Psali jsme o tom už od ledna, letošním Vánočním speciálem definitivně končí Peter Capaldi i showrunner Steven Moffat. Navíc se objeví před kamerou Moffatův kolega Mark Gatiss, ještě naposled společnice Bill a především úplně první inkarnace Doctora v podání Davida Bradleyho. Očekávání byla vysoká.

Dvanáctý Doctor je vážně zraněný a snaží se oddálit novou regeneraci. Na jižním pólu potkává prvního Doctora, těsně před jeho první proměnou, do toho se přimotá ještě Bill a britský kapitán z první světové války (Gatiss) a anomálie v čase. Víc o zápletce prozrazovat nebudu, ostatně stejně jde spíš jen o kulisu pro interakce dvou Doctorů a loučení s dvanáctkou.

Speciál ukazuje prakticky všechno, co k seriálu patří: Humor, tentokrát stavěný především na kontrastu původního Doctora, starosvětského a zakotveného v britských šedesátých letech, s jeho současnou, hravější, ale taky mnohem zkušenější a ošlehanější verzí. Silné emocionální momenty, ať už je to Capaldiho poslední proslov nebo když (ke zděšení prvního Doctora) na chvíli prosvitnou temnější stránky osobnosti jeho postavy. A trochu hřejivé lidskosti, skrze zápletku s Gatissovým kapitánem. Navíc i pár milých odkazů na starší (i hodně staré) díly a samozřejmě jako vždy famózní orchestrální soundtrack.

Triky na pár místech nejsou úplně dokonalé (myšleno filmově dokonalé), ale Doctor Who byl vždycky jednou z těch výjimek, kde více je skutečně více a byla by škoda příliš krotit scénář kvůli rozpočtu. Většina epizody vypadá velice dobře (a fantasticky oproti některým dílům i ještě s Tennantem) a to, že je z některých scén až příliš vidět natáčení v ateliéru, mě opravdu netrápí, zmiňuji to jen pro úplnost. Rozloučení s představitelem hlavní role i s významnou částí tvůrčího týmu se zkrátka nadmíru povedlo. Teď už zbývá jen čekat na plnohodnoutnou premiéru Jodie Whittaker.