Na tuto chvíli jsem se neskutečně těšil. Kdo už má za sebou, ví – kdo ne, teprve zjistí. Já například věděl, že v momentě, kdy jsem dokoukal finále sedmé řady a seriálu musel dát nadobro sbohem, potřebuji kapesník. Spoustu kapesníků. Taky mi však bylo jasné, že seriál nemůžu nechat prostě jen tak odejít. Na to jsem si ho za tu krátkou dobu až příliš zamiloval. Musel jsem se s ním nějakým způsobem rozloučit, a co je lepšího než od srdíčka psaná recenze ohlížející se zpět na sedm úžasných let jednoho z nejzábavnějších sitcomů všech dob. Tak pojďte se mnou a společně se podíváme na to, proč mám pocit, že má tahle partička potenciál stát se i vaší srdcovkou.

A začneme nejlépe hezky od začátku. Vítejte v městečku Pawnee, Indiana. Založeno roku 1817, zaniklo v roce 1818 z důvodů hladomoru, korupce a kupě dalších problémů. Opět založeno, tentokrát už napořád, v roce 1819. Pawnee, taky známé jako Paříž Ameriky, oplývá skvělou historií. Původně se na tomto místě nacházel indiánský kmen Wamapoke. Během sedmidenní bitvy byl však náčelník Wakote stotřikrát postřelen a umřel. A i přesto, že obě strany bojovaly statečně, kmen Wamapoke neměl žádné zbraně a prohrál. Ale už dost historie, píše se rok 2009 a my začínáme sledovat osudy několika sympatických úředníků v originálně pojatém „mockumentary“ sitcomu (=fiktivní události natočené dokumentárním stylem za účelem vytvoření parodie) s názvem Parks and Recreation.

Seznamte se s hlavní hrdinkou jménem Leslie Knope. Leslie je zapálená, emancipovaná a lehce obsesivní žena středního věku, která je rozhodnutá zasvětit svojí kariéru práci ve federálním úřadu. Amy Poehler, která Leslie v seriálu ztvárnila, můžete znát například i díky moderování posledních ročníků Zlatých Glóbů, kterými diváky provázela ještě spolu s Tinou Fey. Z počátku by se mohlo zdát, že její postava nemá příliš co nabídnout. Opak je však pravdou, a někdy v polovině druhé řady už si bez ní nedokážete představit život. Často jí fandíte i proto, že je vlastně jedinou postavou, která chce konat dobro, byť na to jde pokaždé značnou oklikou. Navíc je ve srovnání se zbytkem pestré sestavy lidí vcelku normální. Ano, absurdita dialogů, názorů, motivací, nebo rovnou celých epizod totiž v Parks and Recreation nezná mezí. Je to zákeřná a mocná zbraň, kterou se ale kupodivu daří scénáristům správně využívat po celých sedm řad – a čím déle s ní mávají, tím lepší v jejím používání jsou.

Je to jeden z těch mála vzácných případů, kdy má nějaký seriál rostoucí a nikoli klesající kvalitu. Ať už je řeč o humoru, práci s příběhem, nebo jednoduše vývoji všech postav. A zatímco v první řadě se celková atmosféra a uchopení ještě hledají, postupem času se humor začíná mísit s dojetím a dochází na silné emocionální momenty, při kterých nezůstane jedno oko suché. A jakmile tvůrci s tímhle začnou pravidelněji pracovat a jejich původem komedie se změní na dramedii, začne docházet na ty nejlepší pasáže celého seriálu. Jistě, pořád je to velká sranda, zejména proto, jak si to naprosto nepokrytě ze všeho a všech utahuje – od menšin, genderu až po korporát či politiku. Velice solidní je ale taky práce s referencemi. Geekové obzvlášť zajásají. Desítky odkazů a narážek na slavné a kultovní filmy, knihy či komiksy vás budou bavit a hřát zároveň. Nejpamátnější a pro mě zároveň nejepičtější scéna potom přijde ve 14. epizodě 6. řady, protože když hrajete Hru o trůny, buď zvítězíte – nebo zemřete! To mi připomíná, za žádných okolností to nesledujte jinak než v originálním znění.

Co dál tam máme? Jasně! Velkým plusem je rozhodně diverzita postav. Hlavní parta je tak rozmanitá a jiná od většiny obdobných seriálů (včetně Kanclu), až to skoro bolí. Vznikají zde prakticky zcela nové archetypy jako například Ron Swanson – nejtvrdší chlap na světě. Znáte ten obrázek, kde se parta týpků holí sekyrami? Tak ty by si Ron Swanson dal k snídani. Všechny jeho exmanželky se jmenují shodně Tammy a se všemi pravidelně válčí. Ve smyslu doslova válčí. V seriálu tuto postavu ztvárnil borec Nick Offerman a dnes již patří k televizním legendám. Dalším příkladem je ale i můj velký oblíbenec Chris Traeger, kterého si zahrál sympaťák a hezoun Rob Lowe. Chris se narodil se vzácnou krevní poruchou a doktoři mu předpověděli pouze tři týdny života. On však přežil a dnes je doslova (tenhle vtip oceníte až časem) ten nejpozitivnější člověk na planetě. Památná hláška ze seriálu: „Doktoři věří, že první člověk, který se dožije stopadesáti let, už se narodil. Mám za to, že jsem tím člověkem.“ No nemilujte ho.

Skvělý je i systém „záporáků.“ Ano, Parks and Recreation mají své vlastní univerzum záporáků! Město se slogany jako „První v přátelství, čtvrtí v obezitě“, či „Vítejte, němečtí vojáci“ je ostatně pro zlá a škodolibá individua perfektním místem pro život. Ať už se jedná o člena městské rady, který je i soukromým zubařem vydělávajícím na špatné hygieně celého města, nebo zlý fastfoodový řetězec, který ovšem lidé totálně zbožňují díky jejich šílené závislosti na cukru. Tyhle entity tu zkrátka jsou a vy nikdy nevíte, kdy a kde udeří příště, jenom že to bude ohromná sranda. Ono totiž život perspektivního politika usilujícího o dobro svého města, není vůbec jednoduchý. Obzvlášť, když se jmenujete Leslie Knope. Její srážky s realitou jsou však v seriálu zobrazovány s grácií, humorem i špetkou pravdy. Například, že demokracie je super. Je ale super pouze do té doby, než s vámi ostatní přestanou souhlasit. Servírování drsných pravd skrze humor není snadné, Parks and Recreation v tomhle však konstatně vyniká.

Asi největší krása celého seriálu pak spočívá právě ve chvílích, kdy postavy něčeho dosáhnou. Takovým chvílím totiž předchází dlouhá řada neúspěchů. Občas vám je těch troubů dokonce až líto. Ve finále si ale řeknete, že to za to stálo. Všechno to za to stálo. Ta radost, to nadšení, když totiž vyjde, a někomu se skutečně podaří prosadit nějakou změnu, to je zkrátka k nezaplacení. V žádném jiném seriálu jsem to nezažíval tak často. I proto jsem vlastně poměrně brzy přišel na to, že tenhle je mou srdcovkou.

Na seriál mě kdysi odkázal můj dobrý kamarád a nebýt jeho, nejspíš bych se k němu nikdy nedostal. Tímto bych tedy chtěl poděkovat na dálku především jemu a zároveň vám teď dát to samé, co dal on mě. Malé popostrčení. Jemný šťouchanec, po kterém si řeknete, že to vlastně zní docela zajímavě, aniž byste jen vzdáleně tušili, jak moc dobré to ve skutečnosti je. Ano, je třeba se prokousat tou první řadou, ta odměna za to je ale posléze tak velká, že to je vskutu mizivá oběť. Na závěr pak už jen jedno poselství přímo ze seriálu. „Obklopte se dobrými lidmi a staňte se výbornými přáteli.“ Nikdy totiž nevíte, jaký další srdcový seriál vám kdo doporučí.