Lidé si dnes stěžují, že děti nemají úctu ke starším. Není to tak dávno, co starší vládli železnou rukou. A vyjádřit svůj názor v rodině bylo považováno za vzpouru. Třeba jako v Itálii 50. let, kde se Geniální přítelkyně odehrává.  Konkrétně na předměstí Neapole, kudy sice projíždí vlak, ale nikdo nikam nejezdí. Na tomhle sídlišti, mezi domovem a školou se pohybují dvě dívky, Elena Greco, přezdívaná Lenu, a Raffaella Cerullo, které Lenu říká Lila. A jedna z nich má nevídaný intelekt. 

 

První série adaptuje první román tetralogie tzv. Neapolské ságy italské spisovatelky Eleny Ferrante, jejíž pravé jméno zná snad jen její vydavatel. Sama zůstává v anonymitě a s režisérem Saveriem Costanzem komunikovala pouze emailem. V anonymitě zůstane po zbytek života i většina obyvatel sídliště Neapole, ledaže se vám z něj povede uniknout. A k tomu jsou třeba peníze. Ale co studovaná hlava? Nakolik je bez peněz platná, zvlášť když je ženská.  

Jedinými boháči okolo jsou mafiáni nebo lidé, kteří zbohatli prodejem na černém trhu během druhé světové války. A místní si je pamatují. V tomhle prostředí půtek a osočování Lenu a Lila vyrůstají. Lenu je svědomitá žačka, velmi chytrá, i když ne pozoruhodně, která je velmi přitahována k intenzivní, vzpurné, tvrdohlavé, intuitivně brilantní studentce Lile. To, jak ve rvačce s kameny vzniká jejich pouto, je strhující sledovat. Je škoda, že tohle dětství, z něhož vám v hlavě zůstane nejvíc momentů (panenky, procházka k moři, vzájemná četba a psaní knížky), trvá jen dvě epizody. Obecně nejdramatičtější scény jsou ty, v nichž se něco po italsku vyhazuje z okna – nádobí či děti. Třeba Lila za to, že nechce končit školu v deseti letech.  

Po dvou „dětských“ epizodách tedy dochází ke skoku v čase a zbylých šest dílů první série se dívkám věnuje v době okolo patnácti. Lenu chodí na měšťanku a později na lyceum, zatímco Lilo pracuje v krámu otce, který je švec. A obula se do toho tak, že navrhla zcela nový typ pánských bot. Intuitivně brilantní zkrátka. I tady se najdou skvělé momenty (střelba ohňostrojů na střechách, projížďky v autě, první menstuace), jen jich je relativně méně. Navíc dospívající Lenu, z jejíhož pohledu svět okolo sledujeme, je nejméně vděčná postava z těch čtyř verzí dvou dívek, které poznáme. 

Margherita Mazzucco, která pasivní Lenu hraje velmi dobře, je zastiňována Gaiou Girace, která v Lile dostala vtipnější, zlejší, okázalejší a vlastně sympatičtější postavu. Jejich dětské verze jsou ale úžasné obě – a kariéry jak Elisy Del Genio, roztomilá i zranitelně zvídavá Lenu, tak Ludovicy Nasti, zachycující magnetismus rebelství v Lilo, se vyplatí sledovat. Spolu s mládeží v Kidding se tu rodí talentovaná skupina dětských a mladých herců, což jsou skvělé zprávy.  

 

Itálie 50. let je velmi patriarchální společnost. Fašismus tam zůstal v mezilidských vztazích v rodinách, kde je vyžadována totální poslušnost. Neustále se někdo nad někoho povyšuje: starší nad mladší, rodiče nad dětmi, manžel nad manželkou, mafie nad řemeslníky. Vládne tu jistý typ seniorátu, kde je mladší povinován posvátnou úctou ke staršímu a kde postupy ověřené generacemi mají vždy větší hodnotu než čerstvý nápad. Je dobře, že mlácení dětí za názor už není standard, protože takhle všichni žili v nesvobodě jistého typu a pak snadno přijali nesvobodu ve společnosti. 

Seriálová adaptace Geniální přítelkyně je konzervativní podobně jako společnost, již zobrazuje. Je to adaptace pro ty, kdo nesnáší dobře změny v knižní předloze. Základní poučka filmu je: ukazuj, neříkej. A tady nastává problém. Je to nemoc knižních adptací, které chtějí zachovat „literárnost“ původního díla a vměšují ho do média, kam se nehodí, místo aby našly jazyk podobně spefifický jako autor(ka) románu. Příběh vyprávěný očima Lenu občas sáhne k tomu nejnešťastnějšímu prostředku při adaptaci knihy, a to k vypravěčskému voice-overu, který nejenom často říká to, co se dá pochopit z výrazu tváře, ale i to, co za chvíli postava vysloví nahlas. Je to úmorné a antifilmové a sráží to jinak výborný seriál.  

 

Geniální přítelkyně je v dobrém pomalá. Dává si načas s popisem sociálních, třídních i pohlavních vztahů na sídlišti zprostředkovaných intenzivností dětského vidění světa. Náhed do bytů a do způsobu života je místy strašidelný i nepříjemně násilný. Neapol má rozpoznatelný kolorit, i když vyhlídky obyvatel jsou bledé. 

Seriál se dvěma hlavními hrdinkami, které spolu řeší důležitější věci než muže a které jsou omylné, to je pořád ještě nové (Bechdel testem seriál hravě projde, i když je ironické, že test prověřující zastoupení ženských postav vymyšlený ženou se v čestině překládá mužským přivlastněním „Bechdelův“ – to je něco, co by Lilo dopálilo). Víc než o vztazích se tu mluví o literatuře a latině, a přece to nezní uměle, protože vzdělání je tu prostředkem nepravděpodobného úniku. Obě hrdinky si závidí. Lenu, že ji Lila převyšuje, i když se učí sama, a Lila to, že její přítelkyně dostává vzdělání oficiálně. S genialitou se pojí závist, ale s genialitou potlačenou rezignace. „Sny, které jsem měla v hlavě, skončily pod mýma nohama.“