Jsou seriálové hity, které tu s námi jsou nespočet sérií, během nichž nám přirostou k srdci, ale také postupem času ztratí svůj původní lesk. A pak jsou tu překvápka či čirá zjevení, jež se objeví prakticky odnikud, velmi brzy se divákovi dostanou pod kůži, a pak až velmi brzy zmizí ze scény. Do této druhé kategorie se počítá komediální Ted Lasso, oceňovaný kousek z fotbalového prostředí s výtečným Jasonem Sudeikisem, jenž dokázal člověka okouzlit nejen skvělým scénářem či lahůdkovými postavami, ale zejména extrémní porcí pozitivní nálady, která by dokázala rozveselit i člověka na pokraji sebevraždy. 

Jenže nyní se tato fotbalová éra nachýlila ke svému konci. Jasně, Apple či herci kolem oficiálního oznámení konce pořád opatrně krouží, po směřování celé řady a zejména samotném finále musí připadat případné nastavování seriálu jako největší zbytečnost dekády snad i slepému. Tedu Lassovi se totiž nejen podařilo rozloučit zcela důstojně, navíc však s probulenými diváckými kapesníčky a prakticky na svém vrcholu.

Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si nejdříve trochu shrnout, o čem že třetí shledání s naším oblíbeným fotbalovým týmem vlastně je. AFC Richmond se po krušném roce vrací zpátky do Premiere League a Ted a spol. chtějí ukázat, že sem právem patří. Jenže to nebudou mít jednoduché. Fanoušci i odborníci tým pasují za jednoho z kandidátů na příští sestup a bývalý parťák Nate se coby „zázračné dítě“ stal trenérem konkurenčního West Hamu, který vlastní bývalý manžel Rebeccy. Ted navíc nadále bojuje se svými psychickými problémy a faktem, že je daleko od svého syna, drsňák Roy se vzpamatovává z rozchodu s Keeley a snad každý v kabině má své vlastní problémy. Když ovšem člověk věří, dokáže v týmu Teda Lassa cokoliv!

Kdybych to shrnul, tak by vlastně stačilo říct, že Sudeikis a spol. hrají ve třetí sérii na jistotu a na stejné atributy jako v minulých řadách. I tentokrát nás čeká vydatná porce extrémní feel-good atmosféry a pozitivního přístupu k životu, parádní mixování dramatických motivů s humornými pasážemi a zejména výborná práce s už doteď skvělými postavami. Jen je to celé tentokrát doprovázeno melancholickou atmosférou. Zatímco druhá sezóna v některých příběhových linkách plula trochu odnikud nikam, „trojka“ je podstatně ucelenější a komplexnější podívanou, která putuje ke svému jasnému cíli a s každou další epizodou je na ní více cítit feeling blížícího se konce.

Je vlastně až obdivuhodně s jakou lehkostí si zde autoři vybudovali svůj značně specifický styl, který se zdá na jednu strašně jednoduchý, ve skutečnosti je však zatraceně účinný. Zatímco většina konkurentů by v mnoha zápletkách a vztahových konfliktech přistoupila k řešení pomocí vyhroceného vyřizování účtů, scenáristé Teda Lassa si zde sice hrají s všelijakými klišé, ale ve vztazích mezi postavami sází často na ta nejjednodušší řešení a nechávají je plynout tou nejpřirozenější cestou. O to emotivnější a silnější stopu pak v divákovi tyto linie zanechají.

Stejně tak je obdivuhodné, jak takřka nekonečnou škálu postav dokázali autoři v této fotbalové taškařici vytvořit. A teď nemluvím pouze o titulním usměvavém trenérovi, stále geniálním Royovi či cílevědomé Rebecce. Už dlouho jsem neviděl seriál, jenž by dokázal vytvořit tak obří zástup vděčných postav či vedlejších figurek na všech frontách, od fotbalového hráče přes týpka starajícího se o výzbroj až přes fanoušky v hospodě. Každý charakter je zde prokreslen přesně tak, jak má a dostane svůj prostor minimálně v jedné scéně zazářit. A to se netýká pouze zajetých tváří, ale i nováčků (Zava!!), kteří do stylu streamovacího hitu hezky zapadli. Že jsou pak všichni bezchybně zahráni a Jason Sudeikis, Hannah Waddingham a Brett Goldstein si říkají o další prestižní ceny, je u tohoto kousku už samozřejmostí. I to má za následek, že celý ansámbl tvoří v podstatě velkou fotbalovou rodinu, jež člověku přiroste zatraceně lehce k srdci a není zrovna těžké najít si zde svého oblíbence. O to těžší a dojemnější loučení s touto sebrankou vás ovšem na konci čeká.

Jenže i přes velké dojetí a slova chvály se zde najde pár chybiček, s nimiž mám u Teda problém už od druhé série. Na seriálu je znát, že Apple – posilněn obřím úspěchem – nechal tvůrcům do poslední řady takřka volné ruce a prakticky jim nekecal do práce. A toho využívají plnými doušky a právě na práci se všemi postavami je to pekelně znát. Na druhou stranu se ovšem opakuje minulý nešvar s přepálenými stopážemi, jež mi ani tentokrát ke komediálnímu kousku příliš nesednul. Chápu, že Sudeikis a spol. toho chtěli při poslední štaci stihnout co nejvíc, ale stopáž přesahující v některých epizodách hodinu je opravdu až moc. V jistých dílech se tak přeci jen kecá víc, než je potřeba, a má to vliv i na samotné tempo.

Když ovšem pomineme fakt, že se autoři trochu více utrhli ze řetězu, je Tedova rozlučka v podstatě fanouškovským splněným snem. Je plná pozitivní nálady, výborně napsaných dialogů, životních mouder, vtipných situací a zejména postav, po nichž se mi bude upřímně dost stýskat. Ano, občas mohl být střihač poněkud aktivnější, ale závěr seriálu, který se počítá mezi nejlepší finále na poli komediálních seriálů poslední dekády, toto zaváhání velmi snadno napravuje. Seriál se ve své závěrečné řadě vrací ke kvalitám té první a dokazuje, že je svým stylem a atmosférou v žánru poněkud specifickým jedincem, za něhož náhradníka asi jen tak neseženeme. Už teď mi tenhle ukecaný trenér docela chybí.

---

Autor: Milan Rozšafný
Foto: Apple TV+