Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Dickinson | 2019-
csfd  imdb
tvůrce: Alena Smith
hrají: Hailee Steinfeld, Toby Huss, Anna Baryshnikov, Ella Hunt

Dickinson: 2. řada


ikona
krauset
Je Dickinson pořád nejlepším seriálem na Apple+? 

„Nepotřebuji slunce, pořád mám ještě měsíc,“ říká zasněně Emily Dickinson (báječná Hailee Steinfeld) při kontrole u očaře, který jí vyčítá příliš četby a psaní, v první epizodě druhé řady Dickinson, z níž se stal velmi rychle jeden z mých nejoblíbenějších běžících seriálů. Dickinson znovu přepíná mezi young-adult melodramatem a absurdní komedii, rýmuje se ale kvalitativně druhá série s tou první? 

 

Začátek druhé sezóny nalézá Emily ve stavu horečnatého psaní. Její tvořivost je na vrcholu. Nepíše pro abstraktní „druhé“, nepíše pro sebe, píše pro svou dětskou lásku Sue, která se provdala za jejího bratra Austina. Sue nenese dobře, že je jedinou čtenářkou Emily, stýská si, že jsou její básně příliš intenzivní, „cítím se při nich stejně, jako když mi zemřelo dítě“. Sue vede domácnost jako věhlasný salon, kam zve významné umělce a veřejné činitele Massachusetts. Jedním z nich je i Samuel Bowles (hraje ho Finn Jones neboli Loras Tyrell, Květinový rytíř ze Hry o trůny).  

Samuel je editorem rozmáhajících se novin Springfield Republican a hledá po Massachusetts talenty. A jedna z básní Emily ho nadchne. Nabízí, že ji otiskne. A víc. Bylo by jednoduché postavit konflikt na ultimátu: sexuální služby za publikování. Ale Samuel je komplikovanější postava a Emily bojuje s tím, že byť je k němu sexuálně přitahována, nechce se stát klišé. Seriál ukazuje, jak automatický předpoklad, že vydavatel spí se svými autorkami, ubližuje nejen ženám, ale i mužům. Celé dilema je hlubší. Je Emily ochotna svěřit svou niternou poezii muži a vzdát se tak absolutní kontroly nad budoucností svého díla? 

 

Otázka kontroly a slávy je hlavním tématem druhé série Dickinson. Stěžejní konflikt druhé série tak není mezi postavami, ale mezi touhou Emily publikovat a obavou, že sebeodhalením ztratí sebe sama a své nadání. Nejde však jen o nějaký banální strach z toho, jak se bude líbit. Seriál se zabývá takovými otázkami jako: ztratím moc nad svým dílem, když ho předám editorovi novin, který o jeho vydání bude rozhodovat? Jsem bez této autonomie schopna psát se stejnou autenticitou? Co dělá můj hlas význačným? Proč se vytratila moje inspirace, když jsem přestala psát jen čistě pro sebe a pro svou lásku? Jsem ochotna zříci se absolutní moci nad svým dílem tím, že ho dám do ruky editorům a následně divákům? Co obnáší a za co stojí sláva? Jakmile své dílo pustím do světa, čtenáři mají volnost jej interpretovat po svém. Autor je mrtvý, jsem i já ochotna zemřít? 

Seriál navíc stojí před zásadní překážkou. Emily Dickinson, ač dnes považována za jeden z největších básnických talentů Ameriky, publikovala za svůj život jen deset z 1800 napsaných básní. S tím faktem je třeba si poradit, protože naše vnímání času v životě a v příbězích je zcela odlišné. Roky se v času epizod zdají jako nekonečno, nekonečný čas, který šlo věnovat honbě za zveřejněním a literární slávou. Dvacet epizod působí jako delší možnost k akci než dvacet let, protože zatímco život někdy plyne stereotypně a je snadné uvěřit, že se Emily Dickinson k publikování přes dobové překážky v každodenní všednosti nedostala, od protagonistů filmů a seriálů jsme zvyklí na aktivitu, a tudíž je třeba vysvětlit jejich neúspěšnou snahu prosadit se.

 

Vždy je ošemetné nechat postavy v kostýmních dramatech a historických seriálech mluvit moderním jazykem a slangem. U Dickinson to smysl dává ze dvou důvodů, jeden je komediální (Dickinson je i díky anachronismům nesmírně vtipný seriál) a druhý dramatický. Spoustu problémů a křivd, které byly typické pro 19. století, si lidé neuvědomovali, a proto pro ně ani neměli slova. Když ale jisté skutečnosti nazvete moderním způsobem, vytane jejich absurdita, nespravedlnost, ohavnost a nepřijatelnost plně najevo. Už se náhle nejedná jen o přirozenou součást tehdejšího života a tehdejšího koloritu. Moderní jazyk může zprostředkovávat minulost způsobem, který odhaluje a dodává plasticity. A to přesně Dickinson dělá. 

Experimentální momenty seriálu, ať už je to projížďka v kočáře se Smrtí a zesnulým Edgarem Allanem Poem, který užívá verše svých básní jako slovní hříčky („Never more“), duchařské seance, autorčina neviditelnost, nebo návštěva opery, při níž se cituje Pretty Woman, nejsou jen nějaké samoúčelné hříčky. Tyto experimenty pomáhají prozkoumávat hlavní téma celého seriálu, a to je problematika tvorby a autorství. Je to dost raritní, aby se seriál o umělkyni zabýval povahou jejího umění samého, a nesmírně vítané. Seriál má ke všemu pochopení pro to, že lidé minulosti nebyli jen škrobení panáci ve fracích a korzetech, ale lidé, kteří vnímali umění své doby jako šokující, hranice posouvající a hravé, což se ukazuje i v postelová scéně, při níž si pár v rámci role-play přehrává scény z Šarlatového písmena. Je to mladistvé v tom nejlepším smyslu slova: kousavé, ironické, odmlouvačné, hledající se, emotivní. A jako teenageři ztrácející se ve svých emocích, i Emily přiznává: „Někdy když píšu, ztrácím kontrolu.“

 

Alena Smith, pro níž je tento seriál tvůrčí premiérou, vytvořila v Dickinson silně autorský seriál. Seriál, který je velice vtipný, emocionálně opravdový, který bere umění a slávu a literaturu vážně, který zkoumá povahu autorství – a dělá to vše originálními prostředky. Něco strašně živého tu tluče a pulzuje, neboť Dickinson je jeden ze seriálů s nejsvébytnější poezií. A co víc po seriálu o velké básnířce žádat. 


Komentáře

  • Do této diskuze ještě nikdo nepřispěl, buďte první.
VSTOUPIT

Verdikt

avatar9/10

krauset

Dickinson: 1. řada


ikona
krauset
Přišel Apple s alespoň jedním hitem? 

Opatrně by se mělo vstupovat do řeky, kde je jedním proudem dobovost a druhým moderní cítění a chování. To, že z Dickinson, jež je tím nejzajímavějším, co vyšlo z produkce Apple,  vyjdete ozvěženi místo nachlazeni, to je velká pochvala tvůrkyně Aleny Smith. 

Emily Dickinson byla básnířka natolik zvláštní, že se její básně začaly vydávat v původní, zamýšlené podobě až v 50. letech 20. století, tedy o celé století později, než se odehrává seriál. Její slovosled a tendence zakončovat sloky pomlčkou nebyly po století pochopeny, tak moc se lišila od standardních zásad, jak se dělala poezie v 19. století. 

Dickinson publikovala za života jen nemnoho básní. Je pověstná tím, jak málo styků udržovala, ke stáru zavřená ve svém pokoji, píšící. Zato osmnáctiletá seriálová Dickinson je sice introvertní, u oblíbeného stromu čtoucí dívka, ale taky vzpurná, tvrdohlavá, domácí práce odmítající a snící mladá žena, kterou Hailee Steinfeld hraje s nepolevující energií a šarmem.

Seriál je tónově nebývale skotačivý, ale nějak se mu daří kloubit teenagerovskou romanci a coming-of-age story s montypythonovskou komikou a sociálně citlivým, dobovým melodramatem. Těžko popsat, jak svěže celé dílo působí. Nemluvě o tom, jak nádherně vypravené a nasvícené a naaranžované, barevně hravé.

Čím to, že dokonale navozená dobovost skrze kostýmy funguje tak dobře po zanesení moderních móresů a vyjadřování?  Mladí lidé před dávnými roky často působí odcizeně a zatuchle, jako kdyby se neuměli usmát, natož doopravdy bavit. Nic takového tady není. Anachronismus kupuje živelnost. Zvlášť scény, kde je více členů rodiny a přátel oplývají úžasně neurotickou energií. Na večírcích, když jsou rodiče z domu, se šlehá opium, místo uniklých nahých fotek tu máme uniklou nahou kresbu, postavy řeší spoilery, jenže z Dickense, kterého všichni čtou, a Emily bere obzvlášť vážně svůj divadelní klub, kde se hraje Shakespeare a netrvá se na genderových rolích. Tohle všechno postavy velmi okysličuje.  

Emily Dickinson je posedlá přírodou a smrtí. A to do té míry, že v představách, oděna v rudý šat, navštěvuje Smrt a projíždí se s ní v kočáře taženém duchy koní. Když si představuje svůj pohřeb, má náramně gotickou atmosféru. Nálady scén se přesouvají, je to jako kdybyste vzali konfety na pohřeb, nebo uvili svatební kytici z hřbitovního kvítí. Dickinson je kouzelně morbidní a ulítlá a skutečnost, že je ženou v mužském světě v mužské době, pro ni představuje nekonečnou frustraci a překážku publikovat. První série ale ukazuje i to, jak jsou (třeba v podobě matky) na daném systému ženy spolupachatelkami.

Teenagerovské gesto ukrývá silné emoce a moderní jazyk nepomáhá přiblížit jen problémy žen. Dickinson se dotkne ekologie, ať už velmi osobně, když brání svůj zamilovaný strom před kácením z důvodu stavby železnice, tak teoreticky, když se setkává se známým ekologickým myslitelem, z něhož se vyvine jen pozér. Neobejde se to ani bez zmínek o otroctví na Jihu, které rodina pocítí, když se jejich placený černý sluha bojí jít do města, protože se v něm nachází plantážníci z Jihu hledající uprchlé otroky – a ti by se přece nezabývali takovou maličkostí, jako je rozlišovaní jednoho muže tmavé pleti od druhého. 

Pletení, vaření, vdavky, když si Emily Dickinson postaví hlavu, tak nic z toho dělat nebude. A nejen to z ní dělá možná nejlepší novou seriálovou postavu roku 2019. Má poem pro každý díl, který nás tematicky a emocionálně vede. Ale co je hlavní, první série Dickinson se rýmuje s úspěchem.  

 

Verdikt

avatar8/10

krauset

© copyright 2000 - 2021.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace