Westworld

Minulá epizoda byla s přehledem nejlepší v celé sérii a pro mě možná i v celém seriálu, protože radikálně změnila formát. Díky důrazu na jeden životní osud dostal příběh prostor dýchat. Cítil jsem sounáležitost s postavou jako už dlouho ne, vlastně nikdy od konce první série. Bylo tam přesně, co chci vidět. Skvostné obrazy krajiny, konfrontace přednastaveného „primitivního“ světa s technologiemi moderního, mýtotvorný moment, když si lidé vysvětlují neznámé jevy legendami o „těch z podzemí“, kteří si chodí pro „lidi nahoře“. Jemná tragika zjištění, že Akecheta deset let nezemřel z obavy, aby se nerozloučil se svými vzpomínkami. Téma sestupu do podsvětí mělo skoro orfeovskou hloubku. A co je nejlepší, Akecheta nemluví v hádankách! Jak se dalo bohužel čekat, nevydrželo to. 

Abych deváté epizodě nekřivdil, je zajímavější než valná většina druhé série, ale přesto: na to, že jde o předposlední epizodu, dochází k pořádnému šlapání vody. Díl je prošpikován flashbacky, které objasňují smrt manželky Muže v černém. Já nevím, jestli diváci opravdu soucítí s postavami ve Westworldu, je pro mě těžké si to představit. Proto na mě skoro všechny snahy o rodinné dojetí působí ploše a jsou spíš na obtíž. 

Pro děj epizody jsou klíčové čtyři vztahy: Elsie a Bernard soupeřící s Fordovými vnuknutími, Fordovo vyznání jeho oblíbenkyni Maeve, Dolores a Teddy potýkající se se svým přenastavením. Ale hlavně William a jeho vytrvalá dcera Emily. Jejich rozhovor o matčině/manželčině smrti přivolá sérii flashbacků, v nichž se s Juliet seznamujeme během její poslední noci (Sela Ward alias Stacy, femme fatale Gregoryho House). Funguje ve Westworldu odvaha k sebevraždě jako polidšťující akt? Černý je úděl Muže v černém. Jeho dráha a dráha Dolores si jsou čím dál podobnější. Oba přestali důvěřovat svému okolí a koncentrují se bezohledně na svůj cíl.  

 Lze očekávat, že se příští týden nakonec všichni sejdou ve „Valley Beyond“. Dolores tam míří, aby získala zbraň proti lidem. Bernard tam míří, aby ochránil lidi i androidy. William tam míří, protože je závislý na hře Westworldu. Akecheta tam míří, protože si myslí, že je tam vchod do jiného světa. Jednotky Delosu tam budou chtít střežit kapacity svého doslova duševního vlastnictví. Uvidíme, kolik se toho zvládne vysvětlit. I kdyby finále zvládlo nakrásně objasnit a zpětně pozvednout celou sérii, Westworld trápí stále ty samé bugy: rádoby hlubokomyslné citace (dnes cenu za nahodilost získávají Plótínos a Plútarchos), překážky řešící se samy, klišé (baletní skříňka), tuhé monology (Muž v černém expertem).

Série nám už – jako úběžný bod z názvu epizody – mizí v dálce a já si nejsem jist, že je moje perspektiva nepokroucená. Abych parafrázoval Teddyho: Jaký je smysl v angažování, když se stanou výtvory stejně zlými jako jejich tvůrci.  

U druhé série Westworldu patřím už týdny mezi ty méně spokojené diváky. I když mi některé skvěle napsané díly, zejména ten čtvrtý, dávaly menší naději, celkově mně aktuální sezóna přijde až příliš chladná, scenáristicky nedotažená a bez potřebného tahu na bránu. A ani to čím dál větší rozšiřování světa a rozkrývání dílků do skládačky na tom nic moc nezměnilo. Po minulé, pro mnoho diváků nabušené, epizodě nás navíc čeká rapidní zklidnění a odbočka zcela jiným směrem. A i z ní mám bohužel dosti rozpačité pocity.

Tentokrát nám totiž tvůrci nabídnou příběh tajemného indiána Akečety a jeho kmene. Ten odveze zraněného Williama do svého a tábora a vzápětí začne “dceři“ Maeve vyprávět svou část příběhu a poodhaluje, že i on má v této rozehrané partii svou podstatnou roli. Samotná Maeve se mezitím nachází v Mese, kde se Charlotte Hale a spol. dozvídají o jejích neobyčejných schopnostech.

A jako každý týden, i tentokrát se na to kouká hezky, tempo je správně pomalé a indiánská atmosféra sem sedí na jedničku. Jenže i přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že by se indiánská linka dala bez problémů smrsknout na polovinu stopáže a o nic závratného bychom nepřišli. A mohli bychom věnovat čas hlavním příběhovým linkám okolo Bernarda či Dolores, což by vzhledem ke dva týdny vzdálenému finále dávalo větší smysl. Jenže zde místo čím dál větší gradace přichází další zpomalení a v tomto bodě možná i trochu zbytečné rozšíření daného světa. Indiánskou verzi příběhu jsem tak viděl rád, přeci jen s ní ale scenáristé mohli přijít o pár epizod dříve.

Westworld si stále drží svůj řemeslný a herecký nadstandard, jen už ovšem pro mě nejspíš ztratil punc výjimečné události a scenáristické jistoty. Fakt, že nám i letos začínají zaměstnanci Delosu v závěrečné fázi čím dál více hloupnout a přibývá tak logických lapsů, je pak toho smutným důkazem. Pořád však ve skrytu duše doufám, že mě Nolan a spol. v závěru odrovnají nějakým zvratem či opravdu kulervoucím momentem. Tak snad se toho opravdu dočkám.

Po trochu slabší epizodě z minulého týdne si Westwold už pomalu nakračuje k finále. Jeho sedmá část zase nese cizojazyčný název, tentokrát ovšem ne tak snadno přeložitelný. Écorché je termín označující kresbu, anatomickou studii svalů, doslova „stažený z kůže“. Bezprostředně to evokuje ty „nepotažené“ bílé výtvory asistující v laboratořích, u Westworldu bude význam samozřejmě hlubší. Osobně tím rozumím spíš analogii k „anatomické studii“ v podobě sledování hostů parku.

V časové rovině o dva týdny později dění nabírá obrátky s objevem Bernardova tajemství. V převažující časové lince si Bernard v návaznosti na konec minulého dílu popovídá s digitálním Fordem, Dolores vede útok na cetrálu a William zase jednou zjišťuje, že ne všechno v parku se točí okolo něj.

Po sedmi epizodách se mi zdá, že druhá řada Westworldu je sevřenější než první. A že nebýt právě těchto recapů, asi bych si ji raději dal až celou najednou. A nějak se do toho vždycky hůř dostávám, byť se mi pak daný díl líbí. V nové epizodě se zase poodhalí víc z pozadí fungování parku i z toho, o co vlastně šlo Fordovi a jakou úlohu v tom hraje Bernard.

Musím přiznat, že částečně souhlasím s výtkami z minulého recapu v tom, že mě čím dál tím míň baví postava Dolores. Pořád to ale pro mě táhne spousta dalších. Celkově si nejsem jist, jestli druhá řada nakonec dosáhne na první, soudy si ale nechám až po finále.

Při sledování druhé série Westworldu si připadám jako jeden z výtvorů, chycený ve smyčce. Po nadějné třetí a velmi dobré čtvrté epizodě máme za sebou podle mě dva nudné a nevyvážené díly. Zatímco ten minulý mi přišel nebezpečně blízko blábolu (proč se mám bát o postavu, jíž jsou dány božské telepatické schopnosti právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuje?), ten nynější má své momenty, ale je jich málo.  

Muž v černém má problémy věřit, že je jeho dcera skutečná a že nejde o výtvor Forda zkonstruovaný proto, aby ho dostal na scestí. Charlotte přikurtovala otce Dolores a konečně poslala pro zásahovou jednotku. Přeprogramování Teddyho na pokyn Dolores se povedlo. Nicméně Teddy si ho pamatuje a nezdá se, že by byl z takové manipulace nadšený. Přeměna váhavého dobráka v odhodlaného zabijáka je Jamesem Marsdenem velmi přesvědčivě zahraná. Když zabije vyslýchaného muže jen proto, že nezná informaci, jedná v souladu s novým nastavením, a přesto ten čin Dolores šokuje. Kdy jí dojde, že Teddymu odňala svobodnou vůli stejně, jako to dělají nenávidění lidé?

Maeve naopak svobodnou vůli ctí, a tak nechá své nové japonské přátele rozhodovat o tom, jak se svými životy naloží. Výlet do Shogun Worldu se ukáže jako krátký a Maeve se konečně blíží k domku své dcery. Očekává, že tam bude sama? Proč si myslí, že někdo její dceru nezapojí do další příběhové linky? Zdá se, že její nové schpnosti fungují jen proti dosud „neprobuzeným“ výtvorům, proto mohla decimovat nepřátele v Shogun Worldu, ale v bdělém West Worldu to nelze.  

To nejdůležitější se stane na začátku a na konci epizody. Díl začíná stejnou situací, která otvírala druhou sérii. Testem věrnosti. Ale ukazuje se, že to nebyl Bernard, kdo by zkoušel Dolores, ale naopak. A tady zajímavost Bernardovy linie nekončí. Spolu s Elsie se vydává do Kostry (Cradle), jakési řídící mítnosti přechovávající data všech výtvorů. K této Kostře odkazuje i název epizody Phase Space čili fázový prostor. Jde zjednodušeně (snad) o prostor či graf, který ukazuje všechny proměnné najednou, jako kdyby existovaly simultánně. Jelikož výtvory nejdou vypnout - jelikož někdo stále odráží pokusy o nabourání do systému - ani přímo z tohoto řídícího centra, Bernard se do něj rozhodně připojit. A co tam najde, je vskutku lákavé.  

 Ve Westworldu se neustále něco připravuje. Ale i přípravné epizody mohou být skvělé, když obsahují drama a konflikt. Jenže epizody druhé série samostatně příliš nefungují. I když finální rozuzlení třeba zpětně sérii vylepší, nechci na něco neustále čekat. Cesta samotná, nejen její rozuzlení by přece měla být velkým zážitkem. Ve Westworldu je teď vše jakoby statické. V příbězích o umělé inteligenci je  emocionálně zajímavý ten provokativní moment, kdy začnete fandit proti vlastnímu druhu (daří se to třeba i Planetě opic), ale ve druhé sérii jsou zavrženíhodní v podstatě všichni kromě Maeve. A „záporné“ postavy nejsou zábavné ani charismatické. Dolores je matná, nudnější než čaj u pratetičky. Je obtížné nějaké postavě přát a být do jejího osudu opravdu angažován. Může za to i snadnost přenastavení výtvorů. Jak se mám vcítit do postav, které se pořád mění. Iluze výtvoru jako právoplatné bytosti se stejnými právy jako lidé je narušena, když jí kdykoliv můžete změnit charakter a schopnosti.

Herci často jako kdyby nevěděli, jestli mají hrát jako lidé nebo jako androidi, působí neživotně, jejich reakce nacvičeně (např. Maeve a švihnutí meče před jejím obličejem  na začátku minulé epizody). Postavy spolu mluví buď o ději nebo vysvětlují technické okolnosti parku, scénář neustále něčemu slouží a nenechá postavy vůbec dýchat. Ruší mě i téměř totální absence humoru. Respektuji, že jsou diváci, které baví spekulovat, co to vše znamená, a rozebírat každý náznak. A že je pro ně Westworld téměř interaktivním zážitkem, ale pro mě se čím dál víc stává jen pseudointelektuální hříčkou.  

A už jsme v polovině řady. Minulý týden si prostor dělili mladý a starý William a Bernard v převážně dialogové epizodě, příhodně svěřené do režisérské péče scenáristky Lisy Joy. V pátém, již zase akčnějším, dílu nazvaném Akane No Mai (japonsky „tanec Akane“) se vracíme k Maeve a konečně se naplno podíváme do očekávaného samurajského parku.

Maeve, Hector a spol. jsou zajati róninem Musashim a jeho společnicí a následně jsou v místní vesnici svědky podezřele povědomého přepadení nevěstince (a to včetně japonsky laděné verze Paint It Black). Scenárista Lee se vymluví na obtížnost napsání velkého množství originálních zápletek pro parky Delosu a je to o to zábavnější, že skutečné scénáře Westworldu jsou všechno, jen ne takhle líné. A i v téhle meta-rovině jsou zatraceně vypiplané, kromě zjevných podobností třeba i v barevném ladění šatů analogických postav nebo u kratičké scény dětí, které se baví obtěžováním meditujícího muže broukem, stejně jako v pilotním díle u spícího kovboje a škorpiona.

Shogun World je prý určen pro návštěvníky, kterým Westworld připadá příliš krotký a zdejší dění to jenom potvrzuje, tento seriál se s tím zkrátka zase jednou nepáře. Jinak exotický výlet nabízí luxusní kostýmy, rekvizity i architekturu feudálního Japonska, doplněnou o příhodně stylizovaný soundtrack, v němž vedle originálních motivů a již zmíněných Rolling Stones zazní ještě cover C.R.E.A.M. od Wu-Tang Clanu.

Vedle Japonska zbyde trocha prostoru i pro čím dál tím drsnější Dolores a její trhliny nabírající vztah s Teddym. A taky pro současného Bernarda se zásahovým týmem, který velmi nenápadně naznačuje že i druhá řada by mohla být míň přímočará, než se teď zdá. Zkrátka zase jednou spokojenost.

Druhá řada Westworldu je už v plném proudu, ale abych řekl pravdu, já osobně jsem měl z úvodních dílů malinko rozpačité dojmy. Po řemeslné a režijní stránce šlo sice stále o ryzí nadprůměr, který bavil od první do poslední minuty a prachy na něm byly vidět i v tom nejmenším zrnku písku. Jenže zároveň mi to celé přišlo takové přímočařejší a chladnější než minule. Příběhově jsme se vlastně posouvali vpřed velmi pomalu a já osobně se přistihl, že mě mnohé charaktery už vlastně tolik nezajímají. Jenže i přes mé výhrady k předchozím částem nemůžu proti aktuální čtvrté epizodě namítnout ani popel. V ní si vůbec poprvé stoupla za kameru scenáristka seriálu Lisa Joy. A zcela bezproblémově nám naservírovala zatím nejlepší díl série.

Příběh shrneme raději velmi krátce. Dolores a Maeve si dávají menší pauzu a nejvíce prostoru tentokrát dostává William na svém putování s Lawrencem. Při své cestě ovšem narazí na menší zádrhel a podíváme se po čase i do Willovy minulosti. A samozřejmě se ve čtvrté epizodě zastaví i Bernard, jenž potká starou známou a začíná si vzpomínat na velmi zajímavé věci. A to by raději stačilo. Čím méně totiž o této epizodě víte, tím lépe.

První díl nové řady Westworldu byl především o návratu do jeho fikčního světa a rozjezdu letošních příběhových oblouků, druhý díl zase ukázal kus světa mimo park a odhalil spoustu zajímavých informací z jeho historie. A třetí epizoda už uhání vpřed, a to včetně návštěvy dalšího parku.

Tvůrci schválně trošku provokují, když ukázali úplně jiný park než ten, na který všichni čekají (ačkoliv, pak je tu ještě samotný konec epizody…). V prologu se tedy podíváme mimo Westworld do parku ve stylu koloniální Indie za nadvlády Britského impéria. Civilizovaně se pije čaj o páté, loví se tygři, v podkresu zní sitárové variace na motivy ze sountracku… a pak se i tady projeví krvavé události konce první řady.

Jinak Charlotte s Bernardem dál hledají Petera Abernathyho, který skrývá… něco, Maeve a spol. zjišťují, že cestovat parkem bude obtížnější než si mysleli, Dolores rekrutuje spojence a Teddy nezvládá novou situaci zrovna nejlépe (a snad by i raději byl zase jen obyčejným kovbojem?). Chytře napsané dialogy, efektní scény, luxusní výprava, prostě jako vždy. Kromě toho mě ale na Westworldu aktuálně těší ještě dvě věci.

Jednak to, že se seriál žánrově nepřeklopil čistě do sci-fi s androidy s pár westernovými rekvizitami, ale že v něm pořád zůstává i kus westernu, především ve scénách s Williamem, ale i u Dolores. A jednak to, že tvůrci diváka nepřepínají, nelákají na něco, co pak budou dva měsíce oddalovat. Takže když se v první epizodě mihne tygr, ve třetí přijde indický park. Když se naznačí útok na konfederační pevnost, nečekáme na něj pět dílů, ale za půl hodiny k němu opravdu dojde. Ty hodinové epizody jsou zkrátka pořád strašně nabušené, tak snad to vydrží.

V druhém díle druhé série Westworldu nahlédneme novou časovou rovinu, konkrétně okamžik, kdy jsou výtvory představovány investorům. Logan je prezentací, během níž má uhodnout, kdo z místnosti je android, nadšen. Nadšení oslaví po svém, robotickou orgií. Možná důležitější ale je, že máme důkaz, že se v minulosti výtvory podívaly do světa mimo park. Dolores, jež je připravována na prezentaci, okouzluje pohled na město, protože výhled z okna vypadá, „jako by se tady dole rozsypaly hvězdy“. 

„Za dvacet let bude tohle jediná realita, na níž záleží,“ argumentuje William (mladý Muž v černé) svému tchánovi, když se mu snaží ukázat Westworld jako byznys příležitost. Takový park, kde se nikdo nemusí ovládat, je přeci ideální pro průzkum nejsoukromějších, nejlítějších tužeb návštěvníků. Ukazuje se, že jsou o všech návštěvnících sbírána data, jež jsou použita minimálně pro obchod. 

Starý William jako Muž v černé si na svou investiční pobídku pamatuje: „Proto vznikl váš svět. Svět, kde by se v klidu hřešilo, schovaný před Bohem.“ Putuje za dalším úkolem a konečně se, když je teď park mimo kontrolu, zbavil letargie a zase cítí napětí. Hledá Nebeskou bránu a pak plánuje „spálit park na uhel“. Už podruhé se střetává s hlasem Roberta Forda, který ho zároveň pohání i mu překáží. Podařilo se snad Robertovi před smrtí na konci první série nahrát své vědomí do Westworldu – a to teď může putovat mezi výtvory?

Dolores na své cestě za pomstou nemíní zakolísat. „Dřív jsem viděla ve světě krásu. Teď vidím pravdu.“ A ta pravda, jak ukazuje Teddymu, je násilná. Rozhodne se spojit s konfederační armádou, aby se dostala ke zbrani, s níž může všechny zničit. O jakou zbraň jde, není jasné. Jasné je to, že už ji někdy viděla a ví, kde se nachází. Její cesta a cesta Maeve jdou doslova opačným směrem. Obě se střetly v této epizodě a Maeve zpochybnila, nakolik může být cesta pomsty svobodnou. Pohnula snad Teddym? Maeve poté, co se přesvědčila, že „šaty dělají člověka“, pokračuje v hledání dcery. Nehledě na to, že ví, že to její dcera „ve skutečnosti“ nebyla, protože byla naprogramovaná, řídí se vzpomínkou na nejbližší bytost. Právě vzpomínky dělají vztah reálným.  

Dolores nebyla mimo park jen v rámci prezentace. Dokonce hrála na klavír na večírku Jamese Delose, Williamova tchána a Loganova otce. Loganovi se evidentně povedlo uprchnout z parku, ale je po té zkušenosti k výtvorům o dost skeptičtější. „Víš, co ta sebranka slaví?“, ptá se poslouchající Dolores. „Brouku, tak zní rej pošetilců, kteří neví, že si jejich vlastní druh podepsal ortel.“ Ortel si nad sebou málem podepsal i William, když byl kvůli Dolores ochoten opustit rodinu. Teď, když ji má v domě, nemůže si pomoct a žasne, jak se mohl zamilovat do věci. „Nejsi ani věc, jsi odraz.“ Jenže problém je v tom, že všechny lidi fascinuje pohled na sebe sama.  

Mě zase zajímá, až místy fascinuje pohled na Westworld. Ale ani po dvanácti dílech se můj odstup a chladné uznání neproměnil v plné vcítění. Je to pro mě příliš velká skládanka, kde všichni mluví v rébusech. Navíc po ohromně atmosférické první epizodě, která výtvarně těžila z rozházených těl po celé velící budově, přichází díl trochu moc ukecaný a expoziční, který má snad osm konců. Dolores navíc začíná být nebezpečně jednorozměrná, a chybí Hopkins. Epizoda mi zůstane v paměti hlavně díky mrazivé historce o slonovi. Přesto jsem zvědavý, co nového se dozvíme nejen o umělém vědomí.

Mno, hezky se to začíná rozplétat. Ten hlavní chod samozřejmě přijde až za týden v devadesátiminutovém finále, nicméně po pomalejší osmé epizodě, kterou bychom mohli také označit jako takové malé ticho před bouří, se tvůrci konečně rozhodli začít odpovídat na některé ze zásadních otázek, které si diváci od začátku seriálu kladou a za mě musím říct, že jsem u obrazovky opět seděl jako přikovaný.

Prvně musím opět zmínit, s jakým úžasným smyslem pro detail tvůrci na tomhle seriálu pracují. Ať už je to ztracený obrázek, který objevil taťka Dolores v první epizodě a jehož pravý původ nám byl konečně odhalen, nebo neustálé odkazování na Alenku v říši divů, se kterou seriál nese podstatně víc styčných ploch, než kolik nahlas zazní. Možná i proto a taky kvůli skvělým hercům mu *zatím* zvládám odpouštět ty patrné zkratky, které tvůrci občas volí. Mluvím například o tom, jak se tento týden povedlo Dolores utéct ze zajetí nebo jak Maeve skoro až deus-exovitě snadno ovládne i tak vysoko postaveného androida, jakým je Bernard (pravá ruka ředitele parku, byť občas trochu rebelující, musí mít přece od začátku vyšší přístup). Jenže co nadělám, ten zbytek je prostě pořád jedna z nejnapínavějších a nejlíp natočených věcí, které jsme za tenhle rok dostali. A co se té poslední epizody týče...

...v té jsme se konečně dozvěděli, kdo je Arnold. Někteří to čekali, jiné to možná překvapilo, ruku v ruce s tím každopádně přišlo i definitivní potvrzení více časových linií, stejně jako jistých smyček, ve kterých se některé charaktery, přesněji řečeno Bernard a Dolores nachází. A zatímco u Bernarda jde čistě o Fordův božský komplex a pokusy přinutit svého bývalého kolegu a aktuálního androida přestat se zabývat minulostí, v případě Dolores to bude o něco komplikovanější a ten pravý důvod jejího cestování nám asi odhalí až finále. Mezitím už taky stoprocentně víme, že MiB částečně patří k vedení parku, obchodní stránka už ho ale dávno nezajímá tolik, jako ta herní. Je to gambler, tak uvidíme, jestli nakonec i něco vyhraje. No a konečně Maeve, ta si po hrátkách s Bernardem i mexickým desperadem kráčí ke svobodě a pokud se skutečně neukáže, že se jedná o onu novou Fordovu linku, pak nás nejspíš čeká hodně zajímavý střet. Proč?

Protože pokud pozorně sledujete, jistě jste si všimli, že ve svých rolích oba dva figurují jako zástupci dvou zcela opačných přístupů. Fordova postava je celá o kontrole, lidé se buď podvolí, nebo... nebo zmizí. Na druhé straně vášnivá Maeve získává spojence na svou stranu tím, že s nimi vyjednává. Získala si takhle asijského technika z laborky, získala si takhle Bernarda a úplně stejně se k ní přidal taky její mexický kámoš. Maevino povstání možná nebude z nejoriginálnějších, rozhodně je ale zatím jednou z hlavních kandidátek, aby z celé téhle šachové partie vyvázla živá. Tak či tak, příště to bude velký. Najde se vůbec někdo, kdo by se netěšil?

Jestliže šestá epizoda poměrně razantně rozdělila diváky na spokojené a nespokojené, osmá tento rozdíl ještě prohlubuje. Je to o to horší, že nenabízí nic moc skutečně skvělého, ale spíš jen přesouvá figurky a připravuje si půdu pro (snad) strhující poslední dva díly série. Ale pěkně popořadě:

Ford a Bernard zahlazují stopy po drsném konci minulého dílu (ne, nenahradili Theresu androidem, jak někteří spekulovali). Muž v černém odhalí něco o své minulosti a Teddymu už začínají taky prosakovat vzpomínky. Dolores s Williamem se moc nikam neposunou, zato ale přidají pár podnětů k přemýšlení a Maeve získává čím dál tím větší kontrolu nad sebou i svým okolím.

A to je právě kámen úrazu. Způsob, jakým Maeve nabývá sebeuvědomění i moc, se jevil jako nešťastný už před dvěma díly. Vzhledem k tomu, že vlastně nepředvádí nic jiného, než že drsňácky mluví na dva uťápnuté techniky… Když jí ale v aktuálním díle dají přístup k manipulaci se základním kódem (neubližovat hostům) a nástroje pro budování regulérní armády, je to už vyloženě pitomé. A to tak moc, že to člověku vyloženě zkazí celý divácký zážitek, bez ohledu na to, co se na obrazovce děje dalšího. Jedině že by… že by celé sebeuvědomování si a nadcházející vzpoura hostitelů byla ve skutečnosti právě onou Fordovou novou dějovou linií? A proto to Maeve všechno prochází tak snadno? Jenže jak do toho zase pasuje prosakování vzpomínek i u Bernarda? A co na to Arnold?

Když už jsme u teorií, Muž v černém přinesl dost možná nejsilnější důkaz pro více časových linií, když v divočině narazil na hostitelku, která na začátku vítala Williama v parku, a řekl jí: „Myslel jsem, že tě už dávno vyřadili.“ A aby toho nebylo málo, zamýšleli jste se už nad Wyattem? Už podezřele dlouho se o něm jen mluví, aniž bychom jej viděli. A Dolores měla stejný flashback s masakrem jako dříve Teddy, jenže ona teď byla v roli střelce. Otázek je zkrátka hodně a to jsem ještě ani nemluvil o Labyrintu. Westworld má pořád potenciál být jedním z nejlepších seriálů roku a nesklouznout ke sci-fi béčku, k němuž párkrát ukázal náběh. Já v to pevně doufám.

Jaké jsou vaše aktuální dojmy a teorie? Podělte se o ně v diskuzi!

Westworld nám tenhle týden poměrně neohroženě uháněl kupředu a zatímco část diváků je opět spokojena, začínají se už ozývat i tací, kteří z aktuální epizody nebyli zdaleka tak nadšení, jak by si možná sami přáli. Ale hezky popořadě.

Když píšu neohroženě, mám tím na mysli scény, ve kterých už seriál přestal přešlapovat na místě a hrát na jistotu a místo toho nabídl pár zvratů a akčních sekvencí, které mohly / mohou poměrně zásadně zahýbat s budoucím dějem. Příklad Teddy a kulomet (jedna trefa a MiB by měl po srandě), Maeve a odhalování skutečnosti a konečně i smělá programátorka a její předvídatelné vyšetřování na vlastní pěst. Problém s každým riskem ale spočívá v tom, že nikdy dopředu nevíte, jestli vyjde. Některé z těchto událostí tak mohou v určitém smyslu být vnímány jako zbytečně ukvapené, nelogické a z širšího hlediska i rušivé. Jo, i tak se na to asi dá dívat.

Na druhou stranu, pro spoustu těch věcí existují v pravdě celkem jednoduchá vysvětlení. Hloupí řezníci, kteří se nechají vydírat snadno vypnutelným robotem? Dobře, jak jsme ale mohli odtušit, jeden z nich má sice strach, zároveň ho ale pohání zvědavost a určitá náklonnost k atraktivní Maeve, která si navíc i po resetu všechno pamatuje, tudíž tohle krátkodobé řešení by stejnak k ničemu nevedlo. Nahlásit ji? Jistě, opět ale vzniká risk, že oba ztratí svoji (pravděpodobně vysoce ceněnou a poměrně těžko sehnatelnou) práci. Není to poprvé ani naposled, co lidský faktor vedl ke kritickému selhání. Pointa je v tom, že tenhle krok byl víceméně nevyhnutelný a z hlediska vývoje naopak perfektně zapadl. Plus, ta hudba při průchodu laborkami? OMG! A dál?

Bernard a Theresa ukončí svůj vztah (a tím i moji teorii o tom, že jeden z nich není člověk), vzápětí ale zjistíme, že Theresa má s parkem pravděpodobně nějaké nekalé úmysly (napadlo někoho už, že by mohlo jít o Arnoldova potomka?), které nejspíš povedou ke střetu se starým Fordem. Zároveň se Bernard ocitá tak trochu uprostřed, protože jak zjistíme ve starém domečku duchů, Ford v parku taktéž nehraje úplně čistou hru. Na čí stranu se postaví? Toť otázka, kterou možná vyřeší i odhalení identity útočníka, který v závěru epizody napadl Bernardovu pravou ruku. Je toho zkrátka hodně a to jsem ani nezmínil Arnoldův vzkaz, znatelnou absenci Dolores nebo nalitého scenáristu.

Dokud to však bude vyprávěno s takovou dynamikou a citem pro detail, jen těžko mě někdo přesvědčí, že to v seriálu skřípe. Jasně, co se kompaktnosti týče, pilot držel pohromadě líp. Co se tempa týče, tam zase vévodila předchozí epizoda, pokud bych to ale měl shrnout (a že už je sakra na čase...), na kvalitě seriálu se nic nemění a vlastně jediné, co mi tady chybí k naprosté spokojenosti, je aby v osmé nebo deváté epizodě přišlo něco na způsob přepadení Hardhome nebo Bitvy o Zimohrad ze Hry o trůny. Mno tak vidíte, taky si na seriál kladu vysoké nároky, skončím nakonec ještě zklamanější, než vy?

Nevím jak vy, ale tu dámu v bílých střevíčkách bych chtěl jednou fakt vidět. A ano, skutečně začínám první odstavec mého recapu páté, a dost možná zatím nejnabušenější epizody Westworldu tím, že si představuji sexy brunetku ve sněhově bílých střevíčkách a ničem jiném. Cokoliv jiného je totiž instantní pád do sféry čím dál tím pravděpodobnějších teorií, ze kterých se dříve či později budeme muset vymotat a já si nejsem jistý, že o to momentálně stojím. Abyste totiž chápali...

...v tuhle chvíli tomu seriálu začínám bezmezně propadat. Přesněji řečeno propadám tomu chaosu, který vytváří. Nejistotě, která celý děj provází. Baví mě se ztrácet, baví mě v tom být zamotaný a baví mě, že si se mnou někdo hraje. Jenom si ale nejsem tak jistý, že mě bude bavit, až tu hru prokouknu. Co se vyloženě téhle epizody týče, plno věcí nabralo jasnějších rozměrů. Harrisův MiB (=man in black) pokračuje v cestě do středu labyrintu, banditu Lawrence vyměnil za Teddyho a aktuálně se snaží vypátrat nového záporáka parku, Wyatta.

Mezitím, v jiné části parku (a pokud nás tvůrci jen šikovně nematou, tak i jiné časové rovině) se William, Dolores a Logan seznamují s tajemným El Lazem. Jak se ukazuje, není to nikdo jiný, než divákům dobře známý Lawrence, kterého si v předchozích epizodách táhl za sebou na vodítku náš obdivuhodně motivovaný MiB. Trojice by se ráda dostala k něčemu promakanějšímu, než jen klasickým "pouťovským" dobrodružstvím, která se odehrávají ve středu parku a jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout, je i přidat se k jedné z frakcí, které mezi sebou na kraji parku válčí. A tak o jednu loupež nitroglycerinu a jednu zlatou orgii později sedí hrdinové ve vlaku plném výbušnin a míří přesně tam.

Pátá epizoda každopádně hrála nejvíc do karet právě Dolores, která dokončila svou proměnu z dámy v nesnázích a nyní jede full kovboj mód. Její hláška po tom, co zastřelí tři confederados (hrozně cool slovo) dozajista bude patřit k nejlepším momentům celé první řady. Vlastně byla tak dobrá, že vynahradila i nevyvážený děj z odvrácené strany parku, kde úchylové běžně páchají nekrofílii, milovníci ptáků ve volném čase riskují svoji kariéru a zapálená programátorka objevila satelitní zařízení, které vysílalo data ven z parku. Že by Arnold? Nebo MiB? Kdo ví, každopádně závěrečný dialog mezi Hopkinsem a Harrisem příliš indicíí nenapověděl. Vlastně neřekl vůbec nic, krom toho, že jeden je naštvaný, že je pro něj hra moc těžká a ten druhý se ho snaží přesvědčit, že v ní stejně nejspíš nanajde to, po čem pátrá. Tak či tak jsem od jejich prvního střetu čekal víc, mnohem víc. A co jste na tuhle epizodu říkali vy?

První výraznější zvolnění je tady. Naštěstí jen tempa, nikoliv nutně kvality. Ve čtvrtém díle s názvem Dissonance Theory se nováčkovi Williamovi ve společnosti cynického kolegy a ztracené Dolores dostává svět Westworldu čím dál tím víc pod kůži, Harrisův Muž v černém pokračuje ve své drsné hře uvnitř hry a kurtizána Maeve si čím dál tím víc uvědomuje, že se kolem děje mnohem víc než by hostitelé měli vědět.

Ćtrvtá epizoda nemá tahový tah na branku, takový drajv jako předchozí tři. A já tady napíšu to, co v podobných případech říkám vždycky: pedál s plynem nelze držet u podlahy pořád a dynamika je potřeba. Kromě toho aktuální díl Westworldu má do roztahané nudy pořád hodně daleko. A jakkoliv nenabízí tolik zapamatováníhodných momentů ani diváka zas tak nešponuje dávkováním drobečků informací, nakonec pohne s dějem daleko víc dopředu než by se zpočátku mohlo zdát.

Jinak je tu všechno při starém (tedy, asi-tři-týdny starém). Westernová atmosféra funguje bezchybně, snad i proto, že si může dovolit těžit žánr až ke klišé, protože je to jen jednou z vrstev seriálu. Anthony Hopkins je démon, Ed Harris je ještě „horší“, Jimmi Simpson (William) je ideálníma očima diváka, jeho kámoš v černém zas dává volný průchod jednoduchým hráčským pudům „můžu si dělat co chci“ a Rodrigo Santoro je tak cool, až to pěkný není. A zbytek je zkrátka prvotřídní produkce od televize, co není televizí.

Čím dál tím jasněji se nám tu rýsuje seriál podzimu a nebýt mého srdcového Vinylu, řekl bych i seriál roku. HBO prostě vládne. A my teď máme další týden na teoretizování kde a co vlastně je střed labyrintu, k čemu směřují prosakující vzpomínky hostitelů nebo co přesně se sakra stalo Arnoldovi. Nějaké nápady?

Westworld nás střídavě znervózňoval produkčními problémy a přetáčením pilotu a zase uklidňoval dechberoucími trailery. Důvěra byla na místě, jak se minulý týden v prvním díle definitivně ukázalo.

Pilot dokázal diváka strhnout, nabídnul ale mnohem víc otázek než odpovědí a o fungování světa a herních pravidlech Westworldu nevysvětlil skoro nic. Některým to vadilo, někteří (třeba v recenzi pilotu) správně předvídali, že na vysvětlování ještě bude času dost. Já osobně jsem to vyloženě uvítal, bavilo mě to hraní si s divákem, kdo je návštěvník a kdo android, objevování světa a odhadování jeho zákonitostí. Ostatně je to i jedna z předností seriálového formátu, film by si něco podobného v žádném případě dovolit nemohl.

V druhém díle se tedy už najíždí na trochu férovější hru s diváky, světlo reflektorů se tentokrát přesouvá u androidů z Dolores na její kolegyni Maeve, Muž v černém zase pokračuje hlouběji do světa Westworldu (analogie herních easter eggů a sekundárních příběhových linií?). Zároveň do zábavního parku přijíždějí dva noví hosté, jeden již zkušený návštěvník a jeden úplný nováček (Jimmi Simpson, hacker z House of Cards). A právě skrz jeho pohled se toho divák dozví o světě WW nejvíc. I tak ale samozřejmě záhad a otazníků zůstává víc než dost a už dlouho žádný seriál nevyvolával takový hlad po dalších drobečcích nových informací.

Mohl bych ještě chválit herce, režii, scénář, filmový vizuál… ale bylo by to už jen opakování zjevného a již řečeného. Zvlášť zmíním snad hen hudbu, které se daří krásně míchat westernové melodie pro prostředí parku a moderní hudební motivy pro zákulisí. Kdo by se chtěl o Westworldu dozvědět víc, doporučuji rozhovor pro Entertainment Weekly, kde se rozpovídal Jonathan Nolan. Čekání na třetí díl ale každopádně bude dlouhé.