Takhle nějak to dopadá, když chce někdo dělat v prvním plánu Dobro, a až pak umění. Oblíbený tvůrce Alan Ball, který vytvořil True Blood a Six Feet Under, přišel s novým seriálem Tady a teď napsaným pro HBO o jedné multikulturní rodině. A toto není jen rodina, která chová multikulturalismus v srdci, ona jej chovala i v náručí. 

Manželé Greg (Tim Robbins) a Audrey (Holly Hunter) se rozhodli udělat ze své rodiny menší laboratoř progresivismu, a tak ve stylu Angeliny Jolie adoptovali tři děti. Ashley (Jerrika Hinton) z Libérie, Duca (Raymond Lee) z Vietnamu a Ramona (Daniel Zovatto) z Kolumbie, tedy ze zemí „ve kterých to Amerika podělala“. Zato jejich jediná biologická dcera Kristen (Sosie Bacon, dcera Kevina Bacona) má komplexy z toho, že není dost exotická jako její sourozenci. Adopce sirotků zde slouží k ukojení ega a jako sociální experiment. A právě ve chvíli, kdy se hluboké trhliny v rodině rozevírají, seriál začíná. Aby to nestačilo, Ramona nově stíhají podivné vidiny, které – jak seriál v první epizodě naznačuje – by mohly převrátit rodinné drama do něčeho mysterióznějšího. Nicméně částečné vysvětlení na konci série podle mě není uspokojivé, linka s vidinami slouží spíš jako tajemná berlička, kvůli níž se diváci podívají na další díl (vinen). 

 

Je těžké pochopit, o co se přesně Tady a teď snaží. Samotná rodina je sestavena spíš tak, že by bylo snazší využít ji pro komedii či satiru moderního amerického liberalismu. Jenže tak to není. Je až neuvěřitelné, že se celá věc bere naprosto vážně, bez sebeironie. Místo toho je Tady a teď otřesně doslovné. Adopce umožnila, aby měl seriál rasově různorodý casting a aby se daly předvést v podstatě všechny moderní identitární problémy soudobé Ameriky. Ramonův terapeut (skvělý Peter Macdissi) je například liberální muslim s genderově nevyhraněným potomkem. 

Když už dojde k teoreticky silné scéně výslechu černošky Ashley a bělošky Kristen, kde je patrné, jak k nim z rasových důvodů policistka přistupuje odlišně, je zředěná faktem, že téměř každá dramatická situace v seriálu je založena na opresi menšiny a na jejím okomentování. Jako kdyby si Ball odškrtával všechna liberální témata současné Ameriky. Postavy, jež jsou neuvěřitelně papírové, spolu nemluví, spíše na sebe deklarují slogany, jsou to předčítači doktrín. Tyhle karikatury se pouze díky hercům drží jen mírně pod hranicí snesitelnosti. Je jasné, že traumata postav částečně vyvěrají z toho, že je Trump prezidentem, ale když Greg říká: „Prohráli jsme“, je to strašně okaté.

Já sám jsem liberál pokládající multikulturalismus za pozitivní věc. Přesto je pro mě sledování tohoto seriálu skoro nesnesitelné. Možná je to proto, že vidím, jak jsou důležité myšlenky servírovány jedna za druhou bez hloubky či dramaturgie. Seriál si snad paradoxně užije spíše konzervativec, který si bude moct při pohledu na tuhle dysfunkční rodinu škodolibě říct, že liberálové jsou pokrytečtí podivíni. 

Přes to všechno, seriál má svoje momenty. Chvílemi fungují vtipné slovní přestřelky, zvlášť když je pronáší Kristen („Mami, buď ráda, že kouřím trávu. Jinak bych byla bipolární.“), jež nemůže odpustit matce, že uspořádala oslavu její první menstruace.   

 

„Jsme reklama na otevřenost a progresivnost našich rodičů“, pronáší jedna z postav. A stejné je to s tímhle seriálem. Až na to, že tento blábolivý počin s frázovitými dialogy dělá všem pojednávaným myšlenkám spíš medvědí službu. Mluví o zásadních věcech, aniž by o nich říkal něco podstatného. Pokud chcete chytrý seriál zabývající se moderními kulturními a sociálními identitami, pusťte si Sedmilhářky.