Nestandardní odjakživa fascinuje, a tak není divu, že když se moderní filmaři rozhodnou vyprávět o papežství, zvolí si situaci, která jde proti zvyklostem. Ve skvělém filmu Netflixu The Two Popes (Dva papežové) je to rozhodnutí Benedikta XVI. odstoupit, což se nestalo od 15. století. Jeho rozhodnutí tedy není bezprecedentní, jak připomíná budoucímu Františkovi I. v tomto mimořádném konverzačním dramatu o víře a výčitkách.

A i když konverzace jsou důležité i pro seriál The New Pope (Nový papež), což je pro účely druhé série poněkud složitě přejmenovaný seriál Mladý papež, je tu znatelný rozdíl v uměřenosti. Protože Sorrentino. Nicméně na jednu věc mají obě díla společný názor: Schizmata táhnou.

 

Proč schizma, když byl Lenny, papež Pius XIII., přece mladý, jak nám vnucoval už název první série? Pius totiž na konci svého vystoupení v Benátkách zkolaboval – a nebyla to žádná chvilková slabost, ale problém se srdcem. Lenny je teď v kómatu a po třech nevydařených transplantacích – jednou mu dokonce transplantovali chirurgové se smyslem pro humor srdce muslima – je načase přijmout fakt, že se Pius možná nikdy neprobere. Křesťanstvo potřebuje nového papeže. Problém je, že věřící považují Pia za svatého a za jeho uzdravení se modlí ohromné zástupy v mikinách a dalších upomínkových předmětech s jeho podobiznou. 

Hlavní vatikánský manipulátor a státní sekretář kardinál Voiello nakonec souhlasí s tím, aby se konkláve sešla. Dokonce se i zaslouží o volbu kardinála zpovědníka. Nicméně přepočítá se. A tak se vypraví do Anglie za intelektuální autoritou, za sirem Johnem Brannoxem, kterého úchvatně ztvárňuje John Malkovich, aby ho v jeho rozlehlém sídle přesvědčil, že by se novým papežem měl stát on. Brannox je ale výstřední a egoistický a nečitelný, ve svém švestkovém obleku bezchybný, a zda přijme, nelze odhadnout. 

 

Co si odhadnout dovolím, je, že druhá série Papeže bude minimálně kvalitativně rovna té první. Scény na Brannoxově sídle ve druhé a třetí epizodě jsou rozvážné a krásné. A psát pro Malkoviche musel být dar. Jeho dikce je neporovnatelná. A vážnost, s jakou se chápe sira Johna, precizní. 

Víme z Velké nádhery, Mládí i Loro (Oni a Silvio), že režisér Paolo Sorrentino má místy videoklipový styl a chvílemi je za hranicí kýče. Zbožňuje kontrasty vysokého a nízkého, krásy a ošklivosti (jako Voiellovo znaménko). Ale tyhle krásy a ošklivosti, které proti sobě staví, musí být stylizované. Dokonale se proto do Vatikánu hodí. Sorrentinova režie je stejně smyslná a opulentní jako katolická církev sama. A já začínám mít pocit, že Papež bude jeho Sixtinskou kaplí. 

 

První epizody Nového papeže jsou vizuálně i scenáristicky strhující. A očekávané probuzení Pia XIII. skýtá geniální premisu a prostor pro nové drama. Přidejte k tomu rozkošně kacířské intro a dostanete jistě jeden z nejpozoruhodnějších seriálů roku. Kdyby sixtinský komín ohlašoval kvalitu, díváci mohou jednoznačně očekávat kouř bílé barvy.