„Líbilo se mi objevovat podobná spojení, zvlášť když se týkala Lily. Rýsovala jsem přímky mezi vzájemně vzdálenými chvílemi a událostmi. V té době se z toho stalo každodenní cvičení: oč líp mi bylo na Ischii, o to hůře bylo Lile v zoufalství naší čtvrti; čím víc jsem trpěla při odjezdu z ostrova, tím byla ona šťastnější. (…) Nutnost nosit brýle ve mně posílila touhu objevit vzorec, který by v dobrém i zlém držel pohromadě můj osud s osudem mé přítelkyně: já slepá, ona ostříž; já s matnými zorničkami, ona, která odjakživa mhouřila oči a vystřelovala pohledy, které viděly všechno.“

Dynamika mezi oběma nejlepšími přítelkyněmi, Elenou zvanou Lenu a Raffaellou, jíž smí jen Lenu říkat Lila, byla od začátku fascinující. Lila - i její představitelka Gaia Girace - je magnetická. Lila měla pro strach uděláno, ale je to Lenu, která se odhodlala do světa, zatímco ta první stěží vykročila z Neapole. Je to Lila, která se sama naučila číst a má v sobě ryzí génius, stylistický, vypravěčský, hluboké pochopení věd i jazyků, ostatně sama se naučila číst – ale je to Lenu, kdo vystuduje univerzitu, zatímco standardním dosaženým vzděláním v její čtvrti je první stupeň základní školy. Lila byla pro Lenu vždy intelektuální inspirací i zdrojem věčného komplexu méněcennosti. Až nyní, ve třetí sérii, se Lenu začíná od věčného vlivu Lily osamostatňovat.

Třetí řada Geniální přítelkyně, která adaptuje třetí román Neapolské ságy Eleny Ferrante nazvaný Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou, začíná přesně tam, kde druhá skončila: při uvedení a autogramiádě Leniny románové prvotiny, osobní knihy, zdánlivě až autobiografické, která se jeví mnoha čtenářům obscénní, zatímco jiní ji vynášejí jako autentickou zpověď mladé dívky v moderním světě, ve světě, v němž jsou suchopárné mravy pomalu na ústupu. Nacházíme se v Itálii na počátku 70. let, v době takzvaných let olověných, kdy vzrůstají potyčky mezi italskými fašisty a radikální levicí, na univerzitách, jsou plné idealistických stávkujících studentů, bují anarchismus se socialismem.  

Sílí ženské emancipační hnutí (ostatně antikoncepční pilulka a stigma, které ji v katolické Itálii provázelo, je jedním z bodů nové řady – situace u lékaře dá vzpomenout na slavnou scénu z úvodu Mad Men, kdy je Peggy doporučováno, aby se díky pilulce nedávala příliš lacino). Lenu dostudovala filosofii a nyní se vdává za docenta Pietra, který učí na univerzitě ve Florencii. Díky pilulce, osvobozena od strašáka nechtěného těhotenství, očekává, že i po svatbě zůstane činorodou. Jenže Pietro má pro ni jinačí plány. Podobně jako v minulé sérii Lilu, i Lenu čeká hned po svatbě vystřízlivění. Lila, která v silném záchvěvu spálila svůj dětský příběh na konci druhé série, mezitím jako matka samoživitelka pracuje do úmoru v masokombinátu. Najde snad její mimořádná, byť neškolená, mysl využití? A bude to v odborech nebo v nově se rozvíjejícím odvětví výpočetní techniky?

Seriál Geniální přítelkyně se nikdy nesnažil redukovat intelektuální činnost, zdroj Leniny závisti i její nezávislosti, na nadbytečnou kulisu. Ostatně je to vzdělání, které jí pomohlo vymanit se ze strašlivě bezútěšných podmínek neapolského předměstí, a tak je duchu a vzdělání věnována náležitá pozornost. Dělá to i třetí série, kde se recitují básně a hovoří o knihách a postavy vedou konverzace hodné knihomolů. V tomto, a těžko nalézt větší poklonu, mi Geniální přítelkyně připomíná Call Me by Your Name.  

O to pozoruhodnější se mi tento přístup jeví po přečtení prvního dílu románové tetralogie, kde se často zachází do menší hloubky než v seriálu. Namátkou uvedu příklad: na Ischii čte Nino, chlapec, do něhož je Lenu zamilovaná, Dostojevského román Bratři Karamazovi. V knize je o tom jen zmínka, seriál by se tedy coby obrazové médium mohl spokojit s tím, že ekvivalentně ukáže přebal knihy, kterou Nino čte, namísto toho se však v seriálu zapřede rozhovor, v němž Nino vyjmenovává, co ho na knize tak fascinuje, vede monolog o povaze spravedlnosti a chválí přesvědčivost jednotlivých řečnických čísel obou právníků během procesu. V kolika seriálech si někdo mimoděk dělá legraci z Flauberta a Madame Bovary. Seriál neuhýbá před intelektuálními tématy a ukazuje, že intelektuálové skutečně žijí starostmi ducha. Sleduje postavy v jejich duchovním životě, což je nesmírně osvěžující vyobrazení. 

Výše jsem nazval dynamiku vztahu mezi Lenu a Lilou fascinující. Je to proto, že nikdy nesklouzávají do stereotypu – Lenu není jen nudná šprtka, je sexuálně otevřenější než Lila, cestuje, nebojí se novot. V úvodní citaci vidíme provázanost jejich osudů, ač jsou tak odlišné. Jejich důvěrná blízkost je zdrojem výjimečné lásky i zášti a jejich vztah je radostné i znepokojivé pozorovat. 

Seriál se občas potýká s jistou románovostí: kromě místy nadbytečných Leniných voice-overů se to projevuje hlavně tehdy, kdy se najednou vedlejší postavy, které zmizely na celé hodiny ze scény, náhle objeví bez připomenutí, o koho se vlastně jedná. Zatímco v románu můžete pozastavit četbu a nalistovat příslušnou scénu v minulosti nebo se uchýlit do výčtu postav, který je inteligentně k dispozici na prvních stránkách knihy, zde se musíte spolehnout na svou paměť. 

Geniální přítelkyně má podobně jako Lila dar vystihnout atmosféru, najít správná slova (a správné obrazy) k uchopení reality, její svět je živý a rázný jako puknutí měděného nádobí. Lila občas mluví o své vytrženosti, „roztřepenosti“, ale v třetí řadě Geniální přítelkyně žádnou roztřepenost nenajdeme. Je to mimořádně odvyprávěný, sebevědomý kus televize, který se nebojí zabíhat do intelektuálních témat, nechává své postavy hovořit zaujatě o literatuře a filosofii, a přitom je neredukuje na nudné panáky. Ukazuje i jejich vášně a neštěstí. Zároveň přibližuje dobu, v níž se děj odehrává, včetně soudobých sociálních hnutí a střetů mezi mladými fašisty a mladou levicí. A když Pasquale připomíná, že to jsou dělníci a jejich ruce, které vše kolem vybudovaly, je naprosto srozumitelné, proč vidí svět tak, jak ho vidí.

Geniální přítelkyně, která mě uhranula v momentě, kdy v první sezóně zpochybnila, kdo z dvou dívek je vlastně tou geniální, je i nadále pozoruhodnou kresbou ženského přátelství. Třetí díl Neapolské ságy se jmenuje Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou, a já si nedovedu představit, že by po třech sériích takovéto kvality někdo nezůstal.