IMPLICITNÍ SPOILERY

Osm tisíc let je tomu od konce Dlouhé noci. Teď si druhá Dlouhá noc přišla pro Zimohrad nejspíš v nejdelší bitvě filmové a seriálové historie. Režisér Miguel Sapochnik (Hardhome, The Battle of the Bastards, The Winds of Winter) citoval Helmův žleb jako studijní materiál a se čtyřiceti minutami jako nejdelší bitvu bez přerušení, což je podivné, protože Helmův žleb prostřihává na enty a Froda a čistého času má jen okolo 23 minut. Proto je tak úžasně kompaktní a gradační. Sapochnik musel šponovat skoro 82 bitevních minut, a i když pro mě The Long Night není nejlepší bitevní epizodou Hry o trůny, natož aby překonala Pelennorská pole a Helmův žleb, je v mnoha ohledech úchvatná.

Začátek je jakýsi úžasně vtahující vizuální proud vědomí, kdy nejdříve sledujeme Samwella a dění okolo něj a následně přesedneme na Tyriona a kamera se stále drží postavy. Bitva samotná je překvapivě lyrická. Skutečně se v ní setká led a oheň, modř s oranžovou. Jsou tu momenty plné ticha, krásy a děsu: zapálení mečů a následné jejich pohasínání v temnotě, Viserion chrlící, promiňte ten oxymoron, ledový oheň, který zároveň uniká z jeho rány na krku, let nad mraky ve stříbrném světle měsíce, Drogon, z něhož odpadávají nemrtví jako jehličí uschlého stromu, plápolající příkopy kolem Zimohradu, mlha a výpary zbarvené do ruda, poslední scéna. Tady Sapochnik uskutečňuje obrazy, které by stálo za to pozastavit a jen se jimi kochat. Navíc role Malíčkovy dýky!

Nicméně z hlediska logiky bitvy a příběhu jako celku mám spoustu výhrad. Hra o trůny dělá poslední série jednu věc, kterou nemůžu vystát: hrdina se nachází obklopen nepřáteli, následuje střih na jinou linii, a když se k hrdinovi vrátíme, stojí na jiném místě a/nebo je obklíčen menším množstvím postav. Stalo se tak, když Bran prchal po Hodorově smrti, a děje se to opakovaně. Tady ke konci bitvy skoro neustále. Myslí si snad Weiss s Benioffem, že diváci mají nulovou krátkodobou paměť? Nehledě na to, že se v téhle epizodě najdou jakoby nedokončené scény se zjednodušenou kontinuitou a podivné střihy, které jednoznačně přerušují emocionální vyznění scén (viz Sansa s Tyrionem v kryptě). A kde je ta zima? Zdá se, že naváto je na Zimohradě jen tehdy, když je potřeba, aby Theon se Sansou skočili do měkčího. Dothrakové měli mít nějakého pojmenovaného generála, už dvě série jsou úplně anonymní. A tady vizuální argument jasně přebil ten taktický. Proč jsou hradby Zimohradu zcela neobsazené? A sakra, proč nemá Jaime protézu z dračího skla!

Bitvy s nemrtvými mají v sobě podle mě obsažený jeden problém. Hra o trůny je nejlepší v momentech, kdy ukazuje válku jako strašlivou pohromu, když Daenerys jako strana, které asi většina diváků fandí, začne spalovat bezbranné vojáky Lannisterů v epizodě The Spoils of War, divák cítí nechuť k válce, i když vyhrává jeho favoritka. Tahle rovina samozřejmě v bitvě s nemrtvými mizí, nemusíme se děsit pohledu na to, jak se lidé navzájem zabíjí, protože tohle je bitva Dobra proti Zlu. 

Jenže je to natočeno pořád dost realisticky, takže tu není prostor pro patos a hrdinství jako v Pánu prstenů. A já – chápu, že je to čistě osobní – mám najednou problém se do takové bitvy plně vcítit, protože nedostávám ani hrůzu, ani nádheru. Jen realistický pohled na bitvu se Zlem, kde ale nejdůležitější hrdinové mají „příběhové brnění“. Boje s nemrtvými neobsahují skoro žádné zajímavé choreografie, protože je jejich útok jako vlnobití. Je to jako bojovat s přírodou. Chvílemi to obdivuju, ale nemrazí mě.  

Takže bych měl být rád, že Hra o trůny nejspíš neskončí konfliktem s Bílými chodci, ale tím lidským se Cersei, že? No, ono je to složitější. Pokud se v příštích epizodách nedozvíme ještě něco nového a klíčového, nutí mě to se ptát: jaká je vlastně pointa příběhu s Bílými chodci? Tolik toho zůstalo nezodpovězeno: proč se rozhodli pochodovat teď po tisících letech, proč jsme roky sledovali Branovo putování (přece tu Bran nemůže být jen od toho, aby potvrdil teorii o Jonových rodičích; pokud ano, bude při opětovném zhlédnutí jeho linka téměř nekoukatelná), jaká je motivace Nočního krále kromě toho, že ho stvořily Děti lesa, aby pro ně zabíjel lidi, proč Chodci používají symboliku těl seskládaných do obrazců, proč jsme sledovali, jak Noční král proměňuje Crasterovo díte na Bílého chodce. Neměli být nakonec Chodci v seriálu do poslední chvíle jen jako zvěst, kterou viděl pouze Jon a pár ostatních? Zdají se mi příliš hmotní na základě předchozích osmi sezón, ale nulově prokreslení.

Já bych i přežil nulovou motivaci jako metaforu klimatické změny ve smyslu Thanosova „Já jsem nevyhnutelný.“ Ale to tady taky nefunguje, protože globální problém ekologické katastrofy jaksi nevyřešíte jednou ranou. Buď jsou tedy Bílí chodci individuality s vlastní motivací, a pak dává smysl vyřešit jejich hrozbu tak, jak se stalo – jenže pak nám o nich zoufale chybí informace. Nebo je třeba brát je jako anonymní přírodní katastrofu, která je krutá, aniž by si to uvědomila, jenže tu pak nejde vyřešit tak jednoduše. Mám najednou trochu pochybnosti o tom, co mi Hra o trůny osm let sděluje. Takže zápas o trůn najednou není malicherná „hra“ v porovnání s bílou apokalypsou? 

V rámci bitevních epizod Hry o trůny, Blackwater stále nepřekonána. Ne snad nejlepším ztvárněním akce, ale tím, že ukázala, co akce obnáší. Dokonalou scenáristickou vybroušeností. Přitom The Long Night má v kryptách podobné zázemí se Sansou jako v Rudé baště plus pocit ruchu bitvy v podzemí á la Helmův žleb, ale výšin rozhovoru Cersei se Sansou se ani nepřiblížíme. Přesto byly scény Tyriona se Sansou dojemné. 

Říkám upřímně, připadám si nevděčně. The Long Night je úžasný počin a úspěch televize jako média, před lety by mě nikdy nenapadlo, že bude něco takového k vidění mimo kina. Ale přes vizuální sílu, skvělé Djawadiho hudební téma, umné dávkování uzavřených a otevřených prostor, hororové prvky (Arya v knihovně mi v tom nejlepším trochu připomínala scénu s velociraptory v Jurském parku) je to prostě celé k smrti úhledné.