dobře po zanesení moderních móresů a vyjadřování?  Mladí lidé před dávnými roky často působí odcizeně a zatuchle, jako kdyby se neuměli usmát, natož doopravdy bavit. Nic takového tady není. Anachronismus kupuje živelnost. Zvlášť scény, kde je více členů rodiny a přátel oplývají úžasně neurotickou energií. Na večírcích, když jsou rodiče z domu, se šlehá opium, místo uniklých nahých fotek tu máme uniklou nahou kresbu, postavy řeší spoilery, jenže z Dickense, kterého všichni čtou, a Emily bere obzvlášť vážně svůj divadelní klub, kde se hraje Shakespeare a netrvá se na genderových rolích. Tohle všechno postavy velmi okysličuje.  

Emily Dickinson je posedlá přírodou a smrtí. A to do té míry, že v představách, oděna v rudý šat, navštěvuje Smrt a projíždí se s ní v kočáře taženém duchy koní. Když si představuje svůj pohřeb, má náramně gotickou atmosféru. Nálady scén se přesouvají, je to jako kdybyste vzali konfety na pohřeb, nebo uvili svatební kytici z hřbitovního kvítí. Dickinson je kouzelně morbidní a ulítlá a skutečnost, že je ženou v mužském světě v mužské době, pro ni představuje nekonečnou frustraci a překážku publikovat. První série ale ukazuje i to, jak jsou (třeba v podobě matky) na daném systému ženy spolupachatelkami.

Teenagerovské gesto ukrývá silné emoce a moderní jazyk nepomáhá přiblížit jen problémy žen. Dickinson se dotkne ekologie, ať už velmi osobně, když brání svůj zamilovaný strom před kácením z důvodu stavby železnice, tak teoreticky, když se setkává se známým ekologickým myslitelem, z něhož se vyvine jen pozér. Neobejde se to ani bez zmínek o otroctví na Jihu, které rodina pocítí, když se jejich placený černý sluha bojí jít do města, protože se v něm nachází plantážníci z Jihu hledající uprchlé otroky – a ti by se přece nezabývali takovou maličkostí, jako je rozlišovaní jednoho muže tmavé pleti od druhého. 

Pletení, vaření, vdavky, když si Emily Dickinson postaví hlavu, tak nic z toho dělat nebude. A nejen to z ní dělá možná nejlepší novou seriálovou postavu roku 2019. Má poem pro každý díl, který nás tematicky a emocionálně vede. Ale co je hlavní, první série Dickinson se rýmuje s úspěchem.