Pokud nesledujte americkou politiku, tak vás nejspíš vyšokuje, že Američané nemají v ústavě zakotvena rovná práva žen. A to i kvůli snažení konzervativní aktivistky Phyllis Schlafly, o jejímž úsilí v sedmdesátých letech pojednává nové politické a společenské drama Mrs. America.

 

Showrunnerka Dahvi Waller, jedna ze scenáristek Mad Men, nás vrací do roku 1971. Schvalování Equal Rights Amendment jde plavně a bez zádrhelů, podporu má tento dodatek o rovnoprávnosti pohlaví nejen mezi demokraty, ale i republikány a prezidentem Nixonem. Zdá se, že je vyhráno. Jediné, co zbývá, je podpis alespoň třiceti osmi států do roku 1977. Po schválení Kongresem v podstatě formalita. Jenže. Ženy v domácnosti ještě neřekly svoje. A byla to paradoxně ta nejméně domestikovaná z nich, která přivodila zmrazení dodatku. 

Phyllis (Cate Blanchett), o níž pojednává celá první epizoda, se o tento dodatek vlastně nezajímá. Je odbornicí na mezinárodní bezpečnost a zbrojení a radí se s republikány o raketových smlouvách se Sovětským svazem. Zvládá psát knihy, kandidovat i se starat o děti a domácnost (jejího manžela Freda hraje John Slattery neboli Roger Sterling z Mad Men). Dodatek o rovnoprávnosti jí připadá v porovnání s jaderným zbrojením triviální. Pak ji ale její (seriálem vymyšlená) kamarádka Alice (Sarah Paulson) upozorní na možné důsledky tohoto dodatku. Má obavy, že rovnost pohlaví znamená i stejné povinnosti, tudíž budou dcery muset narukovat do armády, matky ztratí nárok na alimenty a po rozvodu už nebude pravidlem, že děti připadnou ženě. A nakonec to nejhorší, hrůza z neutrálních toalet! Pochopitelně o nic takového feministky neusilovaly, ale jako svolávací hesla hnutí to vše funguje znamenitě. Pro Phyllis to není jen agenda, ale i moc.

 

Druhá a třetí epizoda se poté zaměřuje na dosud triumfující feministické hnutí a na prezidentskou kandidaturu první Afroameričanky, Shirley Chisholm (Uzo Aduba). Hlavní tváří je ale Gloria Steinem (Rose Byrne), která svým zevnějškem šokovala, protože – a teď máš světe moment na to, aby ses podivil – byla pohledná. To přece nehraje, feministka, o kterou mají muži zájem. Ta přece nemusí brojit proti manželství, ta by si manžela dokázala najít. Jaké nepochopení. Gloria dokonce prošla konkurzem v Playboy Clubu, aby se stala kvůli reportáži dočasně Bunny, a mohla o přijímacím procesu a zacházení s dívkami napsat článek. Proti Phyllis report Playboy report. Po schválení E.R.A. jsou pro feministky tou nejbolavější otázkou reprodukční práva včetně potratů, které se ještě počátkem sedmdesátých let provádí potají v hotelových pokojích. Jak Gloria připomíná demokratickému kandidátovi na prezidenta McGovernovi: „Reprodukční práva – to je náš Vietnam.“

Jak už to u svobodomyslných bývá, feministické hnutí není ani zdaleka jednotné. Betty Friedan (Tracey Ullman), jež svou dalekosáhlou knihou Feminine Mystique v podstatě spustila druhou vlnu feminismu, nejásá, že se tváří hnutí stala pěkná tvářička, nehledě na to, jak zdatná a chytrá Gloria je. V hnutí je překvapivě k nalezení i republikánka, Jill Ruckelshaus (Elizabeth Banks). A již zmíněná kandidátka na prezidenta Shirley Chisholm, která čelí pochybnostem i mezi svými - pro bílé ženy jde primárně o kandidátku černochů, pro afroamerické muže je primárně feministkou.

 

Seriál ohromně zdařile ukazuje obě hnutí. A obě velká neporozumění. Konzervativní ženy v domácnosti jsou pohoršeny tím, že jedna feministka označila domácnost za „pohodlný koncentrační tábor“, a stěžují si na to, že je liberálky karikují, vnucují jim cizí hodnoty a dělají z nich domácí puťky. Nicméně okamžitě poté začnou ony provádět totéž: feministky, řeknou, to jsou všechno ošklivé lesby bez možnosti najít si chlapa. Feministky prý nejsou zábavné. Ale jaká asi zábava může být s Alice, která sama přiznává, že za celý svůj dospělý život mluvila jen se čtyřmi mužii, svým manželem, svými dvěma syny a knězem.V onom „Mrs.“, paní, v tom tkví jejich identita. 

Je vtipné vidět, jak se politika za to půlstoletí převrátila. Phyllis si stěžuje, jak demokraté vynikají v politickém marketingu a že díky tomu pravidelně vítězí (což je něco, v čem dnes jednoznačně zaostávají za republikány). Její minulá kandidatura skončila neúspěšně, poněvadž, jak je přesvědčena, byl okrsek načrtnut prodemokraticky (opět do očí bijící kontrast k nynější americké situaci). A když Chisholm prohlásí „the game is rigged“, je to jako slyšet Donalda Trumpa (i když ona má ve své situaci pravdu).

Úsměvné je i to, že se antifeministické kampaně chopila žena, která by podle životopisu měla být na opačné straně. Když jí kolega jejího muže pochválí muffiny s tím, jestli neuvažovala, že by se pečením živila na plný úvazek, je oprávněně dotčená. Podobně když jí kongresman řekne, aby psala poznámky, protože jako žena bude mít jistě nejhezčí rukopis, jako problém sexismu to zřejmě nevidí. 

Oba tábory jsou přibližně rovnoměrně zastoupeny. A konzervativní ženy zde – i přes obavy z jejich vykreslení liberály – nejsou zpodobněny jako karikatury. Autoři se snaží najít v jejich postojích racionální argumentaci, i když ta je často vedena zavádějícím způsobem. Když uvidíte Phyllis organizující rozdávání domácího chleba zákonodárcům s heslem „From the breadmakers to the breadwinners“, uznávajíc je coby chlebodárce, je to mistrovský tah. A nikoho nepřekvapí, že Phyllis sloužila Margaret Atwood jako vzor pro Serenu Waterford v Příběhu služebnice

Scény z tábora feministek jsou energičtější. To se odráží i v tom, jak jsou dané skupiny natáčeny. Phyllis je vždy ve středu rámu, centrum, kolem něhož se vše odvíjí. Zatímco feministky jsou snímány dynamičtěji, vždy v běhu. I proto, aby se zdůraznil společensky kosmopolitní životní styl Glorie. 

 

Mrs. America je precizně napsané, vybalancované drama, kde se setkává společenské a politické, s kralující Cate Blanchett v roli Phyllis Schlafly. Phyllis se zasloužila o to, že se moderní politika vede formou kulturní války. Pokud jde o letošní seriálové kolbiště, tam Mrs. America zaujímá jedno z nejlepších vyvýšených míst.