Pán času

V jedenácté řadě prochází Doctor Who velkými změnami. Nejen že samotný Doctor prošel zatím asi nejradikálnější regenerační proměnou, ale mění se i společnice (resp. teď společníci), takže tentokrát diváka nevede za ruku známá tvář (jako Rose u nastupujícího Tennanta nebo Clara u Capaldiho) a jako kotvicí prvky zůstávají snad jen modrá budka a sonický šroubovák. Navíc se obměnily i hlavní pozice v tvůrčím týmu a odcházejícího showrunnera Stevena Moffata nahradil Chris Chibnall z Broadchurch, takže to připomíná rozjezd páté řady (nastupující Matt Smith, Karen Gillan a Moffat) a opakuje se divákův prvotní pocit, že najednou sleduje jiný seriál.

Doctor je po každé regeneraci trochu jinou postavou, mění se nejen vzhled, cit pro módu a různé drobné osobní zvláštnůstky, ale i významnější charakterové vlastnosti, některý Doctor byl vážnější, jiný lehkomyslnější. Třináctá Doctorova inkarnace s tváří Jodie Whittaker se (přinejmenším v kontextu novodobého Doctora Who) od svých předchůdců liší zatím nejvíce, a není to jen o změně pohlaví. Ty nejzákladnější, definující vlastnosti jako laskavost, inteligence nebo odvaha samozřejmě zůstávají. Třináctka je lidštější. V tom smyslu, že má blíž ke svým normálním lidským společníkům ve vztahu ke konfliktu zápletky, častěji se nechává (byť i dobrovolně) vléct okolnostmi, nemá zdaleka tolik momentů, kdy vtrhne na scénu a okázale se z problému vymluví až k jeho řešení. A celkově je méně středobodem seriálu, méně na sebe strhává pozornost, byť je i tak pořád hlavní postavou.

Na to úzce navazuje nový tříčlenný tým společníků (za dob starého Doctora Who nic nevídaného). Mladík Ryan, jeho energický adoptivní dědeček Graham a jeho kamarádka z dětství a nyní policistka Yasmin. Čtyři postavy místo obvyklých dvou posouvají vztahovou dynamiku a tak místo jedné společnice více či méně visící na Doctorovi, se teď postavy obvykle rozdělí do dvou až tří skupinek (ještě v kombinaci s epizodními postavami) a prostříhává se mezi jejich scénami. Z čehož i plyne dříve zmíněný menší prostor pro Doktorku. Nový tým každopádně můžu pochválit, po pár dílech se zapracuje a funguje dobře a vztah mezi každými dvěma postavami je zajímavý.

Nových deset dílů a novoroční speciál opět nabízí sbírku sci-fi příběhů z prostředí exotických zákoutí vesmíru i historie Země a to tentokrát v podobě pouze samostatných epizod, bez dvojdílů. Zápletky, zvraty i rozuzlení jsou fajn, jen nejsou na úrovni až samolibě chytré scenáristiky zlatého Moffatova období (což už ovšem nebylo ani Moffatovo pozdní období). Soundtrack je analogicky k vlastnostem Doktorky méně okázalý, komornější, pryč jsou rozmáchlé orchestrální aranže z dob Matta Smithe. A vizuální efekty se drží na poměrně vysoké (i když ne špičkové) televizní úrovni.

Zpola restartovaný Doctor Who nezklamává, ale má na to, aby nabídnul i víc. Snad se toho dočkáme v dalších řadách s Jodie, když už budou mít všichni nováčci seriálu již zkušenosti jedné sezóny za sebou.

Po Russellu T. Daviesovi, který Doctora Who oživil pro nové tisíciletí, bude už na pozici showrunnera končit i jeho nástupce Stephen Moffat. A s ním i Peter Capaldi. Celá desátá řada je tak jejich dlouhou rozlučkou, ještě před definitivním sbohem v nadcházejícím Vánočním speciálu. A oba si na ní dali záležet.

U Doctora Who asi nemá moc smysl rozebírat děj řady nebo prvky seriálu, které jsou už nějakou tu dobu spolehlivým standardem, takže to vezmeme jen stručně (spíš se pak podíváme na to nové a odlišné). Capaldi je v roli Doctora už třetí řadou výborný, orchestrální hudba pořád funguje na jedničku a opět se zastaví i několik hereckých hostů (David „Poirot“ Suchet). Desátá řada tradičně nabízí antologii příběhů napříč sci-fi i fantasy, od strašidelného domu přes expedici viktoriánských vojáků na Mars až po dystopické roboty jak z Černého zrcadla.

Moffat si dal pořádně záležet na scénářích svých epizod i na dohledu na epizody ostatních (snad prospěla i dlouhá proluka od deváté řady) a tak pořád dokážou zaujmout i překvapit. A řekl bych, že celkově ve mně s odstupem i nechají o něco silnější dojem než díly z předchozích dvou sérií. Navíc potěší, že se scenáristům daří kromě zbrusu nových nepřátel vymýšlet i nové variace, díky nimž se mohou vracet Doctorovi klasičtí protivníci, aniž by to byla recyklace (letos hlavně Cybermeni (zatímco u Daleků to dlouhodobě spíš skřípe… ale tady časové linie asi nemá smysl řešit)).

Až překvapivě hodně se povedla postava nové společnice Bill. Nic proti Claře, ale přeci jen to byla spíš Smithova společnice a nikdy neměla s Capaldim zůstat tak dlouho. Od Clary je to zase krok úplně jiným směrem, Bill připomíná spíš Donnu ve své umíněnosti a tím, jak je ochotna Doctorovi kdykoliv „odmlouvat“ a nebrat ho zase tak vážně. Přesto mě ale nemrzí, že po speciálu bude Bill končit, ta jedna série byla pro ni tak akorát. Dává to smysl i vzhledem k nadcházejícím radikálnějším změnám v seriálu. Kromě Bill Doctorovi sekunduje ještě Nardole a i když mi pořád přijde jako jeden z nejslabších společníků, nakonec to s ním nebylo tak zlé, jak jsem se na začátku řady obával. Nenadchne, ale ani nijak nevadí.

Mnohem spíš potěší návrat Missy, kterou si Michelle Gomez opět naplno (až maniakálně) vychutnává a krade si pro sebe každou její scénu. Nemluvě o tom, když dorazí na scénu i John Simm jako její předchozí inkarnace. Proč by si měl setkání sám se sebou užívat jen Doctor, no ne? Čímž se dostáváme k výhledu, o Vánocích se totiž dvanáctý Doctor potká s tím úplně prvním (v podání Davida Bradleyho) a pak se úplně vyčistí stůl. Nový showrunner, nová společnice a především regenerace a Jodie Whittaker jako první ženský Doctor. Politicko-společenský kontext stranou, jakkoliv mě seriál stále baví, nějaký radikálnější impulz to už chtělo, takže i jen z vypravěčského hlediska je to krok zajímavým směrem. Neznamená to ale, že by se stále ještě současným mužským Doctorem bylo něco špatně, Moffatovi s Capaldim se letos povedlo loučit na vysoké úrovni a to ještě neřekli to úplně poslední slovo.

Seriálový Doctor Who má už za sebou víc než půl století existence, přesto pořád patří mezi to nejlepší, co může BBC nabídnout. Jak se povedla 9. řada od obnovení v roce 2005 a zároveň druhá řada s již dvanáctým Doctorem Peterem Capaldim?

Letošních dvanáct epizod přináší vše, na co jsme u Doctora Who zvyklí – mix sci-fi i fantasy ve vědeckém kabátku, nové i staré známé protivníky (dorazí třeba Dalekové nebo Zygoni), humanismus v té nejčistší podobě a hlavně charismatického titulního pána času. Peter Capaldi byl perfektním Doctorem už od první minuty a nejinak je tomu i teď. Oproti svým „klukovštějším“ předchůdcům je vážnější a trochu úspornější, zároveň toho ale dokáže i jen mimikou odehrát neuvěřitelně hodně. Postrádá Smithovu a Tennantovu rozvernost, ovšem doctorovské spravedlivé rozhořčení mu sedí ze všech představitelů ústřední role snad nejlépe. Když si v jedné epizodě vystřihne bezmála hodinové herecké sólo, ani vám žádní další herci chybět nebudou.

Doctorovou společnicí je stále mnohými milovaná i nenáviděná Clara. Jenně Coleman nic nevytýkám, ale postava Clary je psána jaksi mdle, prakticky bez osobnosti (jen srovnejte s Rose nebo Amy, o Donně nemluvě). Její přítomnost v seriálu po dvě a půl řady je snad až příliš. I přesto dokážou její osudy v divákovi vzbudit emoce, děje se tak ale spíše zprostředkovaně skrze Doctorův vztah k ní. Příště by to chtělo zase kapku osobitější společnici (zatím se můžeme těšit přinejmenším na River Song ve vánočním speciálu). V nové řadě si zahostuje fanoušky očekáváná Maisie Williams (Arya ze Hry o trůny) jako vikingská dívka Ashildr; do Doctorova světa zapadne naprosto bezproblémově. Ve vedlejších rolích se dále na pár dílů vrátí i Missy, již si herecky vychutnává Michelle Gomez, a prototyp fanynky slečna Osgood.

Scenáristicky se pořád jedná rozmanitou a nápaditou antologii, jež hladce přechází mezi vážnými scénami, hluboce lidskými poselstvími i čistě prvoplánově stylovými momenty. Příkladem posledně jmenovaných budiž třeba všechny scény s kytarou nebo Doctorovy nové sonické brýle. Dovedu si představit, že spoustě diváků budou ležet v žaludku, ale přitom změna a pozitivní přístup k novému je jedním z hlavních aspektů celého Doctora Who. Co jiného je taky neustálý koloběh Doctorových regenerací a společnic. Doprovodná hudba možná není tak rozmáchlá, jak si ji pamatujeme třeba ze Smithovy éry, ale pořád funguje výborně a zejména ústřední téma dvanáctého Doctora je krásné.

Doctor Who ve své 9. řadě nabízí kromě jednoho přešlapu (díl Sleep No More) jedenáct solidních až vynikajících epizod, jež diváka nechají polonasyceného a hladového po přídavku, který naštěstí přijde již o Vánocích. Ani po stovkách epizod (z toho i jen od obnovení se počet dílů vyšplhal přes sto) tedy britský televizní klenot neztrácí dech.

Doctor Who běží v televizi už opravdu hodně dlouho. U tohohle seriálu se vystřídalo hned několik generací a stále si získává další. Nevypadá to tak, že by se nejznámější cestovatel časem v nejbližší době vytratil z televizních obrazovek. A proč taky? Fanoušci přibývají, sledovanost je také vysoká a díky tomu, že jednou za čas vyměníte představitele Doktora, máte vystaráno na ještě několik sezón. Jak je na tom kvalita? Má ještě Pán času co říci?

Tak nám Doktor po pár letech zase zregeneroval. To s sebou nese jednu změnu v obsazení a obvyklou dobu přizpůsobování. Někdo si zvykne hned, jiným to bude trvat déle, ale všichni Whoviani nakonec Petera Capaldiho přijmou jako nového Doktora. Ale až s odstupem času budeme moci zhodnotit, na jakou příčku v našem osobním žebříčku zařadíme Capaldiho Doktora. Už z první epizody – a z ukázek vůbec – se však dalo vyčíst, že to bude temnější, více zaměřené na Doktorovo nitro a jeho čím dál tím více se prohlubující rozkol v tom, jestli více pomáhá, nebo škodí a zdali je to ještě on, nebo po těch všech regeneracích je pouze jen stínem své původní existence.

První díly po regeneraci bývají – alespoň pro mě – vždy trochu složitější. Člověk si na nějakou dobu zvyknul na Doktora a najednou je tu někdo jiný, kdo hraje „stejnou“ postavu. Třeba n takového Tennanta jsem si nemohl zvyknout a nakonec se pro mě stal tím nejlepším Doktorem. Nad Peter  Capaldim jsem zatím konečně verdikt nevynesl, ale rozhodně mě zaujal. V úvodní epizodě osmé řady mu to jde opravdu výborně, své kolegy přehrává, ale třeba na úvod Matta Smitha to nemá. Ten vtrhnul do seriálu jako uragán a neotřesitelně mu vládnul až do poslední minuty. Capaldi se už sice kdysi v jedné epizodě objevil, ale role Doktora je úplně jiné kafe, pár epizod mu ještě dáme, než pořádně zapadne do role.

A co se zápletky týče, tak tady opravdu není nic moc co řešit. Standardní epizoda, jakých jsme viděl už nepočítaně. Je pravda, že na úvod – a po regeneraci obzvláště – by to chtělo něco trochu víc, ale Tyranosaurus rex uprostřed Londýn je poměrně slušný začátek. Pak to bohužel všechno tak nějak zpomalí. Přece jen z řady epizod jsme zvyklí na pořádné tempo, tady to vezmeme ale hezky pomaličku polehoučku, ono taky není kam spěchat. Nechme nového Doktora nejprve rozkoukat. Tvůrci nám chtěli po pauze dopřát více času s naším oblíbeným hrdinou a první díl tak má hodinu a šestnáct minut, ale klidně bych to zaokrouhlil na tu hodinu, pár scén vystříhal a některé dialogy zkrátil.

Doktor už není ten bezstarostný mladík s přiblblým úsměvem. Pořád sice blábolí, ale už je z něho cítit jistá vyspělost (jestli se to vůbec dá říct o někom, kdo žil skoro dva tisíce let). Snad to nebude příliš velká depka, protože jak víme, tak Doktor kromě spousty dobrých věcí, udělal i pár hrozných činů a ty ho už nějakou dobu straší. Z ukázek už víme, že se opět setkáme s Daleky (jaké to překvapení). Zajímavější však bude sledovat, s jakými novými příběhy přijdou tvůrci, protože konec této epizody něco naznačil a já jsem velmi zvědavý, co se z toho vyklube.