Tak. A druhá řada Temného případu je za námi. Než se dáme do jejího zhodnocení, je třeba říct, že se tvůrcům jednoznačně podařilo splnit slib toho, že bude jiná. Protože opravdu byla. Jestli je to dobře, nebo ne, to už si každý rozhodne sám. Určitě je ale o čem diskutovat a minimálně jedna věc je jasná: něco takového už jsme na filmovém plátně dlouho neviděli a možná ještě dlouho neuvidíme. Tyhle komorní thrillery už dnes zkrátka netáhnou zdaleka tak jako dřív - v televizi je to ale naštěstí jiná story. Ať už se tedy názorově budeme lišit sebevíc, na tom, že bychom se všichni za rok rádi zase sešli pod třetí a opět jinou sérií, se asi shodneme bez problému. Ostatně, léto bez trochy temna by zkrátka nebylo to pravé...

Jak to vidí do_Od:

Znáte, když jste s holkou a ona vás provokuje, jen si s vámi tak pohrává, laškuje. A vám se to líbí, žerete ji, chcete ji. S každou další minutou víc a víc. Až dojde na samotný akt, když v tom jí zazvoní telefon a ona musí naléhavě odejít pryč. Cože? Teď? Děláš si srandu? Nepočká to alespoň deset minut? Možná bude stačit jen pět. Ne, prostě máte smůlu. Ona je pryč a vám zbyde jediné – v angličtině pro to existuje dokonce i přesný výraz: blue balls aka "finíto pánové". Jistě, může to být k smíchu, ale ve chvíli, kdy vám Vince Vaughn vede proslov, ve kterém použije výraz "blue balls ve tvém srdci", už to taková sranda není.

Můj problém s druhou řadou nevězí v atmosféře, hercích, režii, hudbě a dokonce ani příběhu. Naopak, vše co jsem právě vyjmenoval, bych víceméně srovnal nebo dokonce vyzdvihl nad úroveň série první. Obzvlášť to poslední ale vynikne pouze a tehdy, pokud jste schopni si dát všech osm epizod krátce po sobě. Nikoliv v rámci sedmi týdnů. Pak totiž scénář připomíná rozházený balíček karet, ve kterém chybí tři ze čtyř es a a zhruba v půlce jeho srovnávání vám dojde, že si s tímhle mariáš stejně nezahrajete. První, čtvrtá a finálová epizoda jsou perfektní, to můžu říct naprosto s klidem. Jako celek je to navíc poměrně uspokojivé. Jenže to je přece jenom trochu málo.

Očekávání možná byla příliš vysoká, to však neznamená, že je Pizzolatto nemohl naplnit. Nebo to alespoň zkusit. Obzvlášť na HBO. Tohle působí dojmem arogantního psaní, ve kterém se autor nezajímal o to, jestli divákům polovina jeho odkazů dojde, či nikoliv. Působí to jako scénář, ve kterém nikomu nebylo povoleno šáhnout na přestřelené dialogy. Působí to jako promarněný potenciál. Mistr Pizzolatto je rozhodně originální a výrazný tvůrce, jeho poslední práce je ale podle mě až příliš zahleděná sama do sebe, než aby mohla divákům nabídnout cokoliv víc, jak „blue balls“ pro jejich mozky. Takže u mě ve finále přece jenom spíš to zklamání. Zklamání ale zároveň naděje. Naděje, že příště mi Nic dá. A bude to fenomenální. 6/10

Jak to vidí Davies182:

Na ČSFD jsem si v souvislosti s aktuálním True Detective přečetl jednu odzbrojující větu, o jejímž obsahu se s vámi musím chtě nechtě podělit: druhá řada hvězdně obsazeného Pizzolattova majstrštyku je totiž nudná a předvídatelná, a kdo tvrdí opak, tak údajně nemá moc nakoukáno. Myšleno asi jako celkově, seriálů ani filmů. No a vás by snad nenaštvalo, že toho jakože "nemáte moc nakoukáno"? Cejtim se raněnej! Moje recenzentská čest nejspíš umřela. Protože mě osobně teda letošní sezóna dost sežvejkala a pak vyplivla v mnohem dezolátnějším psychickým stavu, než tomu bylo před víc než rokem s Rustem a Martym. Následující dva rádoby přechválené odstavce tudíž mohou klidně přeskočit všichni ti, kteří odmítají pochopit, proč je Davies z nového Nicova scénáře totálně na větvi...

Před samotnou minipitvou 2. sezóny jako celku bych ještě rád napsal, že nepamatuji napínavější finálovou epizodu. A teď mám pochopitelně na mysli širší spektrum seriálové tvorby, nejen rámec této "od seveřanů okopírované kriminálky" z dílny HBO. Těch závěrečných devadesát minut totiž bylo jedním nepopsatelně (fakt) strhujícím závodem o čas a zároveň spanilým režisérským důkazem toho, že se můžete na skoro dvě hodiny ocitnou úplně někde jinde než ve vlastním obýváku – například v sekvojovém háji nebo na vyprahlé poušti. Strachy o tři postupně vykreslované hlavní postavy jsem ve finále div nerozkousal půllitr od piva, a třeba v kině jsem takový adrenalin nepociťoval ani nepamatuji. Tomuhle já prosím pěkně říkám důsledné završení osudů oblíbených charakterů. Co přesně ale dělá z druhého Temného případu něco víc? Je to stopáž.

Nepopsat Pizzolatto znovu stovky stran scénáře a neudělat z výsledného příběhu minisérii, nýbrž celovečerák, nic by tu nefungovalo. Postavy se důmyslně vyvíjejí s takovým citem a tak přirozeně pomalu, až to skoro každému přijde, jako by zde vlastně ani žádná personální evoluce neexistovala. Na komplikovaný a několik let do minulosti se táhnoucí detektivní případ se časem nabaluje tolik nových jmen v pozadí, až si všichni stěžují na ztracenou nit. No a do třetice všeho důležitého a sice, že vše v bedně trvá hrozně dlouho! Případ se sám nevyřeší za pár týdnů a místní vyšetřovatelé se v něm (v nic neříkajících záběrech!) motají jako v bludném kruhu. Ty bláho. Zdá se, že jsou tento rok všichni strašně nad věcí. Dušují se jak mohou být zklamaní ze skutečnosti, že jim nová řada True Detective nedodala očekávanou nálož McConaugheyho nietzschovského chrapláku, okultna a vraždících jižanskejch buranů. Uf. Jak já jsem si tuhle rozvrstvenou městskou gangsterku užil! 10/10 

Jak to vidí Spooner: 

A ve chvále se bude pokračovat i v nadcházejících odstavcích. Úplně bez námitek to ale nebude. Ano, i já musím uznat, že tentokrát si Nic Pizzolatto ukrojil možná až velký krajíc chleba a jeho touha narvat do příběhu co nejvíce postav a motivů se mu v některých epizodách malinko vymyká z rukou. Na orientování v přehršli charakterů jste v případě týdenního sledování potřebovali encyklopedii a mnohé zajímavé aspekty a nápady zde zůstaly po hříchu nevyužity (tajemný institut, Anin otec). Také pitvání v depresivních osudech hlavních hrdinů jakoby se v polovině sezóny u některých zaseklo na místě a kritici tak začínali mít čím dál více munice. Jenže na tyto nedostatky dá nový oblíbenec HBO v závěrečných dílech, kdy zdánlivě komplikovanou zápletku spojí do napínavého a emotivního konce, snadno zapomenout. Dostáváme zkrátka špičkovou hutnou špinavou kriminálku se vším všudy. Obzvláště, když je nám to zase servírováno v tom nejlepším řemeslném podání s mnoha nezapomenutelnými scénami.

Nebylo by ale fér, když bychom v naší recenzi zapomněli vyzdvihnout i výtečnou hereckou sestavu. Hlavní čtveřice musela před začátkem seriálu vyslechnout řadu pochybností o tom, že vyzdvihované dvojice McConaughey/Harrelson se stejně ani nepřiblíží. Jenže oni nás celkem snadno přesvědčili o opaku. Colin Farrell po řadě propadáků zase jednou naplno ukázal svůj herecký talent a v kůži Raye Velcora vytvořil stejně labužnickou postavu, jako minulý rok kolega Matthew, a pevně doufám, že mu za tento excelentní výkon přistane doma nejedna cena. Překvapením pak pro mnohé byl správně nekompromisní Vince Vaughn, jehož mafiána Franka jsem si postupem času užíval čím dál víc, a konečně hlasitě si říká o pořádné dramatické role. Snad je éra stupidních komedií alespoň na nějaký čas pryč. Rachel McAdams je v roli drné Ani až nečekaně přesvědčivá a i ten Taylor Kitsch si i přes své herecké limity a malinko nevděčné a nevyužité postavě rozhodně ostudu neutrhl.

Slabý článek zde prostě ani tentokrát nenajdete a to samé by se dalo říct i o zbytku seriálu. Na první pohled druhá řada nenabízí tak památnou a svým způsobem jedinečnou podívanou, jako jeho předchůdce, a Pizzolatto bohužel ztratil něco ze svého opěvovaného statusu. To však neznamená, že bychom zase nedostali nadprůměrnou kriminální pecku, která i přes jisté nedostatky naprosto strhne a díky výtečně napsaným charakterům se vám dostane rychle pod kůži. A to někdy bohatě stačí. 8/10