Hra o trůny

Už jenom týden. Pro někoho bohužel, pro čím dál více remcající hejtry bohudík. Ano, nenávist vůči osmé sérii Hry o trůny je s každým dílem čím dál větší a někteří remcalové hledají kdejakou záminku, jak si do končícího fantasy hitu ještě kopnout. Tedy ne, že by si to Benioff s Weissem částečně nezasloužili. Jejich zkratkovitý scénář s logickými lapsy dává bohužel hodně prostoru ke kritice a v bitvě o Zimohrad jsem se negativním ohlasům nedivil. Jenže místy mi onen “hejt“ přijde už opravdu přehrocený a nadává se v něm i na epizody, jež si to tak úplně nezaslouží. A to je nejen příklad té předešlé, ale aktuálního předposledního zářezu seriálu. Ano, i velká bitva o Královo přístaviště to už od posměváčků na internetu schytává. A přitom se jedná o jednu z největších a nejepičtějších událostí, která se kdy v televizi objevila.

NÁSLEDUJÍ SPOILERY!

Ano, opět tu máme řadu logických lapsů a tvůrci i na můj vkus s chováním některých postav až příliš cvičí podle toho, jak to zrovna potřebují. Ono věhlasné Zlaté společenstvo tu pak vůbec nic nepředvede a jejich blonďatý kapitán zabije méně lidí než Samwell Tarly. A fakt, že Drogona najednou po tom všem nejde trefit, mě také malinko iritoval. Jenže to jsou pro mě ve výsledku jen drobné kaňky této produkčně a výpravně neskutečné epizody. A důvod mé spokojenosti stačí vysvětlit vlastně jen jedním jménem, Miguelem Sapochnikem. Ano, nejoblíbenější režisér seriálu zase jednou ukázal, že v epických dílech nemá konkurenci a je zkrátka a jednoduše pán.

V epizodě totiž funguje všechno přesně tak, jak má. A zejména se dostavují ty správné “trůnovské“ emoce, které mi po většinu finální řady trestuhodně chyběly. Bitva, nebo lépe řečeno masakr, totiž obsahuje několik opravdu silných momentů, z nichž je prostě cítit onen fakt, že už se opravdu blížíme do tragického finiše. Máme tu nekompromisnost, osudovost, děsivou stranu války jako vystřiženou z epizody The Spoils of War (pasáž s Aryou je v tomto ohledu velmi intenzivní) a také plnění fanouškovských přání. Ano, očekávaný Cleganebowl snad ani nemohl být epičtější. A úmrtí většiny postav má přesně tu správnou emotivní a tragickou příchuť, jakou mají vzhledem vašeho vztahu k nim mít. To všechno je pak zabaleno v parádním režijním, výpravném, hudebním a trikovém balení. A samozřejmě také v tom hereckém. Taková Emilia Clarke v posledních dílech konečně ukazuje, že ještě nezapomněla hrát.

Ne, The Bells nepatří mezi vrcholné zářezy seriálu a ani Sapochnik svou Bitvu bastardů či Hardhome nepřekonal. Za to ovšem může zejména scénář trpící uspěchaností a touhou tvůrců vše ukončit na poli šesti epizod. Je jenom na vás, jestli se budete v jejich přešlapech detailně nimrat, nebo sie necháte strhnout stoprocentním výkonem všech okolo. Pravda, není to úplně taktika, kterou bychom byli v uplynulých řadách nuceni praktikovat, ale taková je holt daň za aktuální uspěchanou sezónu. Já jsem si i přesto jeden z nejvelkolepějších dílů seriálu (a televizní historie) užil téměř na jedničku.

Minulá epizoda byla největší a možná také nejdůležitější epizodou v celém seriálu. Zároveň se ale také stala jednou z nejvíce polarizujících epizod, kterou jsem měl tu čest/smůlu (Vám nehodící se škrtněte) sledovat. Zároveň mám pocit, že tato epizoda bude pokračovat v trendu rozdělování publika, místo toho, aby svedla znesvářené fanouškovské tábory dohromady.

Po bitvě, kde zemřela opravdu znatelná část armády, jež bránila Sever, se tedy pozůstalí musí vypořádat s touto obrovskou ztrátou. Toho hořké vítězství je oslavováno jak s úsměvy na tvářích, tak se slzami v očích. Nicméně na zotavení po vítězství není příliš času, jelikož Cercei je stále v plné síle a připravena na zbytky armády spojenců. Po relativně krátké debatě se tedy Jon, Daenerys a spol. vypraví směrem ke King’s Landing. Cesta ovšem rozhodně nejde podle plánu a díky tomu se nám naskytne pohled na několik postav v novém a nepříliš lichotivém světle. Zároveň jsme se také pravděpodobně rozloučili s další skupinou postav, která po splnění závazků odchází zpět domů, kde jim je nejlépe.

Čtvrtá epizoda i tentokrát nabídla delší stopáž než první dvě epizody, nicméně místy jsem se nemohl bránit pocitu, že i tak bylo dost věcí velmi uspěchaných. Jak jsem z prvních dvou dílů měl velmi nostalgický pocit, který mi připomínal svým pomalejším tempem dřívější série, tak v tomto díle bylo velmi znát, že nízký počet dílů ve finální sérii možná nebyl zrovna šťastným rozhodnutím. Na druhou stranu se člověk rozhodně nenudil, a když přejde určitou zkratkovitost a uspěchanost některých rozhodnutí, tak se děj seriálu pohne možná i o větší kus, než bychom si přáli.

Po kontroverzním minulém dílu se mi těžko dělají závěry o této epizodě. S touto nejistotou se nesetkávám u seriálů příliš často a rozhodně jsem nečekal, že mě překvapí zrovna u Hry o trůny, za kterou bych dlouhodobě dal ruku do ohně. Některá rozhodnutí mě v této epizodě trápila spíše po osobní stránce (např. interakce Jona a Ghosta), jiná i po stránce filmařské. Stále se ale bavíme o jednom z nejlepších seriálů, a i mírná rozpačitost z tohoto dílu mi nezabrání se těšit na další epizodu.

IMPLICITNÍ SPOILERY

Osm tisíc let je tomu od konce Dlouhé noci. Teď si druhá Dlouhá noc přišla pro Zimohrad nejspíš v nejdelší bitvě filmové a seriálové historie. Režisér Miguel Sapochnik (Hardhome, The Battle of the Bastards, The Winds of Winter) citoval Helmův žleb jako studijní materiál a se čtyřiceti minutami jako nejdelší bitvu bez přerušení, což je podivné, protože Helmův žleb prostřihává na enty a Froda a čistého času má jen okolo 23 minut. Proto je tak úžasně kompaktní a gradační. Sapochnik musel šponovat skoro 82 bitevních minut, a i když pro mě The Long Night není nejlepší bitevní epizodou Hry o trůny, natož aby překonala Pelennorská pole a Helmův žleb, je v mnoha ohledech úchvatná.

Začátek je jakýsi úžasně vtahující vizuální proud vědomí, kdy nejdříve sledujeme Samwella a dění okolo něj a následně přesedneme na Tyriona a kamera se stále drží postavy. Bitva samotná je překvapivě lyrická. Skutečně se v ní setká led a oheň, modř s oranžovou. Jsou tu momenty plné ticha, krásy a děsu: zapálení mečů a následné jejich pohasínání v temnotě, Viserion chrlící, promiňte ten oxymoron, ledový oheň, který zároveň uniká z jeho rány na krku, let nad mraky ve stříbrném světle měsíce, Drogon, z něhož odpadávají nemrtví jako jehličí uschlého stromu, plápolající příkopy kolem Zimohradu, mlha a výpary zbarvené do ruda, poslední scéna. Tady Sapochnik uskutečňuje obrazy, které by stálo za to pozastavit a jen se jimi kochat. Navíc role Malíčkovy dýky!

Nicméně z hlediska logiky bitvy a příběhu jako celku mám spoustu výhrad. Hra o trůny dělá poslední série jednu věc, kterou nemůžu vystát: hrdina se nachází obklopen nepřáteli, následuje střih na jinou linii, a když se k hrdinovi vrátíme, stojí na jiném místě a/nebo je obklíčen menším množstvím postav. Stalo se tak, když Bran prchal po Hodorově smrti, a děje se to opakovaně. Tady ke konci bitvy skoro neustále. Myslí si snad Weiss s Benioffem, že diváci mají nulovou krátkodobou paměť? Nehledě na to, že se v téhle epizodě najdou jakoby nedokončené scény se zjednodušenou kontinuitou a podivné střihy, které jednoznačně přerušují emocionální vyznění scén (viz Sansa s Tyrionem v kryptě). A kde je ta zima? Zdá se, že naváto je na Zimohradě jen tehdy, když je potřeba, aby Theon se Sansou skočili do měkčího. Dothrakové měli mít nějakého pojmenovaného generála, už dvě série jsou úplně anonymní. A tady vizuální argument jasně přebil ten taktický. Proč jsou hradby Zimohradu zcela neobsazené? A sakra, proč nemá Jaime protézu z dračího skla!

Bitvy s nemrtvými mají v sobě podle mě obsažený jeden problém. Hra o trůny je nejlepší v momentech, kdy ukazuje válku jako strašlivou pohromu, když Daenerys jako strana, které asi většina diváků fandí, začne spalovat bezbranné vojáky Lannisterů v epizodě The Spoils of War, divák cítí nechuť k válce, i když vyhrává jeho favoritka. Tahle rovina samozřejmě v bitvě s nemrtvými mizí, nemusíme se děsit pohledu na to, jak se lidé navzájem zabíjí, protože tohle je bitva Dobra proti Zlu. 

Jenže je to natočeno pořád dost realisticky, takže tu není prostor pro patos a hrdinství jako v Pánu prstenů. A já – chápu, že je to čistě osobní – mám najednou problém se do takové bitvy plně vcítit, protože nedostávám ani hrůzu, ani nádheru. Jen realistický pohled na bitvu se Zlem, kde ale nejdůležitější hrdinové mají „příběhové brnění“. Boje s nemrtvými neobsahují skoro žádné zajímavé choreografie, protože je jejich útok jako vlnobití. Je to jako bojovat s přírodou. Chvílemi to obdivuju, ale nemrazí mě.  

Takže bych měl být rád, že Hra o trůny nejspíš neskončí konfliktem s Bílými chodci, ale tím lidským se Cersei, že? No, ono je to složitější. Pokud se v příštích epizodách nedozvíme ještě něco nového a klíčového, nutí mě to se ptát: jaká je vlastně pointa příběhu s Bílými chodci? Tolik toho zůstalo nezodpovězeno: proč se rozhodli pochodovat teď po tisících letech, proč jsme roky sledovali Branovo putování (přece tu Bran nemůže být jen od toho, aby potvrdil teorii o Jonových rodičích; pokud ano, bude při opětovném zhlédnutí jeho linka téměř nekoukatelná), jaká je motivace Nočního krále kromě toho, že ho stvořily Děti lesa, aby pro ně zabíjel lidi, proč Chodci používají symboliku těl seskládaných do obrazců, proč jsme sledovali, jak Noční král proměňuje Crasterovo díte na Bílého chodce. Neměli být nakonec Chodci v seriálu do poslední chvíle jen jako zvěst, kterou viděl pouze Jon a pár ostatních? Zdají se mi příliš hmotní na základě předchozích osmi sezón, ale nulově prokreslení.

Já bych i přežil nulovou motivaci jako metaforu klimatické změny ve smyslu Thanosova „Já jsem nevyhnutelný.“ Ale to tady taky nefunguje, protože globální problém ekologické katastrofy jaksi nevyřešíte jednou ranou. Buď jsou tedy Bílí chodci individuality s vlastní motivací, a pak dává smysl vyřešit jejich hrozbu tak, jak se stalo – jenže pak nám o nich zoufale chybí informace. Nebo je třeba brát je jako anonymní přírodní katastrofu, která je krutá, aniž by si to uvědomila, jenže tu pak nejde vyřešit tak jednoduše. Mám najednou trochu pochybnosti o tom, co mi Hra o trůny osm let sděluje. Takže zápas o trůn najednou není malicherná „hra“ v porovnání s bílou apokalypsou? 

V rámci bitevních epizod Hry o trůny, Blackwater stále nepřekonána. Ne snad nejlepším ztvárněním akce, ale tím, že ukázala, co akce obnáší. Dokonalou scenáristickou vybroušeností. Přitom The Long Night má v kryptách podobné zázemí se Sansou jako v Rudé baště plus pocit ruchu bitvy v podzemí á la Helmův žleb, ale výšin rozhovoru Cersei se Sansou se ani nepřiblížíme. Přesto byly scény Tyriona se Sansou dojemné. 

Říkám upřímně, připadám si nevděčně. The Long Night je úžasný počin a úspěch televize jako média, před lety by mě nikdy nenapadlo, že bude něco takového k vidění mimo kina. Ale přes vizuální sílu, skvělé Djawadiho hudební téma, umné dávkování uzavřených a otevřených prostor, hororové prvky (Arya v knihovně mi v tom nejlepším trochu připomínala scénu s velociraptory v Jurském parku) je to prostě celé k smrti úhledné.   

Pokud první epizoda osmé řady byla dobrým prvním dílem, tak druhá epizoda byla kvalitním dílem druhým. Všichni víme, že v následujícím díle nás čeká pravděpodobně největší bitva celého seriálu a možná také největší bitva vůbec natáčená. To ovšem neznamená, že by se měly uspěchat ty možná méně epické, ale rozhodně neméně důležité dějové linky.

Druhý díl se s ničím moc nezdržuje, podobně jako první díl, a začínají se rovnou řešit věci, na které se v prvním díle nedostalo. Díky tomu je nám hned v úvodu servírováno Jamieho nepříliš přátelské přijetí na Winterfell. To že Jamie bude velmi prominentní postavou v tomto díle se dalo očekávat a jeho shledání s Brienne bylo možná ještě lepší než očekávaná konfrontace s Branem. Dále se vcelku logicky pokračuje s rozváděním vztahů, jež v minulé epizodě neměli tolik prostoru a díky přítomnosti partičky z Last Hearth (konec minulé epizody) sledujeme další zajímavou a silně dialogovou epizodu.

Oproti minulému dílu máme krátké navýšení ve stopáži, což ovšem není příliš znát, jelikož děj i tak utíká překotným tempem a poslední záběry jsou přesně takové, jaké jsme mohli čekat, před možná nejdůležitější a největší epizodou celého seriálu. Tato epizoda také nakousla některá témata, která mezi sebou budou řešit jednotlivé postavy, ale moudře si je nechala nedořešená, jelikož příští týden budou zajisté probíhat určité … změny.

Druhou epizodu bych považoval za minimálně stejně kvalitní jako tu první, ale bohužel trpí jedním velkým neduhem v podobě třetí epizody. O čem to mluvím? Nevím jak vy, ale na bitvu o Winterfell se těším už od konce minulé série, a právě ta bude vysílána za týden. Prozatím ovšem můžeme být spokojení, jelikož poslední dva týdny rozhodně bylo na co koukat, a právě díky tomu doufám, že bude naše emociální investice v nacházející epizodě co nejvyšší.

Sakra, to nm to zase letos uteklo. A tentokrát ještě více, než jsme u Hry o trůny zvyklí. Sedmá série fantasy megahitu to se svými sedmi epizodami vzala letos opravdu hopem a v mnohých zanechala kvůli své mírné uspěchanosti dosti rozpačité dojmy. I mě už při minulé ledové epizodě popadly menší rozpaky z toho, že tu příběhová nahuštěnost opravdu převzala žezlo nad emocemi a skvěle vykreslenými charaktery. Očekávané finále ovšem dokázalo tyto obavy naplno vyvrátit. Konec sedmé řady totiž servíruje poctivou dialogovou smršť, kterou jsme měli na GoT vždy nejradši, a hlavně čtenáři předloh musí být zase jednou maximálně spokojeni.

Dochází tedy k velkému shromáždění, v němž se většina hlavních postav vůbec poprvé sejde tváří v tvář, a při kterém se Jon s Daenerys a Tyrion snaží přesvědčit Cersei o hrozbě v podobě Bílých chodců. No, a na Zimohradu pak vrcholí Malíčkovy intriky a napětí mezi Sansou a Aryou, zatímco vedle v pokoji už zase chytře čumí všeználek Bran, aby nám vyklopil nějaké to odhalení.

Jon a fantasy sebevražedný oddíl se vydávají na nebezpečnou misi za Zeď, mezitím houstne atmosféra na Zimohradě. Předposlední díl nové řady Hry o trůny opět přináší velkolepou podívanou. Kromě plnění fandovských snů ale taky trpí některými chybami předchozích letošních dílů.

Epizoda Beyond the Wall dokáže prakticky každou druhou scénou vyvolávat nadšené mrazení v zádech, až rozhazovačně sype z rukávu výjevy, jež bychom v časech komornějšího a političtějšího GoT považovali za fanfikci. Kdysi se intrikovalo, zatímco o armádě mrtvých nebo rostoucích dráčcích se převážně jen mluvilo a my nevěděli, jestli se naznačovaného spektáklu vůbec kdy dočkáme. Teď je skutečně tady a pro hladového fantasy fanouška je to lahůdková podívaná. A když jde o krk, je to doopravdy, kromě pár výjimek u většiny postav upřímně netušíte, jestli přežijí nebo ne. Nezaostávají ale ani komornější scény se zábavnými i zajímavými dialogy hrdinů, o nichž bychom si dřív nemysleli, že se kdy potkají.

Za to všechno je ale třeba zaplatit nezanedbatelnou cenu. Od doby, co Hra o trůny přepnula do módu „Dračí doupě“, šlo uvěřitelné časoprostorové rozložení figurek na šachovnici k šípku. Objevují se nešvary líného vypravěčství, kdy se postavy zjevují na scéně vždy v přesně tu pravou chvíli, tak jak se to scenáristovi hodí. A to neustálé zvyšování tempa už začíná být kontraproduktivní, jen v této epizodě se toho stane tolik, že ty události často nestihnou patřičně vyznít.

Vlastně bych nejradši vystřihnul celou dnešní linii s Aryou a Sansou a dal z ní dohromady epizodu navíc, kterou bych nastavil (produkčně levným) důkladnějším dialogovým budováním vztahu Jon-Daenerys a dalšími méně výbušnými pasážemi. I přes ty nezanedbatelné výtky jsem si ale šestý díl strašně užil, to zase ne že ne.

Není recap, jako recap. V případě páté epizody Hry o trůny totiž tvůrci do zhruba šedesáti minut nahustili tolik děje, že by nám to jindy zabralo klidně celou sérii. A to fakt nekecám. Koneckonců, posuďte sami. 

Bronn zachrání Jaimeho před utopením. Daenerys spálí Samova tátu a bráchu. Bran vidí armádu nemrtvých pochodovat k hradu Eastwatch. Drogon se zkámoší s Jonem. Jorah se vrací. Tyrion odjede do Králova přistaviště vyjednat s Jaimem příměří. Gendry a Davos se opět shledávají, přidávají se k Jonovi. Jon, Jorah, Gendry a Davos odplouvají do hradu Eastwatch, aby za Zdí ulovili nemrtvého. Malíček manipuluje Aryu i Sansu, aby rozbil jejich pouto. Jon, Jorah, Gendry a Davos jsou na Eastwatch přivítáni Tormundem, který zajal Berica, Ohaře i Thorose. Tahle osmička Postradatelných, zimní edice Sebevražedného oddílu a taky Sedm statečných pak vyráží za Zeď, aby v předposlední epizodě opět jednou mohli totálně sundat celý internet. 

Jo, je toho *cenzurováno* moc! Teleportace už jsou na denním pořádku, některé střety postav nejsou tolik výrazné, jak by v teorii mohly, a konečně, začínám dostávat pocit, že to Benioff s Weissem tak úplně netrefili, když HBO oznámili pouhých 13 epizod do konce. Nyní už je to jen 8. Slovy osm. A děje před námi stále neskutečně moc. Zkrátka jsme v bodě, odkud už není návratu a já mám pocit, že ta zkratkovitost, kterou plno lidí nemůže vystát, bude teoreticky dál už jenom sílit. A chcete povědět, v čem je ta skutečná sranda?

Že mi to je naprosto přiznaně jedno, ačkoliv je to objektivně špatný - z důvodů, které jsem vypsal výše - mě to pořád ohromně baví. Přelet havranů mi evokoval Pána prstenů. Koho zajímá, že Jon za jednu epizodu procestoval vzdálenost, která by ostatním kdysi trvala klidně deset dílů, když přitom působí pořád tak cool a je mi jasné, že v momentě, kdy do ruky vezme v příští epizodě meč, tak z toho zase budu trousit maggi kostky. Zkrátka, po tolika letech jsem si vypěstoval nejen závislost, ale i slabost, díky které už jsem tvůrcům ochotný odpustit naprosto vše. Tu dřinu už si odmakali. Tu těžkou politiku už máme za sebou. A kdo ví, jestli by nás bavilo další dvě řady sledovat politikaření s Dany ve Westerosu, když víme, že má tři draky, kterými by mohla lusknutím prstu odstranit všechny zbývající hrozby z mapy. A Bílí chodci? Ti taky nemůžou mířit na jih věčně. Existuje proto plno důvodů, proč pádit ke konci je dobrý nápad. Na druhou stranu se objevuje čím dál tím víc důvodů, proč to dobrý nápad nebyl. Někdo to unese, jiní třeba ne. Faktem zůstává, že nic epičtějšího ale v televizi ani kinech momentálně není, takže zavřete klapačky a zkuste si to prostě užívat. Lepší radu fakt nemám. 

Tak přiznejte se, kdo z vás viděl nový díl ostře sledované Hry o trůny už minulý týden? Asi každý z vás už slyšel o novém průseru HBO, kdy jim nejnovější epizoda jejich nejsledovanějšího seriálu (už zase) utekla na net s menším předstihem. I když se jednalo o dosti pochybnou a pro někoho i prasáckou kvalitu, mnozí nedočkavci stejně neváhali a naordinovali si nejnovější výlet do Západozemí i v malinko rozkostičkované podobě. Jak moc se tato kauza projeví na samotné sledovanosti, si musíme ještě chvíli počkat, i tak ovšem museli na kabelovce hodně zaplakat. Prakticky ihned se totiž začaly šířit zvěsti o jednom z nejlepších dílů s nejepičtější scénou vůbec. Zaslouží si nejnovější díl však nakonec takový hype? No, tak na půl. 

Jaime s armádou a Bronnem se po porážce zbytku Tyrellů vrací s hromadou zlata zpět do Králova přístaviště, kde mezitím Cersei spřádá další plány a doufá, že si už získá přízeň Železné banky. Jon mezitím prověřuje domnělé zásoby dračího skla a Daenerys se po další porážce naštve na Tyriona a chce válku řešit poněkud razantnější cestou. No a v Zimohradu mezitím dojde k další dojemné události.

Není čas, ztrácet čas. Přesně tuhle taktiku tvůrci nasadili v loňském roce a úspěšně se jí drží i letos. Pokud vám tedy po několika letech dlouhého cestování, které se někdy klidně táhlo i skrze vícero epizod, najednou nesedí, že se Jon Snow z čista jasna objevil na pláži před Dračím kamenem, kde momentálně sídlí trochu nesvá Daenerys, pak pro vás mám špatnou zprávu. Bude hůř. 

Počet epizod už se nezvýší, stopáž není natahovací a toho dějství je zřejmě ještě stále dost. A já s tím v tomhle případě vlastně vůbec nemám problém. Seriál přešel z pomalých politických tahanic (které byly samozřejmě taky místy boží) do akčního spektáklu, který momentálně v televizi nemá konkurenci. To tempo mě zkrátka baví. Není to ale jenom o zrychleném vyprávění, díky menšímu počtu linek už víceméně sledujeme jenom to nejdůležitější (a Sama), což vedlo k tomu, že místo zdržování se dialogy (co si budem... úvody čtvrté a páté řady byly fakt zdlouhavé, nudné a zoufale natahované) se na ně najednou těšíte, protože často přinesou tolik porce zábavy, jako bitvy samotné. Teď už ale konkrétněji.

Kdo nebyl nervózní a plný očekávání z prvního setkání Jona a Daenerys, ten pěkně kecá! Samotný meeting pak ovšem proběhl zcela dle očekávání. Obě postavy jsou tvrdohlavé, obě se vidí někde jinde a tak se jejich zájmy logicky míjí. Co mě ovšem znepokojuje je, že vzhledem k tomu, jak málo si Jon s Dany měli co říct, po sobě házeli až příliš očka. Je to detail, obávám se ale, že si tady tvůrci chystají cestičku k něčemu, co mi vzhledem k okolnostem vůbec nepřijde, jako přirozený vývoj událostí. Každopádně tahle epizoda nebyla jenom o tomto setkání - ne ne, naopak - celý třetí díl víceméně fungoval na principu střetů důležitých postav, které si vzájemně dluží pár vysvětlení. Cersei a chudák whatshername (plus její sexy polomrtvá dcera), Jaime a Olenna, nebo taky Bran a Sansa (mimochodem, Brane, vole, máš Sanse vysvětlit svoje schopnosti a ty jí začneš popisovat noc, kdy byla znásilněna? What the f***). Jedna libová scéna za druhou. V tomhle se ten seriál neuvěřitelně vyplácí. 

Ke konci se nám to pak ještě začalo hezky zamotávat a už teď se dá říct, že po třech epizodách se Cersei z totálního outsidera znovu proměnila v neuvěřitelně nebezpečného protivníka. Daenerys krvácí vojáky, ztrácí trpělivost a mám pocit, že na ni ještě čeká pár slušných překvapení. Víte co by byl největší zvrat všech dob? Kdyby Cersei vyhrála Westeros, vyhladila všechny ostatní postavy a diváci neměli jinou možnost, než fandit armádě mrtvých. To by nám ale Martin neudělal, ne? NE?!

P. S. jsem jediný, koho baví každý záběr z Dragonstone? Takhle dobře ten seriál ještě nikdy nevypadal. 

Letos jsme si sice museli počkat o pár měsíců déle než obvykle, ale teď už je Hra o trůny zase v plném proudu, se vším tím nadšením, láskou, nenávistí a internetovými vtípky, jež k ní neodmyslitelně patří. A to čekání rozhodně stálo za to.

Dnes se rovnou navazuje na poslední scénu z minula, Daenerys se spojenci plánuje tažení Západozemím, Jon Sníh zvažuje své spojence a Samwell mezitím, ehm, léčí vyrážku. Taky se vrátí několik starých známých a v závěru epizody se po spoustě mluvení (jakkoliv je to mluvení zábavné) dočkáme i trochy akce. A i když si zrovna postavy „jenom“ povídají, není to jen pro atmosféru, ale děj se pořád posouvá dál.

Dřívější výtky k roztříštěnosti jsou dávno pryč. Spousta postav se dala dohromady, viz armáda Matky draků nebo (teď už snad nevyhnutelný?) reunion Starků, spousta jiných postav se zase sedmé řady nedožila, takže se počet dějových linií slušně zredukoval. Což dramatické stavbě jednotlivých epizod hodně prospělo. Letos nás sice čeká jen 7 epizod, ale při tom jak do toho HBO už od začátku šlape, to snad ani nevadí.

A ten závěr? Bitva bastardů to sice zrovna není, ale taky je to teprve druhá epizoda série a ne předposlední. Doby, kdy se bitvy musely obcházet Tyrionovým bezvědomím jsou už vážně dalekou minulostí. Říkali jsme to už loni, ale oproštění se od čekání na Martinovy předlohy seriálu obrovsky prospělo. Takže co nás čeká příště, už setkání bastarda a khaleesi? Ještě nedávno by to znělo jako fanfinkce. Díky Benioffe, díky Weissi.

A už je zase konec. Celý rok se miliony diváků a čtenářů Martinových knižních bichlí nervózně třesou na další řadu jejich oblíbeného výletu do Západozemí, hltají každý trailer či detail z natáčení, aby po pouhých deseti týdnech bylo zase po všem. A že těch deset nedělí, respektive u nás pondělků, letos opravdu stálo za to. Po uplynulém závěru navíc můžeme říct, že tentokrát bude čekání na další sérii snad ještě o třídu delší a mučivější, než kdy jindy. Hra o trůny se totiž rozloučila v doposud svém nejlepším finále, z něhož mám ještě teď husí kůži!

Všichni víme, že s posledními díly GoT to bývalo vždycky malinko složitější. Vrchol sezóny nám buďto tvůrci naservírovali již v obvykle nabušeném devátém díle, nebo ho (v případě minulé řady) překombinovali až přehnaným počtem otevřených konců. To však tentokrát neplatí a můžeme s jistotou říci, že si to nejlepší opravdu schovali až na samotný velkolepý konec. A ano, platí to i po minulé, dechberoucí bitvě. Tvůrci totiž dokázali to, co se jim v minulých sezónách místy nedařilo. Tedy bravurně vygradovat velké množství zápletek a přivést je do toho nejemotivnějšího a nejvyhrocenějšího zakončení.

Mrtvoly tak tentokrát lítají vzduchem ve velkém a scenáristé do nás pumpují jednu režijně vybroušenou sekvenci za druhou, u nichž budete jen stěží popadat dech. Někteří sice mohou namítnout, že už se to celé vydává malinko předvídatelným směrem a vlastně to ničím moc nepřekvapí. Já s nimi ale tak úplně nesouhlasím. I přesto se navíc jedná o tak režijně vypiplanou a dějově neskutečně nabušenou epizodu, že to musí vadit jen tomu největšímu hnidopichovi. Už úvodní dvacetiminutovka se počítá mezi nejlepší pasáže této sezóny, i v dalších scénách se však plní fanouškovské sny, děj se posouvá rapidně kupředu a v závěrečné čtvrthodince je emotivní smršť tak velká, že jsem měl místy až na krajíčku.

Miguel Sapochnik to tak i tentokrát zvládnul a u diváků Hry o trůny platí definitivně za režijního boha. Definitivně tak dosedl na fanouškovský Olymp po boku Ramina Djawadiho, který ve finále potvrzuje, že letošním soundtrackem ještě překonal předchozí série. Právě tito dva muži, a neuvěřitelná Lena Headey, mohou z velké části za to, že je závěr letošní řady, společně s minulým dílem, jedním z vrcholů současné televizní produkce, a to nejen po té řemeslné stránce. A člověk díky tomu dokáže zapomenout i na zbytečné scenáristické faily typu Varysova skrytého teleportu. Desátá epizoda zkrátka potvrdila, že Hra o trůny má za sebou jednu ze svých nejlepších řad a aktuálně se nachází dost možná na svém vrcholu. Ale o tom více už brzy v blížící se makrorecenzi.

Tak schválně, kdo si vzpomněl na Statečné srdce? Drahá produkční výprava už dávno není výsadou Hollywoodu, či chcete-li letních celovečerních blockbusterů. HBO jde ve své seriálové tvorbě každým rokem o kus dál a dokazuje... moment. Jak často už jsme vlastně na TVZone podobné věci řešili? Tyto nekonečné rozbory jsou už dnes nošením televizních ovladačů do obýváku a ti z vás, kteří seriálům věnují podstatnou část života, už několik let moc dobře vědí, která bije. Game of Thrones S06E09 – Battle of Bastards opět zbořilo několik pomyslných hranic. A internet. A stačila k tomu jedna krvavá řež.

Vzpomínáte si, jak jsme jako fanoušci několik dlouhých hodin strávených s úvodními díly Hry o trůny naříkali, že v bedně žalostně chybí prachy na pořádnou západozemskou bitvu? A pamatujete si, jak se zmlácené přeživší postavy vždy jen fikaně bavily o tom, jak která bitva proběhla a co se bude dít dál? A taky jak všechny fanoušky štvalo, že ze scén, které nutí v Martinových knihách k úžasu, zbývají jen plky a rozmluvy nad mapami ve velitelských stanech? Inu, tak s tím už je teď, zdá se, nadobro konec. Jistě, měli jsme tu krátký útok na Královo přístaviště, na Zeď a taky Hardhome, ale nalijme si čistého vína. Teprve tohle byl totiž pořádně zakrvácený masakr.

Čekali jste od nízkorozpočtových a zasněžených Pellenorských polí více? Máte na to samozřejmě právo. Budeme-li se ovšem bavit čistě o efektivní rozmáchlosti celé scény, nic podobného zatím seriál nenabídl. Zeď byla spíše komornější a kontaktnější záležitostí, Hardhome pak svěžím larpovským blbnutím na poměrně malé ploše, kde znamenitě fungovalo představení nové hrozby. Battle of Bastards jde ale mnohem dále v tom smyslu, že jsme v ní konečně svědky toho, co by Hra o trůny dokázala ve své plnohodnotné kinoverzi. Tzn. oku líbivé kamerové oblety nad bojištěm z ptačí perspektivy, pobíhání desítek komparzistů, nesmlouvavá brutalita a dlouhá bitevní scéna za zády jednoho z válečníků beze střihu. Všechno tu je. A co teprve ona hutná osudovost, započatá sprintem malého Starka?

Netvrdím, že se mi minulá kecací a obléhací epizoda nelíbila ještě o fous více, napětí se ale dalo krájet i dnes. Dva seveřanští bastardi si spolu konečně vyříkali několik nehezkých věcí, Bolton ze sebe udělal ještě většího hajzla než doposud, a dokonce nám zbyl čas i na Daenerys, její pořádně vypasené draky a jednu převelice vítanou návštěvu z druhé strany oceánu. Co se tedy celkové nečekaně štědré výpravy jedné z nejdůležitějších bitev v Západozemí týče, odcházel jsem od telky zaručeně spokojen. Na vychlazené pivo, které jsem si ke sledování otevřel, jsem po celou dobu ani nesáhnul. Jak já byl naštvanej! Zdravím Civala a jeho věčné MZ-livácké posmívání se televizní tvorbě, která prý té filmové nikdy nemá šanci sahat ani po kotníky...

No, podle ukázky na příští díl to vypadá, že jsem kolegovi Daviesovi právě přenechal jednu z nejhustějších epizod Hry o Trůny vůbec. V 6x09 totiž konečně dojde na střet dvou bastardů a dle slov tvůrců nás čeká ta největší bitevní sekvence v historii televize, což, buďme upřímní, zní zatraceně lákavě, ale zároveň taky až moc hezky na to, aby to byla pravda (nebo aby se při tom nic nepokazilo). Nicméně rád se nechám překvapit a už teď můžu říct, že si kvůli tomu příští pondělí s radostí přivstanu. Jenže co teď s tím osmým dílem, mazaně pojmenovaným No One a internetem orazítkovaným jako ve skrze výplňovým, hm? Kdepak, vážení. Události aktuální epizody popravdě vůbec nebyly k zahození. Naopak.

Kromě mnou správně odhadnutého konce s Aryou, ke kterému se ještě vrátím, jsme se dočkali pokračování s nově navrátivším Ohařem, jenž si došel pro svou pomstu. Nebo alespoň dvě třetiny z ní. Nebyl ale jediný, kdo slavil návrat. Spolu s ním se opět dostavilo i Bratrstvo a dříve výsostní nepřátelé nyní usedli ke společnému ohni, aby mě bavili jednou dialogovou výměnou za druhou. Skvěle napsané. A vůbec, letos se spolu nepřátelé baví poměrně často a taková Cersei v Lancel (s dohrou), Jamie (žádný Chamie!) v Blackfish v Edmur v Brienne nebo na konci Arya v ...hm. No prostě krásné dialogy, emotivní, s kupou podtextu a ani řádkem navíc. Scénář je letos zatím na jedničku s hvězdičkou. Dvakrát podtrženou. A mě to baví víc, než kdy dřív.

A proto to podobně funguje i v momentech, kdy se na první pohled nic neděje, nebo o nic nejde. Tak například odjezd Varyse nebo Tyrionova hodina vtipů. Tyhle scény tam nejsou nutně jenom proto, aby v divákovi rezonovaly (viz. loučení), ale zároveň oživovaly atmosféru, přidávaly tomu světu tolik kýžené okamžiky klidu, alespoň zdánlivého, protože se stále jedná o žánr fantasy a pakliže bychom nikdy nedostali šanci se zastavit a užít si tu krásu a záludnosti takto vybudovaného světa, plného různorodých postav s různorodými úmysly... jaký by to potom všechno mělo smysl? Nene, takhle je to dobré. Co dobré, takhle je to perfektní!

Takže jo, osmý díl toho z mého pohledu opravdu nabídl docela dost. Mimo jiné jsem se u něj i dost pobavil, viz. Bronn a Pod. A to nejlepší jako vždy přišlo na konci, když konečně došlo na zúčtování mezi Aryou a její vraždící, psycho kámoškou. Nijak špatně natočené, vlastně i docela logicky zakončené, ale přece jen s trochu hořkosladkou pachutí. Přece jen jsem čekal trochu víc, maličko ráznější finiš, ve kterém by třeba tvůrci i něco ukázali, nebo by k tomu alespoň pustili intenzivnější hudební podkres, zkrátka cokoliv, aby ten moment nějakým způsobem podtrhli. Učinili pamětihodným. Takhle si možná zapamatuji zhaslý svícen a závěrečnou hlášku, mezi top momenty téhle série to ale ani zdaleka nepošlu. A to je škoda, protože potenciál tu podle mě byl. Nevadí, snad mi to tedy seriál se vším všudy vynahradí už v příští epizodě. Bude to velké. Ku*va velké!

P.S. na události kolem Dany a Masterů už mi nezbylo misto, takže mi to neváhejte někdo vysvětlit v diskuzi. Je to ještě z knížek? Nebo to takhle vymysleli až v seriálu? What the hell is going on?

Tak se zdá, že šestá série Hry o trůny je sérií návratů. Na začátku Jon Sníh, minule Benjen Stark a dnes Ohař. Po šesté epizodě i v té sedmé trochu zvolnilo tempo, po neuvěřitelně našlapaných prvních pěti dílech to ale není žádný důvod k stížnostem. Následující tři díly už jen podle názvů zase slibují nadmíru zajímavé věci – 6x08 No One, 6x09 Battle of Bastards, 6x10 Winds of Winter. A i tak měl dnešní díl k prachobyčejné výplňové vatě daleko.

Jon a Sansa dávají dohromady armádu pro dobytí Zimohradu, v Králově přístavišti to pro vládnoucí šlechtu potýkající se s náboženskými fanatiky vypadá čím dál tím hůře, Arya utíká z Braavosu, Jaime se připojuje k obléhání hradu… A mezi tím vším se prolíná Ohařovo dřevorubecké intermezzo, v němž mu sekunduje výborný hostující Ian McShane. Že by nakonec popálený bijec přeci jen dostal další šanci vykonat pomstu na svém hromotluckém bratrovi? Vzhledem k tomu, kolik lidí už třeba vypadlo z Aryina seznamu dřív, než se k nim vůbec dostala, bych na to vůbec nesázel.

Ohařův návrat mi přivádí na mysl ještě jednu úvahu. Poslední dobou těch zmrtvýchvstání a šťastných shledání bylo až podezřele mnoho, nebude to náhodou jen ticho před něčím opravdu hodně ošklivým? Dnes jsem měl třeba slušný strach o Aryu… Jinak je aktuální epizoda až překvapivě nahláškovaná (ne, nikdy bych si nemyslel, že něco podobného prohlásím u Hry o trůny) a to se přitom obešli i bez Tyriona. Zárukou kousavých komentářů je tradičně tyrellská Královna trnů a nejednoho diváka jistě potěší i znovuobjevení se oblíbeného (bývalého) žoldáka Bronna, jehož málem každá věta je komediálním zlatem.

Takže ano, i když zrovna Hra o trůny jede na volnoběh, pořád je to nadmíru zábavná podívaná. A i když nám do konce ještě pár sezón zbývá, už teď vím, že mi bude hodně chybět. Vždyť takto rozmáchlé fantasy chybí i v kinech, natož pak na malé obrazovce. Už by to pomalu chtělo poohlížet se po nějaké srovnatelné náhradě, ale místo toho zatím dostáváme tak akorát Shannara Chronicles od MTV… No nic, ale to už přebíhám, příští týden se každopádně podle názvu No One můžeme těšit zase na víc prostoru pro bývalou tak-trochu-assassinku Aryu.

!!! Následuje recap plný spoilerů !!!

Achjo, já a ta moje věčná slabost pro smutnou Aryu při západu Slunce tam u těch šutrů, kde loni schovala Jehlu. Ano… já vím, že je to hodně specifická slabost, ale nemůžu si pomoct! To plus čím dál lepší střípky z Branova cestování časem mě tento týden opět nutí nejnovější epizodu Hry o trůny – Blood of my Blood, zas a znova pochválit.

Ale popořadě. Zaprvé se vracíme hezky na sever od Zdi, kde Hodor ještě před pár hodinami někomu naposledy podržel dveře. Bez něj a taky chudáka Summer (schválně kdo si všimne krásné narážky uvnitř epizody) jsou ale Bran spolu s Meerou relativně bezbranní a tak nastává ideální čas, představit si další, tentokráte spíše staronovou postavu, která se v knížce může chlubit poměrně dosti cool jménem. Říká si totiž Coldhands a podle všeho je s ním celkem sranda. Což mimo jiné potvrdí hned ve svém akčnějším úvodu. Čtenáři ho samozřejmě znají už delší dobu, nám televizním divákům byl ale představen až tento týden a spolu s tím tak přišlo i ujištění, že se přece jen jedná o Nedova bráchu a Branova strýce, Benjena Starka. Nevzpomínáte si? Tak se vraťte pěkně na začátek a pusťte si první epizodu první série. Ono se vám rozsvítí. A nebojte, nebudete sami, kdo se tento týden bude vracet na začátek.

Jak jsem již naznačil v podnadpisu, v Západozemí se toho tentokrát příliš mnoho nestalo. Kromě již zmíněného severu jsme se taky zastavili u Sama doma, objevili další dlouho zapomenutou Valyrijskou ocel, podívali se také do King’s Landing, kde se stále tak trochu přešlapuje na místě a hrají šachy místo rugby a ke konci epizody si pak svůj badass moment urvala i čím dál sympatičtější Daenerys. Já bych se ale nicméně rád ještě zastavil u té Aryi. Spousta lidí teď asi namítne, že celá její linka s tréninkem na „nikoho“ vynikla po tomto twistu do prázdna. Já bych si ale dovolil nesouhlasit. Podle mě Arya získala užitečný trénink, jak mentální, tak fyzický, v srdci ale zůstala Starkem, zůstala loajální vůči všemu, co ztratila a především vůči tomu, co je podle ní správné. A přesně o tom pro mě Arya byla odjakživa. Snad jí tedy tohle uvědomění se konečně trochu pošťouchne, posílí, pomůže vypořádat se s její závistivou kolegyní a nakonec se místo „nikým,“ přece jen stane „někým.“ Uvidíme. Každopádně jsem u jejích scén měl na krajíčku. Což ale souvisí i s mou poslední pochvalou, která jde nakonec…

...hudbě. Zhruba někdy od páté řady jsem si začal výrazněji všímat všelijakých hudebních podkresů, o které se stará skladatel Ramin Djawadi a mám pocit, že za tu dobu hudební stránka u seriálu hodně stoupla. Už to není tak generické, téměř nepostřehnutelné, naopak. Najednou je hudba specifická, podtrhává emoce, zvyšuje napětí a dokresluje atmosféru. Taková má hudba být a scény s Aryou mě o tom přesvědčily. Inu, lahoda. Za mě tedy i tento týden radost, spokojenost a přetrvávající zvědavost ohledně dalšího dění. V příští epizodě čekám klid před bouří a v té osmé se to pak zase bude bít hlava nehlava. Šestá sezóna prozatím letí jako vítr a než se nadějem, bude opět konec. Tak snad se do té doby dočkáme pořádných vichrů. Co vy na to?

Internet má jasno. S06E05 – The Door je doposud jedna z nejpovedenějších, ne-li ta nejlepší epizoda Hry o trůny vůbec, tedy nejen její aktuální šesté řady. A protože jsme se včera s TVZone hromadně zúčastnili Gangsterského kvízu v kině Aero (který pořádala MovieZone), tak mohu prozradit, že to naštěstí úplně stejně vidíme i my všichni psavci zde, na vaší GoT recapy pravidelně rozebírající seriálové sajtě. Co všechno diváky v pondělí (resp. neděli večer) chytalo za pochroumaná srdíčka?

Rád bych se dnes výjimečně vyhnul poněkud línému vypisování děje a soustředil se raději rovnou na to nejdůležitější. A tedy na linii Brana s Hodorem. Ano, interesantní věci se pochopitelně staly např. i na ostrovním království s Theonem, přičemž na pořádný průšvih si dále zadělal nejen intrikující sobec Malíček, ale třebas i Jorah s hledáním bájného léku, jenomže přiznejme si, že s Branem a Létem bylo v páté epizodě zdaleka nejzajímavěji. Co všechno jsme se vlastně z dojemného flashbacku s Hodorem, který teoreticky vzato nebyl (!) flashbackem, dozvěděli?

Budeme-li na Branův dosavadní osud jednoho ze ztracených Starkovic dětí nahlížet z trochu krkolomnějšího úhlu, dá se říci, že jej poslední díl korunoval na nejsilnější postavu v seriálu. Vypadá to totiž, že si nyní malý Stark může tkát svou vlastní budoucnost tím, že lehce pozmění minulost. Pán osudu. Posvěcený časohrátkový twist z hlavy George R. R. Martina teď do televizního světa Ledu a Ohně vnáší nové, nečekané prvky sci-fi. Vyvolený syn Neda Starka dokáže svazovat dvě časové linie do takového vývoje událostí, který mu zrovna vyhovuje v té které vypjaté situaci. A to je vlastnost, na kterou jsou krátcí i Daenerysini dráčci.

Pojďte teoretizovat se mnou: co kdyby bylo možné, zabránit podobným způsobem Nedově popravě? Anebo zatrhnout setkání Daenerys s Khalem Drogem? Či se prostě jen v jiném těle zpětně připojit k lovu na kance s Robertem Baratheonem a zabít divoké zvíře dřív, než jeho ostré kly změní osud Západozemí? Zní to možná vycucaně z prstu, najednou ale nic není nemožné. Hře o trůny se náhle skrze dojemný hodorský twist s dveřmi otevírají další pomyslná dvířka někam, kde je spousta prostoru pro neomezené tvůrčí nápady. Už vám to v hlavě taky nemilosrdně šrotuje? Aby to nakonec celé nedopadlo úplně jinak, než si mnozí tajně představují...

Tak si začínám říkat, jestli G. R. R. Martin pomalu nelituje toho, že neustále odkládané Vichry zimy přeci jen nedopsal o nějaký ten pátek dříve. Jestli totiž bude šestá řada dostávat tak skvělou tvůrčí péči jako doposud, už možná pro některé z nás nebude jeho další kniha ani potřeba. Jasné, seriálové a příběhové linky už jsou v některých případech totálně jiné, i přesto začíná mít duo Benioff/Weiss viditelně navrch. Zatímco Martin svou knižní ságu čím dál více roztahuje a rozmělňuje, jeho televizní následovníci konečně propojují jednotlivé zápletky a postavy hezky dohromady a plní čtenářům to, na co už roky v knihách tak marně čekají. A čtvrtý letošní zářez to jenom potvrzuje.

Už úvodní scéna dojemného a napjatě očekávaného shledání totiž ukazuje, že zde se prostě budou plnit fanouškovské sny, a divák tak zase jednou dostane přesně to, co od GoT očekává. Po výtečném úvodu tak dostáváme po delší době i pořádnou porci Tyrionova politikaření, Ramsay si zase odškrtne křížek v kolonce “jsem největší parchant seriálu a vy mě budete ještě víc nenávidět“ a dothracká epizodka Daenerys nám začíná překvapivě brzo vrcholit. Jo, a po delší době o sobě dá vědět také Malíček a jeho nekonečné pletichy. Jen začínám mít pocit, že tentokrát už začíná kráčet až po příliš tenkém intrikánském ledě.

I čtvrtá epizoda zkrátka šlape výborně prakticky na všech frontách. Scenáristé se totiž stále efektivně zbavují zbytečných linek či natahovaného toulání po všech čertech a čím dál více se zaměřují na ty nejpodstatnější události. I přes malinko pomalejší tempo se tak děj stále posouvá vpřed, vedlejší postavičky padají jako hrušky a opět se dočkáme i menšího, ale skvěle fungujícího, souboje. Dialogy pak tuto sezónu až neuvěřitelně odsýpají a jednotlivé interakce v Černém hradu nebo při Tyrionově vyjednávání prostě nemají chybu. Jen ty promluvy Nejvyššího vrabčáka začínají být už malinko ohrané.

I po tomto týdnu jsem zkrátka naprosto spokojen. Jistě, v polovině nám tempo možná až příliš přibrzdí a bez Theonova návratu domů bychom se tentokrát klidně obešli. Jinak se mi ovšem zdá, že s letošní sezónou musí být (nejen) čtenáři předlohy skoro až královsky spokojeni a je vidět, že tvůrci mají zatím vše pevně v rukou. Zatímco v minulé řadě se scénář touto dobou spíše plácal na místě a velmi pozvolna se rozestavovaly figurky, nyní se pádí nemilosrdně vpřed. Z šesté řady je zkrátka cítit pomyslný tah na branku. Doufejme tedy, že výtečná forma vydrží tvůrcům minimálně do konce sezóny. Potenciálních konfliktů do budoucna je totiž speciálně po tomto dílu sakra hodně.

P. S.: Jo a velké plus patří tvůrcům i za menší zábavná pomrknutí. Tormundovy pohledy prostě vládly

Jon Sníh žije! Oblíbený Starkův bastard se k radosti všech (nebo aspoň valné většiny) fanoušků vrátil již na konci druhého dílu a na jeho očekávané zmrtvýchvstání tak nebylo třeba čekat až někdy do poloviny série, jak se mnozí obávali. Tvůrci jsou si dobře vědomi, že dějová linie na Zdi je momentálně tou nejatraktivnější, a tak pokračují v nastaveném modelu, kdy Noční hlídkou vždy otvírají a zakončují epizody. Nadmíru zajímavé věci se ovšem dějí i mezitím.

Tyrion s Varysem se snaží vypořádat s problémy způsobenými idealistickým vládnutím Daenerys, v Králově přístavišti se Lannisteři chystají k odvetným úderům a nový lord Bolton na severu upevňuje své postavení. Dojde i na toužebně vyhlížený flashback z Věže radosti s mladým Nedem Starkem (Seana Beana nečekejte), jen se přinejmenším pro dnešek přestalo v nejlepším.

Třetí díl nabízí mix spousty oblíbených ingrediencí Hry o trůny – Tyrionovy kousavé promluvy nad vínem, dialogové přestřelky a tahanice o moc, trocha šermu a krve, tančení okolo odhalování zatraceně zajímavých informací a samozřejmě nějaké ty fatality. Komu chybí Bronnova nevymáchaná ústa a neuctivé komentáře, dnes možná najde náhradu v lordu Umberovi a jeho severského upřímnosti. Mně osobně zase chybí Malíček a doufám, že se ho tuto řadu ještě dočkáme, je však jasné, že při tak obrovském množství postav se nemůže dostat na každého, má-li jít o smysluplné a děj posouvající scény.

Skoro se zdá, že seriálu absence vydaných knižních předloh prospívá, že se Weissovi a Benioffovi lépe pracuje s materiálem z konzultací s GRR Martinem o budoucím ději. Alespoň tomu nasvědčují vydatným dějem i zvraty napěchované nové epizody s minimem vaty a „fantasy telenovelovitosti“ (i když třeba Sam se objevil spíš jen aby se na něj nezapomnělo, a Aryin poměrně předvídatelný příběh zatím taky patřívá spíš k těm slabším segmentům). Každopádně se letos Hra o trůny vrátila v excelentní formě, což je jen dobře i vzhledem ke zprávám o plánování menšího počtu sérií, než se původně předpokládalo.

Diváci Hry o trůny si během uplynulých let asi zvykli na to, že se toho v úvodních dílech v oblíbeném Západozemí většinou příliš nestane a spíše se připravuje půda na nadcházející  krvavé patálie. Tento rok to ovšem evidentně neplatí. Po minulém klasicky upomínkovém startu se totiž už v druhé epizodě šlape nelítostně na plyn a fandům nezbývá téměř nic jiného, než mlaskat blahem.

Druhý díl je totiž důležitými, a děj kupředu poháněcími, událostmi celkem nabitý a to i přesto, že u některých postav strávíme jen pár minut. Napjatá situace u Noční hlídky tak po příchodu Divokých začíná vrcholit, Cersei se snaží znovu sblížit se svým už jediným dítětem Tommenem, na scénu se vrací ostrovní rodina Greyjoyů i stále se učící Bran a Tyrion se začíná zajímat o uvězněné draky. No, a pak tu máme Ramsayho, jenž po tomto díle zřejmě definitivně sesadil Joffreyho z pozice nejnenáviděnější postavy seriálu. Nebo je to u vás stále ještě plichta?

Tím však výčet důležitých momentů rozhodně nekončí a kromě malinko zbytečné návštěvy u Aryi tu tentokrát nenajdete ani jedno hluché místo. Tempo je svižné, jedna napínavá pasáž střídá druhou a nové informace či šťavnaté momentky se na diváka valí ze všech stran. To všechno je pak samozřejmě okořeněno parádními dialogy (lahůdkové první střetnutí Jaimeho a Nejvyššího vrabčáka) a výtečnou scenáristickou prací, která hezky buduje prostor pro zápletky a důležité události následujících dílů. Byla by tak škoda kvůli bezchybnému Ramsayho lince a gradující situaci na Zdi zapomenout například na celkem podstatný Branův pohled do minulosti, jenž nám pomalu nastoluje půdu pro očekávaný flashback u Věže radosti. O skvělém představení Eurona Greyjoye či Tyrionově odvážném kroku ani nemluvě.

Hra o trůny se zkrátka definitivně vrátila v plné síle a nabízí v podstatě všechno, kvůli čemu příznivci tento seriál milují. Servíruje toho totiž tolik, že musí sklapnout i tomu největšímu škarohlídovi. Vždyť se dozvíme i něco málo o samotném Hodorovi! A co už byste chtěli víc? Tvůrci zkrátka ukázali, že i bez předlohy lenocha G. R. R. Martina, si jsou jisti v kramflecích. Pokud budou i nadcházející epizody pokračovat v nastoleném brutálním tempu, zřejmě se nemají fanoušci čeho bát.

P. S. : Nevíte někdo, kam se sakra poděl Bronn? Trošku mi ty jeho hlášky už začínají chybět.

… takže žádnej recap nebude, sorry. Ne, teď vážně: opravdu jsem chtěl být prudce originální a píchnout sem namísto laviny slov buďto pár výmluvných obrázků anebo nadávek. Hádám, že diskuze by si tak jako tak žila svým vlastním nezávazným životem, takže proč vlastně onen finálový recap psát, že? Inu, protože kopání masových hrobů! Tolik ústředních postav nám ve Trůnech nezařvalo snad za žádnou předešlou sezónu, a to už je co říci. Ponechme nyní stranou fakt, že si s námi Martin se všemi těžce vytírá zádele (internet se plní názory chytráků, že vlastně vůbec neumí psát a pracovat s gradací děje), a podívejme se na S05E10 – Mother's Mercy očima člověka, kterého 5. řada spíše zklamala... aby mu poslední díl vyrazil dech.

No fakt. Já byl totiž smrtelně přesvědčený o tom, že letošní televizní Zimu jedním, dvěma klávesnicovými šmahy odsoudím a připlácnu jí v naší blížící se recenzi maximálně šestku. Zapomněl jsem ale, že HBO je jenom jedno. A že si klidně může dovolit, servírovat nám dva měsíce pod nos veskrze nijaké a ukecané epky, aby se pak v kulervoucím hodinovém finiši ukázalo, jak moc máme všechny zdejší charaktery doopravdy v lásce. Půlka z nich nám takto bude za další rok šíleně chybět, páč se s nimi už nikdy (?) nesetkáme, ta druhá zas bude někým úplně jiným. Mrtví anebo zmrzačení na těle či na duši: tak totiž dopadne ve Hře o trůny každý. Úplně každý. Brutální, krvavé, drsné. Nejdříve si postavičky oblibte, abyste pak trpěli společně s nimi. Skvělá práce!

Typický příklad za všechny je Stannis. Toho mocí rozežraného, ublíženého dědulu jsem v seriálu osobně celou dobu bytostně nenáviděl. Chápal jsem jeho pohnutky a dokázal s ním soucítit, k srdci mi ale příliš nepřirostl. Nebo jsem si to alespoň myslel do bitvy (pardon, chtěl jsem napsat "masakru") o Zimohrad. Ty bláho. Za sebe napíši, že Brienne tu odvahu nakonec našla, záběr nezáběr. No a co, že netekla červená? Filmové oblety bojiště byly? Byly. Emocionální dopad byl? Jo. Šok z chytře napsané odvety byl? Jasně! Ale internet si tak jako tak stěžuje, přece nebudeme stoprocentně spokojenými diváky. Víte, já ten tucet aktuálních cliffhangerů neberu jako tvůrčí podpásovku. Beru je jako logické to-be-continued vyústění napínavých dějových linek, které mě v poslední části ukázkově překvapily. Uzemnily.

Čemu dále odmítám věřit, je, že byla celá Cersei-Eva vytvořena v počítači. Jistě, draka taky nikdo nenatočil a vypadal jako živý, ale propánajána, snad ještě poznám pravá prsa, když je vidím! To je ale nepodstatné. Pointa je, že jsem se zamiloval do Leny Headey a odteď jí bezmezně fandím – víc než koňácké Daenerys. Jen ať s jejím zombie Horou klidně rozsekají celý Westeros na malinkaté kousíčky, hříchy byly efektivně smyty. Počkat... já se vážně nestačil rozepsat o té předtitulkové scéně? Která mi zrychlila tep? Kterou jsem do až svistotu čepele absolutně nečekal? A jakou budeme s kamarády celý dlouhý rok rozebírat v hospodě nad pivem? Máte smůlu, seriáloví šetřílci. Kdo nebude mít co nejdříve nakoukáno všech pět sezón, čeká jej v nejbližších dnech přirozený únik největšího WTF v dějinách Západozemí. Dlouhodobá ignorace největší televizní události století se holt nepromíjí.

V nejbližších dnech čekejte na TVZone nejen slibovanou speciální recenzi kompletní řady, ale také žebříček nejzásadnějších infarktových scén. To abychom zde to epické finále jak se patří rozpitvali.

Tak jsem si včera řekl, že vás milé čtenáře potěším, přivstanu si, zkouknu devátý díl, sepíšu rychlý recap a poběžím k přijímačkám. Zaprvé vás mám rád a zadruhé Hardhome. Ano, minulá epizoda mě emocionálně naprosto zničila. Tvůrci mi zase jednou vytřeli zrak, vysáli ze mě všechen úžas a nechali mě tupě zírat do obrazovky ještě dobrých deset minut po tom, co skončily titulky. A já jsem jim za to vděčný. Zbytek týdne pak opět jednou ukázal, jak silný může internetový hype vlastně být. Krom rekapitulování faktů o Bílých chodcích, Nočním králi nebo vyjmenovávání všech držitelů valyrijských mečů, se taktéž hojně spekulovalo nad zbývajícími dvěma díly. Ty totiž budily zvědavost snad i v lidech, kteří do dnešního dne neměli o nějakých trůnech vůbec tušení. A očekávání byla obrovská. Jejich naplnění ovšem tentokrát bylo spíš „meh“ než „wow.“

Devátý díl páté řady Hry o trůny s názvem Tanec draků se sice i tentokrát povedl, ne ovšem tak, jak jsem si zrovna přál, nebo přesněji, vysnil. Prostor tentokrát museli dostat i ostatní a děj byl tím pádem mnohem rozkouskovanější, než minule. Vracíme se tak k Stannisovi, který momentálně nezažívá úplně nejlepší období jeho života a po dnešku už mu asi nikdo nic lepšího, než pomalou a mrazivou smrt, přát nebude. V hlavě G. R. R. Martina to bezpochyby bude znamenat minimálně další dvě knihy pro Stannise a jeho rozpálenou kněžku. Super. Dále se ale podíváme zpátky do Braavosu, kde se Arya setká se starým známým nebo navštívíme Dorne, kde roztočíme diplomatická kolečka směrem k šesté sérii. Také si připomeneme, kdo je nejkrásnější ženou pod sluncem a že věk, je jenom číslo. Hej, na mě nekoukejte!

Přihořívat nicméně klasicky začne teprve s chýlícím se závěrem. Nebude to vůbec hezké a jestliže dobrodružství Ramsayho a Sansy během svatební noci vyvolalo nepokoje, připravte se, že američtí fanoušci spolu s kritiky opráší své devítky a vyrazí na takovou křížovou výpravu, jakou HBO ještě nezažilo. Nebyl by to ale náš milovaný seriál, kdyby nám ve finále přece jen nenadělil nějakou tu pecku, která přivede čtenáře předlohy do naprosté rauše a kvůli které opět horkokrevně obsadíme internetové diskuze na tak dlouho, dokud nebudeme mít dost nebo nám nepředhodí další díl. 

Jestli jsem si něčím jistý, je to totiž fakt, že fanoušek GoT nemá nikdy dost. Je jako hladový vlk, zběsile pronásledující svou oběť. Tou jsou páni tvůrci, kteří vlkovi sice hází po celou sezónu malé kousky šťavnatého masa ale nikdy ho tak úplně nepustí k hlavnímu chodu. Když se vlk unaví, odříznou si ruku v podobě konce osmé epizody a ten zas běží dál. Jenže jsme už na konci lesa, náš cíl si jistě s radostí zase na rok odpočine ale co my? Devátý díl krom trochy pálivé kontroverze a malého překvápka nepřinesl nic moc velkého. A vlk přece nemůže odejít s prázdnou. Dočkáme se tedy ve finále jenom další končetiny? Nebo nám u sedmi pekel konečně dají ochutnat toho, po čem toužíme nejvíc? Uvidíme za týden. V tomhle případě nepochybuji, že u toho tentokrát bude úplně každý.

Psát recapy k epizodám jako je tato je vyložená radost. Jsou to totiž přesně ty chvíle, kdy víte, že všem věčným škarohlídům konečně sklaplo, a že koukáte na jednu z největších televizních událostí posledních let. Ano, minulé epizody byly malinko pomalejší a spíše budovaly půdu pro velké věci nadcházející. Už od minulého přírůstku však bylo jasné, že tvůrci začínají své sliby konečně plnit a začínají razantně přitápět pod západozemský kotel. To, co předvádějí v aktuální epizodě, ovšem nemá obdoby. HBO nám totiž servíruje dost možná jeden z nejlepších dílů vůbec, který navíc skvěle naplňuje i ty největší fantasy měřítka. Tenhle masakr by totiž v klidu ustál i velké plátno!

Díl s názvem Hardhome je totiž takovou studnou splněných přání. Diváci i čtenáři zde dostávají prakticky v každé druhé scéně to, po čem už hodně dlouhou dobu toužili. Je libo pořádná divácká satisfakce v podobě zubožené Cersei? Je tu a budete u ní mít úsměv na rtech. Nebo byste raději chtěli další vyhrocenou konfrontaci mezi Sansou a Theonem, v níž padne jedno dávné tajemství? Ano, i tady nám to čím dál lákavěji houstne. Ale co to budu okecávat, stejně jsme se všichni nejvíce těšili na dlouho vysněné první setkání Tyriona s Daenerys. A nutno říct, že očekávání byla splněna na jedničku. Takhle vybroušené a lahodné dialogy už jsme tu sakra dlouho neměli. Čtenáři by se chtělo dojetím téměř až plakat. Osmá epizoda zkrátka šlape od začátku do konce, tempo je strhující a nenajdete zde jediné hluché místo. Pokud jste si navíc v minulosti stěžovali na nedostatek památných scén, zde jich najdete hned několik.

Jenže i napjatě očekávané setkání dvou nejoblíbenějších postav dokázalo být během posledních dvaceti minut naprosto zadupáno do země. A stačilo přitom, aby si Jon zajel na menší výlet k Divokým a těsně po něm přijela i návštěva z daleko chladnějších krajů. Vznikla z toho jedna z nejepičtějších a zejména nejlépe natočených sekvencí celého seriálu, která hravě strká do kapsy i bitevní nálože z dílny Neila Marshalla, jenž asi teď nervózně sedí u televize a pečlivě si píše poznámky. Tohle byla totiž režijní dokonalost podpořená výtečnými efekty, skvělou gradací a hlavně po delší době opět výživnou hudbou Ramina Djawadiho, díky němuž jsou mrazivé momenty ještě o něco mrazivější. Jo, a taky je tam cool obr. Venku sice začíná léto, vám ovšem bude u monitorů zatracená zima. Mimochodem, epizodu natáčel celkem neznámý televizní šikula Miguel Sapochnik, jenž bude mít své režijní prsty i v druhé sezóně Temného případu. Očekávání na další letošní pecku jsou zase o něco vyšší.

Osmý díl je zkrátka a dobře diváckou slastí, již si neužívají jen diváci či fandové fantasy, ale hlavně samotní čtenáři. Co na tom, že nám seriál čím dál více spoileruje knihu a dočkali jsme se i momentů, na něž v knize stále marně čekáme. Ostatně co mají taky tvůrci díky flákajícímu se Martinovi dělat. Pokud budou čtenářské i divácké sny i nadále plnit takto výtečným způsobem, snadno jim to odpustíme. Navíc to vypadá, že ze seriálového vrcholu jen tak nesestoupíme. Název nadcházející epizody, The Dance of Dragons, totiž dává tušit, že příště bude zase horko v o něco exotičtějších částech Západozemí. Laťka se po tomto týdnu bude však přeskakovat sakra těžko.

… přicházejí, a každý dostane dárek. Dárek ovšem dostává i samotný divák, když mu HBO po nějaké době znovu servíruje mnohem osudovější epizodu, než na jaké byl zatím v páté řadě zvyklý. Co totiž rozhodně stojí za zmínku a čeho si tentokrát všimnete ještě před tím, než nastoupí závěrečné titulky, je pečlivě odměřená pozornost, věnovaná jednotlivým postavám. Westeroských životních osudů se v S05E07 – The Gift na obrazovce postupně vystřídá hned několik. Žádný z ní ale nesleze ani příliš brzy, ani pozdě, kdy by náhodou začal diváka nudit. Tomu se říká cit pro drama!

Kdo se postará o naši zábavu? Podíváme se za Sněhem, kterak se trochu nuceně připravuje na pořádně mrazivou pouť po boku zrazavého Divokého, dále navštívíme ztrápenou, nebezpečné pikle kující Sansu na Zimohradu, a vzápětí už je tu strhující dialog mezi Melisandrou a Stannisem, jejichž armádě tak trochu nevychází kruté zimní tažení napříč krajinou. Aby král Severu uspěl, bude třeba veliké oběti pánu Ohně. Má na ni ale vůbec prošedivělý veterán žaludek? A to je jen začátek. Stahování z kůže nikdy nebylo nechutnější!

Svůj veliký díl slávy si v The Gift konečně ukousne i Sam Tarly, když se na Zdi chrabře postaví (to taky) dvěma jeho nočním bratrům, dobírajícím si křehkou Fialku. Kdopak nám to tu vystupuje ze stínů, aby sympatického tlouštíka ochránil? Čelisti padají! V této chvíli pak ale necháváme sníh sněhem (Zima přichází!) a putuje se za sluníčkem. Nejen do Králova přístaviště za intrikující Cersei, ale i do Dorne ke zmatenému Jaimemu a následně i za moře k Tyrionovi, jeho nemocnému společníkovi a Daenerys. A teprve tady HBO nekompromisně boduje. S Bronnovým zpěvem ve vězení, dvěma okouzlujícími ňadry a disciplínou v chytání flakónků totiž nastupuje nefalšované napětí.

Říkal tu někdo Gladiátor? Jen co si na druhé straně zeměkoule lady Olenna pokecá s Vrabčákem a připraví fanouškům půdu pro toužebně očekávaný cliffhanger, přesouvá se kamera k matce draků a jejím morálním problémům s bojovými jámami. A tady nejen, že jsme se dočkali pěkně natočené akce: navíc se i hrozně moc pohnulo dějem a tvůrci zase jednou dokázali, že zbytečně nemusí ždímat každou cestovní linii populárních postav. Takhle to má vypadat! Zimomriavky. Opět pekelně přituhuje, a to na všech frontách. Jste připraveni na čistku v další epizodě? Bude Rudá svatba konečně překonána?

Nechce se mi tomu věřit ale normálně mi začíná chybět král Joffrey. Cože? Ten malej královskej spratek, co zabil starého dobrého Eddarda Starka? Přesně ten! U něj totiž alespoň člověk tušil, do čeho jde. Co předvádí Ramsay a spol., to je úplně jiná liga. Ve Westerosu je naštěstí nový den a někteří brzy zjistí, že boží mlýny přece jenom melou. Mezitím si pojďme shrnout, kdo se v posledním díle porval, koho čeká překvapivě osud gladiátora, s čím vším se dá vlastně v tomhle světě obchodovat a proč už nutně potřebuju, aby na Spotify vyšel soundtrack k páté řadě. Vy snad ne? 

Jestliže jste si u posledních dílů stěžovali na nedostatek překvápek, brutálních zvratů nebo absence akčních, respektive spíše bojových scén, mám pro vás dobrou zprávu. V šesté epizodě nám tvůrci servírují to a ještě víc. Nečekejte sice nic moc osudového, osobně to beru spíše jako takovou malou ochutnávku toho, co se na nás teprve chystá. Když se ale vrátím do minulých řad, většinou jsme pracovali s tím, že někdo provedl něco nečekaného a tím pohnul dějem. Teď, a možná je to jen mnou, mám ale pocit, že se zatím jenom pečlivě chystá půda a to skutečné drama přijde později. Kde půjde do tuhého nejvíc?

Hádáte správně. V Králově přístavišti se momentálně dějí věci, které nikdo nemá tak úplně pod kontrolou, i když si to třeba může myslet. V tuhle linku proto vkládám do konce řady velkou naději. Veselé to je ale i na jihu kontinentu, kde se hrdinná mise na záchranu princezny maličko zvrtne a my tak poprvé máme šanci vidět hadí slečny v akci. Něco mi říká, že ony ještě také neřekly poslední slovo. Zajímavé věci zažívá i mnou oblíbená Arya, která stále není úplně připravená se vzdát sama sebe, nedělá jí ale problém poslat na onen svět těžce nemocnou dívku v jejím věku. Odměna? Návštěva hodně epického sklepa! Nečekaný obrat pak přišel do cesty i zajatému Tyrionovi. Zde se nám představila mimo jiné i nová postava, kterou si střihnul Adewale Akinnuoye-Agbaje. Hrozné jméno, skvělý herec, takže se celkem těším, s čím dalším tenhle „ztracený“ pirát přijde. 

Událo se toho poměrně dost. To nejhorší opět potkalo člena rodu Starků, nečekaně. Sansa ale chvíli před tím ukázala, že není úplně hloupá a tak pevně věřím, že s malou pomocí dokáže zkrotit i jejího nového manžela. Sever si pamatuje. Každopádně konečně tady někdo sešlápl spojku, zařadil tam tu trojku a dupnul na plyn. Jsme v druhé polovině páté řady a tak na nějaké popojíždění už není čas. Za mě téměř maximální spokojenost a co se předpovědi do dalších dílů týče – snad už se nevytratí tempo aktuální epizody, přibude ještě pár nečekaných zvratů a někdo po dlouhé době zase umře. Pořád ještě máme dvě rychlosti, byla by škoda, držet tuhle mašinu na uzdě.

A už jsme zase všichni na jedné lodi. V minulých týdnech se diváci fantasy ságy rozdělili do dvou skupin. Na ty, co si naráz užili na net uniklých epizod a na odvážnější, co odolali, a vychutnali si nové piškutálie ze Západozemí hezky po staru. Nyní už je však všechno v zajetých kolejích a my se zase budeme nervovat společně. Tedy, nervovat se nejspíše budeme až příště. Tvůrci si pro nás v pátém zářezu nové série přichystali malinko ukecanější a pomalejší podívanou.

To ovšem rozhodně neberte jako výtku, jen spíše jako konstatování, že tentokrát nás žádné vypjaté drama nečeká. Většinu stopáže totiž strávíme na chladném Severu, kde nám to začíná čím dál více houstnout. Zejména v Zimohradu panuje logicky velké dusno. Sansa se totiž stále snaží vyrovnat s novým snoubencem a faktem, že v kleci zdejšího psince se krčí i samotný Theon. A čím dál větší napětí začíná panovat i v šílené rodince Boltonových. Jon mezitím učiní na Zdi rozhodnutí, jímž si znepřátelí většinu Noční hlídky a Stannis už konečně zbrojí na bitvu o Sever. Podíváme se ale také do malinko exotičtějších krajů, kde se bude Daenerys otřepávat z nečekané ztráty a Tyrion s Jorahem narazí na nečekanou překážku.

Jede se zkrátka na jistotu a musím se přiznat, že mi vlastně tenhle pomalejší díl, soustředěnější jen na pár lokací, hodně vyhovoval. Ano, je sice trošku škoda, že nedostáváme více Dorne a ani na skok se nepodíváme do Králova přístaviště. Jenže tyto linie by tentokrát spíše překážely a epizoda tak působí daleko celistvějším dojmem. Boltonovic famílie si navíc o extra prostor říkala už dlouhou dobu a tvůrci je zde konečně dokázali pořádně využít. I v pomalejším režimu navíc dostáváme poctivou dávku dialogové nálože, vychutnávajících herců a výtečné atmosféry. Minimálně skvěle vygradovaná večeře po Boltonovsku vám dokáže, že tady všechno stále šlape, jak má. Jen Tyrionovy horké chvilky malinko zaostávají za knižním očekávaním. Tato pasáž si říkala o mnohem dramatičtější podání.

Největší hit HBO zkrátka stále šlape podle tvůrčích plánů. I přes všechny klady se však nemůžu zbavit dojmu, že scenáristé zatím spíše hrají na jistotu a chtělo by to konečně razantně šlápnout na plyn. Jasný, rozvleklejší knižní předloha jim to sice dělá malinko složitější. Povedené linky ze Zimohradu ale dávají jasně najevo, že s tímto problémem si umí celkem šikovně poradit. Stále mi tu prostě chybí nějaký kulervoucí moment, po němž by divákům zase jednou rapidně spadla čelist a pozvolna plynoucí děj nám zase nehorázně nakopl k seriálovým výšinám. Takhle je to “jen“ výtečný západozemský nadprůměr. Přituhování by už ovšem mělo přijít co nejdříve.

Skoro jsem to nerozdýchal, vážení a milí fanoušci. Protože ne jedna, ale hned DVĚ strhující bitvy na ostřích čepelí! HBO to do diváků slušně pere. Ale tak vlastně proč ne, že ano. Sranda musí být. Alespoň jsem konečně pochopil plno věcí. Došlo mi například, že se celá aktuální řada Hry o Trůny točí výhradně kolem hadů. To jsou taková ta tichá a nenápadná zvířátka, která se většinu času jen nevinně plazí trávou a užívají si divoké svobody. Šlápněte jim ale na slizké tělíčko a poznáte, zač je toho loket. Účinné protilátky se shánějí zatraceně blbě.

Ale to je teprve začátek. Smrtelného jedu bude v páté sezóně nejspíš mnohem více, než jsme si po pár hodinách ochotni připustit. Nejen z Dorne a Pentosu. Dobrodrůžo se začíná až podezřele snadno kazit, a to za sebou máme teprve měsíc napínavého vysílání. Tak schválně, kolik jste v S05E04 – The Sons of the Harpy napočítali mrtvol? Já přestal s nástupem dvouciferného čísla. Než ale vychladnou první rozcupovaná těla a rozloučíme se s oblíbenými postavami, čeká nás nová lavina pádných slov. Příval s rozvahou a důvtipem psaných dialogů, u kterých je všeobecná radost, nechat si jimi ve slastné opojnosti laskat bubínky. Kam všude tentokrát s kamerou zavítáme?

Bude veselo. Čím dál tím povedenější je nejen Sansina osudová linie na Zimohradu, ale i Sněhovo správcování na Zdi. Intriky totiž začínají naplno prosakovat i na nejzazší Sever, a může za to (překvapení!) Melisandra a její královský společník. Tuhle pekelně lákavou nabídku Jon jednoduše projel, a i když se mu (ne)můžeme divit, musí být každému jasné, jak šíleně si kudrnáč svou nedůtklivostí k Pánu Ohně zavařil. O kus níže na jih se potom v tu samou chvíli znovu bojuje o mocenskou vládu nad Královým přístavištěm, no a ještě o pár líg dál se Jaime pro změnu kochá výhledem na téměř rohanské pastviny. Cítím, že se časem pořádně zapotí nejen nový lannisterský králíček a jeho choť, ale i Bronn aka ochránce sympaťáka s kovovou hnátou. Handicap přitom konečně nachází uplatnění!

Takže opět: jak se pozná výborná, s umem napsaná a zrežírovaná epizoda? Ve chvíli, kdy si dlouho po jejím skončení ani nepovšimnete, že se na obrazovky nestihla podívat dobrá polovina zbylých charakterů. Veškerou pozornost na sebe ve čtyřiačtyřicáté části televizní fantasy ságy strhly městské rebelské rozmíšky. Na našich hrdinech z masa a kostí potom bylo, aby se s ocelí v rukou popasovali s touto krajně nepříjemnou nastávající hrozbou. Jak to dopadlo už asi všichni dávno víte. Tak si konečně s úlevou vydechněte – nebylo přeci nezbytně nutné, zadržovat dech i po celou dobu čtení recapu!

Hra o trůny je boží, to už je jasné zhruba někdy od poloviny první epizody první řady. Každý týden pouze balancujeme na hraně toho, jak moc je boží. Tím vás jenom chci připravit na fakt, že ode mě se vyloženě špatných dojmů z Westerosu asi nikdy nedočkáte – to však neznamená, že moje nadšení nemůžete sdílet, právě naopak! Pokud už totiž máte nejnovější epizodu za sebou, jistě se mnou budete souhlasit, že důvodů k radosti bylo tentokrát hned několik. Pakliže jste si čas ještě nenašli, nevadí – tohle shrnutí vás snad příjemně naladí.

Hned v úvodu se vracíme k Arye, která sice konečně nastoupila na dráhu profesionálního vraha – překvapivě pro ní, to ale nebude mít tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. V průběhu epizody navíc přišla chvíle, kdy mi jí bylo opět zatraceně líto a vynikajicí hudební doprovod tohle jenom podrthl. Obecně mám dojem, že soundtrack k páté řadě je v prvních epizodách zatím mnohem výraznější, než v předešlých řadách. Palec nahoru. Další důležitou zastávkou je královská svatba. Ne, nebojte – kapesníky vraťte zpátky, anti-stresové balónky zase položte na stůl – tentokrát se to obejde bez tradičního krveprolití. Veselá konzumace manželství se sladkou Natalie Dormer ale rozhodně potěší! A její slovní přestřelka s ne-moc-veselou Cersei jakbysmet.

I přes solidní množství postav, kterým se Hra o Trůny musí neustále věnovat (zdravíme Brana a přejeme mu hezké prázdniny), je tu však stále prostor k představování nových. Jednou z nich je titulní „High Sparrow“, kterého si střihnul ostřílený veterán Jonathan Pryce. Ten se role zhostil víceméně bez problému a to i na poměrně malém prostoru. Něco mi ale říká, že si s ním ještě užijeme docela dost srandy. A někteří možná víc, než by chtěli. Tempo mi přišlo oproti prvním dvěma epizodám hbitější, všechny přechody byly plynulejší a snad až na Brienne s Podrickem zde tentokrát nic nepřebývalo. Čtenáři potom jistě budou brblat nad dalším vývojem některých postav ale s tím už se tak nějak počítá. Poslední desetiminutovka s Tyrionem pak prostě musí potěšit i ty nejzatvrzelejší hnidopichy. Tyhle dialogy jsou čiré zlato.

Takže jak moc je nejnovější epizoda nakonec boží? Rozhodně jde o zatím nejlepší díl páté řady, celkově se pak pohybujeme ve vysokém nadprůměru. Pozorní diváci navíc jako bonus jistě ocení několik odkazů na první řadu (Tyrion si vždycky najde ten nejlepší výhled k vykonání potřeby). Jediné co mi tak chybělo, a co bych si do příště už skutečně přál, je nějaký pořádný zvrat. Něco, kvůli čemu bych se nemohl dočkat další epizody. Jasně, po třetí epizodě se těším na čtvrtou. Jen to zkrátka není kvůli závěrečným vteřinám a puse dokořán. Tak snad příště.

Očekávaná Hra o trůny započala (legálně) svoji pátou seriálovou štaci již minulý týden a s ní jsme se dočkali i několika již tradičních události. Padnul nám další rekord ve sledovanosti, čtenáři zase začínají rozebírat změny oproti předloze…a diváci pro změnu lamentovali nad tím, jak byla ta úvodní epizoda vlastně totálně nudná a o ničem. Holt HBO vrací svoji značku každoročně do oběhu v malinko pomalejším a spíše připomínajícím módu. Ale na to už si většina z nás zvykla. Důležitější je, zda už tvůrci ve druhém díle konečně začínají přiostřovat, nebo stále jedeme v malinko poklidnějším tempu. Druhá možnost je bohužel správně. I přesto byl však pro mne aktuální zářez z mnoha důvodů daleko zajímavější.

Opět se tedy dosti rozkouskovaným stylem podíváme do většiny příběhových linek. Arya se tak konečně dostává do Braavosu, kde by se chtěla v titulním domě přiučit od místních mistrů nějaké ty tipy a triky do případné zabijácké budoucnosti. Brienne s Podrickem potkávají na své cestě hodně nečekanou společnost, na Zdi se schyluje k volbě nového kapitána Noční hlídky a Daenerys se pro změnu zase všechno sype pod rukama. Hlavně se však konečně, i když jen na skok, podíváme do exotického Dorne, kde Oberynova vdova nejsou dvakrát nadšeni z jejich nedávné ztráty. A Cersei s Jamiem z toho nebudou mít zrovna radost.

Od minula se toho zkrátka příliš nezměnilo. Tempo je stále spíše pomalejší a epizoda trpí až přílišnou rozkouskovaností a dočkáme se i pár zbytečných scén. Proč jsme místo povinné a nic neříkající minutky u zkrachovalého Tyriona či vyprávění nudné Fialky nedostali větší náhled do prostředí nádherného Dorne, mi je záhadou. Do nudy má ovšem díl pořád daleko a zaujme tentokrát hlavně čtenáře předlohy. Ano, i zde se dočkáme v mnoha liniích poměrně razantních změn oproti Martinovým bichlím a za sebe musím říct, že tyto obměny zatím kvituji s povděkem a dělají osudy jistých charakterů ihned zajímavější. Stačí tak jedno slušné překvapení na závěr a příběh Aryi ihned nevypadá tak nudně jako v knihách. Brienne pak podobný odklon potřebovala jako sůl a její pasáž pro mě jako čtenáře byla vůbec nejzajímavější.

Hra o trůny tedy i ve volnějším režimu stále nabízí tu správnou porci pletich, repliky si vychutnávající herce i několik výtečně natočených scén, v nichž z větší části figuruje hlavně Jon Sníh. I přesto už by mělo menší příběhové nakopnutí přijít co nejdříve, ať nám tvůrci ani diváci neusnou na vavřínech. Snad se ho dočkáme již příští týden.

Vidíte tu černou vlajku s lebkou a zkříženými kostlivými hnátami? Přesně tak. Vzhůru do boje! Hrdě na TVZone ignorujeme smutný leak několika prvních letošních westeroských epizod, a nakoukáváme hezky po týdnech. A vy byste měli také, ať HBO nezbydou jen oči pro pláč. Nebo vážně chcete, aby nám všem kvůli o něco slabší sledovanosti zatrhli ten plánovaný celovečerák? No, však já si myslim. Čím vším nás S05E01 – The Wars to Come v HD-čku příjemně překvapila?

Zrada, přátelé – nejdříve si raději odbudeme negativa, ať je máme co nejrychleji z krku. Přišlo mi totiž, že jsem v čerstvé epizodě až příliš často předvídatelně uhádl, ke které další postavě diváka zavede každý nový záběr. A přiznejme si, že dokonce i ono finále s odvážným Sněhem bylo průhledné už od samého začátku Jonova rozhovoru s lídrem Divokých. Tvůrcům by prospělo, kdyby si více pohráli s promýšlením návaznosti jednotlivých scén tak, aby nejen nečtenáři nevytušili, kdo se v dalším záběru postaví před kameru. Že je to chabá, osobní a zbytečná výtka? Možná. Narace nicméně po letech trochu zprůhledněla a když jeden ví, co přesně čekat, těžko se u sledování zabaví naplno. Chtělo to holt Aryu. A méně Daenerys.

Fajn, odbyto. Všechno ostatní naštěstí v parádní Hře o trůny i nadále šlape. Oblíbení hrdinové jsou konečně znovu zpátky na televizní obrazovce, draci nám opět zatraceně povyrostli, a HBO nešetřilo ani tento rok a předvádí audio-vizuální smršť atmosférických efektů, při kterých dostává management SyFy akutní osypky. Čím dál líbivější fantasy navíc dále okatě machruje s Martinovou předlohou i co se týče dialogů, a je tudíž hodně znát, že zdejší konverzačky mají nejen hlavu a patu, ale klidně si z nich i jako divák leccos odnesete. Ano, mám na mysli bitvu argumentů před finále a také třeba Tyrionovo znechucení nad životem plným nebezpečenstev, se kterým se mrzutě svěřuje Varysovi. Výborně.

A dál? Dávno jsme si zvykli, že má GoT každé jaro o něco pomalejší rozjezdy oproti zbytku řady. Neužili jsme si sice zatím žádnou krvavou bitku, kulervoucí zvrat ani epické masové scény, ale to všechno přijde. V páté řadě se nám totiž brzy konečně setkají dva nejadorovanější seriálové charaktery vůbec, a za ručičku je přitom zdá se povede další monumentální válka o Zeď. A vlastně i o osud celého Západozemí. Prostě klasika. Nejsledovanější kabelová show ever hlásí comeback, znesvářené rody se už zase rvou o co nejvyšší místo na slunci. Není, kdo by nekoukal!

Minulý týden jsme si od klasického dění v Západozemí malinko odpočinuli díky bitevnímu masakru na Zdi. Nyní už tu ovšem máme finále, které opět přechází do tradičního módu seriálu. Já osobně jsem se jako znalec předlohy na zakončení čtvrté řady těšil i bál zároveň. Zásadních momentů a neuzavřených linek totiž stále zůstávalo víc než dost a já se trochu obával, aby poslední kapitola letošního fantasy řádění nepůsobila až příliš uspěchaným dojmem. Mé obavy se však naštěstí ve většině případů nepotvrdily. Tvůrci totiž, na rozdíl od finále předchozích sérií, nedávají divákovi vydechnout a dávkují mu jeden překvapivý moment za druhým.

Dílčího uzavření se totiž dočkají téměř všechny hlavní zápletky. Jon se tedy vydává za Mancem Nájezdníkem, aby již ukončil bitvu o Zeď. Daenerys čeká další těžké rozhodnutí, Bran konečně doputuje k vytouženému cíli a Arya s Ohařem narazí na nečekanou návštěvu, jež linii Starkovic děvčete konečně poposune  vpřed. Největší pozornost ovšem na sebe samozřejmě opět upoutává rodinka Lannisterů, v níž se rozhodne o osudu oblíbeného Tyriona.

Na závěr je toho zkrátka až až. I přesto ale nepůsobí poslední epizoda roztříštěným či uspěchaným dojmem. Každá linie zde dostává dostatek prostoru k řádnému uzavření a žádná pasáž zde nepůsobí vyloženě navíc. Diváci, a vlastně i čtenáři, pak zase dostanou řadu překvapivých a silných scén, o nichž se bude dlouho mluvit. Producenti z HBO dokázali vytěžit na tricích i zbývající doláče a na své si přijdou i fanoušci řinčení mečů. Pochvalu si po delší době zaslouží také hudba Ramina Djawadiho, která přichází se zajímavými motivy a mnoha scénám hodně přidává na síle. Malinké výhrady bych tak měl pouze k Tyrionově linii, jejíž silná tečka by si přeci jen zasloužila o něco více prostoru a jako jediná působí, v porovnání s předlohou, malinko uspěchaně.

Jako čtenář bych tak menší chybky přeci našel a mohl bych si stěžovat například i na absenci zásadního dialogu či očekávané závěrečné scény. To jsou ale jen drobné kaňky na téměř dechberoucím finále, jež uteklo na nejdelší díl celého seriálu až překvapivě rychle a navíc strká závěry předchozích řad hravě do kapsy. Jde tak vlastně o sladkou třešničku za extrémně povedenou sezónou, která dokázala vytěžit knižní předlohu téměř až na maximum, a vyšplhala se na kvalitativní vrchol seriálu. Desetiměsíční čekání bude opět sakra dlouhé.

Třikrát hurá? Jeden z nejpovolanějších hollywoodských akčních mágů současnosti, Neil Marshall, si vzal po dvou letech znovu na paškál epizodu Hry o trůny. Tentokrát se jedná o režijní zářez s kódovým označením S04E09 a názvem The Watchers on the Wall, z něhož muselo i neznalým nečtenářům knižní fantasy ságy dojít, že se v bedně konečně schyluje k veliké bitvě na Severu. Co již ale čekal asi málokdo, byla dějová vata v podobě prázdných řečí o lásce, odvaze a pomstě předtím, než na samotnou ocel vůbec dojde...

Žádná katastrofa se nekoná. Proč má ovšem za sebou HBO zřejmě nejslabší díl čtvrté řady? Z našich předchozích článků a diskuzí už zdejším čtenářům jistě dávno došlo, že jsme v redakci s aktuální westeroskou sezónou nadmíru spokojeni. Seriálová adaptace zatím tento rok nenudí, i když se v ní často kecá do aleluja... tedy nenudila. Prázdné mlácení dialogové slámy se nyní bohužel nečekaně dostavilo s tou částí milované show, v níž je jakoby ironií osudu nejvíce akce. Nepřetržité a zručně sejmuté akce na Zdi, od níž se fanouškovské bulvy neodtrhnou po celých padesát minut. Přesně tak. Těšili jste se alespoň na vteřinu s Tyrionem nebo Daenerys? Vydržte ještě týden.

Nepředhazujte autora recapu hladovým vlkům! Celkově dosti uzívaná S04E09 pochopitelně má své slavné momenty, a má jich hodně. Zatraceně hodně. Produkční hlavouni z HBO rozbili nadité prasátko, a za našetřené penízky nakoupili mimo jiné stylový single-scene-shot oblet bojiště, hromadu epických CGI scének z ptačí perspektivy a další oku líbivé bojůvky a vychytávky, jejichž prozrazení se nejen na TVZone rovná rozsudku smrti. Marshall to s krví a amputovanými končetinami prostě umí, a basta. Když už se to začne řezat, napětí a gradace fungují na výbornou. Jen se holt onu úvodní čtvrthodinku připravte na Samwellovo vylévání srdíčka, ulítlé řečičky o panictví, a až přehnaně dlouhé špičatění Ygrittiných šípů. Mohlo to být rozhodně o fous strhující.

Tahle doslova gigantická non-stop bitva je tak v mých zmlsaných očích spíše mírným zklamáním, nežli něčím, co by se dalo označit za bezmezné nadšení z perfektně odvedené scénáristicko-režijní práce. Jsem naprosto srozuměn s tvůrčím plánem (který byl vtáhnout diváky plně do atmošky masakru u Zdi a nenavštěvovat ostatní postavy v Západozemí), opravdu. Alespoň minimum toho Králova přístaviště sem ale i tak naroubovat šlo, a ne že ne. Nemyslíte?

A je to tady. Diváci, ať už knihou zasaženi či nikoliv, se konečně dočkali dalšího napjatě očekávaného momentu v podobě osudového souboje diváckého oblíbence Oberyna s obávaným “Horou“ Cleganem, která navíc rozhodne o osudu samotného Tyriona. Tvůrci se navíc nebojí nedočkavost fanoušků pekelně potrápit. Kromě minulé pauzy si tak na sledování ostré šarvátky v Králově přístavišti musíme počkat až do úplného konce aktuálního dílu. V tomhle případě to však vůbec nevadí.

I přesto je totiž i ve zbytku západozemské kroniky sakra na co koukat. Největší pozornost je tentokrát logicky věnovaná Orlímu hnízdu, kde musí Malíček se Sansou vysvětlit radě záhadné úmrtí lady Arryn. A o překvapení zde není nouze. Theon je mezitím vyslán Ramsayem na nebezpečnou misi, Daenerys čelí jednomu ze svých nejtěžších rozhodnutí a bratři z Noční hlídky se již musí připravovat na velkou bitvu. Mrtvých před jejich branami totiž rapidně přibývá.

Hra o trůny tedy ani ve své osmé epizodě nijak nepolevuje z tempa a rozhodně tak není jen nudným vyčkáváním na řinčení mečů. Kromě zbytečné linky Missandei a jejího kastrovaného nápadníka zde totiž budete opět hluchá místa hledat marně. Dialogy odsýpají, Arya si pro sebe tentokrát urve nejvtipnější scénuku a zápletka Sansy jasně dokazuje, jak pár dílčích změn oproti předloze dokáže udělat linii i postavu podstatně zajímavější. Vás ale stejnak nejvíce zajímá ten souboj co? Inu, máte se nač těšit. Tvůrci totiž opět do puntíků plní již vysoká očekávání a servírují nám další z památných momentů této série. Konfrontace Hory a Oberyna divákům opět nabízí špičkovou choreografii, ale především napínavou a emotivní pětiminutovku, u níž budou zadržovat dech i čtenáři.

HBO nám zkrátka naservírovalo další z mnoha vrcholných momentů, jenž musel uspokojit i ty největší rýpaly. Času k oddychu ovšem moc nemáme. Již příští týden nás totiž čeká další ze zásadních pasáží knižní série, bitva o Zeď, v níž bude chtít Neil Marshall zúročit své režisérské schopnosti a velký rozpočet. Mrazivých a emotivních scén tudíž můžeme očekávat ještě podstatně více.

Co napsat a neopakovat se? Vlastně ani nevím. Fantasy hit Hra o trůny totiž s každou další epizodou potvrzuje svoji mimořádně podařenou sezónu a opakovanému chválení a souhlasnému pokyvování se tak člověk prostě nevyhne. Výtečný závěr minulého dílu nám navíc dal jasně najevo, že v poslední třetině série nás čekají hodně velké věci. A nejnovější díl The Mockingbird to samozřejmě jasně potvrzuje.

Uvězněný Tyrion tak hledá svého šampióna do blížícího se osudového souboje a zjišťuje, že najít obětavého bijce bude zatraceně těžké. Jon musí mezitím snést další porci opovržení od vedení Noční hlídky, Arya se dozví něco málo o Ohařově dětství, Brienee potká na své cestě povědomou tvář a Sansa si v Orlím hnízdě zažije hodně horké chvilky.

Ano, dějových linek je tentokrát zase o trošku více a Melissandryna nahá dvouminutovka či Jonův návrat by se dali bez problémů vystřihnout. Na zbytek západozemského dění už si však může stěžovat jen málokdo. Scénáristé totiž opět přináší další porci neskutečně vypiplaných dialogů, při nichž se divák zkrátka nemá kde nudit. Epizoda drží i přes množství dějových linek skvěle pohromadě, Tyrionovy vězeňské návštěvy nešetří emocemi a Ohařovo bolestivé vzpomínání vás také nenechá chladným. A zatímco závěr minulého dílu si pro sebe bezkonkurenčně ukradl nejoblíbenější televizní trpaslík, tak dneska si tento vrcholný moment pro sebe krade slizký Malíček.

Hra o trůny zkrátka stále pokračuje ve výborném tempu. Pokud jste od dnešní kapitoly očekávali jen pomalejší a nudnější přípravu na očekávaný souboj, tak jste se nemohli více zmýlit. GoT stále na diváka neútočí meči, ale hlavně přesně mířícími a fungujícími dialogy. Přeci jen je však škoda, že si na velkolepý souboj a další západozemskou polízanici musíme počkat ještě o týden déle. HBO si pro pauzu snad ani nemohlo vybrat napínavější chvíli.

Před samotným zhodnocením nejnovějšího dílu čím dál lepšího GoTy si dnes dovolím takovou malou poznámku, nebo chcete-li diváckou referenci. V podstatě až do čtvrté série nejepičtějšího fantasy seriálu totiž nebylo zcela zřejmé, zdali se do televizního Západozemí vyplatí investovat další chechtáky v podobě koupě originálních blu-ray nosičů s dosud vyšlými řadami. Nejen po letošní epesní aktuální sezóně, ale zejména čerstvé emocionální bouři v S04E06 – The Laws of Gods and Men je už teď ale konečně rozhodnuto. Tohle opravdu chcete mít doma na výstavce!

Tvůrci nicméně dodržují zaběhnutý, nepsaný archetyp snad všech kvalitních filmů a seriálů, a proto se toho nejlepšího dočkáme až v posledních několika minutách aktuální epizody. Než tedy budete v závěru posmutněle sahat po kapesníčcích, přijde na řadu pro někoho dost možná nezáživná dějová vata. Milovníky akce a odpůrce načančaných dialogů tedy Westeros dále okázale "nudí" během Stannisovy návštěvy braavoské banky a plánování invaze, Daenerysina pokecu s poddanými, či Theonova ex-manovského kňučení. Osobně jsem však (a určitě nebudu sám) spokojen, adrenalinová vsuvka v Dreadfortu mi dokonce příjemně uvařila krev ještě před finišem. Finišem, jenž se po vzoru nedávné svatby celičký odehraje v hektické půlhodince.

Jednou větou: rozlučte se se svými doposud nejoblíbenějšími seriálovými postavami, po dnešku se jí totiž na každý pád stává Tyrion Lannister. Pokřivené zákony Bohů a lidí semelou křivě obviněného trpaslíka tak důkladně, že budete chtít během napínavého soudu vskočit do obrazovky a prohnat Cersei kopím srdce. Zuřivost a hněv však záhy díky nemilému twistu vystřídá čiré zděšení – počítejte s tím, že s tímhle jste teda rozhodně nepočítali. Emoce! Postaví se nakonec Jaime za brášku? A je Tywin vážně taková svině, za jakou se maskuje? Zlomený Tyrion všem v grandiózním Dinklageově herectví poví, co si o nich zhruba myslí; čekání na další neděli bude zatím nejútrpnější, jaké jsme v historii HBO zažili.

U Hry o trůny bezvýhradně platí, že byste v době jejího dvouměsíčního vysílání měli krutě omezit brouzdání po netu. A pokec s fanoušky předlohy. Nálož emocí, jakou v divákovi rozpoutá Tyrionovo přiznání v soudní síni, totiž čeká jen a pouze buď na dřívější, seriálem nepolíbené čtenáře anebo na ty z nás, kteří před zhlédnutím ignorujeme veškeré spoilery a zhodnocení. Nejen proto doufám, že na naše recapy uvážlivě klikáte až po vlastním zážitku s tou kterou epizodou. Tyrion jede! A momentální třešnička na dortu? Další tklivá verze Rains of Castamere, pochopitelně...

To nám to ale letí. Čtvrtá řada uctívané fantasy modly Hry o trůny nám již nenápadně doputovala do své poloviny a jen málokdo si asi může na dosavadní dění v Západozemí a přilehlých lokalitách stěžovat. Ostatně i minulý díl přinesl řadu příjemných překvapení a čtenáři se dokonce dočkali menšího spoileru z chystaných knih. O to větší je škoda, že aktuální epizoda jede tak trochu na volnoběh.

Pokud se v předešlém díle atraktivně připravovala půda pro nadcházející události, tak zde se krom závěrečné třetiny nestane skoro nic. Královo přístaviště tak oslavuje svého nového krále Tommena a Cersei myslí na bezpečí svých zbylých potomků. Sansa se konečně setkává se svou tetou Lysou a dostává se tak do ještě více pošahanější rodinky. Tomu říkám smůla. Daenerys se pak sice zmocnila Meerenu, ve zbylých otrokářských městech se však její revoluce začíná hroutit a ona tak musí začít naplno vládnout. No a Brienne mezitím zjišťuje, že má na krku asi nejhoršího panoše všech dob.

Děj se nám zkrátka příliš neposune, oblíbenci Jamie s Tyrionem tentokrát zcela absentují a tempo je až příliš pomalé. Poslední dvacetiminutovka odehrávající se opět kompletně na mrazivém Severu pak sice přinese divákovi nějakou tu dramatickou událost, řinčení mečů a Hodora ne zcela ve své kůži. I přesto mám ale pocit, že i z této pasáže se dalo vytěžit o něco více.

Tvůrci tedy protentokrát nastolili malinko ospalejší tempo a teprve pátá epizoda se tak jeví jako ta pravá “vycpávka“. V Králově přístavišti se spíše nudně vykecává a nejzajímavější informace se člověk překvapivě dozví v Sansině linii. Chce to zkrátka malinko šlápnout na plyn a přijít například již s dlouho odkládaným Tyrionovým soudem. Naštěstí to vypadá, že nejen tato zápletka by se mohla v příštím dílu posunout kupředu.

Jak jsem rád, když mám taky někdy pravdu. Už před několika týdny jsem předpovídal, že čtvrtá sezóna megahitu Hra o trůny bude díky nejnadějnější předloze opravdu stát za to a jsem rád, že se má intuice zatím do puntíku vyplňuje. Tempo je svižné, o šokujících momentech se toho na netu již také napsalo dost a dialogy či herecké výkony jsou opět na té nejvyšší úrovni. Dalo se ovšem tak nějak očekávat, že menšího zvolnění a takzvané “výplňové“ epizody se dříve nebo později přeci jen dočkáme. A ta chvíle nastala právě nyní.

I přesto je ale i tento týden v rozlehlém světě G. R. R. Martina opět na co koukat. Hned v úvodu totiž Daenerys splní veškeré své sliby a dosti efektním způsobem dobije otrokářský Meeren. Ani v Králově přístavišti však není zas taková nuda. Cersei totiž magoří čím dál víc, Margaery podniká první kroky k získání náklonnosti budoucího krále, Jamie má pochybnosti o Tyrionově vině a Brienne se řítí vstříc své dějové linii z Hostiny pro vrány.

Oathkeeper je tedy opravdu spíše pomalejším dílem, v němž se toho zdánlivě zase tolik nestane a spíše se připravuje půda pro následující události. Jenže pak přijde na řadu závěrečná třetina odehrávající se kompletně na chladném Severu, jež se dosti překvapivým způsobem odlišuje od knižní předlohy a nastoluje nám velmi příjemné zápletky.  A to je právě v případě Jona i Brana, jejichž linie neměly v první polovině série moc co nabídnout, moc příjemné zpestření, které potěší asi nemálo příznivců Martinových bichlí.

Čtvrtá epizoda proto potěší hlavně čtenáře. I ostatním divákům však fantasy pecka stále nabízí dostatečné množství skvěle natočených scén, poutavým úvodem v Meerenu počínaje a odhalením okolo Joffreyeho smrti konče. Hra o trůny tak má v mých očích stále nakročeno k té nejlepší sérii. I tyto vycpávkové díly jdou totiž tvůrcům od ruky zatraceně dobře.

Palec nahoru za to, že se v úvodu nového dílu Hry o Trůny s názvem Breaker of Chains začíná přesně tam, kde nás minule kameraman zanechal s ústy otevřenými dokořán. Napnutý divák takto sleduje úprk křehké Starkovic květinky z nejnebezpečnějšího města na světě, o okamžik později pak tvůrci televizního majstrštyku servírují rovnou dvě překvapivé scény. Kdo stojí za záchranou rusovlasé dívčiny? A kdo tentokrát skape mnohem dřív, než bychom čekali? Ochutnejte sami.

Máme za sebou tři týdny ve společnosti dlouho očekávané sezóny velebeného fantasy díla. A kvalita se pořád drží na pomyslném vrcholu, dialogy mezi jednotlivými postavami totiž stále ne a ne zabřednout do suchých rozmluv. Co stojí za zmínku? Aktuální hodinku ve Westerosu si pro sebe s přehledem krade Charles Dance. A je to tanec vskutku hodný intrikářského mistra, jelikož ze slovní výměny mezi ním, tedy Tywinem Lannisterem, jeho mladičkým vnukem a posléze casanovou Oberynem, dost mrazí. Budete to chtít vidět minimálně dvakrát za sebou – tohle bělovlasé, zákeřně se usmívající herecké eso se HBO rozhodně vyplatilo.

To už se ale vydáváme do přírody za sebevědomou Aryou a ničemným Ohařem. Zjizvenec naivce z rodu Starků názorně vysvětlí, proč její rodokmen tak snadno schází mečem. Poučení? I v Západozemí jsou pěkné svině, a tím nemyslím ona chrochtající zviřátka. V rámci pochmurné S04E03 se dále na o něco delší než záhodnou chvíli mrkneme ke Zdi, kde se Sam stará o jedno vřískající batole, prostor dostane také Ser Davos a jeho čítanka. Vyzdvihnout se pak výjimečně vyplatí i akční sekvenci v podobě krvavého nájezdu Divokých na mírumilovnou usedlost u hranic se Severem: konečně se o šarvátkách jen dlouze nekecá, ale vidíme je na vlastní bulvy. Kdo si vzpomene na skurutský masakr vísky ve Dvou věžích, má bod.

No a to byste ani za zlatého draka neuhodli, kteráže blondýna vládne závěrečné čtvrthodince. Na valyrisjký proslov před branami dalšího z nedobytných pouštních měst se kouká moc hezky, režisér v něm navíc sympaticky pokukuje po jedné památné scéně z historického blockbusteru Trója... Pacifismus lze prosadit mnoha způsoby, neznamená to ale, že nepoteče krev. Čtvrtá sérka jede!

Tak v HBO nakonec mají uši! Všichni zhrzení fandové si povinně zhluboka oddychněte, druhá polovina knižní Bouře mečů je totiž dle všeho skutečně tak mocně nacpaná poutavým dějem a zvraty, jak nám (pouhopouhým divákům) již od samého začátku čtenáři tvrdili. Seriálová Hra o Trůny se v zářných začátcích její čtvrté řady s noblesou přetavuje do něčeho, co dává efektně zapomenout utahanému startu sezóny minulé, a v The Lion and the Rose všem v ukázkové gradaci servíruje jednu z nejšmakóznějších scén vůbec. Budete k S04E02 potřebovat tlakoměr?

Zcela jistě. Prostor tentokrát dostávájí postavy, od kterých jsme si před týdnem po roční pauze odpočinuli. Překvapivě. Theon Greyjoy se s novým jménem prohání s párkem roztomilých psíků po lesích, krev stříká na všechny strany a tětiva luku praská napětím. Tahle zběsilá úvodní scéna se povedla. Z kdysi ambiciózního mladíka udělal žalář a jeho věznitel divy, ochočit se dají nejen zvířátka, ale i lidé. Následně se podíváme také za obřím Hodorem a jeho chráněncem Branem, no a svůj díl televizní slávy si aktuálně odbyde i pohanská sebranka v čele s Melisandrou, uctívající kult Pána Světla. Důležité zde pak je, že se sice kecá, bezduchých dialogů se však netřeba obávat. Předzvěst budoucích katastrof – a to nejen těch vztahových – lze z různých promluv vícera postav vycítit již na první poslech, zdánlivě suché povídání má konečně grády.

A potom? Zima už dávno přišla, bude vás mrazit až za ušima. Nevadí, že jsme v Chorvat- chci říci v Králově přístavišti. Před lačná oka je nám totiž drze předhozena další teatrální oslava svazku manželského, celičký "goty svět" ovšem na nedávnou příhodu s Robbem ani zdaleka nezapomněl. Jak se tedy s další svatbou poprat? Napovím jediné, a sice, že druhou polovinu epizody nebudete dýchat – protože jednoduše víme, co se stalo minule. Očekávání! Mysleli jste si, že si maličký Tyrion nemůže uzmout další obrovský kus diváckých sympatií? Myslete znovu. Půlhodinový radostný event je hereckým koncertem Petera Dinklagea a Jacka Gleesona, západozemní historici a jejich pera se po dnešku pořádně zapotí.

Co napsat závěrem? Osobně jsem příjemně šokován. Poučte se prosím s čerstvým dílem vaší oblíbené fantasy o uzemňujícím výkladu slova "satisfakce" a přesvědčte se na vlastní oči, jak vypadá epizoda, jejíž scénář spíchne nejpovolanější z povolaných. Vousatý Martin to za scénáristickým stolkem znovu dokázal, večer můžeme na internetu bezpochyby očekávat další lavinu fandovských videí s reakcemi ze sledování premiéry.

Očekávání byla vysoká, velmi vysoká. Přehnaně vysoká! Celý televizní internet nežil poslední týden v podstatě ničím jiným, nežli neustávajícími dohady nad otázkou, co všechno se objeví v  poslední epizodě třetí sezóny populární Hry o Trůny s názvem Mhysa, a co se tvůrci uvolí ponechat si do řady následující. Teď už má spousta fanoušků jasno, dle prvních reakcí je však většina z nich spíše nepříjemně rozčarována.

A není se čemu divit. Závěr již třicátého dílu nejznámější televizní fantasy vůbec se totiž opět nesl v lehce upovídaném duchu. To v překladu znamená dvacet minut dialogů na jedno máchnutí mečem, či pokud chcete potoky slov na jednu kapku krve. Nalijme si však sklenici čisté dračí krve - nejsme už na podobnou adrenalinovou hibernaci tak trochu zvyklí? Může vůbec diváky i po třech letech "náhlé" přehození výhybky na pomalejší kolej nějakým fatálnějším způsobem vyvést z míry? No neříkejte, že jste se po těch bezmála šestatřiceti měsících nakonec nenaučili tyhle nutné vyprávěcí linie akceptovat... ehm. A zcela na rovinu, ono to s tou obrovitánskou nudou taky nebůde kdovíjak žhavé, že: Branovo hororové ukrývání se v opuštěné hlásce, Sansino procházení se po královských zahradách v nechtěném doprovodu nebo napínavé lannisterské rozmluvy plné intrikaření u rodinného stolu, to vše lze očividně natočit způsobem, který donutí diváckou krev bublat varem a dolní končetiny nervózně podupávat po podlaze v obýváku. Ano: třetí, do pohyblivých obrázků zadaptovaný rok smrtelné zimy možná trpí rozdělením ohromné knihy vedví, jednotlivé epizody ale zase tak katastrofálně napsané nejsou. Prostě se tak nějak dalo čekat, že si ke konci spíše odpočineme.

Žádné metafory, tady se jednoduše smývá krev z minula, přičemž se postavy rozkecávají o tom, kde která z nich vyrůstala, a jak moc kdo koho miluje a proč. Jo, fajn. Ale jak říkám, kdyby tohle nešlo natočit znamenitě, tak by asi na světě neexistovala komorní dramata! Za mě spokojenost, rozehrané je to pěkně. Všechny linie se v S03E10 jakž takž uzavřely a kdo se netěší na season 4, neexistuje. Draci přiletí zase rok, tečka. Odpovídající rozbor celé řady čekejte v monstrózní recenzi v příštích několika dnech...

Přiznám se vám, že už jsem nad třetí sérií Hry o trůny lámal hůl. Vše mi přišlo až podivně nedramatické, roztříštěné a přespříliš ukecané na to, abych jako neznalec knih udržel krok se zápletkami odehrávající se v Západozemí a přilehlých oblastech. Jasně, pár linií (například Tyrionovy vdavky, lezení po skalách) mi přišly povedené, ale zbytek se mi zdál jen jako výplňová vata udělaná pro hardcore fanoušky, kterým bohatě stačí, že vidí své oblíbené hrdiny rozhýbané v obrazech.

Jenže pak přišel devátý díl. Stejně jako v minulé sérii, kde se v předposlední epizodě udála v rámci televizních projektů vskutku epická bitva o Blackwater v režii Neila Marshalla, i aktuální devítka usvědčuje v tom, že díly těsně před finálem tvůrci umí. Začíná to poklidně – Robb se vydává za lordem Walderem Freyem, aby se mu omluvil za to, že porušil dohodu tím, že si nevzal jednu z jeho dcer. V rámci usmíření nabízí sňatek svého strýce Edmura Tullyho, který může jeho hříchy odčinit tím, že si vezme Freyovu dceru Roslin. Na severu zase sledujeme krátké výňatky se zápletky s Branem, jehož linie se částečně zkříží s Jonem Sněhem, který v rámci potvrzení loajality své nové skupině odmítne popravit nevinného člověka, dostane do roztržky a po boji nechává nechápající Ygritte v pozadí. Na chvílí zajedeme také do Yunkai, kde můžeme být svědky dalšího triumfu Daenerys.

No a pak to přijde. Nevinná svatební hostina se zvrhne v jedno velké šokující překvapení, kde vám tvůrci (a hlavně Martin) ukáží, že se nebojí přitvrdit a naservírovat v rámci seriálové produkce razantní čistku postav a zároveň dost drsný zvrat, při němž blednou závistí i někteří filmoví kolegové. Přiznám se, že jsem byl připraven na cokoliv, ale na něco takového rozhodně ne! Snad tvůrci nepoleví ani ve finále, které se má prý dle fanoušků odvázat ještě více.

A co vy, můžete ještě dýchat?

Tak je to konečně tady: vybírejte ženicha, bude svatba veliká! I když ono je vlastně už dávno vybráno, a nebudou to zrovna veselé vdavky. Popravdě řečeno s ceremoniálem nesouhlasí ani jeden ze zkroušeného páru, podle čehož poté vypadá i samotná svatební noc. Garantuji vám, že smutnější líbánky nezažijete: Tyrion a Sansa se tímto pozvolným zvratem v čerstvé epizodě Hry o trůny v mých očích snadno stávají zdaleka nejoblíbenějšími charaktery celé dosavadní série. Minule si cenné body sympatie diváků připsal lannisterský Králokat, dnes je na řadě skřet.

Oproti minulým dílům se ale tvůrci stále ne a ne poučit. O sto šest se tak kecá i v S03E08, tentokrát však dialogy mají šťávu, a to značně kyselou. Z téměř každého jednotlivého rozhovoru mezi intrikujícími postavami vás bude mrazit až do morku kostí. GoTy si holt se svými fanoušky i nadále vytrvale hrají, a dokazují, že ona ta akce možná nebude zase až tak nutně zapotřebí. Stačí, když milovaným postavičkám dodáte do úst břitká slova, jejichž ostrost následně vydá za tisíce nabroušených mečů. Typickým příkladem toho je čím dál otrkanější Daenerys. Což o to - peroxidová dívčina už v minulých řadách rychle pochopila, že se s ní podrobovaný svět nebude mazlit. A to ještě ani nejsme v Západozemí! Zkuste být potom milí na ostatní, když vás tito nazývají ženskými přirozeními v té nejsprostší jazykové formě, že? Za bouře zrozená není žádné ořezávátko a urazit byste ji rozhodně nechtěli, tomu věřte. Na druhé straně moře platí za nejzásadnější event osmé epizody již zmíněná svatba. Ta trvá bezmála půl hodiny, načež v sobě ukrývá tolik režisérské zručnosti a dechberoucích scén, že ji lze s klidným svědomím označit za zatím nejpovedenější "momentum boring" třetí řady. Dále se ještě zastavíme u neklidné Aryi, která v téhle fantasy musela ujít už snad více mil, než Frodo se Samem dohromady. A vypadá to, že bychom se již v příští hodince mohli dočkat jejího uplakaného návratu k rodině (ano, jako poslední jsem četl Střet králů). Svých pět postelových minut slávy si pak vybere Gendry s dost možná nejnenáviděnější ženštinou seriálu, odhalených ňader se ale ve svěžím comebacku dočkáme i mezi šupinatými draky. Nahaté spoilery? Tak to bych mohl rovnou vyžvanit také finální ledovou příhodu, po které hledám čelist po obýváku ještě teď... nebo ne.

Tvrdím tedy, že k permanentnímu trápení divákových nervů výjimečně není nutně zapotřebí frenetická (či jakákoliv) akce. Meče neřinčí, sekery neprotínají vzduch a palcáty nerozlouskávají lebky jako ořechy, a přesto je mezi trůny spousta legrace. Stačí jen hledat, a ne se donekonečna těšit na adrenalinové bitvy znepřátelených armád. Však ono je taky dost často pořádné dialogové drámo lepší, než - chraň Bůh - opovážlivě nasnímaná akce. Kdo nevěří, ať tam běží. Kráá, kráá!

Dobrá, tak teď už i já musím uznat, že se nám dění v Západozemí až příliš rozkecává. Již v minulém díle se našlo pár scén, které tempo příběhu až zbytečně rozmělňovalo. Díky parádnímu závěru a efektnímu šplhání na Zeď se však stále jednalo o velmi nadprůměrnou epizodu. V nejnovějším kole fantasy ságy se ovšem tempo zadrhává místy až moc a jedná se tak prozatím o nejslabší díl třetí série.

Dějové linky se nám přitom ale stále celkem posouvají vpřed. Jamie se z Harrenova konečně vydává za svou rodinkou do Králova přístaviště, ale ještě před tím čelí těžkému rozhodnutí, zda má zanechat Brienne svému nepříliš pěknému osudu. Sansa se mezitím musí vyrovnat s tím, že byla už asi po padesáté až příliš naivní a ani Tyrion z jejich nadcházející svatby neskáče radostí do stropu. Arya se pak stále nemůže srovnat se zradou Bratrstva bez praporců, což se jí vzápětí krutě nevyplatí, a Daenerys se se svojí armádou blíží k dalšímu otrokářskému městu.

Ano, hlavní linie se stále vyvíjejí hodně dobře, o tom žádná. Jenže mezitím musíme sledovat také řadu zbytečných scén, jejichž dialogy postrádají šťávu a vlastně jen hrají o čas. To se týká hlavně linek Theona a Brana. V prvním případě jsme pouze svědky dalšího brutálního mučení, jehož následky by se daly hravě shrnout v jedné epizodě a celá linka by se nemusela tolik natahovat. V tom druhém případě zas musíme poslouchat řadu nikam nevedoucích dialogů. Což je v tomto díle docela překvapení, protože scénář napsal samotný George R. R. Martin. Ten ve výtečné Blackwater z druhé série ukázal, že umí napsat pořádně šťavnaté dialogy a chová se ke svému dítku s náležitou péčí. Dnešní seriálová kapitola jeho adaptace však bohužel není ten případ a řadí se spíše k těm scenáristicky slabším.

I přes u mě neobvyklou kritiku je ale stále hodně co chválit. Pořád se zde totiž najde několik výborných scén, již vás jistě nenechají chladným, závěr již klasicky stojí za to a Jamie opět nabere u diváků spoustu plusových bodů. No a nesmím zapomenout ani na výtečnou hudbu, která o sobě dává v poslední době čím dál více vědět a další hudební úprava Deští z Kastameru určitě stojí za poslech. Je však škoda, že tvůrci po předchozích výtečných epizodách tentokrát malinko usnuli na vavřínech.

I přesto, že nás pravděpodobně v Západozemí každou chvíli čekají ohromné změny, servíruje tento týden osazenstvo HBO svým divákům poněkud odlehčenější epizodu. Pokud tedy nepočítám nervydrásající šplhání promrzlých divokých po ledové Zdi, jež tentokrát inspirovalo i samotný název dílu... ale nepředbíhejme. Který další oblíbený charakter přijde v The Climb o drahocennou část svého těla?

Upřímně musím bohužel konstatovat, že mě S03E06 po závěrečných titulcích zanechala v poněkud apatickém rozpoložení. Třetí sezóna se nám přehoupla do své druhé poloviny, načež sice tvůrci nezařazují kdovíjakou zpátečku, i tak se ale drží překvapivě a možná i trochu opovážlivě pozadu. Natahujeme? Strhující režie jakoby vzala v rukou Alika Sakharova za své: držitel televizního ovladače se dočká spíše poklidných rozhovorů mezi několika stěžejními postavami, než nápaditých hádek a zvuku o sebe třískající ocele. Dnes tedy opět žádné odlétávání jisker ze zubatých čepelí nečekejte. Arya zůstává kompletně odloučená od svých přátel pouze s bratrstvem, jehož úmysly se ukazují býti stejně zamlženými, jako rodné ostrovy Theona, který si v mučírně užívá svých několik dnů krvavé slávy. Dále se přesvědčíme o nemilém faktu, že i hrdinové historického fantasy fláku mohou trpět epilepsií, o nejzapamatováníhodnější dialog se potom postará čím dál protřelejší Malíček v tandemu s prohnaným králem západozemských špiónských pavoučků. Osud Sansy značně pohnutý! V tomto ohledu - stejně jako v případě napínavého titulního Snowova lezení po ledové Zdi - je vážně na co se těšit. Zbytek aktuálních rozhovorů se však již půl hodiny po skončení šesté části ztrácí v jakémsi nenadálém oparu přehnaných tvůrčích ambicí.

Už slyším z mnoha stran námitky, že i "upovídaná epizoda" Hry o Trůny dokáže strhnout, a intriky nejen v Králově přístavišti je přeci radost sledovat. Má ale opravdu každá část oslavovaného fantasy seriálu tak nehorázně kulervoucí dialogový drajv a odpovídající dávku napětí? Kde je ona nebezpečně tenká hranice, která odděluje zrno od plevních výrazů jako "fanouškovské zaslepení" či "nemístný hype"? Jasně, GoTy jsou hodně fajn, občas se ale i mistr tesař může jemně utnou. Zatím ovšem zdaleka žádná tragédie, tak doufejme, že tvůrci neusnou na vavřínech. Začněte kamenovat.

Kulervoucí finále minulého dílu nás hodně potěšilo, režie šlápla do pedálů a Khaleesi ukázala, že Valyrijština může znít cool a vlastně je i docela sexy. Čtvrtá epizoda se zkrátka hodně povedla a nabušený konec nás zanechal ve velkém očekávání. Navázali tedy tvůrci na výtečnou formu z předchozího týdne, nebo na začátku nového dějství malinko zvolnili? No, co vás vůbec napínám, první možnost je samozřejmě správně.

Hned po skončení stále chytlavých úvodních titulků nás totiž přiková do křesel očekávaný souboj mezi Ohařem a Bericem Dondarrionem, s nímž jsem já osobně počítal až na konci epizody. Tvůrci se s tím ovšem nepářou a jeden z nejlepších soubojů celého seriálu si tak můžeme užít hned na začátku. A že je opravdu na co se koukat. Kdejaký divák by se tak mohl obávat, že už jsme hned zkraje dočkali předčasného vrcholu nového dílu a dále už bude kvalita jen klesat. Jenže chyba lávky, i zbylé příběhy toho totiž nabídnou sakra dost a dočkáme se hned několika silných emotivních scén.

Podíváme se tedy také do Řekotočí, kde musí Robb čelit zradě ve vlastních řadách a čeká ho jedno z jeho největších dilemat. Jamie s Brienne mezitím doráží do Harrenova, kde momentálně vládne Robbův vazal Roose Bolton. Své intrikánské chvilky se protentokrát dočká Malíček, Stannis nám představí svou takovou nenormální rodinku, Tywin si připraví pro své děti nemalá překvapení a dokonce i ten Jon se za Zdí konečně zahřeje. Fanoušci půvabné Rose Leslie si tak dnes opravdu přijdou na své.

Zkrátka si není opět nač stěžovat. Všechny linie se zase významně posunuly vpřed, čemuž výrazně pomohlo také vypuštění slabších linek okolo Brana a Theona. Jamieho zpověď pak patří mezi nejpůsobivější scény této série, Nikolaj Coster-Waldau si tuto sezónu zatím po herecké stránce krade pro sebe a ten vyjukaný pohled Cersei na závěr? Prostě k nezaplacení. Hra o trůny už zkrátka frčí na plný plyn a to nás ty velké věci teprve čekají.

Úvodní díly nové řady Hry o trůny to neměly u některých diváků zrovna jednoduché. Kdekdo si stěžoval na přílišnou upovídanost a rozkouskovanost jednotlivých linek, ve kterých se příběh jen pomalu plížil vpřed. Čtenář knihy, tedy i já, ovšem musel být nadále velice spokojen a potichu se smál pod vousy. Věděli jsme totiž, jaké velké věci nás čekají. Už konec minulé, překvapivě odlehčené, epizody dal jasně najevo, že se již začíná razantně šlapat na plyn. Ve čtvrtém dějství temné podívané pak tvůrci přitvrzují ještě víc.

Ano, příběh je stále rozkouskovaný a většině dějovým linií se věnuje tak pět minut. Jenže i to stačí, aby se jednotlivé příběhy razantně posunuly vpřed. Z Jamieho se mávnutím ruky…ehm pardon, meče, stává troska vyrovnávající se se svým handicapem. Arya a Ohař konečně dorazí do úkrytu Berica Dondarriona a v Králově přístavišti se stále rozmisťují figurky na intrikánské šachovnici. Zejména fandové vševědoucího pavouka Varysa si tentokrát přijdou na své. Největší mela se však strhne za Zdí a zejména za mořem.

Tempo stále šlape bez nejmenších problémů, dialogy jsou šťavnaté, herci si své role náležitě vychutnávají a celý seriál si nadále drží svou nezaměnitelnou atmosféru. Závěrečná dvacetiminutovka je pak náležitě strhující a razantně zavírá pusu všem zlým jazykům, kteří tvrdili, že temné fantasy dochází dech. Režie je téměř bezchybná, trikaři opět vytřískali ze svých počítačů, co jim rozpočet dovolil a po dlouhé době o sobě dal hodně hlasitě, a zejména epicky, vědět skladatel Ramin Djawadi.

Hra o trůny zkrátka přešla z pomalejšího rozjezdu do strhující tempa, v němž se opět solidně intrikaří a počítají se první mrtví. Příběh už se rozjíždí naplno a jako čtenář předlohy si nemám skoro nač stěžovat. Snad jen ty Branovy pasáže jsou stejně nudné jako v knížce. Očekávaní do budoucna jsou ale velká a již teď se můžeme těšit minimálně na jeden hodně zajímavý souboj.

Nemyslete si, že v Písni Ledu a Ohně není místo pro legraci! Jistě, několika menších šprýmů jsme se již od tvůrců nejsledovanější televizní fantasy všech dob dočkali (zejména v první sezóně z úst sarkastického Tyriona), teprve až nyní ale hrozí seriózní záchvat smíchu. No vážně. V realisticky brutální přehlídce plné krve a full-frontalové nahoty je očividně místo i pro odlehčené scény, a to je dobře. Více netřeba prozrazovat, snad jen že přeorganizovávání mocenských míst v politice se dá natočit i s důvtipem - nezapomenutelné!

Ale to jsme stále ještě na začátku třetího dějství nové řady, vážení! Pozor však na dvojsečné zbraně: je tak trochu na škodu, že epizoda Walk of Punishment vyplácá ty nejzapamatováníhodnější eventy hned ve své úvodní čtvrthodince. V Řekotočí se totiž hned zkraje koná jeden převelice smutný pohřební obřad, jenž se do divákových sítnic vryje způsobem, hodným těch nejdramatičtějších artových snímků z filmových festivalů. Jak to? Inu, slova nejsou zapotřebí - žal a bezmoc dokáže spolehlivě prohloubit např. i takový netrénovaný lučištník. Jo, tuhle epizodu chcete vidět. A chcete ji vidět hned. Také následující události ovšem nelze přirovnat k nudné procházce růžovým sadem. Skřet se v Králově přístavišti "dostává" na pozici, kterou mu možná budou závidět obyčejní obyvatelé městysu a kompletní osazenstvo bordelu, to je ale asi tak všechno - intrikaření směle pokračuje a nám se to líbí. Nejlépe se potom rozhodně nemá ani Jon Sníh, jehož skupinka Divokých se vydává za nebezpečnou špionáží, no a v neposlední řadě opět zavítáme i za peroxidovou Daenerys a jejími vazaly, jimž za mořem schází už jen takhle malý krůček k (ne)výhodnému nákupu osmitisícové fanatické armády. No a ani Jaime Lannister neztrácí během putování s Brienne hlavu... stačí jen přiložit ruku k dílu! Vše se začíná nezvratně hrotit, děj odsejpá jedna báseň. K finálnímu cliffhangeru pak rovnou doporučujeme zásobu igelitových pytlíků.

Osobně mám zatím z nové řady GoTy mnohem pozitivnější dojem než z té předchozí, která mě svou unylostí téměř unudila k smrti. Jistě, i ve třetí sezóně se kecá o sto šest, dialogy ale znovu začínají sršet zmiňovaným důvtipem. Břitká slova lítají hrdinům z úst častěji než Samwellovy vrány z klícek Noční hlídky na Zeď. Začínáme tušit, že to celé nedopadne zrovna nejslavněji a tahle bitva pěti-a-více armád postupně nezpustoší jen malebnou Martinovu krajinu, ale i těla a duše všech zúčastněných lumpů a gerojů. Winter is still coming!

No nevím jak vy, ale na mě už zase útočí "HBO syndrom". Naše oblíbená (ne)televizní stanice se odpíchne k velkému dramatickému seriálu, ve kterém se nešetří krví, nahotou a zatraceně drsnými postavami. První série je vynikající, nabitá napětím a sympatickými postavami. Ta druhá pak už ale pokulhává a těží především z toho, že se všem líbila první, a tak koukají dál. Dějové linky se začínají množit, kvalita však řídne a naději vrací až silné finále. Co s tím? Zabalit to a přesunout se k méně propíraným, avšak lepším seriálům, nebo odhodlaně načít třetí sérii?

U Pravé krve a Boardwalk Empire jsem zvolil tu první možnost. Hra o trůny mě ale přeci jenom zlomila... a teď mám pocit, že jsem se měl raději držet zajetého postupu. Nechápejte mě špatně, druhý díl třetí série je pořád fajnová historická podívaná. Na rozdíl od minula to dokonce není jen série scén ze všech koutů Westerosu, ale dostavila se i jakás takás dramatická koherence. Jenže zrak vytírající hutnost už je dávno pryč a místo toho se jen přeskakuje mezi ukecanými intermezzy. Jistě, pořád se našlo pár momentů, které stály za to. Margaery začíná chytře krotit Joffreyho, Arya potkává Robina Hooda (a jeho kámoše s lukem) a Jaime se konečně zase dostal k meči. I Tyrionova ukecaná etuda potěšila. Na seriálovou špičku, která by měla s železnou pravidelností eskalovat a fascinovat, to je ale nepříjemně málo.

Ano, třetí série se teprve rozjíždí a její měřítko moc nedovoluje sevřenější pojetí. Mně ale přeskakování mezi sedmi místy (a to jsme se díky bohu nestavili za mořem) i tentokrát lehce ubíjelo. A Hra o trůny už mě moc nenaplňuje drsnou energií, ale spíš oddanou a smířlivou letargií. Více zkrátka není vždycky více, a ačkoliv musí být knižní fandové u vytržení z toho, že na scénu dopochodovala snad pětice nových postav, mně z toho spíš jde hlava kolem. Dá se to vůbec ještě ukočírovat tak, abychom s každou sérií neklesali níž?

No, tak jsme zase na konci. A i přes pár nesrovnalostí a výtek se nebojím říct, že je nejlepší epizodou druhé sezóny právě ta poslední. Jistě, minule to bylo dostatečně akční, scenáristy nádherně vyvážené a vůbec mnohem soustředěnější, než jsme byli zvyklý z posledních pár týdnů. Až finále druhé sezóny ale přiváží kýžený kotel emocí a alespoň chvilkový pocit veliké fantasy ságy, kterou bude radost sledovat ještě pěkných pár let.

Ale pojďme na to popořádku. Jestli jste stejně jako já žili v dojmu, že Lannisterové minule zajali Stannise a Sansa je dávno na půl cesty na Zimohrad, mohla vás desátá epizoda kapku rozhodit. Doteď mi uniká, jak se tyhle dvě postavy ocitly tam, kde by rozhodně být neměly (Stannis sní v žaláři?). Ale to vem, společně s podivně přeskočenou bitvou na Zimohradu, čert. Zbytek epizody byl totiž lahodný.

Vyšachování Tyriona je hodně překvapivým tahem. Když se ale člověk rozpomene na to, jaké vztahy panují mezi Lannisterskou rodinkou, o nic nesmyslného se dozajista nejedná. Jen se, stejně jako osudem zmítaný hrdina, dozvíme celé pozadí tohohle tahu až ve třetí sezóně. Určitě to budou „správně bolestivá“ zjištění, jež mohla alespoň zčásti zazáplatovat Tyrionovy rozpravy s Varysem, které v druhé sezóně nikdy nezklamaly. Ani tentokrát. A co mužství zbavený lord vlastně plánuje proti Malíčkovi? Mile intrikánské a Hra o trůny tak definitivně získává další neodolatelnou postavu.

Náběh na třetí sezónu se ale jinde dařil ještě lépe. Starkovic jsme sice navštívili jen zběžně. Jeden dialog a jedna svatba jsou ale dost na to, aby se otevřelo pár velmi zajímavých dějových linek. Robbovy mladší sourozence potom potkala tragická ztráta, jejíž podání zastiňuje většinu dosavadních smrtí v seriálu. Vskutku brilantní a dojemná scéna, jež byla o to bolestivější, když jste ji nečekali.

Dění v Zimohradu pak zastiňoval jedině výlet do zámoří, kde se v podobně vynikajícím duchu uzavřela jinak utahaná linie s khaleesi. Trikově vychytané, správně natřískané emocemi, krutostí i osudovostí… A další potvrzení, že je potenciál matky draků daleko větší, než jsme si možná přiznávali. Pokud se ve třetí sezóně nebude zbytečně brzdit, brzy by nás mohl čekat příjemně opulentní posun kupředu.

Což ostatně naznačuje úplně finální scéna za zdí, kde se dění také nafukuje do daleko větší šíře, než tomu bylo doposud. Zvěsti o zatraceně drsném nebezpečí se bezezbytku naplňují (i když se to klidně mohlo udělat později) a šéfům HBO musejí vstávat hlasy na hlavě z toho, kolik peněz bude potřeba na další epizody. Hra o trůny nám totiž i nadále roste do čím dál tím nafouklejší ságy. A příslib věcí příštích je pěkně velký i přes to, že se Arya zatím nenechá vytrénovat na ubercool tajného zabijáka. Škoda. I tak je ale finální díl druhé sezóny učebnicovým příkladem té nejlepší televizní zábavy, která s každým přibývajícím rokem šlape na paty kinonabídce. Díky za to.

Nic si nenalhávejme, něco takového už druhá série Hry o trůny potřebovala. Zejména po úmorně užvaněné sedmé a osmé části. Mám na mysli válečnou akci? Ano, tu samozřejmě také. Ale především to chtělo scenáristický šmrnc, svižnější tempo a účelnější dávkování informací. Tohle s epizodou Blackwater přišlo a je docela překvapení, kdo se o to postaral.

Written by: George R. R. Martin. Podívejme se něj! Čekali byste, že autor předlohy se bude utápět v zbytečnostech, protože miluje svůj původní text. Opak je pravdou. Martin dává scenáristům seriálu lekci toho, jak adaptovat bez plýtvání slovy. V jeho podání jsou dialogy úderné a celá epizoda má rytmus, jaký jsme ještě v této sezóně nepozorovali.

Navíc jsou ty dialogy velmi zábavné. Prakticky v každé části se najdou dvě, možná tři repliky, které stojí za to citovat ve statusech na Facebooku. Z epizody Blackwater můžete citovat prakticky cokoli a bude to znít cool. Možná i proto, že se Mistr odvázal a frekvence „f*cků“ a řečí o znásilňování a natrhávání nepřátelských pr*elí je nezvykle vysoká. Dokonce si Martin několikrát dovolí vtípek typu „Rozpovím ti, jak se mi stalo (doplnit dle potřeby). Ale možná někdy jindy.“ Jakoby chtěl autor připomenout kolegům adaptátorům, jak zkracovat a utínat dialog přesně na hranici, za kterou už divákova pozornost utíká jinam.

Epizodou se vine několik linií, postavených na interakcích dvojic. Tyrion – Joffrey, Bronn – Ohař, královna – Sansa. Své řeknou i Shae či Stannis. Všechny linie jsou šťavnaté, herecky vychutnané (Lena Headey si to ještě nikdy tak neužívala) a dávají v celkovém kontextu smysl; většina z nich má dokonce své vyvrcholení a pointu. Možná je to i díky tomu, že se tvůrci soustředili opravdu jen na Stannisův nájezd na Královo přístaviště. Všechny ostatní linie (Jon, Arya, Robb, Daenerys...) mají týden pauzu.

Directed by: Neil Marshall. Tohle byla dobrá volba. Blackwater je bezpochyby vrcholem této série a pravý filmový look se hodí. Práce s kamerou, střih, typické Neilovy zpomalovačky – všechno tu je a jde patrně o nejlépe zrežírovanou epizodu seriálu vůbec. Navíc byla k užitku i Marshallova schopnost kovat velkofilmovou ocel z nízkorozpočtového bláta. Nepodléhejme klamu, ani tato epizoda se neposune do opravdu epických vod. Peníze na digitální rozmnožení vojsk ani tentokrát nebyly (přestože seriály jako Řím si Borgiové si to dovolit mohly). Ústřední exploze je však velkolepá a s tou stovkou šermířů pod jednou umělou zdí s několika žebříky Marshall čaruje jako o život. O tom, že v jeho podání je bitva opravdu intenzivní, není třeba mluvit – jakmile Ohař nastartuje obouručák, skotský řezník se octne ve svém živlu a střeva a mozky lezou z obrazovky.

„Battle is over“ a Blackwater je nejen díky solidní porci akce zatím nejlepší epizodou druhé série. Marshall na režijní sesli a hlavně Martin na scenáristické předvádějí, jak má vypadat kvalitní dospělá fantasy a špičková televizní zábava.

Druhá řada Hry o trůny se pomalu blíží ke svému konci, a tak je nutné začít do toho trošku šlapat. Ovšem až příště, kdo tentokrát čeká velkou akci, ten bude asi trošku zklamaný, protože na ni nedojde. Celá osmá epizoda je víceméně jen přípravou na něco velkého. A to hned na dvou frontách.

Nejzajímavější to bylo v Králově přístavišti. Většina jeho obyvatel si tak nějak nepřipouští, že se k hradbám blíží flotila Stannise Baratheona, proti níž má město evidentně jen hodně malou šanci. Jediný, kdo z toho má těžkou hlavu, je prcek Tyrion. Jeho sestra Cersei však i tváří v tvář protivníkově přesile kuje svoje osobní pikle a hodlá zasadit bráchovi ránu tam, kde to nejvíc bolí. Tyrion je tentokrát zahnán do úzkých a snad poprvé se ukáže, že ani on nemá všechno dopředu vymyšlené a že se někdy ze všech těch pokusů o podrazy, diplomacie a lží může jednoduše malinko složit. Pravděpodobně nejoblíbenější postava celého seriálu se tu prostě objevuje v trošku jiné poloze, než jsme zvyklí a ztrácí svůj pověstný klid a cynismus. Peter Dinklage však tohle „zaváhání" zahrál naprosto výtečně. Pochopitelně.

Pod svou drsnou slupku nechal nakouknout i Stannis Baratheon. Ačkoliv se objevil jen na chvilku, dozvěděli jsme se, proč se zrovna dvakrát rád nesměje a co ho vede k tomu, že touží usednout na trůn a vládnout celé zemi. Stannis měl výrazně méně prostoru než Tyrion, ale dosud jsme ho vídali především jako zamračeného drsňáka, který se kámoší s jednou trochu trhlou kněžkou. Teď víme víc a je to dobře. A stále platí, že je hodně těžké rozlišit, kdo je hodný a komu máme fandit a kdo si zaslouží chcípnout.

Třetím nejpříjemnějším překvapením byla Arya, ze které se vyklubala malá cynická svině, která pochopila, že aby člověk přežil uprostřed nepřátelského tábora, tak jednoduše nemůže hrát fér.

Bohužel podstatně méně prostoru dostala Catelyn Stark, která se rozhodla promluvit synovi do válčení celkem nepěkným způsobem, ve městě Quarth jsme se zdrželi jen na nezbytně nutnou dobu, abychom se dozvěděli, že příště nás nejspíš čeká návštěva jednoho ne zrovna obvyklého domu, a na severu se Jon pravděpodobně seznámí s mužem, který vládne ledovým pustinám. To ale až v devítce.

Každopádně i přes absenci akce se osmý díl povedl a jako klid před bouří funguje výtečně. Navíc tvůrci potvrdili, že hrdinové Hry o trůny jsou výrazně složitější a zajímavější než u konkurence a i když jsme mohli za masky Tyriona, Stannise a vlastně i Catelyn nakouknout jen na chvilku, stálo to za to. Hrdinové Hry o trůny jsou zajímaví, i když jen sedí a mluví. A to se příště bude bojovat pod vedením Neila Marshalla!

Hergot, to je napínák. Hra o trůny se od poloviny série začala výrazně hýbat kupředu a sedmá epizoda je vyloženě předehrou před tím, než nastoupí velké třídílné finále. Znepřátelené strany už si pomalu dýchají na krk a víc než kdy jindy je mnoho postav v ohrožení života. Platí to především pro Králokata, který se vrátil do hry jedinou brilantní scénou, a také pro Jona Sněha, jenž přes veškerou svou odvahu doplácí na to, že mu chybí zkušenosti se ženami.

Severní patálie potom doplňuje Arya, která nadále šikovně krouží kolem Tywina Lannistera (nebo se naopak on dostává na kobylku jí?), a především Theon, který si dobytí Zimohradu neužívá zdaleka tak, jak asi čekal. Vyřešení jeho velkého problému mu sice sežral maximálně komparz. I tak se ale celkem nečekaná linie s jeho zradou Starků vyvíjí nadmíru zajímavě. Uvidíme, co bude, až se jeho adoptivní rodinka vrátí z výletu.

Druhá strana barikády si tentokrát moc pozornosti neužila (minule jí měla dost a dost… i s rajčaty). Cercei si ale přesto zvládla urvat hned dvě výborné scény, čímž její postava nadále uniká jasnému zaškatulkování „zlá mrcha“ a míří spíš k tragičtější figurce. Moc dobré. Kéž by podobně zaválela i Sansa, která ani pod tíhou traumatického zážitku z minula nezvládá příliš zaujmout. Snad se do konce sezóny rozhodne k nějakým činům, protože její poloha „vyděšená husička“ přestala být zajímavá zhruba po pěti minutách.

Věci se konečně daly do pohybu i za mořem. Jorahovy city k Daenerys ale zdaleka nejsou ničím novým a krádež draků je jen slabou berličkou, takže Matka draků nadále zůstává tím posledním, kdo by se měl v dohledné době začít prát o trůn. Tvůrci jsou si toho očividně vědomi, jenže dál musí poslušně budovat její příběh, aby mohla o dvě sezóny později (čirý odhad) přeplout za zbytkem osazenstva, sežehnout pár armád a pak zjistit, že ji na trůnu vlastně nikdo nechce. No paráda.

Do té doby ale věřme v nadcházející dávku intrik, akce a poprav, která bude při pohledu na dosavadní dění těžko zklamáním. Trůny prostě vládnou.

Tak jsme se přehoupli přes polovinu série. Nové hrdiny známe, víme kdo je padouch a kdo je menší padouch (klaďáci ve Hře o trůny prakticky nejsou), novými lokacemi už se tvůrci taky stačili pochlubit, takže teď už je na čase pořádně to rozjet. A tak se i stalo.

Šestá epizoda je jeden z nejlepších dílů, které zatím druhá série nabídla. Minule nám bylo naznačeno, že papírově dost možná nejslabší Greyjoyové se pokusí trošku přitlačit na pilu a tak se i stalo. Úvod je rychlý, celkem brutální a nekompromisní a zdá se, že se kvůli němu bude muset přepisovat mapa Západozemí. Theon Greyjoy se ale nikdy před tím neprojevil jako nejlepší taktik, takže se časem ukázalo, že rozhodnutí zasadit nepříteli podlý úder do zad možná nebylo úplně nejlepší. To zjistíme příště. Každopádně úvod dává jasně najevo, že ve Hře o trůny nelze dopředu počítat s ničím.

To si na vlastní kůži vyzkoušeli i Lannisterové v Králově přístavišti, kde už hladovějícím lidem jednoduše ruply nervy a začala téct krev. A nepatřila jen naštvané chudině. Scéna povstání byla sakra působivá a ačkoliv se tvůrci museli přizpůsobit ne úplně ideálnímu rozpočtu a mlátí se tu spíš pár desítek než stovek lidí, díky výborné kameře, rychlým střihům a faktu, že se vše odehrává v uzounkých uličkách města, celé povstání působilo poměrně velkolepě. A pár postav se tu projevilo dost překvapivě (tedy že by se mladý král přestal chovat jako svině, to zase ne).

Trochu se to ale uklidnilo za mořem. Daennerys zjišťuje, že mocní skoro až pohádkového města Qarth se o své bohatství dělit rozhodně nechtějí a že jí sice při jejím boji o trůn drží palce, ale ruce si zašpinit nechtějí. Tedy vlastně možná chtějí, avšak ne tak, jak by si Daennerys přála. Ale popravdě celá část v Qarthu byla ze šesté epizody pravděpodobně to nejslabší a nebýt nečekaného finále, které slibuje, že se tu budou dít zajímavě věci, nejspíš bychom si už pomalu začali stěžovat na to, že politikaření a falešné úsměvy místních obtloustlých obchodníků začínají trošičku nudit.

Nuda však nehrozí za zdí, kde jsme se dočkali jedné malé přepadové akce (pochopitelně v duchu seriálu celkem drsné a zákeřné) a poprvé pořádně uvidíme divoké obyvatele ze severu. A popravdě není to vůbec špatný pohled, uvidíme, kam povede setkání Johna Sněha s Ygritte a co bude dál. Opouštíme je totiž v docela nepříjemné situaci.

Takže jednoduše řečeno – zase dobrý. Hra o trůny bez problémů obstojí, i když se ubere na politice a přidá na akci.

A jsme v půlce, to znamená, že se konečně musí něco dít. Ne že by druhá sezóna Hry o trůny byla až doteď nuda, přeci jenom jsme se ale dočkali spíš politikaření, pletichaření, hry se slovy a nenápadného vyhrožování. Teď konečně přišel okamžik, kdy se zase tnulo do živého.

Závěr minulé epizody naznačil, že v Západozemí je místo i pro magii, o které se doposud spíš jen mluvilo, než aby ji někdo skutečně provozoval. Ne že by najednou od aktuálního dílu začali všichni vrhat blesky a vyvolávat z žump obří démony, ale jednoduše jsme si potvrdili to, že kouzelníci, kterým to navíc pálí, mohou vyhrávat celé bitvy, aniž by se armády vůbec střetly. Stačí zasadit ten správný úder té správné osobě a najednou se musí adepti na trůn přepočítávat. A stejně jako v minulé sezóně, kdy kat setnul hlavu Nedu Starkovi, to i tentokrát bylo sakra rychlé, sakra efektní a bez jakýchkoliv zbytečných patetických keců. Na ty ve Hře o trůny evidentně není místo.

Zajímavé věci se dějí i za mořem, kde Daenerys objevuje krásy i záludnosti bohatého města Qarth a její ochránce Jorah Mormont si začíná uvědomovat, že tahle mladá holka, co by možná byla dobrou královnou a tahá s sebou trojici draků, absolutně nemůže obstát ve světě tvrdé politiky a že bude asi docela obtížné zajistit, aby si s ní obyvatelé téhle oázy nedělali, co budou chtít. Je tu totiž dost lidí, kteří by rádi svůj osud spojili s kralováním a draky.

A fofr mají i Starkové, ti praví i ti „falešní“. Arya je sice v zajetí a doufá, že Tywin Lannister nezjistí, kým ve skutečnosti je, ale i mezi nepřátelskými vojáky se na ni usmálo štěstí. Tedy na první pohled. Díky shodě náhod totiž dostala velmi zajímavou nabídku a hodně neobvyklou ale efektní zbraň. K jejímu použití však bude potřeba hodně odvahy a hlavně boj s vlastním svědomím.

Největším příslibem pro příští díly je však John Sníh, který spolu s Noční hlídkou konečně vyrazil daleko na sever. Poprvé se pořádně podíváme za Zeď a ačkoliv se v aktuální epizodě žádné bitvy nedočkáme, záběry na ledovou pustinu, zasněžené hory a zvuk mrazivého větru jsou sakra působivé. Kdokoliv je schopný tady přežít, musí být zatraceně velký drsňák. A je jasné, že okamžik střetnutí se blíží.

Jednoduše řečeno – události, na které jsme se připravovali v minulých dílech, se daly do pohybu. Jsou tu první ztráty, jsou tu překvapení a je tu příslib hodně zajímavých věcí v dalších epizodách. Ten týden bude sakra dlouhý.

Když Tyrion dva díly zpátky prohlásil, že mu nečiní problém hrát královskou hru, vážně nekecal. Dokonale to potvrzuje dnešní, opět čistě dialogová epizoda Hry o trůny, ve které pokračují opatrné tahy po šachovnici. Zatímco si oblíbený trpaslík dál podmaňuje Královo přístaviště, jeho soupeři získávají důležitá vojenská vítězství, bezpečná útočiště anebo dokonce magické zbraně.

Ano, zase to byla nabitá padesátiminutovka. Sice jsme museli snést další z nemilých bitevních skoků (tentokrát alespoň s cool úvodem), jinak se ale hýbeme kupředu, jak jen to jde. Bratři Baratheonové si tváří v tvář ujasnili, že se budou rvát o trůn i mezi sebou. Arya se z putování s noční hlídkou dostala do velice zajímavé pozice v týlu nepřítele. A třeba takový Malíček zjistil dávnou pravdu, že když jdete lovit ženu, neměli byste si s sebou brát ostatky jejího manžela. Spolehlivě to totiž zabije poslední zbytky romantiky.

Asi nejvítanější dějový posun se ale udál za mořem, kde se „horda“ dračí matky konečně přestala vláčet pouští. Snad z toho HBO finančně nevykrvácí, jelikož nově představené město Quart vypadá jako sakra nóbl oáza. A můžou se v ní ještě dít hodně zajímavé věci.

Dothraki ale pořád mají k zásahům do hlavní dějové linie daleko, není proto divu, že se první polovina druhé série nadále soustředí především na nového krále (Není to jen svině. Je to úchylná svině!) a na nováčky. Sice jsme se tak úplně nedozvěděli, jaký osud čeká posledního živého syna Roberta Baratheona (Krysa zastavena!). Svou pravou tvář ale konečně ukázal Pán světla, který rozhodně není jen výplodem čarodějné fantazie, jak jste se mohli domnívat.

Místo toho jsme poprvé výrazně okusili magii a stálo to za to nejen kvůli výživným pohledům na jedny holandské křivky. Co to, sakra, mělo být? Než nám to odhalí příští díl, nebo to vytáhnete ze čtenářů knih, měli bychom se bát o každého, kdo s tím přijde do styku. Spider-Man se totiž z podobného setkání zotavuje dodnes!

Pořád jsme na začátku a zatím se jen rozdávají karty, už teď je ale jasné, že v Západozemí bude legrace. V minulém díle po trůnu začali pokukovat Greyjoyové z Železných ostrovů a teď přibyla další frakce. Renly, mladší bratr zesnulého krále Roberta Baratheona, se kterým Starkové původně počítali jako s potenciálním spojencem, by totiž zemi rád šéfoval sám, ovšem jak se ukázalo, nejdřív musí vyřešit pár osobních záležitostí. Právě na Renlym se opět potvrdilo, že tvůrci Hry o trůny moc dobře vědí, že jejich nejsilnější zbraní jsou silné charaktery a i tentokrát dostáváme postavu, jejíž osud se vyplatí sledovat.

Zajímavé věci se dějí i na Železných ostrovech, kde se Theon Greyjoy se musel rozmýšlet, jestli se vrátí ke své rodině a k otci, který ho kdysi prakticky prodal a dnes jím opovrhuje, nebo zda zůstane věrným Robbu Starkovi. Dilemata tu zkrátka řeší každý.

Nejlépe se s nimi opět zvládnul porvat Tyrion Lannister, podceňovaný a vysmívaný pišišvor, jenž se ale v diplomacii vyzná mnohem lépe, než by se jeho protivníkům líbilo. Tentokrát v Králově přístavišti hledal parchanta, který donáší jeho sestře informace, jež by se neměly k jejím uším vůbec dostat. A udělal to pochopitelně nádherně elegantně a cynicky zároveň. Ačkoliv to vypadá, že kope za záporáky (i když ve Hře o trůny je slovo záporák dost relativní pojem), opět potvrdil, že jde pravděpodobně o největšího seriálového sympaťáka, jemuž nelze nefandit. Ví, jak jít štěstíčku naproti, nebojí se dělat nepříjemná rozhodnutí a zároveň si umí hlídat záda. Až by si člověk myslel, že zrovna on by byl ideálním kandidátem na trůn.

Ačkoliv třetí epizoda stála hlavně na dialozích a mluvilo se prakticky pořád, dočkali jsme se i jednoho ne zrovna obvyklého souboje, ve kterém se to hezky fyzicky řezalo a kaskadéři se nejspíš zapotili. A závěrečná bitva mezi adepty na služby na Zdi a jednotkou vojáků ve službách Lannisterů byla řádně drsná a krvavá a nejspíš řádně probudila každého, kdo se nechal ukolébat dialogy v předchozích scénách.

Třetí díl zkrátka nabídl velmi vydařený mix akce, politického pletichaření a temnoty a naznačila, že v dalších dílech nás čekají velké věci. Adeptů na šéfování Západozemí je totiž čím dál víc.

PODÍVEJTE SE NA UPOUTÁVKU NA ČTVRTOU EPIZODU

Na první pohled se může zdát, že se vlečeme v pozvolném tempu, které nasadila úvodní epizoda druhé série. Opak je pravdou. Ano, pořád chybí akce – jak naznačuje upoutávka na třetí díl, řinčení oceli se dočkáme až příště. To ale neznamená, že by děj stagnoval, právě naopak – z hlediska politiky a vývoje událostí v Západozemí se toho stalo hodně. Byly zasety zárodky konfliktů, které si vyžádají tisíce životů.

V Králově přístavišti se Tyrion ujal úřadu králova pobočníka. A začal pěkně zostra. Člověka až mate, že některý z Lannisterů dokáže konat tak lidsky a být veskrze sympatickou postavou. „Skřet“ sice v úvodu prohlásí, že není čestný muž, ale hned několikrát projeví pravý opak. Peter Dinklage je v roli tradičně dokonalý.

Arya putuje na sever s novými rekruty Noční hlídky a hledá společnou řeč s Gendrym, uprchlým kovářovým synem, o kterém už víme, že je levobočkem krále Roberta. Stannis Baratheon pokračuje v přípravách nájezdu na Královo přístaviště. Tím, že mu Davos sehnal flotilu, byla v podstatě započatá válka (ke krvavému vrcholu ji v epizodě Blackwater přivede řezník Neil Marshall). Své k Stannisovým mocenským ambicím řekne i svůdná kněžka Melisandre. Daenerys pořád trčí v poušti.

Ale především jsme se v tomto díle podívali na Železné ostrovy, kam Theon Greyjoy připlouvá s žádostí, aby se jeho otec připojil k Robbu Starkovi. Irské pobřeží s digitálním hradem na útesech je pozoruhodná lokace. Setkání s jezdkyní v přístavu končí vtipnou pointou. A bručoun Balon Greyjoy je silná postava – i proto, že jej hraje Patrick Malahide, záporák z Dlouhého polibku na dobrou noc. Navíc se tu všechno krásně komplikuje a do už tak spletitého mocenského chaosu přibývá další bojující strana.

Svět Západozemí je čím dál rozlehlejší a barvitější. Je vidět, že produkce vrazila do dekorací a triků nemálo peněz – všechno je opravdové, hmatatelné, funkční. Navíc jsou kulisy zabydlené tradičně šťavnatými a vrstevnatými postavami (třeba Malíček se projevuje jako chápající lidumil a bezohledný parchant v jednom dialogu a není v tom rozpor). Režie Alana Taylora je jako vždy suverénní, filmová, s herci pracuje bez jediného zaváhaní. Dokonalá středověká atmosféra je i tentokrát poháněná především divokými pudy. Souloží se na každém kroku, ženské postavy předvádějí vnady všech kvalit a velikostí a semeno stříká proudem – tentokrát doslova.

Ne, není nutné hnát se do bitev a šermovat za každým rohem, aby nás Hra o trůny stále bezezbytku bavila.

První díly nových sezón se vyznačují zhuštěnou náloží toho nejlepšího, co seriál posledně nabídl. Jsou obvykle nejakčnější, nejvtipnější či nejemotivnější, dějově nabušené, nahazují zajímavé zápletky a často ústí do brutálního cliffhangeru. Občas se ale stane, že tvůrci v úvodu nové série jen rekapitulují, co se dosud stalo, nechávají doznít emoce z předchozího vyvrcholení a připravují si půdu pro nové postavy a dějové linie.

První díl Hry o trůny 2 (podle knihy Střet králů) s názvem The North Remembers je vzácný případ, kdy se funkčně spojilo obojí. Ano, je to hlavně přehlídka hlavních postav a jejich vztahů v předvečer války o Železný trůn. Kromě úvodního turnajového souboje a krátkého, ale intenzivního, téměř biblického finále tu není žádná akce – jen další intriky, politika a rozvíjející se konflikty. Na scénu nastupují nové postavy, zejména trojice Stannis Baratheon, jeho pobočník Davos Seaworth a kněžka Melisandre. Stačí dvě scény, aby bylo jasné, že Stephen Dillane, Liam Cunningham a Carice van Houten skvěle zapadnou do světa Západozemí.

Prakticky celý díl, pěkně rámovaný zjevením komety, tvoří dialogy. A přesto na konci zůstává dojem, že druhá sezóna začala velmi akčně, že v ní není hluché místo a že pod povrchem neustále pulzuje napětí. Zásluhu na tom mají vesměs šťavnaté postavy v podání soustředěných a přesných herců. A fakt, že ty dialogy jsou skvostně napsané. Skvostně. Není v nich jediné slovo navíc. Mapují neustálý vývoj vztahů, ládují do diváka emoce i vtip (celá scéna ve srubu za Zdí). O archaicky znějící, přesto úderné a patosuprosté hlášky není nouze.

Všechno vypadá výpravně. Nejsou tu sice žádné davové scény, ale masky, kostýmy, rekvizity a dekorace vás snadno přenesou do středověkého světa. Když Tyrionova milenka z balkónu čichá „výkaly a sperma“, téměř to cítíte taky. Vizuálu velmi prospěla i změna lokace – chorvatský Dubrovník je mnohem malebnější než zaprášená a upocená Malta; konečně pořádné Královo přístaviště! Triky jsou na televizní produkci solidní – interakce Daenerys s dráčkem pokulhává, ale Robbův vlk budí respekt.

Je to zkrátka Hra o trůny, jak ji máme rádi. Tvůrci neklamou tělem a nelapají diváky na prvoplánové atrakce. Pokračuje se v známém tónu, s jasnými náznaky budoucí gradace. S výjimkou stagnující linie s Daenerys potácející se pouští každá zápletka budí touhu po pokračování. Protože jak už víme z první sezóny, hlavní devizou tohoto vyprávění je nepředvídatelnost a pohrdání žánrovými klišé. Ve fantasy věc mimořádně cenná.

PODÍVEJTE SE NA UPOUTÁVKU NA DRUHOU EPIZODU