Temný případ

Nic Pizzolatto si vzal k srdci kritiky druhé série True Detective a vrátil se k tomu, co fungovalo poprvé. Alespoň na první pohled. Mahershala Ali a Stephen Dorff vyšetřují pohřešování dvou dětí a stopy nevedou příjemným směrem. Bude se opakovat motiv pedofilie mezi mocnými?

Jak to vidí Spooner

Nic Pizzolatto vlastně dělal všechno proto, aby se divákům po rozporuplné druhé sérii co nejvíce zavděčil a vrátil se kvůli tomu ke kořenům. Jenže právě tento krok, jenž se zpočátku zdál jako největší síla třetí řady, je nakonec spíše jeho největší slabinou. V úvodních epizodách vypadá vše slibně. Temná atmosféra by se dala krájet, případ nechává diváka v napětí, scénář pomalu předkládá jednu indicii za druhou, střídání mezi třemi časovými liniemi funguje a ústřední dvojice vyšetřovatelů za Rustem a Martym příliš nezaostává (a Stephen Dorff podobnou roli potřeboval jako sůl). Jenže později si Pizzolatto začne podobností s prvním Temným případem spíše podrážet nohy. Nejen, že začne být příběhově malinko čitelný, ale čím víc divák obě řady srovnává (a že to každého aspoň jednou napadne), tím více tento ročník onen pomyslný souboj po režijní a scenáristické stránce prohrává. 

Režie sice stále jede hezké kriminální řemeslo, zároveň nám ovšem neservíruje prakticky žádný emotivní či zapamatováníhodný moment, z něhož bychom se posadili na zadek a totálně nám odpálil bulvy. Zatímco předchozí sezóny měly podobných pasáží několik, zde na něco podobného budete čekat marně. Již tak pomalé tempo seriálu se navíc v druhé polovině ještě více rozmělní, příběhová a dialogová vata přibývá s každou epizodou a děj místo toho, aby začal eskalovat, se spíše zastavuje na místě a s divákem příliš nehne. A to právě kvůli extrémně pomalému tempu, které mnoha lidem nesedne a začne je pomalu ale jistě ubíjet. A finále, kde se i přes sympatickou pointu v tempu už spíše couvá a rozhodně nenabízí plně uspokojivé vyvrcholení, rozporuplné pocity bohužel ještě více podtrhuje. True Detective i napotřetí zůstává, zejména díky atmosféře a parádním hereckým výkonům, nadprůměrným kouskem. Zklamání a pocitu, že “jednička“ už prostě nikdy nebude překonána, se však člověk prostě neubrání. 7/10 

Jak to vidí Sam.Vimes

Říct, že naprosto souhlasím s kolegou Spoonerem a rovnou předat slovo dál, by asi nestačilo, co? Třetí Temný případ nabízí velice zajímavý tým detektivů odehraný špičkovými Mahershalou Alim a Stephenem Dorffem. Opírá se o prvotřídní produkční hodnoty a znovu musím vypíchnout, jak vynikající práci odvedli maskéři na „starém“ Alim nebo zmínit neokázalé kamerové a střihové finesy při přechodem mezi časovými rovinami. Kriminální zápletka se v prvních epizodách rozjíždí velmi slibně a s ní i pochmurná atmosféra zahalující celý případ. Ale…

Ale nevydrží to. Od vynikajícího prvního dílu tempo v třetí řadě čím dál tím víc zpomaluje a tento trend se bohužel drží až do konce, místo aby to v závěrečných epizodách začalo zase gradovat. Vyprávění pak už není ani tak pomalé, jako spíš přímo rozvleklé a divák začne chtě nechtě přemýšlet, jestli se to nedalo stihnout během asi tak poloviční stopáže. V kontextu čehož začne být trochu na obtíž i předtím tak pěkně fungující střídání časových rovin. A i přes jednu moc pěknou katartickou scénu v závěru se Nicovi Pizzolattovi povedlo svůj třetí temný případ mnohem lépe předestřít než jej potom rozkrýt. 7/10

Jak to vidí krauset

Detektivka bez záhady. I tak by se dala charakterizovat třetí řada True Detective. Je to totiž mnohem víc než mysteriózní krimi vztahové drama spletené s případem důkladněji než tělo panenky rozdávané na Halloween. Je to příběh o tom, jak se na rodině podepíše detektivní práce, zvlášť když se ona rodina dala dohromady díky tragickému případu. „Vždycky tu bylo to velké tajemství mezi námi. A to, že ty a já – to, kým jsme dohromady, naše manželství, naše děti – to všechno se váže k mrtvému chlapci a pohřešované dívce.“ To Amalia a Wayne jsou totiž jádrem třetí série. Abyste si ji co nejvíc užili, musíte přistoupit na to, že seriál je mnohem víc True Detective než Temný případ, že o postavy jde na prvním místě. Ostatně první série končila osobní katarzí Rusta, ale z celé konspirace se vyřešil jen drobek, jen tolik, aby to dalo parťákům spát. 

A totálně uspokojivá není ani třetí série, byť se toho ve finále dozvíme více. Není jako první, i když se to po úvodu zdálo. Rozehrává na první pohled stejný typ pedofilního případu, a přece sleduje něco jiného a nabízí jiný typ uzavření. Nakonec nás Pizzolatto se stopami vodil za nos. Stále zůstávají nedořešené otázky, například proč přesně July volala. Ale na tom tolik nesejde. Důvodů, proč chválit, je mnoho: Mahershala Ali, který přebíral druhého Oscara, když běželo finále, Stephen Dorff a jeho příběh o tom, jak se z něj stal pejskař, ohromně zdařilá práce se světlem (od úplňku po lampy a hořící popelnici), originální střihy mezi stářím a mládím skrze pohledy do zrcadel, a hlavně podvrácení představ o tom, na co lze dát důraz v detektivním příběhu. A ani to minulé náhodné vyslechnutí klíčové informace Tomem není tak fatální přešlap, protože na něm nakonec pramálo záleželo. 

Finále se neubrání momentům béčkovosti (pohřeb), ale nakonec neucukne a těsně před koncem uhodí. Když máte Alzheimera, čas je přerušovaný kruh. 8/10

Jak to vidí do_Od

Řeknu to takhle, snahu nastínit osobní životy detektivů jsme už měli úspěšně v první sérii, o něco méně úspěšně ve druhé sérii a Pizzolatto to znovu zkouší i tady. Rozdíl oproti předchozím řadám je v tom, že tentokrát kvůli tomu jde do pozadí i samotný případ - a to podle mě není dobře.

Zatímco tři časové linky působí skvěle ze začátku, protože najednou je před vámi obří historie, kterou díky výtečně napsaným postavám toužíte odkrýt, ke konci je to spíš na škodu, protože skoky v čase už nejsou tolik důležité, některé věci působí spíš expozičně, a místo dlouhých souvislých odpovědí přichází jen marná snaha věci zahrát do outu, a tvářit se při tom strašně chytře. Co se vyšetřování týče, vygraduje na konci šesté epizody, zbylé dva díly jsou pak už jen snahou dojít k nějakému rozuzlení. Pointou je, že tenhle závěr nejde vůbec na ruku, vybaluje totiž chabou ukázku smíření se s nějakými životními realitami a doufá, že to divák bude automaticky akceptovat. Budiž, kdyby tomu předcházelo několik hodin zcela jiného seriálu, možná by to šlo přijmout. Jenže tady ta náhlá změna žánru působí nešikovně, vychtěně a hlavně zrazuje ty, kteří doufali v o něco přímočařejší rozřešení. 

Já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval na tvůrčí snahu o originalitu. Tady mám ale pocit, jakoby Pizzolatto neuměl věci dotáhnout do konce, neustále chtěl něčím překvapovat, něco si dokázat, a kvůli tomu jeho tvorba trpí. Přitom postavy, atmosféru i dialogy umí napsat perfektně. Ve finále jsem tak spíš zklamanej, protože zpětně i ty pro mě málo výrazné Sharp Objects měly lepší detektivní část než třetí série Temného případu. Všechno ostatní přitom šlapalo. 7/10

Antologie True Detective neboli Temný případ se po více než třech a půl letech vrací se třetí sérií. A my jsme už viděli první tři díly.

Jak to vidí Sam.Vimes:

Detektiv Wayne Hays (Mahershala Ali) se zabývá případem zmizení dvou dětí rovnou ve třech časových rovinách – poprvé v roce 1980, znovu v roce 1990 u opětovného otevření případu a nakonec v roce 2015 v rozhovorech pro true crime dokument. Kombinace třech linek zde funguje velice dobře, zpočátku logicky trávíme nejvíce času v té nejstarší a ostatní dvě jen opatrně dávkují kousky informací. Nápadité přechody mezi nimi dávají vzpomenout třeba na Atlas mraků, byť tady nejsou tak okázalé.

Celkově vizuál je na vysoké úrovni, kamera je místy takřka filmová a desaturované barvy společně se zlověstným soundtrackem podtrhují pochmurnou atmosféru mlhavého podzimu v americkém Ozarku. I přesto se najde prostor na trochu (nevyrušujícího) humoru. Oscarový Mahershala Ali si diváka velice rychle získá svým charismatem i melodickým hlasem, jeho detektiv Hayes je navíc výborně napsanou postavou se zajímavou minulostí. A v nejnovější časové lince mu jako starému muži kryje záda dokonale realistický make-up. První epizoda mírně převyšuje následující dvě, které trochu zvolní, nemám ale obavy, že by série ve své druhé polovině nevygradovala. A dvojexpoziční úvodní znělka je samozřejmě opět super. 8/10

Jak to vidí do_Od:

Tak se to čekání přeci jen vyplatilo. Zatímco druhá řada přistála už rok po té první, a aniž bych to tu znovu rozpitvával – nebyl jsem z její výsledné kvality ani trochu nadšený – na tu třetí jsme si museli počkat rovné čtyři. No a teď se potvrdilo, že scenárista Nic Pizzolatto zkrátka pracuje nejlépe, když není ani trochu pod tlakem.

Po vypravěčské stránce se opět vsází na vyzkoušený postup tří časových linií, přičemž hlavní postava skáče z jedné do druhé a zpátky nejen při výslechu nebo interview, ale i podle toho, jak mu zrovna svítí měsíc, nebo v jakém citovém rozpoložení se právě nachází. Což je rozhodně fajn, můžu totiž hned začít v hospodě s kámošema teoretizovat, do jaké míry ty skoky ovládá, nebo jestli náhodou jeho časté výpadky paměti nesouvisí i s něčím jiným než jen zákeřnou nemocí. Oscarový Mahershala Ali si pak tuto roli maximálně vychutnává a spolu s jeho hláškujícím parťákem v podání Stephena Dorffa bych se vůbec nebál postavit je vedle McConaugheyho s Harrelsonem. Koneckonců nechybí ani povědomé jízdy autem, při kterých postavy vyhlíží z okýnka, zatímco spolu vedou důležité rozhovory (nejednou jsem se nachytal, jak čekám, až černý detektiv zahlásí, že čas je plochý kruh). Jisté podobnosti tu zkrátka najdete, rozhodně však nejde jen o pouhé kopírování.

Kromě toho, že případ se tentokrát točí okolo zmizení dvou malých dětí, tu pak velký prostor dostává ještě také vztah hlavního detektiva s atraktivní a ne-tak-zcela-čitelnou učitelkou z místní školy, velkým tématem je pak taky válka ve Vietnamu, na kterou se v dialozích často odkazuje a jejíž důsledky fakticky ovlivňují chování postav, no a nechybí ani troška té politiky v pozadí, která se ovšem v prvních třech dílech jen lehce nakousla. Což mě dostává k hlavní pointě mého textu – v úvodních třech částech se totiž vše jen tak lehce načne, aniž by přitom došlo k něčemu vyloženě zásadnímu. První díl byl pak o něco lepší než další dva, mírně utahané, přesto ale v klidu poutavé.

Tím chci jen říct, že bych před sledováním možná krotil očekávání, nepochybuju ani na vteřinu o tom, že to nejlepší si pro nás Pizzolatto spolu s mým oblíbeným režisérem Jeremym Saulnierem (skvělý Green Room!) ještě schovávají, úvod je ale definitivně pomalejší než ve zběsilé druhé sérii, a vlastně i té zvrhlejší první. To ale v zásadě nic moc neznamená. Všechno ostatní je totiž parádní návrat do formy, na kterou většina z nás dlouhé roky netrpělivě čekala. A nekecal jsem, když jsem v úvodu řekl, že se to čekání vážně vyplatilo. 8/10

Jak to vidí krauset:

Po chaotické druhé řadě se Nic Pizzolatto vrací k prověřené, funkční esenci True Detective, kterou tolik diváků nadchla první série. Místo čtyř hlavních postav, které se na začátku neznají, se vracíme k osvědčené dvojici detektivů, pryč z města do osídlené přírody (Ozark Mountains) a k rituální vraždě. Ústřední postavou je detektiv Wayne Hays (Ali), podobně tajemný, ale méně filosofující než před pěti lety detektiv Rust Cohle (McConaughey), jeho parťák je zase cynický naoranžovělý blonďák, který více naplňuje představu drsného amerického strážce zákona na malém městě, dříve Harrelson, teď Stephen Dorff jako detektiv Roland West. Zmizení dvou dětí je jim nahlášeno během klidné noci, kdy „makají na případu“, rozuměj: krátí si noc pitím a střelbou na krysy. 

Jako v první sérii je děj nelineární, střídají se roky 1980, kdy ke zmizení došlo, 1990, kdy jsou prošetřovány okolnosti vyšetřování, a 2015, kdy je starý Wayne zpovídán na kameru jakousi zapálenou novinářkou. Wayne už má problémy s pamětí, a tak by tu větší roli mohl hrát prvek nespolehlivého vypravěče (jen zapomnětlivého, nebo i tutlajícího?). Kdy Wayne slyší hlasy a kdy jsou to potlačované vzpomínky? Mezi případem a současností navíc uplynula v podstatě dvojnásobná doba než v případě první série, takže ústřední dvojice bude těžko dotahovat případ pomocí fyzické akce.

Se vší úctou ke Colinu Farrellovi a Vinci Vaughnovi, nejsou to herci, které si spojuji s charakterním herectvím. Zato šeptající McConaughey i Ali, držitel Oscara za Moonlight, kterému je vlastní hluboký autoritativní hlas a konejšivý úsměv, propůjčují detektivům něco trochu mysteriózního, co se do světa True Detective velmi hodí. Oba se vymykají běžným detektivům, mají za sebou velmi poznamenávající profesní zkušenost, Rust strávil několik let infiltrovaný do drogového gangu, zatímco Waybe bojoval ve Vietnamu v LRRP, v jednotce, která byla vysazována hluboko na nepřátelské území (Vietnam je jemně, ale skvěle využit, zejména v jeho seznamování se ženou). Stal se tam skvělým stopařem, což mu pomůže, protože je třetí série zase obklopena přírodou. Hlavně první epizoda pracuje s tajemností křovisek a lesů, betonová džungle zdaleka nenahání tolik strach jako měsíc v úplňku shlížející na zločin v horách. Krajina má tak zásadní vliv na estetiku i logistiku případu.

V čem je třetí série True Detective možná lepší než obě předchozí, je v pohledu na Waynův život po případu jak zamlada, tak ve stáří. Když Wayne začne panikařit, protož se mu dcera ztratila v supermarketu na chvíli z dohledu, a přeje si ho celý uzavřít, je to strhující ukázka toho, jak se i do běžných životních momentů podepsal případ z roku 1980. Ostatně Wayne sám říká – i když to zdaleka není filosof a něco jako „čas je plochý kruh“ od něj spíš nečekejte, stejně se na jistotu časovou meditaci pustí –, že dřív se pro něj čas dělil na „před teď a po teď“, ale od roku 1980 je to „před případem a po případu“. 

Přidejte několik velmi vtipných momentů (kapela Black Sabbath, dost svéhlavá aplikace feminismu), naznačení rasismu v policejním sboru, proměnlivý vztah s manželkou – a je z toho víc než jen důstojné navázání na to, co se líbilo na první sérii. Držte si odznaky! 9/10

Tak. A druhá řada Temného případu je za námi. Než se dáme do jejího zhodnocení, je třeba říct, že se tvůrcům jednoznačně podařilo splnit slib toho, že bude jiná. Protože opravdu byla. Jestli je to dobře, nebo ne, to už si každý rozhodne sám. Určitě je ale o čem diskutovat a minimálně jedna věc je jasná: něco takového už jsme na filmovém plátně dlouho neviděli a možná ještě dlouho neuvidíme. Tyhle komorní thrillery už dnes zkrátka netáhnou zdaleka tak jako dřív - v televizi je to ale naštěstí jiná story. Ať už se tedy názorově budeme lišit sebevíc, na tom, že bychom se všichni za rok rádi zase sešli pod třetí a opět jinou sérií, se asi shodneme bez problému. Ostatně, léto bez trochy temna by zkrátka nebylo to pravé...

Jak to vidí do_Od:

Znáte, když jste s holkou a ona vás provokuje, jen si s vámi tak pohrává, laškuje. A vám se to líbí, žerete ji, chcete ji. S každou další minutou víc a víc. Až dojde na samotný akt, když v tom jí zazvoní telefon a ona musí naléhavě odejít pryč. Cože? Teď? Děláš si srandu? Nepočká to alespoň deset minut? Možná bude stačit jen pět. Ne, prostě máte smůlu. Ona je pryč a vám zbyde jediné – v angličtině pro to existuje dokonce i přesný výraz: blue balls aka "finíto pánové". Jistě, může to být k smíchu, ale ve chvíli, kdy vám Vince Vaughn vede proslov, ve kterém použije výraz "blue balls ve tvém srdci", už to taková sranda není.

Můj problém s druhou řadou nevězí v atmosféře, hercích, režii, hudbě a dokonce ani příběhu. Naopak, vše co jsem právě vyjmenoval, bych víceméně srovnal nebo dokonce vyzdvihl nad úroveň série první. Obzvlášť to poslední ale vynikne pouze a tehdy, pokud jste schopni si dát všech osm epizod krátce po sobě. Nikoliv v rámci sedmi týdnů. Pak totiž scénář připomíná rozházený balíček karet, ve kterém chybí tři ze čtyř es a a zhruba v půlce jeho srovnávání vám dojde, že si s tímhle mariáš stejně nezahrajete. První, čtvrtá a finálová epizoda jsou perfektní, to můžu říct naprosto s klidem. Jako celek je to navíc poměrně uspokojivé. Jenže to je přece jenom trochu málo.

Očekávání možná byla příliš vysoká, to však neznamená, že je Pizzolatto nemohl naplnit. Nebo to alespoň zkusit. Obzvlášť na HBO. Tohle působí dojmem arogantního psaní, ve kterém se autor nezajímal o to, jestli divákům polovina jeho odkazů dojde, či nikoliv. Působí to jako scénář, ve kterém nikomu nebylo povoleno šáhnout na přestřelené dialogy. Působí to jako promarněný potenciál. Mistr Pizzolatto je rozhodně originální a výrazný tvůrce, jeho poslední práce je ale podle mě až příliš zahleděná sama do sebe, než aby mohla divákům nabídnout cokoliv víc, jak „blue balls“ pro jejich mozky. Takže u mě ve finále přece jenom spíš to zklamání. Zklamání ale zároveň naděje. Naděje, že příště mi Nic dá. A bude to fenomenální. 6/10

Jak to vidí Davies182:

Na ČSFD jsem si v souvislosti s aktuálním True Detective přečetl jednu odzbrojující větu, o jejímž obsahu se s vámi musím chtě nechtě podělit: druhá řada hvězdně obsazeného Pizzolattova majstrštyku je totiž nudná a předvídatelná, a kdo tvrdí opak, tak údajně nemá moc nakoukáno. Myšleno asi jako celkově, seriálů ani filmů. No a vás by snad nenaštvalo, že toho jakože "nemáte moc nakoukáno"? Cejtim se raněnej! Moje recenzentská čest nejspíš umřela. Protože mě osobně teda letošní sezóna dost sežvejkala a pak vyplivla v mnohem dezolátnějším psychickým stavu, než tomu bylo před víc než rokem s Rustem a Martym. Následující dva rádoby přechválené odstavce tudíž mohou klidně přeskočit všichni ti, kteří odmítají pochopit, proč je Davies z nového Nicova scénáře totálně na větvi...

Před samotnou minipitvou 2. sezóny jako celku bych ještě rád napsal, že nepamatuji napínavější finálovou epizodu. A teď mám pochopitelně na mysli širší spektrum seriálové tvorby, nejen rámec této "od seveřanů okopírované kriminálky" z dílny HBO. Těch závěrečných devadesát minut totiž bylo jedním nepopsatelně (fakt) strhujícím závodem o čas a zároveň spanilým režisérským důkazem toho, že se můžete na skoro dvě hodiny ocitnou úplně někde jinde než ve vlastním obýváku – například v sekvojovém háji nebo na vyprahlé poušti. Strachy o tři postupně vykreslované hlavní postavy jsem ve finále div nerozkousal půllitr od piva, a třeba v kině jsem takový adrenalin nepociťoval ani nepamatuji. Tomuhle já prosím pěkně říkám důsledné završení osudů oblíbených charakterů. Co přesně ale dělá z druhého Temného případu něco víc? Je to stopáž.

Nepopsat Pizzolatto znovu stovky stran scénáře a neudělat z výsledného příběhu minisérii, nýbrž celovečerák, nic by tu nefungovalo. Postavy se důmyslně vyvíjejí s takovým citem a tak přirozeně pomalu, až to skoro každému přijde, jako by zde vlastně ani žádná personální evoluce neexistovala. Na komplikovaný a několik let do minulosti se táhnoucí detektivní případ se časem nabaluje tolik nových jmen v pozadí, až si všichni stěžují na ztracenou nit. No a do třetice všeho důležitého a sice, že vše v bedně trvá hrozně dlouho! Případ se sám nevyřeší za pár týdnů a místní vyšetřovatelé se v něm (v nic neříkajících záběrech!) motají jako v bludném kruhu. Ty bláho. Zdá se, že jsou tento rok všichni strašně nad věcí. Dušují se jak mohou být zklamaní ze skutečnosti, že jim nová řada True Detective nedodala očekávanou nálož McConaugheyho nietzschovského chrapláku, okultna a vraždících jižanskejch buranů. Uf. Jak já jsem si tuhle rozvrstvenou městskou gangsterku užil! 10/10 

Jak to vidí Spooner: 

A ve chvále se bude pokračovat i v nadcházejících odstavcích. Úplně bez námitek to ale nebude. Ano, i já musím uznat, že tentokrát si Nic Pizzolatto ukrojil možná až velký krajíc chleba a jeho touha narvat do příběhu co nejvíce postav a motivů se mu v některých epizodách malinko vymyká z rukou. Na orientování v přehršli charakterů jste v případě týdenního sledování potřebovali encyklopedii a mnohé zajímavé aspekty a nápady zde zůstaly po hříchu nevyužity (tajemný institut, Anin otec). Také pitvání v depresivních osudech hlavních hrdinů jakoby se v polovině sezóny u některých zaseklo na místě a kritici tak začínali mít čím dál více munice. Jenže na tyto nedostatky dá nový oblíbenec HBO v závěrečných dílech, kdy zdánlivě komplikovanou zápletku spojí do napínavého a emotivního konce, snadno zapomenout. Dostáváme zkrátka špičkovou hutnou špinavou kriminálku se vším všudy. Obzvláště, když je nám to zase servírováno v tom nejlepším řemeslném podání s mnoha nezapomenutelnými scénami.

Nebylo by ale fér, když bychom v naší recenzi zapomněli vyzdvihnout i výtečnou hereckou sestavu. Hlavní čtveřice musela před začátkem seriálu vyslechnout řadu pochybností o tom, že vyzdvihované dvojice McConaughey/Harrelson se stejně ani nepřiblíží. Jenže oni nás celkem snadno přesvědčili o opaku. Colin Farrell po řadě propadáků zase jednou naplno ukázal svůj herecký talent a v kůži Raye Velcora vytvořil stejně labužnickou postavu, jako minulý rok kolega Matthew, a pevně doufám, že mu za tento excelentní výkon přistane doma nejedna cena. Překvapením pak pro mnohé byl správně nekompromisní Vince Vaughn, jehož mafiána Franka jsem si postupem času užíval čím dál víc, a konečně hlasitě si říká o pořádné dramatické role. Snad je éra stupidních komedií alespoň na nějaký čas pryč. Rachel McAdams je v roli drné Ani až nečekaně přesvědčivá a i ten Taylor Kitsch si i přes své herecké limity a malinko nevděčné a nevyužité postavě rozhodně ostudu neutrhl.

Slabý článek zde prostě ani tentokrát nenajdete a to samé by se dalo říct i o zbytku seriálu. Na první pohled druhá řada nenabízí tak památnou a svým způsobem jedinečnou podívanou, jako jeho předchůdce, a Pizzolatto bohužel ztratil něco ze svého opěvovaného statusu. To však neznamená, že bychom zase nedostali nadprůměrnou kriminální pecku, která i přes jisté nedostatky naprosto strhne a díky výtečně napsaným charakterům se vám dostane rychle pod kůži. A to někdy bohatě stačí. 8/10

Už jsme se konečně dočkali! Od závěru první řady jednoho z nejopěvovanějších seriálů současnosti, Temného případu, nám utekl více než rok, a jelikož se z televizního majstrštyku Caryho Fukunagy stačila stát během pár dílů téměř kultovní událost, očekávání byla zatraceně veliká. Zároveň s ním se ovšem vyklubalo několik logických otázek. Dokáže se vůbec druhá strana přiblížit kvalitám mistrovské první řady? Nabídne nám parta různorodých režisérů stejně bezchybnou režii, jako neprávem přehlížený šikula? A může vůbec nové hvězdné obsazení trumfnout diváky zbožňované duo McConaughey/Harrelson? Rizik bylo zkrátka hodně a tvůrce seriálu, Nic Pizzolatto si jich byl naštěstí zcela vědom. Už od počátku nám proto sliboval, že druhý případ bude zcela jiný a dočkáme se odlišné atmosféry i stylu. A diváky momentálně milovaný scenárista své sliby zatím do puntíku plní.

Zapomeňte proto na ponurou a tísnivou atmosféru zapadlé Louisiany a navždy zamávejte kamarádům  Rustymu a Martymu. Druhá sezóna nás totiž zavede do slunné Kalifornie, do dvou tamních měst Vinci a Ventury, kde nebudeme tentokrát sledovat osudy dvou, ale hned čtyř hlavních postav. A že je to sebranka opravdu vytříbená. Máme zde ztroskotaného detektiva Raye Velcora, vzorový případ zkorumpovaného a věčného opilé poldy jak z učebnice, drsnou policistku Ani Bezzerides s menšími rodinnými trably a jednou neveselou závislostí, a nakonec i bývalého vojáka Paula Woodrugha, jenž se mírně řečeno nemůže srovnat se svou temnou minulostí. Ostatně, jako každý druhý v tomto seriálu. Tuto netradiční trojici spojí dohromady brutální vražda místního úředníka. Jeho vražda potom dosti zatopí zdejšímu velkému kápovi a Rayovi starému známému, Franku Seymonovi, jenž s nebožtíkem spolupracoval na hodně lukrativním kšeftu týkající se kalifornské železnice. Nyní ale musí řešit nečekaně trable.

Zkrátka a dobře, tísnivá a svým způsobem jedinečná atmosféra amerického zapadákova a Rustyho filozofické úvahy jsou navždy pryč. A je to vlastně dobře. Tvůrci si totiž správně uvědomili, že dvakrát vstoupit do stejné řeky by se jim v tomto případě nemuselo vyplatit. Atmosféra už by nemusela být tak jedinečná a diváci by měli ještě větší tendenci obě série porovnávat, což Pizzolatovi mohlo až zbytečně podrážet nohy. Druhá řada je proto jiná a s novým městem se opravdu dočkáváme i zcela jiného nádechu. HBO nám totiž tentokrát hodlá servírovat hutnou a drsnou městskou kriminálku, v níž je všechno správně špinavé a zkorumpované, pro krvavou ránu boxerem se zde nejde daleko a bez láhve whisky po pravici se tu moc příjemné nežije. Sázka na tuto kartu pak vychází na jedničku a režisér Justin Lin nám předvádí možná až překvapivě sebejistou a soustředěnou práci s patřičně pomalým tempem, jež výtečně funguje. Do tamního světa pak divák zapadne až nečekaně rychle a i přes ne dvakrát příjemnou atmosféru budete chtít zdejší drsné uličky navštívit co nejdříve znovu.

I přes odlišný styl se však Pizzolatto přeci jen nevzdal několika svých trademarků, jež obě série skvěle propojují. Opět tu máme nezaměnitelné kamerové průlety městem či krajinou, na nějaké to menší filozofování také dojde a tvůrci se evidentně hodlají v budoucnu vrátit i k oblíbené okultní tématice. No a pak je tu ten starý dobrý důraz na charaktery, který hraje v úvodu druhé sezóny asi tu největší roli. A v tomhle ohledu už je to u Pizzolatta téměř sázka na jistotu. I napodruhé nám totiž představuje hodně zajímavé a zejména herecky výživné charaktery, jež jsou zcela odlišné, a každý si zde najde svého favorita. Skutečnost, že zde všichni hrají na dvě stě procent snad ani nemusím zmiňovat. Nejvíce pozornosti na sebe nepřekvapivě strhává Colin Farrell, jemuž jdou podobné role zkrátka od ruky. Překvapí ovšem i nečekaně drsná Rachel McAdams, přesný záporák v podání Vince Vaughna, a ani ten mnohými opovrhovaný Taylor Kitsch zde rozhodně nic nezkazí. Ty ale budeme jistě řádně vychvalovat ještě v dalších dílech.

Jenže i přesto mají ovšem scenáristé do příště malinko co zlepšovat. Tvůrci nás totiž na rozdíl od první série ihned nepošlou vstříc vyšetřování brutální vraždy, při níž se teprve seznamujeme s hlavními charaktery, ale udělali to právě naopak. Nic proti, i v tomto případě je každá změna vítána. Díky tomu však epizoda působí trochu jako intro a “pouhé“ oťukávání s postavami, které toho na sebe na úvod paradoxně prásknou možná až moc. Těch informací a ponurého náhledu do duše bylo na začátek možná opravdu až příliš a chvílemi se tvůrčí snaha být za každou cenu vážný a temný spíše míjí účinkem. A také pár scenáristických berliček mohl Pizzolatto stihnout dopilovat.

I přes menší výhrady je zcela zřejmě, že se nám před očima nejspíš zase rýsuje jedna z televizních událostí roku. Druhá řada je sice v mnoha ohledech jiná, než její předchůdce, o to jsou však osudy nových ztroskotanců lákavější a městské panorama poutavější. I napodruhé totiž dostáváme po řemeslné stránce výtečnou podívanou s několika výtečnými záběry a hlavně postavami, jež se vám ihned zaryjí pod kůži a vy budete chtít co nejdříve vidět jejich další interakci a pády na hubu. A o to šlo tvůrcům na začátek především. Takže už ať je tu příští týden!

Tohle je Matthew McConaughey.

Tohle je Woody Harrelson.

Oba se spolu sešli jako poldové v seriálu HBO s názvem Temný případ o louisianském satanistickém maniakovi, který od roku 1995 již sedmnáct let vraždí prostitutky.

A to je asi tak všechno, co potřebujete vědět. Anebo ne. Pokud jste doteď úvod nejočekávanější show ledna 2014 čirou náhodou ještě neviděli (šetříte si na maraton, co?), račte nastupovat. Rychlík směr metropole Zatracení právě vyjíždí z vesnické stanice Růžová, jenomže bacha. Sem tam na trati chyběj koleje. Může to trochu házet. A ještě něco: dle prozatimních ohlasů jsou vedle pilotu True Detective obě řady severského Broenu čajíčkem.

Člověk se ani nestačí pohodlně uvelebit na gauči, a HBO už do něj pere jedny z nejpoetičtějších, nejzdařilejších úvodních titulků k televiznímu seriálu za dekády. Tak si tu melancholicky brnkající kytáru pořádně vychutnejte, o minutu později totiž přesedláváme rovnou na zabijácký death metal. McConaughey a Harrelson - tedy dva talentovaní herci, které byste před deseti lety do jakéhokoliv seriálu ani náhodou netipovali - nahánějí okultního vraha. Rust Cohle (Matthew) je chladný cynik-realista s IQ 250 a sluníčkovým názorem, že by se na planetě okamžitě měly přestat rodit děti, a populace čekat na vyhynutí. Martin Hart (Woody) je uvědomělý, svědomitý otec od rodiny, co si chce prostě jen vydělat na důchod. A tihle dva teď spolu budou chytat bráchu Hannibala.

Yep, zase tu máme jedno šíleně sexy paroží, tajemné voodoo rituály a zohyzděné mrtvoly (ne)vinných dívek. Tuzemský překlad tentokrát sedne jako hrníček od kafe na složku k případu, to si ale česko-slovenský divák uvědomí až po skončení pilotu (dnes večer na HBO nebo tady na netu). Je to maso. Několik hodin ztuhlé, bílé, studené lidské maso. Podzimní filmové Zmizení s Jackmanem nebo kultovní Fincherovo Sedm najednou působí jako něco, co napsali scénáristé romantických komedií; ve společnosti dua Cohle & Hart zapomenete atmosférou dýchat. Depka je príma věc, když je na ni nálada.

Depka je fajn věc, když je na ni náladaZprvu mě silně zmátlo a nepříjemně překvapilo úvodní flashforwardové "footage policejní video", skrze něž se na stanici díky výslechům hlavních hrdinů dozvídáme o zápletce. Vypravěči jsou tu tedy hned dva, voiceoverů je požehnaně a kdekdo by mohl namítnout, že tyhle kecy spolehlivě zabíjí hutný feeling detektivní show. Vůbec. Jen co se neuzavřené linie z let 1995 a 2012 v jedné efektivní scéně prolnou, jdou pochyby stranou. A nemusím snad doufám ani psát, že to herecká dvojka celé neskutečně táhne... Tahle kriminálka bez barviček (zdravíme Bukowskyho!) děsně šlape, své dělá také úderný, minimalistický soundtrack. Bude vám neveselo, už jen z vyslechnutí Cohleovy vnitřní filozofie o rovnováze světa naskakuje husí kůže. Masité dialogy vržou a rezonují jako čmárání křídou na tabuli s podezřelými, hon za pravdou začíná. Pozvolna.

A pak, po depresivní jízdě tak tíživé, že se vám bude už v patnácté minutě chtít spořádat balení marshmallowů, přijde spanilý "hell-yeah" McConaugheyho lišácký úšklebek a věta, co diváka nehorázně navnadí na příště. 19. leden se svojí druhou epizodou Temného případu je náhle dál než čtvrtá série Hry o trůny.

P.S. Třešnička na závěr? Všech osm epizod první řady natočil jeden a ten samý borec, Cary Joji Fukunaga (Sin Nombre, Jane Eyre). Takže si pište, že si pekelně vybroušená atmoška dovolenou jen tak brát nebude. Takhle si představuji precizní péči o ambiciózní seriálový projekt, HBO přepisuje dějiny. Není to televize. Je to do kina.