Při sledování druhé série Westworldu si připadám jako jeden z výtvorů, chycený ve smyčce. Po nadějné třetí a velmi dobré čtvrté epizodě máme za sebou podle mě dva nudné a nevyvážené díly. Zatímco ten minulý mi přišel nebezpečně blízko blábolu (proč se mám bát o postavu, jíž jsou dány božské telepatické schopnosti právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuje?), ten nynější má své momenty, ale je jich málo.  

Muž v černém má problémy věřit, že je jeho dcera skutečná a že nejde o výtvor Forda zkonstruovaný proto, aby ho dostal na scestí. Charlotte přikurtovala otce Dolores a konečně poslala pro zásahovou jednotku. Přeprogramování Teddyho na pokyn Dolores se povedlo. Nicméně Teddy si ho pamatuje a nezdá se, že by byl z takové manipulace nadšený. Přeměna váhavého dobráka v odhodlaného zabijáka je Jamesem Marsdenem velmi přesvědčivě zahraná. Když zabije vyslýchaného muže jen proto, že nezná informaci, jedná v souladu s novým nastavením, a přesto ten čin Dolores šokuje. Kdy jí dojde, že Teddymu odňala svobodnou vůli stejně, jako to dělají nenávidění lidé?

Maeve naopak svobodnou vůli ctí, a tak nechá své nové japonské přátele rozhodovat o tom, jak se svými životy naloží. Výlet do Shogun Worldu se ukáže jako krátký a Maeve se konečně blíží k domku své dcery. Očekává, že tam bude sama? Proč si myslí, že někdo její dceru nezapojí do další příběhové linky? Zdá se, že její nové schpnosti fungují jen proti dosud „neprobuzeným“ výtvorům, proto mohla decimovat nepřátele v Shogun Worldu, ale v bdělém West Worldu to nelze.  

To nejdůležitější se stane na začátku a na konci epizody. Díl začíná stejnou situací, která otvírala druhou sérii. Testem věrnosti. Ale ukazuje se, že to nebyl Bernard, kdo by zkoušel Dolores, ale naopak. A tady zajímavost Bernardovy linie nekončí. Spolu s Elsie se vydává do Kostry (Cradle), jakési řídící mítnosti přechovávající data všech výtvorů. K této Kostře odkazuje i název epizody Phase Space čili fázový prostor. Jde zjednodušeně (snad) o prostor či graf, který ukazuje všechny proměnné najednou, jako kdyby existovaly simultánně. Jelikož výtvory nejdou vypnout - jelikož někdo stále odráží pokusy o nabourání do systému - ani přímo z tohoto řídícího centra, Bernard se do něj rozhodně připojit. A co tam najde, je vskutku lákavé.  

 Ve Westworldu se neustále něco připravuje. Ale i přípravné epizody mohou být skvělé, když obsahují drama a konflikt. Jenže epizody druhé série samostatně příliš nefungují. I když finální rozuzlení třeba zpětně sérii vylepší, nechci na něco neustále čekat. Cesta samotná, nejen její rozuzlení by přece měla být velkým zážitkem. Ve Westworldu je teď vše jakoby statické. V příbězích o umělé inteligenci je  emocionálně zajímavý ten provokativní moment, kdy začnete fandit proti vlastnímu druhu (daří se to třeba i Planetě opic), ale ve druhé sérii jsou zavrženíhodní v podstatě všichni kromě Maeve. A „záporné“ postavy nejsou zábavné ani charismatické. Dolores je matná, nudnější než čaj u pratetičky. Je obtížné nějaké postavě přát a být do jejího osudu opravdu angažován. Může za to i snadnost přenastavení výtvorů. Jak se mám vcítit do postav, které se pořád mění. Iluze výtvoru jako právoplatné bytosti se stejnými právy jako lidé je narušena, když jí kdykoliv můžete změnit charakter a schopnosti.

Herci často jako kdyby nevěděli, jestli mají hrát jako lidé nebo jako androidi, působí neživotně, jejich reakce nacvičeně (např. Maeve a švihnutí meče před jejím obličejem  na začátku minulé epizody). Postavy spolu mluví buď o ději nebo vysvětlují technické okolnosti parku, scénář neustále něčemu slouží a nenechá postavy vůbec dýchat. Ruší mě i téměř totální absence humoru. Respektuji, že jsou diváci, které baví spekulovat, co to vše znamená, a rozebírat každý náznak. A že je pro ně Westworld téměř interaktivním zážitkem, ale pro mě se čím dál víc stává jen pseudointelektuální hříčkou.