!! Recenze obsahuje mírné spoilery. A také skvělý song list. To je fér, ne?

Tak jsme zase jednou na konci kapitoly, Harveymu s Mikem jsme museli ve čtvrtečním finále dát opět na několik příštích měsíců sbohem a nyní je čas se ohlédnout za tím vším, co se v páté sezóně oblíbených Kravaťáků událo. Nalaďte Spotify, připravte si něco dobrého k jídlu a jdeme na to – a nebojte, black tie optional letos nahradil dress casual.

Co si tak pamatuji, víceméně každá série Kravaťáků začínala na své poměry relativně silně. Fakt, že během té čtvrté potom kvalita jednotlivých částí začínala rapidně klesat a celá série byla víceméně o ničem, nyní ponechme stranou. Na tu pátou jsem se přesto pořád těšil. Jak jste se ale mohli dočíst v recenzi k jejímu úvodu, nakonec přinesla jen samé zklamání. Hloupý scénář bil do očí otravnými dialogy a na hercích bylo vidět, že nemají moc co hrát. Po čtyřech letech jakoby byli nuceni opustit své charaktery a místo nich oživit jakési nové karikatury těch původních. Nezní to hezky a v pravdě to vypadalo ještě hůř.

Naštěstí tahle mizérie trvala pouhou jednu epizodu. Hned v té další jsme se vrátili k tomu, co Kravaťákům šlo vždycky nejlíp – totiž rozdělávání nových zápletek a přehrabování se v těch starých. Zatímco tedy Jessice opět hrozilo, že přijde o svou firmu, Harvey musel za pomoci sympatické terapeutky oprašovat svá vnitřní traumata, aby se mohl eventuálně postavit čelem nové realitě. Tímhle způsobem jsme první polovinu řady víceméně strávili přibližováním se k jednotlivým postavám, které i po těch letech měly překvapivě stále co nabídnout. Jednotlivé epizody přitom fajnově odsýpaly, nikdy se nedostavila nuda nebo bezradnost, tak jako během již zmíněné čtvrté řady a celková atmosféra, ačkoliv už zdaleka ne tak odlehčená, jako během prvních sérií, stále vše stylově rámovala. A pak tvůrci šlápli na plyn.

Po zimní přestávce a napínavém cliffhangeru z desáté epizody se Kravaťáci vrátili přesně tam, kde nás předtím zanechali s nehty mezi zuby, jelikož Mike byl konečně zatčen a obviněn ze zločinu, který kdysi dávno v pilotní epizodě celou tuhle story rozjel. Po pěti letech a desítkách odhalení, ze kterých se partě z Pearson-Specter-Litt pokaždé nějakým nepříliš uvěřitelným, ale přesto docela zábavným způsobem podařilo vybruslit, byli konečně všichni nachytáni při činu. Reflektory osvítily celou firmu a sázky nikdy nebyly vyšší. Pakliže by Mike byl odsouzen, znamenalo by to nejen konec jedné éry, ale dost možná i konec celé společnosti. Lepší předpoklady pro vyhrocené finále tu zkrátka ještě nebyly.

A teď už můžu naštěstí říct, že to tvůrci zvládli. Finále skutečně nezklamalo. Nejen, že všechny poslední epizody končily tím správným twistem, tempo rostlo a celý Mikův případ nezvykle vážně gradoval, především samotné vyvrcholení poslední epizody bylo skutečně zásadní a hlavně překvapivé. Nejeden fanoušek totiž po všech těch záchranách na poslední chvíli (v americkém fotbale se tomu říká „hail mary“, pozn. autora) čekal asi něco zcela opačného. A je dobře, že se nedočkal.

A tím teď nemyslím pouze vyústění Mikova procesu, těch linek se tam ke konci uzavíralo paralelně hned několik najednou a všechny dopadly tak podivně hořkosladce, že bych se vlastně vůbec nedivil tomu, kdyby se někteří fanoušci zpětně dožadovali, aby se ta předchozí série happy-endů raději zase vrátila. Otázkou je, jestli by to přece jenom nebylo vhodnější. Přece jenom jsme na podobný přístup byli od začátku zvyklí. Bylo to pohodlné, v rámci možností to dokonce i fungovalo, tak proč něco měnit? 

Jenže to je přesně ono. Samozřejmě, mně také chybí ten nenucený humor a hlášky z prvních řad, ten drzý a rošťácký Mike Ross, který neměl co ztratit a pokaždé se rval za tu šanci, aby mohl udělat něco správně. Chybí mi ten svěží přístup Harveyho Spectera, který dokázal zůstat vždy nad věcí a nikdy si nic nepouštěl k tělu. Chybí mi flirtující Rachel, která byla nejvíc sexy právě tím, že nebyla k mání. Chybí mi doby, kdy Donna mohla být jen Donna a nemusela klesat na úroveň ostatních jenom proto, aby jim pomáhala cítit se líp. Byla to vcelku bezstarostná jízda plná sympatických postav, na druhou stranu – vážně si někdo myslel, že by něco takového mohlo trvat věčně? Nebo snad že by bylo možné smysluplně celý seriál ukončit ve stejném duchu? Těžko. 

Ten posun přijít musel, obzvlášť u takhle úspěšného seriálu (který byl nedávno prodloužen až na osm sérií). Postavy dospěly, stejně tak s nimi ale dospěly i jejich autoři, show zvážněla a lidé, kteří s Kravaťáky ještě nesekli, se s tím hold musí smířit. Co se kvality týče, bylo naprosto fér s tím po čtvrté řadě skončit. Pátá je nicméně důkazem, že i v seriálovém světě je zmrtvýchvstání celkem dobře reálné. Zároveň je také příslibem věcí příštích, protože chtě nechtě, bude šestá řada muset nabídnout hodně nového. Což je výzva, kterou si před sebe tvůrci postavili sami a když se tak ohlédnu ke kolegům a jejich smutnému komentování šesté série Walking Dead, jsem za ni a tyhle „nové“ Kravaťáky vlastně o to radši. Pokud měl totiž tenhle seriál někdy pořádné koule, pak je to teprve nyní.

Když to tedy shrnu, byla pátá řada více než uspokojivá. Vlastně, když pominu zpackaný úvod, byla přímo skvělá. Silné momenty stále občas vystřídá několik slabších, ústřední herecké duo víceméně ukázalo, kde leží jejich herecký strop (spoiler, není to příliš vysoko) a scenáristé, i přes všechnu jejich snahu, stále občas zbytečně oprašují ohrané zápletky nebo vytahují béčkové zvraty i do míst, které žádný zvrat nepotřebovaly. Přesto je to stále slušná zábava, která – pokud nebudete připraveni – umí pořád pěkně zasáhnout a vyvolat tolik kýžené emoce, díky kterým se vám se seriálem prostě nebude chtít loučit a to ani v případě, že vás jedna z vedlejších postav už dobré dva roky vyloženě otravuje už jen svou přítomností. Ehm. Rachel. Ehm. Berte, nebo nechte bejt.