Arrow

Arrow sice nastartoval televizní DC univerzum, kvalitativně jej ale celkem rychle předběhnul Flash a pak i Legends of Tomorrow. Ten sestup byl obzvlášť patrný v minulé řadě. Pátá série ale lákala na větší návrat ke kořenům. A minimálně zčásti se to opravdu povedlo.

V současnosti dává Oliver zpátky dohromady svůj rozpadlý tým a rekrutuje novou generaci hrdinů. Kromě tréninku zelenáčů se ještě snaží zachránit své (čtyřmi roky padouchů zdecimované) město i na denním světle z pozice starosty. Do toho se objevuje záhadný nepřítel, který jde po zeleném lučištníkovi osobně a jde vždy o několik kroků napřed. Flashbackový příběh se tentokrát odehrává v Rusku a konečně odhaluje původ Oliverových vazeb na Bratvu.

Scenáristicky jsou to vesměs kroky k lepšímu, zejména ve srovnání se čtvrtou řadou. Koncept Arrow ještě unese mysticismus Ligy asasínů a Lazarovy studně, loňský mág Damien Darhk už ale byl příliš. Letos je záporák zase realističtější, jen škoda že v hlavách autorů Arrow (i komiksového) je zřejmě jednou z mála možností zase další lučištník. Alespoň má ale dobře napsanou motivaci, jež organicky zapadá do Oliverovy minulosti a jeho charakterového vývoje, a když se říká, že „tentokrát je to osobní“, nejsou to jen otřepané slogany.

Zdejší fikční svět se snad ze všech adaptací nejvíc začíná přibližovat k běžnému fungování v řadových DC komiksech. Kostýmovanou identitu tu má už opravdu téměř každý, scenáristé mají k dispozici už hodně slušnou řádku dříve představených padouchů a jiných vedlejších postav, které se příležitostně vracejí, z bývalých superpadouchů se postupně stávají „jenom“ antihrdinové, v pozadí operuje tajná vládní organizace, jež hrdinům někdy pomůže a někdy hodí klacek pod nohy, a když hrozba převýší superhrdinovy síly, občas dojde i na crossover.

Kromě toho se po těch více než sto epizodách pod některými maskami a kódovými jmény vystřídalo více identit, v jednom případě už dokonce tři. Přesně jak je to v DC komiksech zvykem (a u Marvelu – k nelibosti fanoušků – poslední dobou taky). S vedlejšími postavami je to asi tak stejně jako celou dobu – občas se ten převod na obrazovky úplně nepovede a zavání to až trapností, občas to zase pomáhají táhnout nahoru, zejména když si je tvůrci půjčují od Batmana, jehož stejně nemohou využít (letos Talia). Fanoušky akčních filmů zase potěší několika-epizodní role pro Dolpha Lundgrena v ruských flashbaccích. U nich vůbec prospěl přesun do nového prostředí oproti plácání se na nápadově vyčerpaném ostrově.

Úplná dřeň seriálu je ale vlastně pořád stejná. Problémy se řeší úměrně chytře k tomu, jak dlouho mají postavám vydržet, vztahy mezi nimi jsou tak trochu mýdlová opera, tím spíš že už se pěknou řádku epizod spíš jen točí v kruhu. A Stephen Amell pořád není právě oskarový herec, byť se od první série pomaličku zlepšuje. Pořád je to zkrátka ten nenáročný komiksový výplach, u kterého, jak říká Mr Hlad, se dobře večeří.

V roce 2012 Arrow započal éru moderních televizních komiksovek (ne, Smallville tam ještě opravdu nepočítám). V druhé a třetí řadě se už navíc Stephen Amell i naučil trochu hrát a jeho potírání zločinu ve Starling City se pořádně rozjelo. Ve čtvrté už ale Arrow začal zase silně upadat a moc mu nepomohla ani čím dál tím silnější žánrová konkurence (Daredevil, ale i Flash). A teď zelený lučištník rozjíždí řadu pátou, otázka ale je, jestli vůbec ještě má co nabídnout.

Čtvrtá série se u nás nakonec ani nedočkala recenze, tak si ji nejdřív pojďme ještě stručně zrekapitulovat. Barevný superhrdinský kostým si už obléklo snad celé obsazení vyjma kapitána Lance. Což s sebou bohužel spíš než geekovskou radost nese pocit trapnosti, zvlášť u amatérských bojových scén některých herců (Willa Holland, Katie Cassidy). A to ani nemluvím o nechvalně proslulém „křiku Black Canary“. Postavy už navzájem neodhalují své tajné identity (všichni všechno vědí) a tak nastoupila vyložená telenovela – žádosti o ruku, nenaplněné lásky, plánování svatby atd.

Ponuřejší atmosféra temného rytíře se tady zase navozuje únavným kruhem sebeobviňování, v němž se střídají snad všechny postavy. Damien Darhk a nadpřirozené ladění celé řady působilo jako pěst na oko, přesto je potřeba tvůrcům připsat pár plusových bodů za to, že se snažili o něco nového, místo aby použili dalšího, tolik oblíbeného symetrického záporáka (Arrow vs lučištník, Flash vs rychlík, Iron Man vs další chlap v exoskeletu…). A ve flashbacích na ostrově se už vyloženě vaří z vody. Asi nejsvětlejším bodem minulé řady bylo hostování Matta Ryana jako Constantinea.

A jak to tedy vypadá letos? Oliver se snaží zachraňovat město i v civilu jakožto nový starosta. Team Arrow se v podstatě rozpadnul a ostatní pověsili kostýmy na hřebík, Quentin Lance hledá klid na dně flašky a po ulicích se rojí amatérští mstitelé zločinu. O pět let mladší Oliver se zase v Rusku seznamuje s místním organizovaným zločinem v podobě Bratvy.

Ani nebylo potřeba vidět trailery, aby bylo jasné, kam to velmi povede – staří známí se dříve nebo později vrátí a Oliver mezitím bude verbovat mladé hrdiny. A za denního světla bude zjišťovat, že je někdy snazší být Batmanem než Bruc-… chci říct Arrowem než starostou.

Arrow se nerozjíždí nutně špatně, linie s Oliverovou politickou funkcí i flashbacky z Ruska nemusí být špatné. Docela se ale bojím nových přírůstků do týmu (hlavně ne další Black Canary) a hlavně mám pocit, že se tento seriál už zkrátka vyčerpal. A že ho válcuje nejenom Daredevil (samozřejmě), ale i bližší Flash či Agents of SHIELD.

Co si budeme nalhávat, comicsovka Arrow se s námi na jaře nerozloučila zrovna v nejlepší formě. Místo tradiční svižné akční jednohubky jsme dostali už až příliš nelogický příběh, jenž se proměnil skoro až v ubulenou vztahovku, která se navíc utopila ve své rádoby osudovosti a nudném scénáři. A ještě to navrch tvůrci korunovali závěrem jak z červené knihovny. Třetí řada byla zkrátka hořkým zklamáním, po němž se na čtvrté Oliverovo dobrodružství opravdu těšil jen málokdo. Bylo tedy jasné, že tvůrci budou muset přijít s hodně našlapaným startem, aby fanoušky opět přilákali na svoji stranu. Toho jsme se však v úvodu tak úplně nedočkali.

Začátek přitom slibuje hodně změn a zase malinko jiný směr. Oliver s milovanou Felicity tak už pověsili superhrdinský život na hřebík a užívají si klidného života na předměstí. Ten ovšem samozřejmě nebude trvat dlouho. Starling City, tedy vlastně už Star City, tak zůstalo pod dohledem Diggla, Black Canary a nově i They aka Speedy. Jenže hrdinná trojice malinko nestíhá a ve městě se rozmáhá nová zločinecká organizace vedená tajemným Damienem Darkhem, jenž chce město zase navždy zničit. Oliverovi tak na požádání svých nejbližších nezbývá nic jiného, než se vrátit alespoň dočasně do akce a zbavit milované město dalšího záporáka. Jenže setkání se starými známými se neobejde bez konfliktů a oblíbený hrdina se bude muset navíc postavit zlu, s nímž se dosud nesetkal.

Asi vám z předchozího odstavce došlo, že nástřel nové sezóny opravdu příliš originality nepobral a seriál vlastně nemá do budoucích dílů příliš na co lákat. Tvůrci totiž místo toho, aby se po minulém diváckém zklamání zase začali pořádně snažit a chtěli diváka hned na úvod diváka pořádně přirazit do sedačky, jedou pouze na rutinní neutrál. Místy to takřka vypadá, jakoby scenáristé na nějakou snahu o napínavou či vypjatou scénu již rezignovali a místo toho se vydali tou nejsnazší možnou cestou.

Typickým příkladem je Oliverův návrat na scénu. Tak nějak jsem naivně čekal, že nám tvůrci naservírují opravdu razantní důvod pro návrat pod zelenou kápi, nebo že ho alespoň postaví před velké dilema. Ale kdepak. Tady stačí pouze to, že Thea s Laurel udělají štěněčí oči a Felicity, jež byla hlavním důvodem k odložení luku a šípů, je najednou s jeho návratem úplně v pohodě, a Oliver je vmžiku zase ready. Jasný, scénář se pak snaží z této situace malinko vybruslit a dát našemu hrdinovi aspoň menší důvod k váhání. Horší scenáristickou berličku by ovšem stejně nevymysleli ani diváci telenovel. Logických lapsů a do očí bijících pitomin je tu navíc snad ještě více, než obvykle, a o té směšně Digglově helmě, z níž by se Magneto smíchy počůral, snad raději ani nebudu příliš mluvit.

Jenže i přes slabý a až překvapivě nezajímavý příběh se nedá říct, že by se na Arrowa špatně koukalo. Režie si totiž pořád drží řemeslo slušné odpočinkové zábavy a celá epizody i přes všemožné kiksy vlastně hodně příjemně uteče. Akce je pořád hodně fajn, Felicity aspoň nyní zapomněla na svou éru hysterky z loňska a konečně hláškovala, jak za starých časů. Jestli se navíc tvůrcům podařilo alespoň něčím zaujmout, tak rozhodně novým hlavním záporákem. Neal McDonough je už sice chodícím klišé na záporáky a přesně víte, co od něj čekat. I tak je jeho Damien Darkh již v úvodu mnohem charismatičtějším a zajímavějším bídákem, než až nečekaně matný Ra's al Ghul z minula. Jeho linie okolo mystických sil navíc láká na to, že by se scenáristé mohli zase vydat malinko odlišnou a celkem nadějnou cestou. Jen mu mohli konečně vymyslet malinko originálnější cíl, než asi miliontou zkázu města.

Arrow prostě na úvod své čtvrté štace příliš neoslovil a i přes neselhávající řemeslo nám servíruje hlavně scenáristicky matnou podívanou. Pomalý rozjezd navíc působí dojmem, že pisálkové za klávesnicí se už malinko vyčerpali a známé postavy už nemají moc co nabídnout. A to je v době, kdy konkurence ze SHIELDU a Gothamu už od počátku střílí ostrými, opravdu velká škoda. Doufejme tedy, že Oliver Queen ještě opravdu neřekl poslední slovo a díky mystickému pojetí drží v ruce ještě nejeden trumf. Moc šancí, jak si diváky zase udobřit, už mu však nezbývá.

Co si budeme nalhávat, druhá série úspěšného Arrowa se až nečekaně povedla. Tvůrci vzali všechno, co už slušně fungovalo v první řadě, a převedli to do výtečného a úmyslně přímočarého příběhu o pomstě a duelu mezi dvěma bývalými přáteli. A nejen díky výtečnému záporákovi Deathstrokeovi to fungovalo na jedničku. Už na konci druhého zářezu však dávali scenáristé jasně najevo, že třetí série bude jiná. Bude o něco temnější, osobnější a osudovější. Jenže právě tyto snahy podrazily comicsovému hitu v letošním ročníku nohy.

Našlápnuto měli hoši ze CW ze začátku slušně. Na scénu se totiž kvůli úmrtí jedné z postav a definitivnímu návratu Malcoma Merlyna přichází samotná legenda mezi DC záporáky, Ra's Al Ghul se svými zabijáckými pohunky. Ten má se zeleným ostrostřelcem nejdříve nevyřízené účty, poté ovšem naopak přichází s nabídkou, kterou nelze odmítnout. Jakože tentokrát doopravdy nejde. V opačném případě totiž můžete svým nejbližším připravovat rakve. K tomu si připočtěte nějaká ta osobní dilemata, čím dál větší pouto k Felicity či problematické vztahy s Theou a je vám jasné, že by mělo být o vypjaté situace postaráno. Jenže to není tak úplně pravda.

Hlavní vinu můžeme nepřekvapivě hledat ve scénáři. Ten sice umí stále výborně pracovat s nastaveným comicsovým světem, v němž na DC fandy opět čeká nejedno pomrknutí a daří se mu ho skvěle propojovat s Flashovým řáděním v Central City. Už minule jsme navíc zjistili, že napsat jednoduchou zábavnou akční jízdu umí také na jedničku. Právě přesunutí do rádoby vážnějších a temnějších rovin jim ovšem vůbec nesvědčí. Větší náhled do nitra Olivera Queena je tu podán tak, že z něj tvůrci dělají v jistých případech najednou naprostého idiota, jehož rozhodnutí místy nechápou nejen Diggle a spol., ale ani televizní divák. Seriálu nepomáhá ani fakt, že tvůrci si pod pojmem osobnější rovina představují hlavně dosti nezajímavý milostný trojúhelník, jenž svou stupiditou a předvídatelností bolestivě připomíná nepovedený Smallville.

Příliš toho nezachraňuje ani hlavní příběhová linka okolo Ra's Al Ghula. Ta nejen, že z větší části dosti nešikovně kopíruje děj pecky Batmana začíná, ale hlavně se po slibné první polovině promění takřka v parodii sebe sama. Scenáristé jakoby chtěli najednou natočit napínák plný nečekaných twistů a dvojitých či trojitých plánů a nevšimli si, že jim výsledek nedává příliš smysl, chování charakterů postrádá logiku a často popírají své předchozí kroky. Závěrečná třetina tak díky zahlcenosti samými zvraty příliš nefunguje a na rozdíl od předchozích řad moc negraduje. Finále samotné už je pak téměř slabým čajíčkem. Nepomáhají ani v minulosti zajímavé flashbacky. Oliverovo dobrodružství v Hongkongu je totiž tak nezajímavé, že už ani nevím, co se tam většinu sezóny dělo. Provázání minulosti s hlavní zápletkou ve finálních epizodách pak působí až příliš násilně a uměle.

Nejvíce se však děravý scénář projevil na samotných postavách, jež díky nesmyslnému chování celkem snadno přicházejí o řadu fanoušků. Že je Laurel Lance stále jednou z nejméně sympatických televizních postav současnosti a Katie Cassidy by se měla na hraní raději vykašlat, snad už po třech sezónách ani nemusím zmiňovat. Fandové původní Black Canary totiž pláčou ještě teď. Že se na její místo nejotravnější baby bude cpát ještě před rokem fanoušky zbožňovaná Felicity, asi nečekal nikdo. Holt, když uděláte z hláškující hackerky, jež je vždy nad věcí, ženskou, která kvůli svým “náhlým“ citům v každé druhé scéně brečí či řve, je to trochu problém. Roy je potom už téměř až nesympatický správňák a i z Lance se tvůrcům podaří udělat díky naprosto zbytečné zápletce slušného tupce. Příliš se bohužel nepředvede ani samotný Ra´s. Matt Nable se sice v závěrečné třetině snaží hlavního záporáka obdařit slušnou dávkou charismatu, scénář mu k tomu však nedává moc prostoru. Jediní, kdo si tak u diváků získávají plusové body je tak překvapivě hláškující Ray v podání ex-Supermana Brandona Routha, antihrdina Malcolm Merlyn, s nímž scénář nečekaně šikovně pracuje, a věčný sidekick Diggle, jenž letos konečně dostal odpovídající prostor.

Po hutné dávce kritiky by se dalo očekávat, že třetí kapitolu zeleného hrdiny naprosto odstřelím. Jenže do toho má úspěšná comicsovka stále velmi daleko. I přes silné scenáristické neduhy se totiž jedná o svižně a hlavně zábavně natočenou comicsovku, u níž se i přes nefungující dějové zákruty vlastně slušně pobavíte. Režiséři mají svoje řemeslo stále plně v ruce, herci si odehrají to své a akce, i přes jistou ohranost, nabízí slušnou řádku výborně natočených pasáží. Jako oddychovka má tedy Arrow vlastně stále co nabídnout. Jen je zkrátka škoda, že tvůrci dokázali potenciál látky vytěžit sotva z poloviny. Laťka byla po našlapané druhé sérii prostě nastavena asi až příliš vysoko a comicsový hit z ní spadl rovnou do jednohubkového průměru. Snad čtvrtá řada, jež by se měla vykašlat na nefungující rádoby temnější podání a nabídnout odlehčenější a zábavnější podívanou, dokáže napravit seriálu reputaci.

Televizní Green Arrow sice zprvu vypadal jen jako druhý Smallvile se všemi jeho neduhy, nicméně díky neovadajícímu svižnému tempu, působivé akční choreografii a předně rezonující koherenci s DC Nation, s níž tvůrci opravdu nešetřili, si dokazál dobýt geekovská srdíčka snad celé naší redakce. Minimálně za sebe tak můžu říct, že očekávání pro třetí sezónu byly opravdu veliké.

Po vyvrcholení předešlé řady, a jak už i sám název úvodní epizody napovídá, nastává v otřeseném Starling City období klidu, kdy se jeho obyvatelé snaží vzpamatovat z „teroristického útoku“, nebo berou do zaječích a stěhují se pryč. I tým Arrow, v opravdu dynamickém seskupení a působivé akci z úvodní expozice, loví předně expandující bezvýznamné kriminálníky, o jejichž zatčení se stará kapitán Lance a Laurel je následně na dlouhá léta posílá za katr. Díky výraznému zločineckému bezvětří tak jednotlivé postavy získávají prostor pro své závazky a osobní problémy, což více než úvod nové sezóny připomíná epilog té předchozí.

Krátká romance, vzniknuvší mezi Oliverem a Felicity, je jedním z těch příjemných aspektů, protože nervózní Felicity hláškuje jako nikdy předtím a nemotorný svůdník Oliver je taky překvapivě zábavný, nicméně nečekaným kamenem úrazu je jeho náhlé uvědomění si vlastní rozpolcenosti. Oliverův strach z duality své vlastní osobnosti a nejistota, kým vlastně je, jestli obyčejným člověkem nebo hrdinným vigilantem, totiž nepůsobí jako významný krok vřed, nýbrž poměrně zpátečnický skok zpět. Ne že by tato rovina vysloveně retardovala tempo celé epizody, ale bohužel hlasitě šustí papírem, včetně všech souvisejících dialogů i monologů, a předně evokuje dojem nadbytečného opakovaní Oliverovi úvodní asimilace z izolace zpátky do společnosti, čemuž paradoxně napomáhají i nové flashbacky.

Tak, jako za Sladem Wilsonem zaklapla mříž, uzavřely se i Oliverovy vzpomínky na pustý ostrov a přesunuly se do přelidněného Hongkongu, kde Arrow pokračuje v tom, co mu jde ze všeho nejlíp. Nepatřím k těm, kteří velebí marvelovské univerzum pro to, že usiluje o provázání jednotlivých filmů/seriálů a sympatickým způsobem odkazuje od jednoho k druhému, ale naopak si skutečně užívám Berlantiho a Guggenheimovy intermediality, která je nadmíru funkční a ani v nejmenším tak neohrabaná, jako ve foxáckém Gothamu. Oliver se tak v Hongkongu nesetkává jen s Maseem Yamashirem, ale i s jeho ženou Tatsuo alias Katanou. Nejeden divák by se tak mohl domnívat, že vedle loňských Suicide Squad se v budoucnu dočkáme i Birds of Prey. Otázkou jen zůstává, jak se tvůrci poperou s překvapivým závěrečným cliffhangerem, který tuto domněnku nepotvrzuje, na druhou stranu však ani nevyvrací.

Se stejnou razancí narušil veškerý poklid ve Starling City příchod nového (New 52) Count Vertiga, vlatavského vládce Wernera Zytleho v podání charismatického Petera Stormarea, a Singerova Supermana Brandona Routha, coby roztržitého playboye Raye Palmera, jehož transformace v Atoma ani plánovaná přeměna Statling ve Star City na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Přestože jsme stále nedostali žádnou konkrétnější nápovědu o tom, kdo bude Arrowovým nemsisem pro nadcházející sezónu, už tak je jisté, že nás čekají velké věci. I přes onu nadbytečnou linii totiž Arrow stále vyčuhuje nad veškerou televizní komiksovou konkurencí. Jediným skutečným protivníkem by se mu mohl stát pouze ten Daredevil.

Když před necelými dvěma lety začínal svou televizní štaci DC veterán Arrow, mnoho lidí se obávalo špatné natočeného, rádoby akčního, kousku s notnou dávkou nutné romance. Už v průběhu své první série se však noční dobrodružství Olivera Queena stala přeměnit v hodně příjemnou jednohubku, v níž nebyla dokonce nouze o nějaké to překvapení. Druhá série pak v tomto ohledu ještě více šlape na plyn a zprvu podceňovaný Arrow se tak překvapivě řadí mezi nejzábavnější oddychovky na seriálovém poli. V čem tedy tkví síla čím dál lepšího comicsového hitu?

Tvůrci totiž hned od počátku silně přikládají pod comicsový kotel a kromě tradičních epizodních linek, kterých ovšem tentokrát sympaticky ubylo, přicházejí s řadou hodně zajímavých a našlapaných zápletek. Máme tu návrat ne zcela mrtvé Sary Lance coby ex-vražedkyně Black Cannary, další odhalování tajemné minulosti Moiry Queen, nadopovaného Roye, ale hlavně ďábelského Sladea Wilsona, jenž přijel Oliverovi doručit jeho dlouho slibovanou pomstu. Je toho zkrátka zatraceně dost, dějové linky jsou dobře rozehrané, skvěle fungují a divák se díky jejich množství ani nemá kde nudit.

Výrazné zlepšení zaznamenalo také dění na ostrově, jemuž hodně pomohlo provázání s hlavní příběhovou linií. Ostrovní eskapády jsou tak zároveň o level zábavnější i osudovější. Scenáristé pak mají i čas dělat radost všem geekům, kteří se dočkají větších či menších comicsových odkazů. Nejednou tak přijdou na přetřes staří známí zabijáci Ra's al Ghula, představí se Suicide Squad či očekávaný Flash a dojde i na menší hlasové cameo. Tvůrci mají evidentně své fanoušky rádi a neváhají je často velmi potěšit.

Tvůrci vědí, jak naplnit koncept televizní zábavyJenže i přesto má scénář k dokonalosti zatraceně daleko. Tvůrci jakoby si mnohdy ukrojili až příliš velké sousto a v některých epizodách tak neumějí s množstvím zápletek dostatečně pracovat. Někdy se zkrátka objeví zajímavý motiv či nápad  jen v jedné epizodě (zmiňovaný tým Suicide Squad, zmrtvýchvstání jedné z postav), aby o něm po většinu sezóny poté nepadlo ani slovo. Místo toho musíme často řešit osobní problémy postav, jež nás příliš nezajímají a jsou navíc až příliš natahovány. To však ve výsledku nakonec příliš nevadí. Tvůrci seriálu totiž mají své řemeslo v malíku a vědí, jak přesně naplnit koncept televizní zábavy. Tempo je tedy ve všech epizodách svižné, nechybí řada napínavých situací či zvratů a hluchá místa se zde hledají těžko. Akce je i přes jistou repetitivnost stále skvěle natočená a přehledná. Choreografie některých bitek si pak vzhledem k televizním podmínkám rozhodně zaslouží pochvalu. Tvůrci zkrátka vědí, co chtějí točit a stále se jim to daří na jedničku.

Oblíbené charaktery už navíc fanouškům stačily pořádně přirůst k srdci, vztahy mezi nimi slušně fungují a téměř každý zde má své jasně dané místo. Felicity hláškuje, Quentin je za sympaťáka, Sara efektně nakopává zadky (přičemž kamera efektně zabírá ten její) a Diggle se tváří drsně, i když při každé bitce dostane přes držku jako první. Stephen Amell pak sice nikdy nebude patřit do první herecké ligy, jež bude dobývat plátna kin. Kapuce Olivera Queena už mu ale celkem sedí a i ty emotivnější momenty uhraje překvapivě lépe, než by divák očekával. Velkého zlepšení oproti první řadě jsme se naštěstí dočkali také na straně záporáků, což se týká především lučištníkovi hlavní nemesis Deathstrokea. Manu Bennet si tuto roli se svým chraplákem nehorázně užívá. Kdyby se díky tomuto slavnému záporákovi dostal k nějaké té filmové roli, vůbec bych se nezlobil.

Arrow nikdy nebude dokonalou seriálovou podívanou, logický laps zde najdete do pěti minut a věční rejpalové by se zde v hledání všemožných chyb mohli vyžívat. Jenže o perfektní seriál tvůrcům vlastně ani nejde a místo toho se nám snaží nabídnout oddychovou akční zábavu, u které si po náročném dni dřepnete u monitoru či televize a budete si u ní maximálně užívat všechny vystřílené šípy a rozdané rány. Arrow prostě baví své diváky čím dál víc, potenciál do budoucna je stále obrovský a v kategorii přímočarých televizních jednohubek se stihl probojovat mezi špičku. Uvidíme, jestli si tuto pozici uhájí také příští rok, kdy se mu na obzoru objeví velká comicsová konkurence.

Asi mohu v klidu mluvit za většinu redakce, když řeknu, že nový hit stanice CW patřil mezi ty hodně příjemná překvapení loňské sezóny. Obavy z pokračovatele otřesného Smallville vzaly celkem rychle za své a z adaptace populárního komiksu od DC se tak stala příjemná jednohubka s hodně fajn akcí, sympatickými charaktery a hlavně svižnou a ucelenou příběhovou linkou, která vygradovala v překvapivě našlapaném finále. I přes nějaká ta zaškobrtnutí a slabší epizodní zápletky se tak tvůrci rozloučili ve velkém stylu a vypadá to, že druhá řada bude ve stoupající tendenci pokračovat.

Příběh se samozřejmě začíná odvíjet po událostech ze závěru minulé sezóny, která neskončila zrovna vesele. Neohroženému strážci zákona se sice podařilo sprovodit ze světa hlavního záporáka, ale zneškodnění slušné části města a smrti svého nejlepšího přítele bohužel zabránit nedokázal. S Oliverem Queenem se tak opět setkáváme po několika měsících, již strávil na svém oblíbeném pustém ostrově. Jeho dovolená se však chýlí ke konci, jelikož jeho věční sidekickově Diggle a Felicity došli k názoru, že nastal čas, aby se bývalý rozmazlený fracek vrátil zpět do Starling City. Zdrcený Oliver sice nechce o návratu do rodného města ani slyšet, jeho nejbližší a hlavně rodinná firma stojící před převzetím chladné Isabel Rochev ho ovšem potřebují více, než kdy dřív. Hned při svém návratu ale poznává, že ještě hůře je na tom i jeho milované město. Bude na sebe tedy opět muset obléct i kostým, jenž chtěl již navždy vyhodit do koše a vzít znovu spravedlnost do svých rukou. Tentokrát však malinko jinak, než to dělal doposud.

Hned v úvodu nové řady je tak hezky vidět, že tvůrci mají i ve své druhé štaci rozhodně o čem vyprávět a nápady jim stále nedochází. V příběhových linkách se sice budou i nadále možná až příliš inspirovat Temným rytířem a jinými komiksovými adaptacemi. Pokud jim to ale bude stále vycházet tak jako doposud, tak si asi fandové stěžovat rozhodně nebudou. Posunutí děje o několik měsíců vpřed se totiž ukázalo jako tím správným tahem. Již v povedené první úvodní zápletce ohledně nových ochránců spravedlnosti nám pak dají scénáristé jasně najevo, že Starling City je na tom snad ještě hůře než kdy dřív a dějové navázání na závěr loňské sezóny se tak povedlo na jedničku.

Největších proměn se však dočkaly hlavní postavy, již minulé události nenechaly bez následků. A naštěstí jde většinou o změny pozitivní. Obzvláště hlavní postava strážce pořádku, jenž už nechce vykonávat spravedlnost jen pomocí síly a nekonečného vraždění, získává nový rozměr a hodně plusových bodů v očích diváků. Také ostatní charaktery se v průběhu první řady skvěle vyprofilovaly, jsou zajímavé a každý zde již tak skvěle naplňuje svoji úlohu.  Jen ta opět resetovaná romance Olivera s čím dál nudnější Laurel zde působí tak trochu navíc a nejspíš bude zase nejslabší linií celého příběhu. Snad zde tedy nezáživná právnička dostane co nejméně prostoru a její místo zaujme třeba sympatcká Felicity, která si již v první epizodě pro sebe krade dost prostoru.

Na kvalitách komiksového televizního hitu se toho na začátek druhého roku opravdu moc nezměnilo a to je jedině dobře. Akce pořád patří mezi ty nejsvižnější v televizi, rychlé tempo nedá divákovi šanci se začít nudit, Felicity stále hláškuje o sto šest a i na tajemném ostrově to opět vypadá na slušnou rubanici plnou výbuchů a přestřelek. Sice ještě nevíme, jakým směrem se příběhové linie pro tuto sérii rozjedou a kdo přebere otěže hlavního záporáka. Počáteční karty jsou ale rozdány velmi slušně a my se nejspíš nebudeme ve společnosti neohroženého lukostřelce nudit ani letos.

Sledovat postupně stoupající diváckou natěšenost na seriálovou komiksovou adaptaci Green Arrowa bylo docela zajímavé. Když totiž televize CW ohlásila práce na seriálu, který měl zalepit díru po právě ukončeném dospívajícím Supermanovi, tak mnoho komiksových fandů mlátilo hlavou o zeď. Vidina klonu naivního a vlastně až vtipně tupoučkého Smallville byla až příliš vysoká. Během několika měsíců se však situace razantně změnila a z Arrowa, který v názvu přišel o svůj zelený popisek, se stala jedna z nejočekávanějších televizních novinek tohoto podzimu. Můžou za to hlavně výborné trailery a celkově hodně povedená propagace, která si pomalu hrála na příchod televizního Temného rytíře. Splnil ale nakonec maskovaný hrdina s lukem očekávání, nebo se vydal po cestě vyšlapané mladým mužem z oceli?

Odpověď je jako vždy skryta někde mezi. Než se k ní ovšem dopracujeme, tak není na škodu říci komiksem nepolíbeným divákům, o co že tu vlastně jde. Oliver Queen býval typickým bohatým rozmazleným spratkem, který si pouze užíval života a na ostatní kašlal. Jedna nedobrovolná pětiletá dovolená na pustém ostrově a smrt jeho blízkých ho však nadosmrti změnily. Po jeho objevení a návratu mezi živé se tak rozhodne bojovat proti zkvétajícímu zločinu a korupci ve svém milovaném městě. Nasadí si proto zelenou kapuci, do ruky vezme luk a šípy a v duchu klasika Robina Hooda hodlá ztrestat bohaté a zkorumpované. Do toho musí ještě nalezený boháč napravit vztahy s rodinou a svými nejbližšími, což po dlouhých pěti letech asi taky nebude žádná sranda.

Stephen Amell se naštěstí zbavil nálepky nevýrazného modela.Tvůrci nás naštěstí nenudí žádnou dlouhou expozicí o postupně se napravujícím frajírkovi a hned na začátku se začíná ve vysokém tempu. Olivera Queena potkáváme při jeho závěrečných chvilkách na ostrově již napraveného a o jeho horším já se dozvídáme pouze z flashbacků. A to je rozhodně dobře, protože pomalejší expozice postavy by tomuto typu seriálu rozhodně neprospěla. Tvůrci z tempa nepoleví až do konce dílu a nové postavy, které zatím nevybočují z klasické šablony, jsou představovány v rychlém sledu. Nakonec ani tak nevadilo, že zápletka prvního dílu byla vlastně dosti plytká (vrátím se a potrestám neposlušného miliardáře). Jako seznámení se s titulní postavou a svižným stylem vyprávění totiž pilot funguje hodně obstojně.

S onou realičností to nakonec ale zas tak horké nebude. Scénář sice postavy zbavil (a bude zbavovat) jejich superschopností. Celkem zajímavý look, který ovšem stále působí dost televizně, se také snaží navodit atmosféru reality. Scenáristé si však díky tomu nabíhají na spoustu chybiček, kterým se člověk někdy dost pousměje. Divák se zkrátka musí odprostit od faktu, že navzdory rádoby realičnosti se titulní hrdina kromě bezchybného střílení z luku, který vzal na ostrově bůhví kde, naučil také skvěle rvát, vyskakovat z jedoucích aut a přišel tam malinko na chuť zřejmě i parkouru. Scenáristických chybiček je tu zkrátka celkem dost a člověku se moc nevyplatí u pilotního dílu přemýšlet. O klišovitých dialozích, které jako by byly překopírovány z libovolného scénáře Smallvillu, radši ani nemluvím. Tvůrcům se však daří tyto nedostatky celkem slušně zamaskovat svižnou režií a hlavně velmi zručnou akcí. Té by sice místy neuškodil klidnější střih, jinak si ovšem po této stránce není moc nač stěžovat. Akčních scén je tu celkem dost a bitky zde rozhodně nepůsobí směšně, jak už to u jiných seriálů bývá.

Casting herců zatím nebudí stoprocentní jásot. Stephen Amell se naštěstí zbavil nálepky nevýrazného modela, kterou si u některých po upoutávkách vysloužil. Oliver Queen v jeho podání totiž je ten správně napravený sympaťák, který navíc zvládá akční sekvence levou zadní a překvapivě se v něm skrývá i nějaké to charisma. Se zbytkem obsazení už to ale tak veselé není. Někteří herci působí dojmem, že na plac vyskočili ze stránek nového bravíčka a podle toho jejich výkony také vypadají. Jenom seriálový veterán Paul Blackthorne si zase uhraje svoje a jeho postava navíc patří mezi ty zajímavější.

Arrow mě však i přes jisté výtky celkem překvapil, jelikož v pilotu předvedl slušnou porci akce a oddychové zábavy, které není v amerických televizích a českých monitorech nikdy dost. Snaha o realičtější komiksárnu ale zatím příliš nevychází a hrozba bratříčka Smallvillu neustále krouží okolo. Na rozdíl od svého televizního kolegy v červené pláštěnce není ovšem lukostřelec v zeleném zatím nechtěně směšný a dostatek potenciálu do budoucna tu určitě je. Tak snad si tvůrci nechali ve svém toulci ještě pár trumfů. Fandové komiksů by ovšem měli dát Oliveru Queenovi určitě šanci.