Hledáte-li pobavení, jste na dobrém místě. A hledáte-li filosofii, jste taky na dobrém místě. The Good Place se totiž už třetí rok daří kombinovat etiku s popkulturou a stává se pro mě nejoriginálnější a nejvtipnější věcí v televizi. Jeho tvůrce Michael Schur (Parks and Recreation, Brooklyn Nine-Nine, Kancl) je v úvodním dvojdílu třetí série v lepší formě než kdy dřív.

Možná si vzpomenete, že na konci druhé série dostala Soudkyně nápad, jak si ověřit, zda si ústřední čtveřice skutečně nezaslouží skončit na Špatném místě. Musí být vrácena na zem bez vzpomínek na to, že existuje posmrtný život, a začít konat dobro sama od sebe. Je tu ale problém. Každý ze zatracenců se poté, co těsně unikl smrti, na nějakou dobu zlepšil, ale nevytrval (Tahani daruje všechny své šaty a šperky, ale nadřazeně se chovat nepřestane. Kvůli zachování slovní hříčky nechávám citát v originále: „I gave them all to Goodwill. That’s what I called Prince William — since he’d married a commoner, I assumed he’d know some needy people they could go to.”). Pak se zase vrátil do vyjetých kolejí (to není odkaz na tramvajové dilema, samozřejmě). 

Ke konání dobra totiž potřebují jeden druhého. Dokud se Eleanor (Kristen Bell) nesetká s Chidim „annakendrick“ Anagonyem (William Jackson Harper) a ostatními, nebude to fungovat. Michael (Ted Danson) si uvědomí, že to, co je potřeba, je ono jokerovské „malé postrčení“, a tajně se vydává na zem, aby dostal na jedno místo nejen Eleanor a Chidiho, ale též Tahani (Jameela Jamil, jejíž vlasovou historku v Late Night Setha Meyerse chcete vidět) a Jasona (Manny Jacinto). Jenže tím, jak si Michael opakovaně zahrává s časem, nastávají na Zemi nevysvětlitelné události („Anglie opouští Evropu“ a podobně). 

The Good Place se vymyká tradičnímu sitcomovému schématu, kde každá epizoda končí zhruba tam, kde začala, tím, že má děj, a dokonce cliffhangery. Zároveň je ale sitcomem úplně doslovným, protože se postavy nejen vrací na začátek, ale dokonce jsou často úplně restartovány. Fakt, že diváky neomrzelo vidět hlavní hrdiny opakovaně začínat a seznamovat se, je ukázkou ohromné nápaditosti tvůrců. 

Jedna z pozoruhodných věcí na The Good Place je to, jak si dovoluje rozhazovat s potenciálními zápletkami. Skoro každý díl připraví situaci, jíž by se seriál mohl zabývat několik epizod, ale místo toho je využita třeba jen k jednomu vtipu – a jde se dál. Tvůrce méně si jistý svou kreativitou by například strávil shromažďováním rozházené čtveřice půlku série, ale Schur je k sobě dostane už na konci prvního dílu. To je možná nejsebevědomější zacházení s konceptem, které je momentálně v komedii k vidění.  

Variace a kadence vtipů je tak vysoká, že v podstatě nelze všechno zachytit při prvním zhlédnutí. Některé jsem naplno docenil, až když jsem si je v klidu přečetl, spousta easter eggs je nepostřehnutelná bez pomoci internetových fajnšmekrů (například oblíbený stánek Chidiho, tedy navrátilce z Pekla, hlásá: „přišli jsme zespodu“). Najdeme tu všechny typy humoru: slovní hříčky, situační komiku, ironický dialog, popkulturní odkazy a vtipná pomrknutí, absurdní vtipy obalené další vrstvou absurdna. Třeba když je na přebalu Tahanina životopisu citován výrok Malcolma Gladwella: „Tahle kniha je tak brilantní, že jsem se rozhodl seknout s psaním.“ A pod ním vyjádření Cormaca McCarthyho: „Já totéž“. Jako kdyby spolu recenzenti knih rovnou komunikovali na přebalech, místo toho, aby šlo o úryvky z různých recenzí.

Nemůžu se nezastavit u mého milovaného prosťáčka Jasona, což říkám jako někdo, kdo nemá rád Joeyho z Přátel. Hloupé postavy scenáristům většinou slouží jako snadné cíle, nemusí nad jejich gagy sami moc přemýšlet, protože vtipné je už to, že někdo něco pochopí o zlomek později. Jasonova nechápavost ale není předvídatelná, je to scenáristika plná nápadů. Když se zlobí na „rozbitý“ šnorchl, protože mu nepomohl s nedostatkem kyslíku v sejfu, kam se při pokusu o loupež nechal zavřít, nebo si svůj sešit na hodině dějin filosofie nadepíše Dějiny Fila a Sofie, je to něco, co jsem ještě neviděl. Proč si s sebou bere na magnetickou rezonanci pavouka, to už budete muset zjistit sami. 

Chidiho studie o tom, zda se po těsném uniknutí smrti staneme lepšími lidmi, je méně zajímavá než otázky, které třetí série nenápadně klade. Jaký je sociální rozměr etického chování, jak na sebe vzájemně působíme, jak velký je vliv prostředí a okolí na naše skutky? Jestliže se může sejít specifická skupinka – a stanou se z ní dobří lidé, znamená to, že má každý lotr spřízněnou duši na konání dobra? Peklo jsou prý ti druzí, tady jsou jiní lidé spíš cestou ke spáse.