Při příjezdu z Německa jsou oči Kateřiny – budoucí Veliké – otevřené doširoka v údivu. Mladá šlechtična, prosycená osvícenskými idejemi Francie, je mírně řečeno konsternována, když dorazí na ruský dvůr a vidí, že to možná není místo nejvyšší vybranosti. Paruky se zde nosí nasazené jako čapky a Petrovy představy o modernosti začínají a končí u příkazu holení vousů. Hrdinka, sečtělá, ambiciózní, ale především vyjukaná, se musí buď přizpůsobit novým podmínkám, nebo je změnit. A jelikož se jedná o hrdinku moderní, rozhodne se pro to druhé. 

Veliká je po Fleabag (Potvora) dalším seriálem, který vychází z divadelní hry a je adaptovaný jejím tvůrcem. V tomto případě jím je Tony McNamara, scenárista Favoritky. Favoritka, můj nejoblíbenější film minulého roku (navíc jako někdo, kdo tuto recenzi píše stižen záchvatem dny, mám přirozené pochopení pro dětinsky trpící panovnici v podání Olivie Colman), byla též historickou satirou, ukazovala cestu za mocí zprostředkovaně, vlísáním se do přízně mocnější osoby, čímž se Emma Stone a Rachel Weisz uvěznily ve vortexu naschválů a sexuálních službiček. A přestože je Favoritka lepší než Veliká, dravější, inovativnější, soustředěnšjší, sdílí spolu víc než jen téma ženy-panovnici. A nemalé kvality. 

Veliká je hlučnější než Favoritka, a stylizovanější. Obě jsou pozitivně repetitivní. Scénář je pořád velmi břitký. Jde o černou komedii, s prvky až frašky. Jen zde není tak zjevné jako ve Favoritce, co je satirizováno. Privilegia a život u v podstatě fiktivního dvora? Není to moc obecné? 

Kateřina čelí u dvora hned od začátku nezvyklému množství svévolného násilí, její nastávající car Petr III. si rád zastřílí na pohyblivý terč. A jako takový pohyblivý terč mu poslouží i carevnin ochočený medvěd. Násilí je zde vůbec často explicitní a McNamara je mistr ve vyvolávání znepokojivého veselí. Třeba když musí Kateřina – co člověk neudělá na rande, aby se zalíbil – při dezertu vydloubávat oči z hlav poražených Švédů, s nimiž Petr válčí z plezíru, jen proto, aby napodobil vojenské úspěchy svého děda Petra Velikého (v seriálu je to jeho otec). Následky takové malicherné války uvidí Kateřina sama v nejlepší scéně seriálu, plné absurdního humoru, když podává makronky zraněným vojákům. Jelikož jednomu chybí prsty, musí mu carevna makronku vložit přímo až do úst. Učiní tak se slovy: „Je pistáciová, jestli to pomůže.“  Pro Kateřinu je tato zkušenost vedle zákazu vzdělávat ženy a absence knihoven důvodem, proč chce svého chotě odstranit podle poučky, že vražda na tyranu není zločinem. 

Už v samém názvu seriálu The Great je podtitulek „příležitostně pravdivý příběh“. Je třeba učinit historii zadost a říct, že Petr nebyl zdaleka takový, jak je v seriálu zobrazován. Šlo o traumatizovaného mladého muže, který  se v mučení na rozdil od seriálu nevyžíval, nýbrž ho v Rusku zakázal. Nejspíš by mu nebylo jedno, zda se do dějin zapíše jako barbar. Historická nepřesnost u historického seriálu není něco, co by se mělo tvůrcům vytýkat, ale zároveň si takto radikální přepsání charakteru zaslouží malé vysvětlení. Veliká je mnohem spíš nějaké archetypální, stylizované zprostředkování ruského dvora než adaptace života mladé Kateřiny Veliké a jejího manžela. 

Nehledě na věrnost, Nicholas Hoult, který svůj očividný komediální talent vybrušuje už od Jak na věc, předvádí parádní výkon coby Petr a jeho provolání „huzzah!“ je tak pestré a nabité právě potřebnou emocí. Elle Fanning je pak rovnocennou partnerkou v herectví, když ne rovnocennou figurou u dvora. Propůjčuje roli roztomilost i momenty bezohlednosti a velkopanství. Její sbírání moci je problematičtější, než by bylo v seriálu nižší kvality. Ano, Kateřina je empatičtější, má smysl pro vzdělání a chce dovést do Ruska nové myšlenky, ale přibývající mocenská privilegia se jí více a více zamlouvají. Už zasloužilá panovnice Kateřina v podání Helen Mirren v minisérii HBO Kateřina Veliká uznává, že nakonec rezignovala na reformy, protože Rusko je nezreformovatelné. 

Tony McNamara má pochopení pro to, jak by dvorské zvyklosti připadaly modernímu přihlížejícímu absurdní, a dokáže sloučit moderní jazyk s moderními i dobovými úskalími („Jaký jsi měla den?“ „Dnes jsem si vyhnula znásilnění, takže úspěch.“), vysmívá se historickým pověrám a tendenci k symbolismu (namalované znaménko na stehně ve tvaru Ruska jako znamení vyvolenosti; geniální vidina před volbou nového patriarchy). Podobné využití moderního slovníku i manýr jsme viděli i v loňské velmi povedené Dickinson. Hovoří se zde bez akcentu jako ve Ztratili jsme Stalina a tenhle trend jen chválím. Zdá se, že anglicky mluvící produkce konečně pochopily, že přízvuk není totéž co cizí jazyk. Zaprvé herci zvládají verbální humor zpravidla lépe, když nemusí myslet na falešný přízvuk, zadruhé iluze, že se mluví rusky, je pro mě přijatelnější, když postavy mluví anglicky a přirozeně.

Veliká je kombinací Favoritky a Ztratili jsme Stalina s trochou pudru od Marie Antoinetty a ve své podstatě velkou satirou na historii a historické chování. Ačkoliv udržet satiru po dobu deseti hodinových epizod není lehký úkol, seriálu se to i díky častému sklouzávání do vysloveně černé komedie (náhlé výtrysky násilí: kousnutí, fraškovitě pojaté mučení, ostatky carovy matky) daří královsky. Huzzah!