Když Chris Chibnall na konci roku 2017 převzal po Stevenu Moffatovi otěže u Doctora Who jakožto jeho showrunner, bylo jasné, že nás čekají velké změny, jak je ostatně u střídání stráží v tomto seriálu zvykem. Tou největší samozřejmě bylo, že poprvé v historii se Doctorem stala žena. V průběhu jejich první (celkově 37., obnovené 11.) série se ukázalo, že Chibnallovi psaní Doctora, na rozdíl od seriálů jako je například detektivní Broadchurch, moc nejde. Série sice přinesla několik povedených epizod, ale celkově za těmi předešlými zaostávala snad ve všem a spíše se přiblížila průměru. Řada následující už do toho průměru přímo spadla, přinesla dvě nudné ekologické agitky (patrně dvě nejhorší epizody Doctora Who v celé jeho historii) a kompletně překopala téměř šedesát let budovanou mytologii. Bylo to divné, zmatné, celkově spíše k naštvání a více než Doctora Who to přípomínalo jakousi šílenou fanfikci, kterou jeden výtečný Vládce v podání Sachy Dhawana rozhodně neměl šanci zachránit. A mě celá předešlá řada otrávila natolik, že poprvé v historii jsem se na nové díly netěšil, bylo mi jedno, kdy se budou vysílat a dokonce k nim cítil i nenávist (Já, fanoušek!). A stejně tak mi bylo jedno, kolik jich bude, hlavně, aby ten počet byl co nejmenší. Nová řada odstartovala na Halloween a už stačila skončit, protože epizod bylo nakonec jen šest. Je to jediná dobrá zpráva, která se s ní pojí?

Není. A vlastně ani tahle dobrá zpráva není tak úplně dobrá, protože světe div se, stal se zázrak a já bych jich úplně klidně uvítal i víc! Chris Chibnall se totiž hecnul, vrátil se k samotným kořenům původních 26 řad a po jejich vzoru (jeden příběh rozdělený do většinou čtyř epizod) nám nabídnul jeden kontinuální příběh, který překvapivě stojí za to. Jistě, pořád to není Chibnall kterého známe z Broadchurche, stylového retra Life on Mars či doctorovského spin-offu Torchwood, ale konečně je nám předloženo něco, co Doctora Who nejen připomíná, ale také jím to je. Jako Doctor(ka) na mě konečně působí i samotná Jodie, které jsem tu roli celé dvě řady prostě vůbec nevěřil. Zapálená pro ni sice byla vždy, ale špatně napsané epizody (a koneckonců i špatně napsaný svůj charakter) prostě neutáhla. I v tomto směru zde tak máme velké zlepšení. Sice to pořád nestačí na to, aby se zařadila mezi TOP 13 nejlepších inkarnací, ale po aktuální řadě si myslím, že mi snad bude dokonce i chybět.

A chyběl by mi i Chris Chibnall, kdyby přesně takhle (celou aktuální sérii napsal sám, pouze čtvrtou epizodu ve spolupráci) psal celou dobu, jenže i když si teď docela slušně napravil reputaci, pořád se těším, až skončí. A jeho konec je blíž, než kdokoliv očekával, přijde totiž už příští rok a za pouhé tři epizody! Od Chibnalla nás tak čeká už jen jeho tradiční novoroční speciál (Eve of the Daleks), speciál ke 100. výročí BBC a epizoda, ve které proběhne regenerace a výměna stráží jak u hlavní role, tak i u šéfování celého seriálu. Do této funkce se vrací Russel T. Davies, jenž je zodpovědný za obnovení seriálu v roce 2005. První věcí od finálového dílu Davida Tennanta, kterou napíše, bude na 99% speciál k 60. výročí seriálu (23. listopadu 2023). A protože já osobně jeho éru stále považuji za nejlepší, nemůžu se dočkat toho, co nám přinese. A rozhodně v tom nejsem sám. Za tuto vsuvku, která se mi mnohem víc než na konec či začátek textu hodila sem, se omlouvám, stejně by tu byla. Pojďme se ale vrátit zpět ke třinácté (39.) sérii, nesoucí podtitul Flux.

Ta přinesla změnu v obsazení TARDIS týmu – zatímco společnice Yaz zůstala (a zůstává i nadále), Ryan a Graham se vydali svou cestou a jejich místo zaujal jednak nový stálý společník Dan Lewis v podání Johna Bishopa (přičemž o jeho charakteru se během úvodních dvaceti minut první epizody dozvíme mnohem víc, než o jeho předchůdcích za celou dobu) a jednak celá řada vedlejších postav, z nichž nejdůležitější je rozhodně dvojice Vinder a jeho milá Bel. Zmínku si rozhodně zaslouží také postava profesora Eustacia Jericha, jehož ztvárnil Kevin McNally (pan Gibbs z Pirátů z Karibiku a Hugo Lang z úvodního příběhu šestého Doctora The Twin Dilemma). Velmi podstatnou úlohu sehraje „pes“ Karvanista (z rasy Lupariů), který se zpočátku prezentuje jako záporák, ale co je, nemusí být. Chibnall pak na scénu vrací jak Doctorovy staré známé osvědčené spojence, tak také celou hromadu stejně dobře osvědčených nepřátel v čele se Sontarany a Plačícími anděly. A jako v případě společníků, i na této straně dojde k představení nových (a velmi zajímavých) nepřátel. Na tomto místě se pak sluší podotknout, že všechny charaktery jsou velmi sympatické. Marně si vybavuji, zda ve dvou předchozích řadách měla některá postava tuto vlastnost. Snad jedině Graham. Ptáte se ale už, co že všechny tyhle (a mnohé další) hráče na hřišti jménem vesmír spojuje?

Podivná anomálie, Nestabilita (Flux), která rozkládá celý vesmír. A tím jsou samozřejmě naprosto všichni bez rozdílu planetární či rasové příslušnosti velmi znepokojení. A tím začíná velkolepé dobrodružství – Karvanista unese Dana a Doctorku, která by mohla celou nemilou situaci zvrátit. V dalších dílech se pak postupně podíváme do období Krymské války, ve které ovšem místo Rusů bojují Sontarané (epizoda s historickou osobností – tentokrát je to anglická zdravotní sestra a spisovatelka jamajksého původu Mary Seacole), do minulých i budoucích vzpomínek našich hrdinů (přičemž Doctorka odhalí další veledůležité střípky své minulosti, jenž se pak linou celým zbytkem série), do vesnice, kterou v 60. letech okupují Plačící andělé (nejlepší epizoda celé éry s vynikajícím cliffhangerem), do časů, kdy v 50. letech vznikala organizace UNIT a na mnoho dalších míst v prostoru a čase, do nichž tato nepříjemnost naše hrdiny zavede.

Příběh sice skáče z místa na místo a z času do času, ale drží dohromady překvapivě dobře. Celá ta velkolepá dějová linka je opravdu velmi konzistentní a její velkolepost je vidět i na samotném rozpočtu, který za těch šestnáct let opravdu pořádně nabobtnal. Krásný a velkolepý je tak seriál i po vizuální stránce a tentokrát je dokonce tak opulentní, že tu parta společníků naprosto random cestuje po celém světě, což se ve výsledku ukáže jako zcela a naprosto zbytečné, ale vypadá to hezky. A Chibnall tady naštěstí také zvládá řešit svou debilní „Timeless children“ linku, u které jsem se obával, že na ní v tomto „nejvelkolepějším příběhu v historii Doctora Who“ ani nebude mít čas. Jsem rád, že podle všeho po sobě veškerý bordel, se kterým přišel, hodlá uklidit. S obsahem jeho o pár řádek výše citovaného výroku sice souhlasit nemůžu, ale můžu odpřísáhnout, že tahle řada je fakt dobrá. A rád tak činím.