Hra o trůny

Tak je to konečně tady: vybírejte ženicha, bude svatba veliká! I když ono je vlastně už dávno vybráno, a nebudou to zrovna veselé vdavky. Popravdě řečeno s ceremoniálem nesouhlasí ani jeden ze zkroušeného páru, podle čehož poté vypadá i samotná svatební noc. Garantuji vám, že smutnější líbánky nezažijete: Tyrion a Sansa se tímto pozvolným zvratem v čerstvé epizodě Hry o trůny v mých očích snadno stávají zdaleka nejoblíbenějšími charaktery celé dosavadní série. Minule si cenné body sympatie diváků připsal lannisterský Králokat, dnes je na řadě skřet.

Oproti minulým dílům se ale tvůrci stále ne a ne poučit. O sto šest se tak kecá i v S03E08, tentokrát však dialogy mají šťávu, a to značně kyselou. Z téměř každého jednotlivého rozhovoru mezi intrikujícími postavami vás bude mrazit až do morku kostí. GoTy si holt se svými fanoušky i nadále vytrvale hrají, a dokazují, že ona ta akce možná nebude zase až tak nutně zapotřebí. Stačí, když milovaným postavičkám dodáte do úst břitká slova, jejichž ostrost následně vydá za tisíce nabroušených mečů. Typickým příkladem toho je čím dál otrkanější Daenerys. Což o to - peroxidová dívčina už v minulých řadách rychle pochopila, že se s ní podrobovaný svět nebude mazlit. A to ještě ani nejsme v Západozemí! Zkuste být potom milí na ostatní, když vás tito nazývají ženskými přirozeními v té nejsprostší jazykové formě, že? Za bouře zrozená není žádné ořezávátko a urazit byste ji rozhodně nechtěli, tomu věřte. Na druhé straně moře platí za nejzásadnější event osmé epizody již zmíněná svatba. Ta trvá bezmála půl hodiny, načež v sobě ukrývá tolik režisérské zručnosti a dechberoucích scén, že ji lze s klidným svědomím označit za zatím nejpovedenější "momentum boring" třetí řady. Dále se ještě zastavíme u neklidné Aryi, která v téhle fantasy musela ujít už snad více mil, než Frodo se Samem dohromady. A vypadá to, že bychom se již v příští hodince mohli dočkat jejího uplakaného návratu k rodině (ano, jako poslední jsem četl Střet králů). Svých pět postelových minut slávy si pak vybere Gendry s dost možná nejnenáviděnější ženštinou seriálu, odhalených ňader se ale ve svěžím comebacku dočkáme i mezi šupinatými draky. Nahaté spoilery? Tak to bych mohl rovnou vyžvanit také finální ledovou příhodu, po které hledám čelist po obýváku ještě teď... nebo ne.

Tvrdím tedy, že k permanentnímu trápení divákových nervů výjimečně není nutně zapotřebí frenetická (či jakákoliv) akce. Meče neřinčí, sekery neprotínají vzduch a palcáty nerozlouskávají lebky jako ořechy, a přesto je mezi trůny spousta legrace. Stačí jen hledat, a ne se donekonečna těšit na adrenalinové bitvy znepřátelených armád. Však ono je taky dost často pořádné dialogové drámo lepší, než - chraň Bůh - opovážlivě nasnímaná akce. Kdo nevěří, ať tam běží. Kráá, kráá!

Dobrá, tak teď už i já musím uznat, že se nám dění v Západozemí až příliš rozkecává. Již v minulém díle se našlo pár scén, které tempo příběhu až zbytečně rozmělňovalo. Díky parádnímu závěru a efektnímu šplhání na Zeď se však stále jednalo o velmi nadprůměrnou epizodu. V nejnovějším kole fantasy ságy se ovšem tempo zadrhává místy až moc a jedná se tak prozatím o nejslabší díl třetí série.

Dějové linky se nám přitom ale stále celkem posouvají vpřed. Jamie se z Harrenova konečně vydává za svou rodinkou do Králova přístaviště, ale ještě před tím čelí těžkému rozhodnutí, zda má zanechat Brienne svému nepříliš pěknému osudu. Sansa se mezitím musí vyrovnat s tím, že byla už asi po padesáté až příliš naivní a ani Tyrion z jejich nadcházející svatby neskáče radostí do stropu. Arya se pak stále nemůže srovnat se zradou Bratrstva bez praporců, což se jí vzápětí krutě nevyplatí, a Daenerys se se svojí armádou blíží k dalšímu otrokářskému městu.

Ano, hlavní linie se stále vyvíjejí hodně dobře, o tom žádná. Jenže mezitím musíme sledovat také řadu zbytečných scén, jejichž dialogy postrádají šťávu a vlastně jen hrají o čas. To se týká hlavně linek Theona a Brana. V prvním případě jsme pouze svědky dalšího brutálního mučení, jehož následky by se daly hravě shrnout v jedné epizodě a celá linka by se nemusela tolik natahovat. V tom druhém případě zas musíme poslouchat řadu nikam nevedoucích dialogů. Což je v tomto díle docela překvapení, protože scénář napsal samotný George R. R. Martin. Ten ve výtečné Blackwater z druhé série ukázal, že umí napsat pořádně šťavnaté dialogy a chová se ke svému dítku s náležitou péčí. Dnešní seriálová kapitola jeho adaptace však bohužel není ten případ a řadí se spíše k těm scénáristicky slabším.

I přes u mě neobvyklou kritiku je ale stále hodně co chválit. Pořád se zde totiž najde několik výborných scén, již vás jistě nenechají chladným, závěr již klasicky stojí za to a Jamie opět nabere u diváků spoustu plusových bodů. No a nesmím zapomenout ani na výtečnou hudbu, která o sobě dává v poslední době čím dál více vědět a další hudební úprava Deští z Kastameru určitě stojí za poslech. Je však škoda, že tvůrci po předchozích výtečných epizodách tentokrát malinko usnuli na vavřínech.

I přesto, že nás pravděpodobně v Západozemí každou chvíli čekají ohromné změny, servíruje tento týden osazenstvo HBO svým divákům poněkud odlehčenější epizodu. Pokud tedy nepočítám nervydrásající šplhání promrzlých divokých po ledové Zdi, jež tentokrát inspirovalo i samotný název dílu... ale nepředbíhejme. Který další oblíbený charakter přijde v The Climb o drahocennou část svého těla?

Upřímně musím bohužel konstatovat, že mě S03E06 po závěrečných titulcích zanechala v poněkud apatickém rozpoložení. Třetí sezóna se nám přehoupla do své druhé poloviny, načež sice tvůrci nezařazují kdovíjakou zpátečku, i tak se ale drží překvapivě a možná i trochu opovážlivě pozadu. Natahujeme? Strhující režie jakoby vzala v rukou Alika Sakharova za své: držitel televizního ovladače se dočká spíše poklidných rozhovorů mezi několika stěžejními postavami, než nápaditých hádek a zvuku o sebe třískající ocele. Dnes tedy opět žádné odlétávání jisker ze zubatých čepelí nečekejte. Arya zůstává kompletně odloučená od svých přátel pouze s bratrstvem, jehož úmysly se ukazují býti stejně zamlženými, jako rodné ostrovy Theona, který si v mučírně užívá svých několik dnů krvavé slávy. Dále se přesvědčíme o nemilém faktu, že i hrdinové historického fantasy fláku mohou trpět epilepsií, o nejzapamatováníhodnější dialog se potom postará čím dál protřelejší Malíček v tandemu s prohnaným králem západozemských špiónských pavoučků. Osud Sansy značně pohnutý! V tomto ohledu - stejně jako v případě napínavého titulního Snowova lezení po ledové Zdi - je vážně na co se těšit. Zbytek aktuálních rozhovorů se však již půl hodiny po skončení šesté části ztrácí v jakémsi nenadálém oparu přehnaných tvůrčích ambicí.

Už slyším z mnoha stran námitky, že i "upovídaná epizoda" Hry o Trůny dokáže strhnout, a intriky nejen v Králově přístavišti je přeci radost sledovat. Má ale opravdu každá část oslavovaného fantasy seriálu tak nehorázně kulervoucí dialogový drajv a odpovídající dávku napětí? Kde je ona nebezpečně tenká hranice, která odděluje zrno od plevních výrazů jako "fanouškovské zaslepení" či "nemístný hype"? Jasně, GoTy jsou hodně fajn, občas se ale i mistr tesař může jemně utnou. Zatím ovšem zdaleka žádná tragédie, tak doufejme, že tvůrci neusnou na vavřínech. Začněte kamenovat.

Kulervoucí finále minulého dílu nás hodně potěšilo, režie šlápla do pedálů a Khaleesi ukázala, že Valyrijština může znít cool a vlastně je i docela sexy. Čtvrtá epizoda se zkrátka hodně povedla a nabušený konec nás zanechal ve velkém očekávání. Navázali tedy tvůrci na výtečnou formu z předchozího týdne, nebo na začátku nového dějství malinko zvolnili? No, co vás vůbec napínám, první možnost je samozřejmě správně.

Hned po skončení stále chytlavých úvodních titulků nás totiž přiková do křesel očekávaný souboj mezi Ohařem a Bericem Dondarrionem, s nímž jsem já osobně počítal až na konci epizody. Tvůrci se s tím ovšem nepářou a jeden z nejlepších soubojů celého seriálu si tak můžeme užít hned na začátku. A že je opravdu na co se koukat. Kdejaký divák by se tak mohl obávat, že už jsme hned zkraje dočkali předčasného vrcholu nového dílu a dále už bude kvalita jen klesat. Jenže chyba lávky, i zbylé příběhy toho totiž nabídnou sakra dost a dočkáme se hned několika silných emotivních scén.

Podíváme se tedy také do Řekotočí, kde musí Robb čelit zradě ve vlastních řadách a čeká ho jedno z jeho největších dilemat. Jamie s Brienne mezitím doráží do Harrenova, kde momentálně vládne Robbův vazal Roose Bolton. Své intrikánské chvilky se protentokrát dočká Malíček, Stannis nám představí svou takovou nenormální rodinku, Tywin si připraví pro své děti nemalá překvapení a dokonce i ten Jon se za Zdí konečně zahřeje. Fanoušci půvabné Rose Leslie si tak dnes opravdu přijdou na své.

Zkrátka si není opět nač stěžovat. Všechny linie se zase významně posunuly vpřed, čemuž výrazně pomohlo také vypuštění slabších linek okolo Brana a Theona. Jamieho zpověď pak patří mezi nejpůsobivější scény této série, Nikolaj Coster-Waldau si tuto sezónu zatím po herecké stránce krade pro sebe a ten vyjukaný pohled Cersei na závěr? Prostě k nezaplacení. Hra o trůny už zkrátka frčí na plný plyn a to nás ty velké věci teprve čekají.

Úvodní díly nové řady Hry o trůny to neměly u některých diváků zrovna jednoduché. Kdekdo si stěžoval na přílišnou upovídanost a rozkouskovanost jednotlivých linek, ve kterých se příběh jen pomalu plížil vpřed. Čtenář knihy, tedy i já, ovšem musel být nadále velice spokojen a potichu se smál pod vousy. Věděli jsme totiž, jaké velké věci nás čekají. Už konec minulé, překvapivě odlehčené, epizody dal jasně najevo, že se již začíná razantně šlapat na plyn. Ve čtvrtém dějství temné podívané pak tvůrci přitvrzují ještě víc.

Ano, příběh je stále rozkouskovaný a většině dějovým linií se věnuje tak pět minut. Jenže i to stačí, aby se jednotlivé příběhy razantně posunuly vpřed. Z Jamieho se mávnutím ruky…ehm pardon, meče, stává troska vyrovnávající se se svým handicapem. Arya a Ohař konečně dorazí do úkrytu Berica Dondarriona a v Králově přístavišti se stále rozmisťují figurky na intrikánské šachovnici. Zejména fandové vševědoucího pavouka Varysa si tentokrát přijdou na své. Největší mela se však strhne za Zdí a zejména za mořem.

Tempo stále šlape bez nejmenších problémů, dialogy jsou šťavnaté, herci si své role náležitě vychutnávají a celý seriál si nadále drží svou nezaměnitelnou atmosféru. Závěrečná dvacetiminutovka je pak náležitě strhující a razantně zavírá pusu všem zlým jazykům, kteří tvrdili, že temné fantasy dochází dech. Režie je téměř bezchybná, trikaři opět vytřískali ze svých počítačů, co jim rozpočet dovolil a po dlouhé době o sobě dal hodně hlasitě, a zejména epicky, vědět skladatel Ramin Djawadi.

Hra o trůny zkrátka přešla z pomalejšího rozjezdu do strhující tempa, v němž se opět solidně intrikaří a počítají se první mrtví. Příběh už se rozjíždí naplno a jako čtenář předlohy si nemám skoro nač stěžovat. Snad jen ty Branovy pasáže jsou stejně nudné jako v knížce. Očekávaní do budoucna jsou ale velká a již teď se můžeme těšit minimálně na jeden hodně zajímavý souboj.

Nemyslete si, že v Písni Ledu a Ohně není místo pro legraci! Jistě, několika menších šprýmů jsme se již od tvůrců nejsledovanější televizní fantasy všech dob dočkali (zejména v první sezóně z úst sarkastického Tyriona), teprve až nyní ale hrozí seriózní záchvat smíchu. No vážně. V realisticky brutální přehlídce plné krve a full-frontalové nahoty je očividně místo i pro odlehčené scény, a to je dobře. Více netřeba prozrazovat, snad jen že přeorganizovávání mocenských míst v politice se dá natočit i s důvtipem - nezapomenutelné!

Ale to jsme stále ještě na začátku třetího dějství nové řady, vážení! Pozor však na dvojsečné zbraně: je tak trochu na škodu, že epizoda Walk of Punishment vyplácá ty nejzapamatováníhodnější eventy hned ve své úvodní čtvrthodince. V Řekotočí se totiž hned zkraje koná jeden převelice smutný pohřební obřad, jenž se do divákových sítnic vryje způsobem, hodným těch nejdramatičtějších artových snímků z filmových festivalů. Jak to? Inu, slova nejsou zapotřebí - žal a bezmoc dokáže spolehlivě prohloubit např. i takový netrénovaný lučištník. Jo, tuhle epizodu chcete vidět. A chcete ji vidět hned. Také následující události ovšem nelze přirovnat k nudné procházce růžovým sadem. Skřet se v Králově přístavišti "dostává" na pozici, kterou mu možná budou závidět obyčejní obyvatelé městysu a kompletní osazenstvo bordelu, to je ale asi tak všechno - intrikaření směle pokračuje a nám se to líbí. Nejlépe se potom rozhodně nemá ani Jon Sníh, jehož skupinka Divokých se vydává za nebezpečnou špionáží, no a v neposlední řadě opět zavítáme i za peroxidovou Daenerys a jejími vazaly, jimž za mořem schází už jen takhle malý krůček k (ne)výhodnému nákupu osmitisícové fanatické armády. No a ani Jaime Lannister neztrácí během putování s Brienne hlavu... stačí jen přiložit ruku k dílu! Vše se začíná nezvratně hrotit, děj odsejpá jedna báseň. K finálnímu cliffhangeru pak rovnou doporučujeme zásobu igelitových pytlíků.

Osobně mám zatím z nové řady GoTy mnohem pozitivnější dojem než z té předchozí, která mě svou unylostí téměř unudila k smrti. Jistě, i ve třetí sezóně se kecá o sto šest, dialogy ale znovu začínají sršet zmiňovaným důvtipem. Břitká slova lítají hrdinům z úst častěji než Samwellovy vrány z klícek Noční hlídky na Zeď. Začínáme tušit, že to celé nedopadne zrovna nejslavněji a tahle bitva pěti-a-více armád postupně nezpustoší jen malebnou Martinovu krajinu, ale i těla a duše všech zúčastněných lumpů a gerojů. Winter is still coming!

No nevím jak vy, ale na mě už zase útočí "HBO syndrom". Naše oblíbená (ne)televizní stanice se odpíchne k velkému dramatickému seriálu, ve kterém se nešetří krví, nahotou a zatraceně drsnými postavami. První série je vynikající, nabitá napětím a sympatickými postavami. Ta druhá pak už ale pokulhává a těží především z toho, že se všem líbila první, a tak koukají dál. Dějové linky se začínají množit, kvalita však řídne a naději vrací až silné finále. Co s tím? Zabalit to a přesunout se k méně propíraným, avšak lepším seriálům, nebo odhodlaně načít třetí sérii?

U Pravé krve a Boardwalk Empire jsem zvolil tu první možnost. Hra o trůny mě ale přeci jenom zlomila... a teď mám pocit, že jsem se měl raději držet zajetého postupu. Nechápejte mě špatně, druhý díl třetí série je pořád fajnová historická podívaná. Na rozdíl od minula to dokonce není jen série scén ze všech koutů Westerosu, ale dostavila se i jakás takás dramatická koherence. Jenže zrak vytírající hutnost už je dávno pryč a místo toho se jen přeskakuje mezi ukecanými intermezzy. Jistě, pořád se našlo pár momentů, které stály za to. Margaery začíná chytře krotit Joffreyho, Arya potkává Robina Hooda (a jeho kámoše s lukem) a Jaime se konečně zase dostal k meči. I Tyrionova ukecaná etuda potěšila. Na seriálovou špičku, která by měla s železnou pravidelností eskalovat a fascinovat, to je ale nepříjemně málo.

Ano, třetí série se teprve rozjíždí a její měřítko moc nedovoluje sevřenější pojetí. Mně ale přeskakování mezi sedmi místy (a to jsme se díky bohu nestavili za mořem) i tentokrát lehce ubíjelo. A Hra o trůny už mě moc nenaplňuje drsnou energií, ale spíš oddanou a smířlivou letargií. Více zkrátka není vždycky více, a ačkoliv musí být knižní fandové u vytržení z toho, že na scénu dopochodovala snad pětice nových postav, mně z toho spíš jde hlava kolem. Dá se to vůbec ještě ukočírovat tak, abychom s každou sérií neklesali níž?

No, tak jsme zase na konci. A i přes pár nesrovnalostí a výtek se nebojím říct, že je nejlepší epizodou druhé sezóny právě ta poslední. Jistě, minule to bylo dostatečně akční, scenáristy nádherně vyvážené a vůbec mnohem soustředěnější, než jsme byli zvyklý z posledních pár týdnů. Až finále druhé sezóny ale přiváží kýžený kotel emocí a alespoň chvilkový pocit veliké fantasy ságy, kterou bude radost sledovat ještě pěkných pár let.

Ale pojďme na to popořádku. Jestli jste stejně jako já žili v dojmu, že Lannisterové minule zajali Stannise a Sansa je dávno na půl cesty na Zimohrad, mohla vás desátá epizoda kapku rozhodit. Doteď mi uniká, jak se tyhle dvě postavy ocitly tam, kde by rozhodně být neměly (Stannis sní v žaláři?). Ale to vem, společně s podivně přeskočenou bitvou na Zimohradu, čert. Zbytek epizody byl totiž lahodný.

Vyšachování Tyriona je hodně překvapivým tahem. Když se ale člověk rozpomene na to, jaké vztahy panují mezi Lannisterskou rodinkou, o nic nesmyslného se dozajista nejedná. Jen se, stejně jako osudem zmítaný hrdina, dozvíme celé pozadí tohohle tahu až ve třetí sezóně. Určitě to budou „správně bolestivá“ zjištění, jež mohla alespoň zčásti zazáplatovat Tyrionovy rozpravy s Varysem, které v druhé sezóně nikdy nezklamaly. Ani tentokrát. A co mužství zbavený lord vlastně plánuje proti Malíčkovi? Mile intrikánské a Hra o trůny tak definitivně získává další neodolatelnou postavu.

Náběh na třetí sezónu se ale jinde dařil ještě lépe. Starkovic jsme sice navštívili jen zběžně. Jeden dialog a jedna svatba jsou ale dost na to, aby se otevřelo pár velmi zajímavých dějových linek. Robbovy mladší sourozence potom potkala tragická ztráta, jejíž podání zastiňuje většinu dosavadních smrtí v seriálu. Vskutku brilantní a dojemná scéna, jež byla o to bolestivější, když jste ji nečekali.

Dění v Zimohradu pak zastiňoval jedině výlet do zámoří, kde se v podobně vynikajícím duchu uzavřela jinak utahaná linie s khaleesi. Trikově vychytané, správně natřískané emocemi, krutostí i osudovostí… A další potvrzení, že je potenciál matky draků daleko větší, než jsme si možná přiznávali. Pokud se ve třetí sezóně nebude zbytečně brzdit, brzy by nás mohl čekat příjemně opulentní posun kupředu.

Což ostatně naznačuje úplně finální scéna za zdí, kde se dění také nafukuje do daleko větší šíře, než tomu bylo doposud. Zvěsti o zatraceně drsném nebezpečí se bezezbytku naplňují (i když se to klidně mohlo udělat později) a šéfům HBO musejí vstávat hlasy na hlavě z toho, kolik peněz bude potřeba na další epizody. Hra o trůny nám totiž i nadále roste do čím dál tím nafouklejší ságy. A příslib věcí příštích je pěkně velký i přes to, že se Arya zatím nenechá vytrénovat na ubercool tajného zabijáka. Škoda. I tak je ale finální díl druhé sezóny učebnicovým příkladem té nejlepší televizní zábavy, která s každým přibývajícím rokem šlape na paty kinonabídce. Díky za to.

Nic si nenalhávejme, něco takového už druhá série Hry o trůny potřebovala. Zejména po úmorně užvaněné sedmé a osmé části. Mám na mysli válečnou akci? Ano, tu samozřejmě také. Ale především to chtělo scenáristický šmrnc, svižnější tempo a účelnější dávkování informací. Tohle s epizodou Blackwater přišlo a je docela překvapení, kdo se o to postaral.

Written by: George R. R. Martin. Podívejme se něj! Čekali byste, že autor předlohy se bude utápět v zbytečnostech, protože miluje svůj původní text. Opak je pravdou. Martin dává scenáristům seriálu lekci toho, jak adaptovat bez plýtvání slovy. V jeho podání jsou dialogy úderné a celá epizoda má rytmus, jaký jsme ještě v této sezóně nepozorovali.

Navíc jsou ty dialogy velmi zábavné. Prakticky v každé části se najdou dvě, možná tři repliky, které stojí za to citovat ve statusech na Facebooku. Z epizody Blackwater můžete citovat prakticky cokoli a bude to znít cool. Možná i proto, že se Mistr odvázal a frekvence „f*cků“ a řečí o znásilňování a natrhávání nepřátelských pr*elí je nezvykle vysoká. Dokonce si Martin několikrát dovolí vtípek typu „Rozpovím ti, jak se mi stalo (doplnit dle potřeby). Ale možná někdy jindy.“ Jakoby chtěl autor připomenout kolegům adaptátorům, jak zkracovat a utínat dialog přesně na hranici, za kterou už divákova pozornost utíká jinam.

Epizodou se vine několik linií, postavených na interakcích dvojic. Tyrion – Joffrey, Bronn – Ohař, královna – Sansa. Své řeknou i Shae či Stannis. Všechny linie jsou šťavnaté, herecky vychutnané (Lena Headey si to ještě nikdy tak neužívala) a dávají v celkovém kontextu smysl; většina z nich má dokonce své vyvrcholení a pointu. Možná je to i díky tomu, že se tvůrci soustředili opravdu jen na Stannisův nájezd na Královo přístaviště. Všechny ostatní linie (Jon, Arya, Robb, Daenerys...) mají týden pauzu.

Directed by: Neil Marshall. Tohle byla dobrá volba. Blackwater je bezpochyby vrcholem této série a pravý filmový look se hodí. Práce s kamerou, střih, typické Neilovy zpomalovačky – všechno tu je a jde patrně o nejlépe zrežírovanou epizodu seriálu vůbec. Navíc byla k užitku i Marshallova schopnost kovat velkofilmovou ocel z nízkorozpočtového bláta. Nepodléhejme klamu, ani tato epizoda se neposune do opravdu epických vod. Peníze na digitální rozmnožení vojsk ani tentokrát nebyly (přestože seriály jako Řím si Borgiové si to dovolit mohly). Ústřední exploze je však velkolepá a s tou stovkou šermířů pod jednou umělou zdí s několika žebříky Marshall čaruje jako o život. O tom, že v jeho podání je bitva opravdu intenzivní, není třeba mluvit – jakmile Ohař nastartuje obouručák, skotský řezník se octne ve svém živlu a střeva a mozky lezou z obrazovky.

„Battle is over“ a Blackwater je nejen díky solidní porci akce zatím nejlepší epizodou druhé série. Marshall na režijní sesli a hlavně Martin na scenáristické předvádějí, jak má vypadat kvalitní dospělá fantasy a špičková televizní zábava.

Druhá řada Hry o trůny se pomalu blíží ke svému konci, a tak je nutné začít do toho trošku šlapat. Ovšem až příště, kdo tentokrát čeká velkou akci, ten bude asi trošku zklamaný, protože na ni nedojde. Celá osmá epizoda je víceméně jen přípravou na něco velkého. A to hned na dvou frontách.

Nejzajímavější to bylo v Králově přístavišti. Většina jeho obyvatel si tak nějak nepřipouští, že se k hradbám blíží flotila Stannise Baratheona, proti níž má město evidentně jen hodně malou šanci. Jediný, kdo z toho má těžkou hlavu, je prcek Tyrion. Jeho sestra Cersei však i tváří v tvář protivníkově přesile kuje svoje osobní pikle a hodlá zasadit bráchovi ránu tam, kde to nejvíc bolí. Tyrion je tentokrát zahnán do úzkých a snad poprvé se ukáže, že ani on nemá všechno dopředu vymyšlené a že se někdy ze všech těch pokusů o podrazy, diplomacie a lží může jednoduše malinko složit. Pravděpodobně nejoblíbenější postava celého seriálu se tu prostě objevuje v trošku jiné poloze, než jsme zvyklí a ztrácí svůj pověstný klid a cynismus. Peter Dinklage však tohle „zaváhání" zahrál naprosto výtečně. Pochopitelně.

Pod svou drsnou slupku nechal nakouknout i Stannis Baratheon. Ačkoliv se objevil jen na chvilku, dozvěděli jsme se, proč se zrovna dvakrát rád nesměje a co ho vede k tomu, že touží usednout na trůn a vládnout celé zemi. Stannis měl výrazně méně prostoru než Tyrion, ale dosud jsme ho vídali především jako zamračeného drsňáka, který se kámoší s jednou trochu trhlou kněžkou. Teď víme víc a je to dobře. A stále platí, že je hodně těžké rozlišit, kdo je hodný a komu máme fandit a kdo si zaslouží chcípnout.

Třetím nejpříjemnějším překvapením byla Arya, ze které se vyklubala malá cynická svině, která pochopila, že aby člověk přežil uprostřed nepřátelského tábora, tak jednoduše nemůže hrát fér.

Bohužel podstatně méně prostoru dostala Catelyn Stark, která se rozhodla promluvit synovi do válčení celkem nepěkným způsobem, ve městě Quarth jsme se zdrželi jen na nezbytně nutnou dobu, abychom se dozvěděli, že příště nás nejspíš čeká návštěva jednoho ne zrovna obvyklého domu, a na severu se Jon pravděpodobně seznámí s mužem, který vládne ledovým pustinám. To ale až v devítce.

Každopádně i přes absenci akce se osmý díl povedl a jako klid před bouří funguje výtečně. Navíc tvůrci potvrdili, že hrdinové Hry o trůny jsou výrazně složitější a zajímavější než u konkurence a i když jsme mohli za masky Tyriona, Stannise a vlastně i Catelyn nakouknout jen na chvilku, stálo to za to. Hrdinové Hry o trůny jsou zajímaví, i když jen sedí a mluví. A to se příště bude bojovat pod vedením Neila Marshalla!

Hergot, to je napínák. Hra o trůny se od poloviny série začala výrazně hýbat kupředu a sedmá epizoda je vyloženě předehrou před tím, než nastoupí velké třídílné finále. Znepřátelené strany už si pomalu dýchají na krk a víc než kdy jindy je mnoho postav v ohrožení života. Platí to především pro Králokata, který se vrátil do hry jedinou brilantní scénou, a také pro Jona Sněha, jenž přes veškerou svou odvahu doplácí na to, že mu chybí zkušenosti se ženami.

Severní patálie potom doplňuje Arya, která nadále šikovně krouží kolem Tywina Lannistera (nebo se naopak on dostává na kobylku jí?), a především Theon, který si dobytí Zimohradu neužívá zdaleka tak, jak asi čekal. Vyřešení jeho velkého problému mu sice sežral maximálně komparz. I tak se ale celkem nečekaná linie s jeho zradou Starků vyvíjí nadmíru zajímavě. Uvidíme, co bude, až se jeho adoptivní rodinka vrátí z výletu.

Druhá strana barikády si tentokrát moc pozornosti neužila (minule jí měla dost a dost… i s rajčaty). Cercei si ale přesto zvládla urvat hned dvě výborné scény, čímž její postava nadále uniká jasnému zaškatulkování „zlá mrcha“ a míří spíš k tragičtější figurce. Moc dobré. Kéž by podobně zaválela i Sansa, která ani pod tíhou traumatického zážitku z minula nezvládá příliš zaujmout. Snad se do konce sezóny rozhodne k nějakým činům, protože její poloha „vyděšená husička“ přestala být zajímavá zhruba po pěti minutách.

Věci se konečně daly do pohybu i za mořem. Jorahovy city k Daenerys ale zdaleka nejsou ničím novým a krádež draků je jen slabou berličkou, takže Matka draků nadále zůstává tím posledním, kdo by se měl v dohledné době začít prát o trůn. Tvůrci jsou si toho očividně vědomi, jenže dál musí poslušně budovat její příběh, aby mohla o dvě sezóny později (čirý odhad) přeplout za zbytkem osazenstva, sežehnout pár armád a pak zjistit, že ji na trůnu vlastně nikdo nechce. No paráda.

Do té doby ale věřme v nadcházející dávku intrik, akce a poprav, která bude při pohledu na dosavadní dění těžko zklamáním. Trůny prostě vládnou.

Tak jsme se přehoupli přes polovinu série. Nové hrdiny známe, víme kdo je padouch a kdo je menší padouch (klaďáci ve Hře o trůny prakticky nejsou), novými lokacemi už se tvůrci taky stačili pochlubit, takže teď už je na čase pořádně to rozjet. A tak se i stalo.

Šestá epizoda je jeden z nejlepších dílů, které zatím druhá série nabídla. Minule nám bylo naznačeno, že papírově dost možná nejslabší Greyjoyové se pokusí trošku přitlačit na pilu a tak se i stalo. Úvod je rychlý, celkem brutální a nekompromisní a zdá se, že se kvůli němu bude muset přepisovat mapa Západozemí. Theon Greyjoy se ale nikdy před tím neprojevil jako nejlepší taktik, takže se časem ukázalo, že rozhodnutí zasadit nepříteli podlý úder do zad možná nebylo úplně nejlepší. To zjistíme příště. Každopádně úvod dává jasně najevo, že ve Hře o trůny nelze dopředu počítat s ničím.

To si na vlastní kůži vyzkoušeli i Lannisterové v Králově přístavišti, kde už hladovějícím lidem jednoduše ruply nervy a začala téct krev. A nepatřila jen naštvané chudině. Scéna povstání byla sakra působivá a ačkoliv se tvůrci museli přizpůsobit ne úplně ideálnímu rozpočtu a mlátí se tu spíš pár desítek než stovek lidí, díky výborné kameře, rychlým střihům a faktu, že se vše odehrává v uzounkých uličkách města, celé povstání působilo poměrně velkolepě. A pár postav se tu projevilo dost překvapivě (tedy že by se mladý král přestal chovat jako svině, to zase ne).

Trochu se to ale uklidnilo za mořem. Daennerys zjišťuje, že mocní skoro až pohádkového města Qarth se o své bohatství dělit rozhodně nechtějí a že jí sice při jejím boji o trůn drží palce, ale ruce si zašpinit nechtějí. Tedy vlastně možná chtějí, avšak ne tak, jak by si Daennerys přála. Ale popravdě celá část v Qarthu byla ze šesté epizody pravděpodobně to nejslabší a nebýt nečekaného finále, které slibuje, že se tu budou dít zajímavě věci, nejspíš bychom si už pomalu začali stěžovat na to, že politikaření a falešné úsměvy místních obtloustlých obchodníků začínají trošičku nudit.

Nuda však nehrozí za zdí, kde jsme se dočkali jedné malé přepadové akce (pochopitelně v duchu seriálu celkem drsné a zákeřné) a poprvé pořádně uvidíme divoké obyvatele ze severu. A popravdě není to vůbec špatný pohled, uvidíme, kam povede setkání Johna Sněha s Ygritte a co bude dál. Opouštíme je totiž v docela nepříjemné situaci.

Takže jednoduše řečeno – zase dobrý. Hra o trůny bez problémů obstojí, i když se ubere na politice a přidá na akci.

A jsme v půlce, to znamená, že se konečně musí něco dít. Ne že by druhá sezóna Hry o trůny byla až doteď nuda, přeci jenom jsme se ale dočkali spíš politikaření, pletichaření, hry se slovy a nenápadného vyhrožování. Teď konečně přišel okamžik, kdy se zase tnulo do živého.

Závěr minulé epizody naznačil, že v Západozemí je místo i pro magii, o které se doposud spíš jen mluvilo, než aby ji někdo skutečně provozoval. Ne že by najednou od aktuálního dílu začali všichni vrhat blesky a vyvolávat z žump obří démony, ale jednoduše jsme si potvrdili to, že kouzelníci, kterým to navíc pálí, mohou vyhrávat celé bitvy, aniž by se armády vůbec střetly. Stačí zasadit ten správný úder té správné osobě a najednou se musí adepti na trůn přepočítávat. A stejně jako v minulé sezóně, kdy kat setnul hlavu Nedu Starkovi, to i tentokrát bylo sakra rychlé, sakra efektní a bez jakýchkoliv zbytečných patetických keců. Na ty ve Hře o trůny evidentně není místo.

Zajímavé věci se dějí i za mořem, kde Daenerys objevuje krásy i záludnosti bohatého města Qarth a její ochránce Jorah Mormont si začíná uvědomovat, že tahle mladá holka, co by možná byla dobrou královnou a tahá s sebou trojici draků, absolutně nemůže obstát ve světě tvrdé politiky a že bude asi docela obtížné zajistit, aby si s ní obyvatelé téhle oázy nedělali, co budou chtít. Je tu totiž dost lidí, kteří by rádi svůj osud spojili s kralováním a draky.

A fofr mají i Starkové, ti praví i ti „falešní“. Arya je sice v zajetí a doufá, že Tywin Lannister nezjistí, kým ve skutečnosti je, ale i mezi nepřátelskými vojáky se na ni usmálo štěstí. Tedy na první pohled. Díky shodě náhod totiž dostala velmi zajímavou nabídku a hodně neobvyklou ale efektní zbraň. K jejímu použití však bude potřeba hodně odvahy a hlavně boj s vlastním svědomím.

Největším příslibem pro příští díly je však John Sníh, který spolu s Noční hlídkou konečně vyrazil daleko na sever. Poprvé se pořádně podíváme za Zeď a ačkoliv se v aktuální epizodě žádné bitvy nedočkáme, záběry na ledovou pustinu, zasněžené hory a zvuk mrazivého větru jsou sakra působivé. Kdokoliv je schopný tady přežít, musí být zatraceně velký drsňák. A je jasné, že okamžik střetnutí se blíží.

Jednoduše řečeno – události, na které jsme se připravovali v minulých dílech, se daly do pohybu. Jsou tu první ztráty, jsou tu překvapení a je tu příslib hodně zajímavých věcí v dalších epizodách. Ten týden bude sakra dlouhý.

Když Tyrion dva díly zpátky prohlásil, že mu nečiní problém hrát královskou hru, vážně nekecal. Dokonale to potvrzuje dnešní, opět čistě dialogová epizoda Hry o trůny, ve které pokračují opatrné tahy po šachovnici. Zatímco si oblíbený trpaslík dál podmaňuje Královo přístaviště, jeho soupeři získávají důležitá vojenská vítězství, bezpečná útočiště anebo dokonce magické zbraně.

Ano, zase to byla nabitá padesátiminutovka. Sice jsme museli snést další z nemilých bitevních skoků (tentokrát alespoň s cool úvodem), jinak se ale hýbeme kupředu, jak jen to jde. Bratři Baratheonové si tváří v tvář ujasnili, že se budou rvát o trůn i mezi sebou. Arya se z putování s noční hlídkou dostala do velice zajímavé pozice v týlu nepřítele. A třeba takový Malíček zjistil dávnou pravdu, že když jdete lovit ženu, neměli byste si s sebou brát ostatky jejího manžela. Spolehlivě to totiž zabije poslední zbytky romantiky.

Asi nejvítanější dějový posun se ale udál za mořem, kde se „horda“ dračí matky konečně přestala vláčet pouští. Snad z toho HBO finančně nevykrvácí, jelikož nově představené město Quart vypadá jako sakra nóbl oáza. A můžou se v ní ještě dít hodně zajímavé věci.

Dothraki ale pořád mají k zásahům do hlavní dějové linie daleko, není proto divu, že se první polovina druhé série nadále soustředí především na nového krále (Není to jen svině. Je to úchylná svině!) a na nováčky. Sice jsme se tak úplně nedozvěděli, jaký osud čeká posledního živého syna Roberta Baratheona (Krysa zastavena!). Svou pravou tvář ale konečně ukázal Pán světla, který rozhodně není jen výplodem čarodějné fantazie, jak jste se mohli domnívat.

Místo toho jsme poprvé výrazně okusili magii a stálo to za to nejen kvůli výživným pohledům na jedny holandské křivky. Co to, sakra, mělo být? Než nám to odhalí příští díl, nebo to vytáhnete ze čtenářů knih, měli bychom se bát o každého, kdo s tím přijde do styku. Spider-Man se totiž z podobného setkání zotavuje dodnes!

Pořád jsme na začátku a zatím se jen rozdávají karty, už teď je ale jasné, že v Západozemí bude legrace. V minulém díle po trůnu začali pokukovat Greyjoyové z Železných ostrovů a teď přibyla další frakce. Renly, mladší bratr zesnulého krále Roberta Baratheona, se kterým Starkové původně počítali jako s potenciálním spojencem, by totiž zemi rád šéfoval sám, ovšem jak se ukázalo, nejdřív musí vyřešit pár osobních záležitostí. Právě na Renlym se opět potvrdilo, že tvůrci Hry o trůny moc dobře vědí, že jejich nejsilnější zbraní jsou silné charaktery a i tentokrát dostáváme postavu, jejíž osud se vyplatí sledovat.

Zajímavé věci se dějí i na Železných ostrovech, kde se Theon Greyjoy se musel rozmýšlet, jestli se vrátí ke své rodině a k otci, který ho kdysi prakticky prodal a dnes jím opovrhuje, nebo zda zůstane věrným Robbu Starkovi. Dilemata tu zkrátka řeší každý.

Nejlépe se s nimi opět zvládnul porvat Tyrion Lannister, podceňovaný a vysmívaný pišišvor, jenž se ale v diplomacii vyzná mnohem lépe, než by se jeho protivníkům líbilo. Tentokrát v Králově přístavišti hledal parchanta, který donáší jeho sestře informace, jež by se neměly k jejím uším vůbec dostat. A udělal to pochopitelně nádherně elegantně a cynicky zároveň. Ačkoliv to vypadá, že kope za záporáky (i když ve Hře o trůny je slovo záporák dost relativní pojem), opět potvrdil, že jde pravděpodobně o největšího seriálového sympaťáka, jemuž nelze nefandit. Ví, jak jít štěstíčku naproti, nebojí se dělat nepříjemná rozhodnutí a zároveň si umí hlídat záda. Až by si člověk myslel, že zrovna on by byl ideálním kandidátem na trůn.

Ačkoliv třetí epizoda stála hlavně na dialozích a mluvilo se prakticky pořád, dočkali jsme se i jednoho ne zrovna obvyklého souboje, ve kterém se to hezky fyzicky řezalo a kaskadéři se nejspíš zapotili. A závěrečná bitva mezi adepty na služby na Zdi a jednotkou vojáků ve službách Lannisterů byla řádně drsná a krvavá a nejspíš řádně probudila každého, kdo se nechal ukolébat dialogy v předchozích scénách.

Třetí díl zkrátka nabídl velmi vydařený mix akce, politického pletichaření a temnoty a naznačila, že v dalších dílech nás čekají velké věci. Adeptů na šéfování Západozemí je totiž čím dál víc.

PODÍVEJTE SE NA UPOUTÁVKU NA ČTVRTOU EPIZODU

Na první pohled se může zdát, že se vlečeme v pozvolném tempu, které nasadila úvodní epizoda druhé série. Opak je pravdou. Ano, pořád chybí akce – jak naznačuje upoutávka na třetí díl, řinčení oceli se dočkáme až příště. To ale neznamená, že by děj stagnoval, právě naopak – z hlediska politiky a vývoje událostí v Západozemí se toho stalo hodně. Byly zasety zárodky konfliktů, které si vyžádají tisíce životů.

V Králově přístavišti se Tyrion ujal úřadu králova pobočníka. A začal pěkně zostra. Člověka až mate, že některý z Lannisterů dokáže konat tak lidsky a být veskrze sympatickou postavou. „Skřet“ sice v úvodu prohlásí, že není čestný muž, ale hned několikrát projeví pravý opak. Peter Dinklage je v roli tradičně dokonalý.

Arya putuje na sever s novými rekruty Noční hlídky a hledá společnou řeč s Gendrym, uprchlým kovářovým synem, o kterém už víme, že je levobočkem krále Roberta. Stannis Baratheon pokračuje v přípravách nájezdu na Královo přístaviště. Tím, že mu Davos sehnal flotilu, byla v podstatě započatá válka (ke krvavému vrcholu ji v epizodě Blackwater přivede řezník Neil Marshall). Své k Stannisovým mocenským ambicím řekne i svůdná kněžka Melisandre. Daenerys pořád trčí v poušti.

Ale především jsme se v tomto díle podívali na Železné ostrovy, kam Theon Greyjoy připlouvá s žádostí, aby se jeho otec připojil k Robbu Starkovi. Irské pobřeží s digitálním hradem na útesech je pozoruhodná lokace. Setkání s jezdkyní v přístavu končí vtipnou pointou. A bručoun Balon Greyjoy je silná postava – i proto, že jej hraje Patrick Malahide, záporák z Dlouhého polibku na dobrou noc. Navíc se tu všechno krásně komplikuje a do už tak spletitého mocenského chaosu přibývá další bojující strana.

Svět Západozemí je čím dál rozlehlejší a barvitější. Je vidět, že produkce vrazila do dekorací a triků nemálo peněz – všechno je opravdové, hmatatelné, funkční. Navíc jsou kulisy zabydlené tradičně šťavnatými a vrstevnatými postavami (třeba Malíček se projevuje jako chápající lidumil a bezohledný parchant v jednom dialogu a není v tom rozpor). Režie Alana Taylora je jako vždy suverénní, filmová, s herci pracuje bez jediného zaváhaní. Dokonalá středověká atmosféra je i tentokrát poháněná především divokými pudy. Souloží se na každém kroku, ženské postavy předvádějí vnady všech kvalit a velikostí a semeno stříká proudem – tentokrát doslova.

Ne, není nutné hnát se do bitev a šermovat za každým rohem, aby nás Hra o trůny stále bezezbytku bavila.

První díly nových sezón se vyznačují zhuštěnou náloží toho nejlepšího, co seriál posledně nabídl. Jsou obvykle nejakčnější, nejvtipnější či nejemotivnější, dějově nabušené, nahazují zajímavé zápletky a často ústí do brutálního cliffhangeru. Občas se ale stane, že tvůrci v úvodu nové série jen rekapitulují, co se dosud stalo, nechávají doznít emoce z předchozího vyvrcholení a připravují si půdu pro nové postavy a dějové linie.

První díl Hry o trůny 2 (podle knihy Střet králů) s názvem The North Remembers je vzácný případ, kdy se funkčně spojilo obojí. Ano, je to hlavně přehlídka hlavních postav a jejich vztahů v předvečer války o Železný trůn. Kromě úvodního turnajového souboje a krátkého, ale intenzivního, téměř biblického finále tu není žádná akce – jen další intriky, politika a rozvíjející se konflikty. Na scénu nastupují nové postavy, zejména trojice Stannis Baratheon, jeho pobočník Davos Seaworth a kněžka Melisandre. Stačí dvě scény, aby bylo jasné, že Stephen Dillane, Liam Cunningham a Carice van Houten skvěle zapadnou do světa Západozemí.

Prakticky celý díl, pěkně rámovaný zjevením komety, tvoří dialogy. A přesto na konci zůstává dojem, že druhá sezóna začala velmi akčně, že v ní není hluché místo a že pod povrchem neustále pulzuje napětí. Zásluhu na tom mají vesměs šťavnaté postavy v podání soustředěných a přesných herců. A fakt, že ty dialogy jsou skvostně napsané. Skvostně. Není v nich jediné slovo navíc. Mapují neustálý vývoj vztahů, ládují do diváka emoce i vtip (celá scéna ve srubu za Zdí). O archaicky znějící, přesto úderné a patosuprosté hlášky není nouze.

Všechno vypadá výpravně. Nejsou tu sice žádné davové scény, ale masky, kostýmy, rekvizity a dekorace vás snadno přenesou do středověkého světa. Když Tyrionova milenka z balkónu čichá „výkaly a sperma“, téměř to cítíte taky. Vizuálu velmi prospěla i změna lokace – chorvatský Dubrovník je mnohem malebnější než zaprášená a upocená Malta; konečně pořádné Královo přístaviště! Triky jsou na televizní produkci solidní – interakce Daenerys s dráčkem pokulhává, ale Robbův vlk budí respekt.

Je to zkrátka Hra o trůny, jak ji máme rádi. Tvůrci neklamou tělem a nelapají diváky na prvoplánové atrakce. Pokračuje se v známém tónu, s jasnými náznaky budoucí gradace. S výjimkou stagnující linie s Daenerys potácející se pouští každá zápletka budí touhu po pokračování. Protože jak už víme z první sezóny, hlavní devizou tohoto vyprávění je nepředvídatelnost a pohrdání žánrovými klišé. Ve fantasy věc mimořádně cenná.

PODÍVEJTE SE NA UPOUTÁVKU NA DRUHOU EPIZODU