Největší televizní událost posledních let asi nemá smysl nijak uvádět, takže pojďme rovnou na konečnou makrorecenzi:

Jak to vidí Spooner

Internet někdy dokáže být opravdu zlým místem. A taky dost nevděčným. Své o tom v posledních týdnech nejvíc ví David Benioff s D. B. Weissem.  Dvojice, kterou mnozí ještě během sedmé série Hry o trůny chválili a nemohli se dočkat konce, je nyní pranýřována a z velebených autorů jsou najednou pro mnohé nejhorší scenáristé historie. Ne, rozhodně je nechci za jejich scenáristickou práci na poslední řadě chválit. Těch logických lapsů a do očí bijících facepalmů tu prostě bylo až moc a ještě více se tu projevil nešvar, na něž mnozí nadávali už před dvěma lety. Ano, zkratkovitost a uspěchanost, kvůli nimž mnohé nelogičnosti ještě více bily do očí a mnohé zvraty či přerody postav nefungovaly tak, jak jsme byli od epického kolosu dříve zvyklí. Jo, Benioff s Weissem si v tomhle opravdu vybrali slabší chvilku a sami si pod sebou podřezali větev tím, že poslední výlet do Západozemí zkrátili jen na šest epizod. Opravdu si ovšem kvůli tomu zaslouží finále i předchozí epizody řeči o odpadu a jednohvězdičková hodnocení jak u mexické telenovely? Ne, to opravdu nikoliv.

Tato hodnocení totiž spíše více vypovídají o aktuální internetové mánii a celkové naštvanosti, že souboj o Železný trůn neskončil podle diváckých (a mnohdy nesplnitelných) představ. A úplně zapomínají na to, že krom scénáře tu všechno jede na řemeslnou jedničku. Produkce a výprava poslední řady jsou opravdu mohutné a asi nebudu kecat, když řeknu, že nic většího v bedně v následující dekádě asi neuvidíme. Po režijní stránce tu pak najdete jen minimum scén, u nichž by se divák opravdu nudil, neměly by spád, nebo snad obsahovaly totální dialogovou vatu. 

Naopak, památných a emotivních momentů je tu stále požehnaně a většina charakterů se, i přes mnohdy divočejší scenáristický průběh, dočká zcela smysluplného konce. K tomu si připočtěte vážně správně hořkosladké finále, proti kterému nemůže říct člověk nezaslepený hejtem ani… ehm, popel. A samozřejmě nezapomeňme ani na neselhávající obsazení, v němž si zejména Peter Dinklage díky finále silně říká o poslední „tyrionovskou“ Emmy. Ne, závěrečná série opravdu nebyla dokonalá a řadí se mezi ty kvalitativně slabší. To ovšem ve světě Západozemí pro mě díky režijní, řemeslné a herecké jistotě stále znamená nadprůměrný zážitek. A fakt, že se okolo GoT strhla taková obří debata, ukazuje, o jakou velkou seriálovou událost dekády ve výsledku šlo. A i přes několik silných zakopnutí se mi po ní bude stýskat. 7/10

Jak to vidí Sam.Vimes

Snad není třeba diskutovat o nevídaných produkčních kvalitách osmé řady Hry o trůny, o opulentních kulisách i kostýmech, podmanivém soundtracku, filmových tricích a fantastické kameře, zejména v samotném finále. O čem diskutovat asi musíme, jsou scénáře. V prvních řadách byla Hra o trůny stejně jako její knižní předloha převážně tažená postavami. Proto její postavy působí tak živě a trojrozměrně, proto se celý příběh neustále košatil a bobtnal do šířky a proto má George R.R. Martin takové problémy, dostat postavy tam, kde by je v zápletce potřeboval. Tímto stylem mohl seriál skončit jedině za dalších patnáct sérií anebo kdykoliv, ovšem náhle a bez katarzí, bez rozumných uzavření rozběhnutých dějových linek. Ani jedno z toho není použitelné řešení.

Benioff s Weissem se před dvěma sezónami rozhodli zamířit ke konci a nechali si to na třináct epizod. Aby to zvládli, museli zmíněné vyprávění tažené postavami nahradit vyprávěním taženým zápletkou. Místo toho, aby nechali figurky pobíhat volně po šachovnici, začali jimi tahat zpátky k sobě a směrem ke důležitým dějovým bodům. Je pravda, že času zbylo opravdu málo a třeba alespoň několik epizod navíc by seriálu prospělo. I tak ale letos tvůrci se zkratkou pracují převážně obratně a kromě zásadních událostí nechávají postavy i vydechnout a užít si spoustu malých charakterních momentů, neobvyklých setkání nebo „nepodstatných“ dialogových výměn.

Na pár místech ta zkratka byla až příliš velká, něco se opravdu dalo vymyslet (nebo vysvětlit) lépe. Nicméně mě mrzí, že tentokrát internet trůnovskou mánii obrátil k soutěžení o co nejhorší nadávky showrunnerům, k úsměvným peticím a okázalému chlubení se nepochopením charakterů postav, když mluví o neopodstatněných rozhodnutích, ke konstruování chatrných alternativních řešení, ke kritice za úplně všechno, od údajné předvídatelnost i nepředvídatelnosti přes zkratkovitost a nudu až po plivání na fanoušky a fan service.

Mrzí mě to, protože tvůrci totiž dokázali zhmotnit všechny ty věci, které se v začátcích jen naznačovaly, a my ani nedoufali, že je reálně uvidíme (a nebudou jen zmařeny další náhlou událostí, jež děj dál rozkošatí), dokázali dodat epické bitvy, ždímat emoce z úmrtí, zrad, shledání i loučení. A dokázali dát skoro všem postavám tak kvalitní a smysluplné konce, v jaké jsem ani nedoufal. Všech šest epizod jsem si strašně užil a tvůrcům za tuhle evidentně nevděčnou práci děkuji. 9/10

 

Jak to vidí Diego.Dorlan

Poslední řada Hry o trůny byla jednou z největších, ne-li tou největší, seriálovou událostí. To samozřejmě znamenalo, že všichni fanoušci, kteří s tímto skvělým seriálem byli velmi dlouhou dobu, měli obrovská očekávání. Sám jsem rozhodně nebyl výjimkou, jelikož Hra o trůny byla součástí mého života velmi dlouhou dobu a rozhodně ji považuji za jeden z nejdůležitějších a nejlepších seriálů, které jsem měl to potěšení sledovat.

Možná díky tomu jsem se stal do jisté míry obětí mých vlastních očekávání, když jsem sledoval osmou sérii. Ta ukázala vcelku dobrý začátek a první dvě epizody mě velmi bavily. U třetí epizody se ovšem napříč celým internetem a nespočtem osobních vztahů rozpoutaly vášnivé diskuze, v nichž velkou roli hrála právě fanouškovská očekávání. Osobně jsem ještě se třetím dílem byl spokojen, ale čtvrtá a pátá epizoda mě silně zklamaly. To ovšem nebylo způsobeno přehnaným očekáváním. To, co byl člověk v menší míře ochotný odpustit v sedmé sérii (zkratkovitost a častá uspěchanost děje), se stalo extrémně prominentním aspektem a člověk se nemohl bránit pocitu, že v dílech chybí velké kusy stopáže, které by mohly prodat děj a motivace mnoha postav.

Finále je kapitola sama o sobě, ale ukončení jednotlivých příběhů postav pro mě vcelku fungovalo. Exekuce místy opět skřípala, po vzoru předchozích epizod, ale emocionální notu díl vystihl vcelku dobře a jako epilog si myslím, že nezanechal zdaleka tak negativní dojem jako některé předchozí epizody. Pokud bychom ovšem vynechali scénáristické nedostatky, k nimž se povedou ještě velmi dlouho divoké diskuze, tak jsme mohli sledovat úžasné představení. Kamera osmé řady je sama osobě naprosto úžasná a zaslouží si obrovskou pochvalu. Věřím, že ještě dlouho si budeme pamatovat některé záběry, jež mi při sledování osmé řady naprosto vyrazily dech. Stejně tak skvělé herecké výkony, velmi dobře vypadající CGI a samozřejmě dokonalý hudební podkres z dílny Ramina Djawadiho.

Celkově tak vlastně osmá řada trpěla pouze na nedostatky ve scénáři, což se ovšem přehlédnout nedá, zvláště v tom množství, v jakém jsme měli tu smůlu je zažít nyní. Díky tomu se tak vyplnily předpovědi o hořkosladkém konci. Ten měl původně potkat postavy, se kterými mnoho z nás prožívalo jejich útrapy, ale prožili si ho i samotní fanoušci. 7/10

Jak to vidí krauset

Tyrion řekl prostitutce ve Volantisu, že by šel raději s ní než s blonďatou imitací Dračí královny, protože má skeptickou mysl. Proto by nebylo fér odpustit seriálu, který byl ve své první polovině brilantně chytrý, to množství děr a opominutí. Hra o trůny by měla ocenit i skeptické, kritické diváky. 

V nitru pozdní seriálové Hry o trůny dlí obrovský paradox: čím větší spektákl to byl, čím víc se sázelo na vizuál, tím méně se ve skutečnosti vyprávělo obrazem. Postavy ustavičně mluvily o minulosti nebo o ději. Takže místo toho, aby Tyrion svoji chytrost prokazoval, Jorah o ní řeční; místo toho, aby si Jon zálibně prohlížel Daenerys, tak Davos řekne divákům stejně jako Jonovi: „Na to její dobré srdce jí až moc koukáš.“ 

A možná žádná zápletka tímhle nešvarem netrpí tolik jako Daenerys v posledních dvou epizodách. Problém není v absenci foreshadowingu a náznaků, ale v jejich povaze. Když od poloviny sedmé série rozmlouvá Tyrion s Varysem o krutosti Daenerys, o níž začínají pochybovat, mluví hlasem tvůrců, kteří potřebují, aby zvrat v Králově přístavišti nebyl bez scenáristické přípravy. Ale ten náhlý hyperhumanistický moderní postoj k válce prostě neodpovídá světu a těmto postavám. Co je tím jednoznačně nejhorším, čeho se Daenerys až do předposlední epizody dopustila? Ukřižovala aristokracii Meereenu bez soudu na bázi kolektivní viny a nechala náhodně vybrané šlechtice sežrat drakem, když ve městě začali řádit Synové Harpyje. To se stalo ještě předtím, než se k ní Tyrion s Varysem přidali. Nic z toho je neodradilo. 

A co udělala Daenerys po zakotvení na Dračím kameni? Nezaútočila na hlavní město z obavy před smrtí civilistů, pomohla zachránit svět před Bílými chodci, přijala Jaimeho, vraha svého otce, i Gendryho, uchvatitelova bastarda. Jistě, z dnešního hlediska není na uhoření Tarlyů pěkný pohled, byť dračí oheň je rychlostí usmrcení daleko účinnější než normální, ale i ti dostali na vybranou. Navíc šlo nikoliv o válečné zajatce, nýbrž zrádce, kteří se postavili proti své lenní paní, Olenně Tyrell. Tyhle brutální věci nejsou v souvislostech tak brutální. Uvědomme si, že se díváme na seriál plný masových vrahů (Tyrion zabil svou bývalou milenku a otce, Arya vyvraždila celou mužskou část rodu a naservírovala koláč v rámci doslova dětského menu Walderu Freyovi).  

V tomhle kontextu Tyrionovy a Varysovy pochybnosti prostě nevychází z toho, jak by ty postavy vnímaly svět okolo sebe. Takový foreshadowing si nechte. Buď to měl být úplný šok pro všechny ve smyslu „absolutní moc má tendenci korumpovat absolutně“ znenadání, nebo (lépe!) postupně budovaný moment. Foreshadowing (natož špatný) není totéž co vývoj postav a vyhlazování civilistů v okamžiku vítězství prostě není totéž co kruté jednání s nepřáteli vedoucí k jasnému cíli. Ta proměna by se musela poctivě odvyprávět. Nakonec ani nevíme, jestli šlo o politické gesto (strachem odradit zbytek království od vzpoury, nebo momentální/trvalé šílenství). Z toho, co to říká o psychických nemocech, rozhodně nemám dobrý pocit. A když se ve svém příběhu uchýlíte k vysvětlení: zešílela, protože genetika, je to laciné. Nicméně musím přiznat, že při druhém zhlédnutí už na mě celý zvrat působil lépe a minimálně jakožto idea se mi líbí velmi. Zvlášť Tyrion přihlížející tomu, jak jeho královna obrací v popel jeho největší životní úspěch, ubránění Králova přístaviště. 

Ze dvou stěžejních motivů Hry o trůny si tvůrci vybrali ten, že jakmile mocní s mesiášským komplexem usilují o větší moc a „lepší svět“, umírají nevinní. To je velmi cenný pacifistický postoj a epizoda je věrná celkovému poselství seriálu, ne už ale jeho rané vypravěčské zdatnosti. Zrovna zde bych upřednostnil víc šedi. Daenerys vypalující pouze Rudou baštu a přitom stále zabíjející tisíce civilistů coby vedlejší škody. Posílilo by se dilema Jona a ostatních, zda se Daenerys zbavit, či ne. Tím, že se z Daenerys učinil jednoznačný záporák, jsme o tohle trochu ochuzeni. A téma morálky versus pragmatismu seriál rozvíjí od první série, kdy se Ned stavěl proti zavraždění mladičké Daenerys. Nemýlil se Ned? Nebylo by nakonec lepší, kdyby se to povedlo? Není čestné nést následky vlastních amorálních činů, pokud ochráním nevinné? Co je víc? Nedova čestnost, nebo Jaimeho čestnost? 

Bohužel tahle černobílost postihla i druhou fantastickou ženskou postavu, Cersei, která je ze zlé, ale komplexní ženy v poslední sérii redukována jen na nepřítele. Ještě štěstí za její finální scény s Jaimem, které si Lena Headey ukradla se stejnou samozřejmostí, jako srká víno. Nemyslím si, že ženské postavy musí být nějaké feministické ikony, ale mám dojem, že showrunneři seriál, jenž celou dobu balancoval na tenké hraně ve věcech jako konsent a znásilnění a zacházení s ženskými figurami, překotili spíš na tu kritizovanou stranu. Už dříve to působilo, že si každá epizoda Hry o trůny hodí mincí a svět zatají dech, jestli bude misogynní. A čím nereálnější situace hrdinové přežívali, čím přibývalo šťastných načasování jako setkání Eurona s Jaimem nebo ryze fantasy soubojů jako Cleganebowl, tím se argumenty o tom, že znásilnění je legitimní prostředek vyprávění v realistické fantasy, zdají slabší. Nelíbí se mi, že Sansa nešikovností scenáristů naznačila, že nebýt sexuálního týrání, nestala by se silnou a pragmatickou vůdkyní. Ani to, že co udělali se vztahem Brienne a Jaimeho. Jakoby si Weiss s Benioffem nedokázali představit, že mezi mužem a ženou může být i jiný než sexuální vztah. Totéž Tyrionova poznámka o tom, že Daenerys také miloval, i když „méně úspěšně“ než Jon. 

A co nám nakonec seriál a poslední řada říkají o svých dalších tématech?  Vyplatí se být čestný? Vyplatí se zachraňovat svět? Na to druhé by Dany a Jon možná řekli, že to nejde bezbolestně. Byla ta hra o trůn v porovnání s hrozbou Chodců nakonec malicherná, nebo ne? Pokud to není hra, tak je konečná volba krále extrémně snadná a vyžaduje pořádný kus potlačované skepse, abych uvěřil, že všichni ti lordi přijmou Brana i oddělení Severu. Ale to je problém příběhu, který simuluje běh dějin, že se jednou musí zastavit. Jaký byl vlastně smysl Bílých chodců kromě toho, že nepřímo přispěli k motivům uprchlictví a empatie s divokými, ukázali na umělost dělení na „my“ a „oni“ jen proto, že se někdo narodil na jedné či druhé straně Zdi. 

Kam sahá svobodná vůle? Osobně si myslím, že Bran viděl z budoucnosti jen záblesky. Nemyslím, že má závěr vyznít ve smyslu: dali jsme království sociopatovi, který nás všechny zmanipuloval a nyní se stává Velkým bratrem, který vidí vše. Ten Branův výrok, že ušel dlouhou cestu, podle mě neznamená doslovnou cestu ze Zimohradu do Králova přístaviště, ale že se na roli spravedlivého vládce hodí díky své osobní cestě a tomu, co zažil a viděl. Možná je trochu škoda, že Píseň ledu a ohně nezačal ke konci psát Sam, když svým proslovem o důležitosti paměti přivedl Tyriona k tomu, aby si s Branem ve druhé epizodě osobně promluvil, a místo toho jen Arcimistrovi, který ani příliš nevěří na Bílé chodce, pomohl s názvem.

Chaos není jáma ani žebřík. Chaos je adaptace bez knih k adaptování. Benioff s Weissem nejsou žádní packalové, napsali skvělé scény, dialogy i monology, které nejsou v Martinově předloze (Tyrion o utloukání brouků slabomyslným bratránkem, rozhovor o manželství mezi Cersei a Robertem a mnoho dalších). Kdyby to byli špatní scenáristé, ty epizody jsou horší. Trpí ale strašnou zkratkovitostí a pocitem, že by je šlo vyřešit jednodenní diskusí a drobným přepracováním, že jim chybí opravdu maličko k vysoké kvalitě. Jako kdyby už v tom příběhu nebyli naplno. A hlavně, získali dojem, že musí docházet k nepřipravené subverzi očekávání, čímž připravili dlouho budované a krásně vystavěné charakterové oblouky o katarze. Zapomněli, že nejlepší Martinovy zvraty jsou šokující, ale při zpětném čtení a zhlédnutí nevyhnutelné. Není to subverze pro subverzi. Bohužel touhle posedlostí převracet očekávané, které zavedla sama Hra o trůny, teď po jejím úspěchu trpí čím dál víc děl (viz The Last Jedi).  

Je těžké být plně emocionálně investovaný do něčeho, co přestalo dávat dobrý smysl. To množství nelogičností je obrovské. Varys plánující převrat na pláži všem na očích, zapomenutá flotila na vlnách sestřelí draka na první pokus, ale vojáci na hradbách jsou úplně bez šance, mění se síly podle potřeby, dochází k restartu vojsk, která vypadala v předchozí epizodě zdecimovaná, a to snad vůbec nejhorší, co může scenárista udělat – měnily se charaktery postav tak, aby vyhovovaly zápletce. Celá válečná kampaň 7. a 8. série je udělaná tak, aby se dospělo ke Královu přístavišti v předposlední epizodě, takže sedmá série jen nesmyslně vymýšlí zápletky (cesta za Zeď), zatímco šestá vůbec nemá prostor dýchat. Cítím se manipulován tvůrci, kteří s postavami najednou zachází jen jako s figurkami, které je třeba dostat v určitém čase na určité místo, a ty tak dělají rozhodnutí vzdor povaze. 

Osmou sérii držela dvojice režiséru, David Nutter a Miguel Sapochnik, zcela jedinečný soubor herců a geniální hudba Ramina Djawadiho, který si snad jako jediný nechal to nejlepší na úplný konec, a fakt, že spousta rozhodnutí funguje alespoň na papíře. A přesto, i na svém konci je to úžasně hmatatelná vize, s nezapomenutelnými momenty a obrazem sytým, působivým jako malby Williama Turnera (Drogon zapalující nemrtvé v bitvě o Zimohrad) či Goyovy Hrůzy války. A jsem vděčný za nádherně ztichlé, tragicky poetické finále, které pro mě ty postavy vesměs dovedlo tam, kde cítím, že mají být. 

My, kdo jsme se roky dívali a spekulovali (a že asi nikdy nebyl seriál, o kterém by se dalo mluvit tolika způsoby), my všichni, kdo jsme hráli hru o trůny, jsme vyhráli, protože jsme byli součástí fenoménu, který nemá v dějinách televize obdoby. Slovy chvalořeči za mrtvé Noční hlídky: Už nikdy neuvidíme nějaký jemu podobný. 7/10