Hra o trůny

Největší televizní událost posledních let asi nemá smysl nijak uvádět, takže pojďme rovnou na konečnou makrorecenzi:

Jak to vidí Spooner

Internet někdy dokáže být opravdu zlým místem. A taky dost nevděčným. Své o tom v posledních týdnech nejvíc ví David Benioff s D. B. Weissem.  Dvojice, kterou mnozí ještě během sedmé série Hry o trůny chválili a nemohli se dočkat konce, je nyní pranýřována a z velebených autorů jsou najednou pro mnohé nejhorší scenáristé historie. Ne, rozhodně je nechci za jejich scenáristickou práci na poslední řadě chválit. Těch logických lapsů a do očí bijících facepalmů tu prostě bylo až moc a ještě více se tu projevil nešvar, na něž mnozí nadávali už před dvěma lety. Ano, zkratkovitost a uspěchanost, kvůli nimž mnohé nelogičnosti ještě více bily do očí a mnohé zvraty či přerody postav nefungovaly tak, jak jsme byli od epického kolosu dříve zvyklí. Jo, Benioff s Weissem si v tomhle opravdu vybrali slabší chvilku a sami si pod sebou podřezali větev tím, že poslední výlet do Západozemí zkrátili jen na šest epizod. Opravdu si ovšem kvůli tomu zaslouží finále i předchozí epizody řeči o odpadu a jednohvězdičková hodnocení jak u mexické telenovely? Ne, to opravdu nikoliv.

Tato hodnocení totiž spíše více vypovídají o aktuální internetové mánii a celkové naštvanosti, že souboj o Železný trůn neskončil podle diváckých (a mnohdy nesplnitelných) představ. A úplně zapomínají na to, že krom scénáře tu všechno jede na řemeslnou jedničku. Produkce a výprava poslední řady jsou opravdu mohutné a asi nebudu kecat, když řeknu, že nic většího v bedně v následující dekádě asi neuvidíme. Po režijní stránce tu pak najdete jen minimum scén, u nichž by se divák opravdu nudil, neměly by spád, nebo snad obsahovaly totální dialogovou vatu. 

Naopak, památných a emotivních momentů je tu stále požehnaně a většina charakterů se, i přes mnohdy divočejší scenáristický průběh, dočká zcela smysluplného konce. K tomu si připočtěte vážně správně hořkosladké finále, proti kterému nemůže říct člověk nezaslepený hejtem ani… ehm, popel. A samozřejmě nezapomeňme ani na neselhávající obsazení, v němž si zejména Peter Dinklage díky finále silně říká o poslední „tyrionovskou“ Emmy. Ne, závěrečná série opravdu nebyla dokonalá a řadí se mezi ty kvalitativně slabší. To ovšem ve světě Západozemí pro mě díky režijní, řemeslné a herecké jistotě stále znamená nadprůměrný zážitek. A fakt, že se okolo GoT strhla taková obří debata, ukazuje, o jakou velkou seriálovou událost dekády ve výsledku šlo. A i přes několik silných zakopnutí se mi po ní bude stýskat. 7/10

Jak to vidí Sam.Vimes

Snad není třeba diskutovat o nevídaných produkčních kvalitách osmé řady Hry o trůny, o opulentních kulisách i kostýmech, podmanivém soundtracku, filmových tricích a fantastické kameře, zejména v samotném finále. O čem diskutovat asi musíme, jsou scénáře. V prvních řadách byla Hra o trůny stejně jako její knižní předloha převážně tažená postavami. Proto její postavy působí tak živě a trojrozměrně, proto se celý příběh neustále košatil a bobtnal do šířky a proto má George R.R. Martin takové problémy, dostat postavy tam, kde by je v zápletce potřeboval. Tímto stylem mohl seriál skončit jedině za dalších patnáct sérií anebo kdykoliv, ovšem náhle a bez katarzí, bez rozumných uzavření rozběhnutých dějových linek. Ani jedno z toho není použitelné řešení.

Benioff s Weissem se před dvěma sezónami rozhodli zamířit ke konci a nechali si to na třináct epizod. Aby to zvládli, museli zmíněné vyprávění tažené postavami nahradit vyprávěním taženým zápletkou. Místo toho, aby nechali figurky pobíhat volně po šachovnici, začali jimi tahat zpátky k sobě a směrem ke důležitým dějovým bodům. Je pravda, že času zbylo opravdu málo a třeba alespoň několik epizod navíc by seriálu prospělo. I tak ale letos tvůrci se zkratkou pracují převážně obratně a kromě zásadních událostí nechávají postavy i vydechnout a užít si spoustu malých charakterních momentů, neobvyklých setkání nebo „nepodstatných“ dialogových výměn.

Na pár místech ta zkratka byla až příliš velká, něco se opravdu dalo vymyslet (nebo vysvětlit) lépe. Nicméně mě mrzí, že tentokrát internet trůnovskou mánii obrátil k soutěžení o co nejhorší nadávky showrunnerům, k úsměvným peticím a okázalému chlubení se nepochopením charakterů postav, když mluví o neopodstatněných rozhodnutích, ke konstruování chatrných alternativních řešení, ke kritice za úplně všechno, od údajné předvídatelnost i nepředvídatelnosti přes zkratkovitost a nudu až po plivání na fanoušky a fan service.

Mrzí mě to, protože tvůrci totiž dokázali zhmotnit všechny ty věci, které se v začátcích jen naznačovaly, a my ani nedoufali, že je reálně uvidíme (a nebudou jen zmařeny další náhlou událostí, jež děj dál rozkošatí), dokázali dodat epické bitvy, ždímat emoce z úmrtí, zrad, shledání i loučení. A dokázali dát skoro všem postavám tak kvalitní a smysluplné konce, v jaké jsem ani nedoufal. Všech šest epizod jsem si strašně užil a tvůrcům za tuhle evidentně nevděčnou práci děkuji. 9/10

 

Jak to vidí Diego.Dorlan

Poslední řada Hry o trůny byla jednou z největších, ne-li tou největší, seriálovou událostí. To samozřejmě znamenalo, že všichni fanoušci, kteří s tímto skvělým seriálem byli velmi dlouhou dobu, měli obrovská očekávání. Sám jsem rozhodně nebyl výjimkou, jelikož Hra o trůny byla součástí mého života velmi dlouhou dobu a rozhodně ji považuji za jeden z nejdůležitějších a nejlepších seriálů, které jsem měl to potěšení sledovat.

Možná díky tomu jsem se stal do jisté míry obětí mých vlastních očekávání, když jsem sledoval osmou sérii. Ta ukázala vcelku dobrý začátek a první dvě epizody mě velmi bavily. U třetí epizody se ovšem napříč celým internetem a nespočtem osobních vztahů rozpoutaly vášnivé diskuze, v nichž velkou roli hrála právě fanouškovská očekávání. Osobně jsem ještě se třetím dílem byl spokojen, ale čtvrtá a pátá epizoda mě silně zklamaly. To ovšem nebylo způsobeno přehnaným očekáváním. To, co byl člověk v menší míře ochotný odpustit v sedmé sérii (zkratkovitost a častá uspěchanost děje), se stalo extrémně prominentním aspektem a člověk se nemohl bránit pocitu, že v dílech chybí velké kusy stopáže, které by mohly prodat děj a motivace mnoha postav.

Finále je kapitola sama o sobě, ale ukončení jednotlivých příběhů postav pro mě vcelku fungovalo. Exekuce místy opět skřípala, po vzoru předchozích epizod, ale emocionální notu díl vystihl vcelku dobře a jako epilog si myslím, že nezanechal zdaleka tak negativní dojem jako některé předchozí epizody. Pokud bychom ovšem vynechali scénáristické nedostatky, k nimž se povedou ještě velmi dlouho divoké diskuze, tak jsme mohli sledovat úžasné představení. Kamera osmé řady je sama osobě naprosto úžasná a zaslouží si obrovskou pochvalu. Věřím, že ještě dlouho si budeme pamatovat některé záběry, jež mi při sledování osmé řady naprosto vyrazily dech. Stejně tak skvělé herecké výkony, velmi dobře vypadající CGI a samozřejmě dokonalý hudební podkres z dílny Ramina Djawadiho.

Celkově tak vlastně osmá řada trpěla pouze na nedostatky ve scénáři, což se ovšem přehlédnout nedá, zvláště v tom množství, v jakém jsme měli tu smůlu je zažít nyní. Díky tomu se tak vyplnily předpovědi o hořkosladkém konci. Ten měl původně potkat postavy, se kterými mnoho z nás prožívalo jejich útrapy, ale prožili si ho i samotní fanoušci. 7/10

Jak to vidí krauset

Tyrion řekl prostitutce ve Volantisu, že by šel raději s ní než s blonďatou imitací Dračí královny, protože má skeptickou mysl. Proto by nebylo fér odpustit seriálu, který byl ve své první polovině brilantně chytrý, to množství děr a opominutí. Hra o trůny by měla ocenit i skeptické, kritické diváky. 

V nitru pozdní seriálové Hry o trůny dlí obrovský paradox: čím větší spektákl to byl, čím víc se sázelo na vizuál, tím méně se ve skutečnosti vyprávělo obrazem. Postavy ustavičně mluvily o minulosti nebo o ději. Takže místo toho, aby Tyrion svoji chytrost prokazoval, Jorah o ní řeční; místo toho, aby si Jon zálibně prohlížel Daenerys, tak Davos řekne divákům stejně jako Jonovi: „Na to její dobré srdce jí až moc koukáš.“ 

A možná žádná zápletka tímhle nešvarem netrpí tolik jako Daenerys v posledních dvou epizodách. Problém není v absenci foreshadowingu a náznaků, ale v jejich povaze. Když od poloviny sedmé série rozmlouvá Tyrion s Varysem o krutosti Daenerys, o níž začínají pochybovat, mluví hlasem tvůrců, kteří potřebují, aby zvrat v Králově přístavišti nebyl bez scenáristické přípravy. Ale ten náhlý hyperhumanistický moderní postoj k válce prostě neodpovídá světu a těmto postavám. Co je tím jednoznačně nejhorším, čeho se Daenerys až do předposlední epizody dopustila? Ukřižovala aristokracii Meereenu bez soudu na bázi kolektivní viny a nechala náhodně vybrané šlechtice sežrat drakem, když ve městě začali řádit Synové Harpyje. To se stalo ještě předtím, než se k ní Tyrion s Varysem přidali. Nic z toho je neodradilo. 

A co udělala Daenerys po zakotvení na Dračím kameni? Nezaútočila na hlavní město z obavy před smrtí civilistů, pomohla zachránit svět před Bílými chodci, přijala Jaimeho, vraha svého otce, i Gendryho, uchvatitelova bastarda. Jistě, z dnešního hlediska není na uhoření Tarlyů pěkný pohled, byť dračí oheň je rychlostí usmrcení daleko účinnější než normální, ale i ti dostali na vybranou. Navíc šlo nikoliv o válečné zajatce, nýbrž zrádce, kteří se postavili proti své lenní paní, Olenně Tyrell. Tyhle brutální věci nejsou v souvislostech tak brutální. Uvědomme si, že se díváme na seriál plný masových vrahů (Tyrion zabil svou bývalou milenku a otce, Arya vyvraždila celou mužskou část rodu a naservírovala koláč v rámci doslova dětského menu Walderu Freyovi).  

V tomhle kontextu Tyrionovy a Varysovy pochybnosti prostě nevychází z toho, jak by ty postavy vnímaly svět okolo sebe. Takový foreshadowing si nechte. Buď to měl být úplný šok pro všechny ve smyslu „absolutní moc má tendenci korumpovat absolutně“ znenadání, nebo (lépe!) postupně budovaný moment. Foreshadowing (natož špatný) není totéž co vývoj postav a vyhlazování civilistů v okamžiku vítězství prostě není totéž co kruté jednání s nepřáteli vedoucí k jasnému cíli. Ta proměna by se musela poctivě odvyprávět. Nakonec ani nevíme, jestli šlo o politické gesto (strachem odradit zbytek království od vzpoury, nebo momentální/trvalé šílenství). Z toho, co to říká o psychických nemocech, rozhodně nemám dobrý pocit. A když se ve svém příběhu uchýlíte k vysvětlení: zešílela, protože genetika, je to laciné. Nicméně musím přiznat, že při druhém zhlédnutí už na mě celý zvrat působil lépe a minimálně jakožto idea se mi líbí velmi. Zvlášť Tyrion přihlížející tomu, jak jeho královna obrací v popel jeho největší životní úspěch, ubránění Králova přístaviště. 

Ze dvou stěžejních motivů Hry o trůny si tvůrci vybrali ten, že jakmile mocní s mesiášským komplexem usilují o větší moc a „lepší svět“, umírají nevinní. To je velmi cenný pacifistický postoj a epizoda je věrná celkovému poselství seriálu, ne už ale jeho rané vypravěčské zdatnosti. Zrovna zde bych upřednostnil víc šedi. Daenerys vypalující pouze Rudou baštu a přitom stále zabíjející tisíce civilistů coby vedlejší škody. Posílilo by se dilema Jona a ostatních, zda se Daenerys zbavit, či ne. Tím, že se z Daenerys učinil jednoznačný záporák, jsme o tohle trochu ochuzeni. A téma morálky versus pragmatismu seriál rozvíjí od první série, kdy se Ned stavěl proti zavraždění mladičké Daenerys. Nemýlil se Ned? Nebylo by nakonec lepší, kdyby se to povedlo? Není čestné nést následky vlastních amorálních činů, pokud ochráním nevinné? Co je víc? Nedova čestnost, nebo Jaimeho čestnost? 

Bohužel tahle černobílost postihla i druhou fantastickou ženskou postavu, Cersei, která je ze zlé, ale komplexní ženy v poslední sérii redukována jen na nepřítele. Ještě štěstí za její finální scény s Jaimem, které si Lena Headey ukradla se stejnou samozřejmostí, jako srká víno. Nemyslím si, že ženské postavy musí být nějaké feministické ikony, ale mám dojem, že showrunneři seriál, jenž celou dobu balancoval na tenké hraně ve věcech jako konsent a znásilnění a zacházení s ženskými figurami, překotili spíš na tu kritizovanou stranu. Už dříve to působilo, že si každá epizoda Hry o trůny hodí mincí a svět zatají dech, jestli bude misogynní. A čím nereálnější situace hrdinové přežívali, čím přibývalo šťastných načasování jako setkání Eurona s Jaimem nebo ryze fantasy soubojů jako Cleganebowl, tím se argumenty o tom, že znásilnění je legitimní prostředek vyprávění v realistické fantasy, zdají slabší. Nelíbí se mi, že Sansa nešikovností scenáristů naznačila, že nebýt sexuálního týrání, nestala by se silnou a pragmatickou vůdkyní. Ani to, že co udělali se vztahem Brienne a Jaimeho. Jakoby si Weiss s Benioffem nedokázali představit, že mezi mužem a ženou může být i jiný než sexuální vztah. Totéž Tyrionova poznámka o tom, že Daenerys také miloval, i když „méně úspěšně“ než Jon. 

A co nám nakonec seriál a poslední řada říkají o svých dalších tématech?  Vyplatí se být čestný? Vyplatí se zachraňovat svět? Na to druhé by Dany a Jon možná řekli, že to nejde bezbolestně. Byla ta hra o trůn v porovnání s hrozbou Chodců nakonec malicherná, nebo ne? Pokud to není hra, tak je konečná volba krále extrémně snadná a vyžaduje pořádný kus potlačované skepse, abych uvěřil, že všichni ti lordi přijmou Brana i oddělení Severu. Ale to je problém příběhu, který simuluje běh dějin, že se jednou musí zastavit. Jaký byl vlastně smysl Bílých chodců kromě toho, že nepřímo přispěli k motivům uprchlictví a empatie s divokými, ukázali na umělost dělení na „my“ a „oni“ jen proto, že se někdo narodil na jedné či druhé straně Zdi. 

Kam sahá svobodná vůle? Osobně si myslím, že Bran viděl z budoucnosti jen záblesky. Nemyslím, že má závěr vyznít ve smyslu: dali jsme království sociopatovi, který nás všechny zmanipuloval a nyní se stává Velkým bratrem, který vidí vše. Ten Branův výrok, že ušel dlouhou cestu, podle mě neznamená doslovnou cestu ze Zimohradu do Králova přístaviště, ale že se na roli spravedlivého vládce hodí díky své osobní cestě a tomu, co zažil a viděl. Možná je trochu škoda, že Píseň ledu a ohně nezačal ke konci psát Sam, když svým proslovem o důležitosti paměti přivedl Tyriona k tomu, aby si s Branem ve druhé epizodě osobně promluvil, a místo toho jen Arcimistrovi, který ani příliš nevěří na Bílé chodce, pomohl s názvem.

Chaos není jáma ani žebřík. Chaos je adaptace bez knih k adaptování. Benioff s Weissem nejsou žádní packalové, napsali skvělé scény, dialogy i monology, které nejsou v Martinově předloze (Tyrion o utloukání brouků slabomyslným bratránkem, rozhovor o manželství mezi Cersei a Robertem a mnoho dalších). Kdyby to byli špatní scenáristé, ty epizody jsou horší. Trpí ale strašnou zkratkovitostí a pocitem, že by je šlo vyřešit jednodenní diskusí a drobným přepracováním, že jim chybí opravdu maličko k vysoké kvalitě. Jako kdyby už v tom příběhu nebyli naplno. A hlavně, získali dojem, že musí docházet k nepřipravené subverzi očekávání, čímž připravili dlouho budované a krásně vystavěné charakterové oblouky o katarze. Zapomněli, že nejlepší Martinovy zvraty jsou šokující, ale při zpětném čtení a zhlédnutí nevyhnutelné. Není to subverze pro subverzi. Bohužel touhle posedlostí převracet očekávané, které zavedla sama Hra o trůny, teď po jejím úspěchu trpí čím dál víc děl (viz The Last Jedi).  

Je těžké být plně emocionálně investovaný do něčeho, co přestalo dávat dobrý smysl. To množství nelogičností je obrovské. Varys plánující převrat na pláži všem na očích, zapomenutá flotila na vlnách sestřelí draka na první pokus, ale vojáci na hradbách jsou úplně bez šance, mění se síly podle potřeby, dochází k restartu vojsk, která vypadala v předchozí epizodě zdecimovaná, a to snad vůbec nejhorší, co může scenárista udělat – měnily se charaktery postav tak, aby vyhovovaly zápletce. Celá válečná kampaň 7. a 8. série je udělaná tak, aby se dospělo ke Královu přístavišti v předposlední epizodě, takže sedmá série jen nesmyslně vymýšlí zápletky (cesta za Zeď), zatímco šestá vůbec nemá prostor dýchat. Cítím se manipulován tvůrci, kteří s postavami najednou zachází jen jako s figurkami, které je třeba dostat v určitém čase na určité místo, a ty tak dělají rozhodnutí vzdor povaze. 

Osmou sérii držela dvojice režiséru, David Nutter a Miguel Sapochnik, zcela jedinečný soubor herců a geniální hudba Ramina Djawadiho, který si snad jako jediný nechal to nejlepší na úplný konec, a fakt, že spousta rozhodnutí funguje alespoň na papíře. A přesto, i na svém konci je to úžasně hmatatelná vize, s nezapomenutelnými momenty a obrazem sytým, působivým jako malby Williama Turnera (Drogon zapalující nemrtvé v bitvě o Zimohrad) či Goyovy Hrůzy války. A jsem vděčný za nádherně ztichlé, tragicky poetické finále, které pro mě ty postavy vesměs dovedlo tam, kde cítím, že mají být. 

My, kdo jsme se roky dívali a spekulovali (a že asi nikdy nebyl seriál, o kterém by se dalo mluvit tolika způsoby), my všichni, kdo jsme hráli hru o trůny, jsme vyhráli, protože jsme byli součástí fenoménu, který nemá v dějinách televize obdoby. Slovy chvalořeči za mrtvé Noční hlídky: Už nikdy neuvidíme nějaký jemu podobný. 7/10   

Oheň dohořel. Led roztál. Píseň dohrála. 

 SPOILERY

Píseň ledu a ohně je stejně jako Pán prstenů nejen název fiktivního příběhu, ale vyskytuje se i jako název knihy uvnitř vyprávěného příběhu. Samwell je západozemský Samvěd a oba dva tyto knihy ke konci příběhu přechovávají. Martin vždy říkal, že ho fascinuje závěr Pána prstenů. Jak si i v jednoznačném vítězství zachovává hořkosladkou příchuť. I Hra o trůny má dlouhou dohru – a jelikož jsem někdo, kdo pokládá část po zničení Prstenu za možná nejlepší v knize i ve filmu, ohromně jsem si užil scény uspořádávání světa Hry o trůny po strašné bitvě. Mimochodem i tady se odplouvá na západ. Martin řekl, že miluje kapitolu Vymetení kraje, ale nic obdobného se v seriálu neodehraje. A přestože je Hra o trůny oprávněně prezentována jako realističtější než Pán prstenů, tak se onen realistický pocit ztráty, že svět už nemůže být takový, jaký býval, nedostaví. Vše končí až příliš pozitivně s ohledem na smetení Králova přístaviště.  Není tu nic se silou „Kraj zachráněn byl, ale ne pro mě“ nebo „Tak jsem se vrátil“, ale je to důstojný konec eposu, který definoval seriálovou dekádu.  

Jaký příhodnější název mohla mít poslední epizoda Hry o trůny než „Železný trůn“, kus kovu, který z mocichtivých dělá bestie. Zrežírovali ji podle zvyku posledních let sami showrunneři a scenáristé. Pro Davida Benioffa jde o režisérský debut, Dan Weiss režíroval i nejlepší první epizodu seriálu, „Dva meče“. A pravda je, že nejde o tak nápadité režiséry, jako jsou Nutter a Sapochnik, ale mně se na téhle epizodě nechce nutně hledat chyby. To proto, že po dlouhé době na mě Hra o trůny fungovala jak vizuálně (Drogonova křídla jakoby vyrůstající ze zad Daenerys!), tak emocionálně (truchlivé skřeky Drogona, motiv lásky a povinnosti) a více než jednou mě finále dojalo. 

Kdybych chtěl, mohl bych řešit, že Neposkvrnění pustili vraha své královny, kterého jako zázrakem neusmažil Drogon, nebo že se princ Dorne neozval, když se Sever oddělil, přestože Dorne měl nejsamostatnější postavení v rámci Sedmi království a mohl používat titul „princ“. A co bude s Dothraky? Jak dlouho žije Tříoký havran a nepotřebuje pro svou moc čarostromy, na jihu vykácené? Královo přístaviště vypadá při Jonově odjezdu velmi živé a opravené, kolik z něj nakonec bylo zničeno? Nelze se zbavit dojmu, že o prosté lidi se seriál poslední roky zajímají, jen když je lze zmasakrovat. Nebo drobnosti jako to, že se na Jeimeho a Cersei zřítil jen kus stropu Rudé bašty, a ne celé katakomby, jak to vypadalo minule. Mnoho pobočných linií zůstalo nedořešených (Arya zapomněla na kata Ilyna Paynea; co je zač Pán světla a není to táž entita jako Tříoký havran?; co znamenaly umělecké výtvory Bílých chodců, začíná snad pučet jaro, takže dlouhé zimy byly nějak spojeny nikoliv s hrozbou, ale samotnou existencí Nočního krále?), ale za to mohou spíš celé předchozí dvě série než finále. Je to příliš úhledné, ale tahle pozdní a horší verze seriálu by mi nedokázala plně prodat smrt Tyriona nebo Samwella nebo Davose. A já jsem rád, že přežili. 

To, že jsme minulou epizodu neviděli Daenerys po osudném rozhodnutí do obličeje, bylo kontroverzní režisérské rozhodnutí, ale do jisté míry účelné pro zachování tajemnosti. Co se tedy stalo? Zdá se teď spíše opilá mocí než šílená, ale bylo by dobré, kdybychom viděli svět častěji jejím pohledem, a zjistili, proč přesně udělala to, co udělala. Najednou už nemluví o tom, že povládne skrze strach. Nakonec ji zahubí přesvědčení, že ona jediná ví, co je dobré. (Víc a kritičtěji k vývoji Daenerys v recenzi celé řady.) 

Jak jsem měl ke Kitu Haringtonovi a Emilii Clarke dříve výhrady, tak tady jsou oba mimořádní i přesto, že tuhle sezónu nepracovali s nejlepším materiálem. Najednou, když spolu stojí v zdevastovaném trůním sále, který stavem velmi připomíná vize z druhé série, se mezi nimi objeví dosud nevídaná chemie a scéna dostane velikou dramatickou tíhu. Nebude žádná apoteóza Ledu a Ohně, žádné spojení dvou hlavních hrdinů, led a oheň se potkají a potřou. Z Jona vyrostl naplno tragický hrdina, bojovník, který nesnáší krveprolití, dědic, který nestojí o trůn, muž, který léta neuléhal s ženami, aby některé neublížil, drží v náručí už svou druhou umírající lásku, poprvé Ygritte s ohněm v pozadí, teď Dany ve sněhem (tedy spíš popelem, ale obrazově si rozumíme) zapadané pevnosti. Čestný muž, který musel pro povinnost zabít lásku. Chlapec s nejvznešenější krví v celém královstvích končí jako zarostlý muž pod zámkem a myslí na to, zda udělal dobře. Targaryen samotný ve světě je strašná věc, ale Mistr Aemon by snad pochopil. 

Jaime kdysi poznamenal, že jako zajatec nestál za nic. Zato Ned Stark, ten prý byl jako vězeň znamenitý. A víte, komu ještě svědčí věznění? Jistý Tyrion Lannister přichází za mřížemi tradičně na originální řešení. Peter Dinklage je v tomhle díle božský a Tyrion si částečně vynahrazuje přechozí roky, kdy jeho postava nepříjemně zhloupla. Zde lordům navrhne přesný opak toho, co vnucuje Daenerys v sedmé sérii, totiž vládce bez jasného dědice. Co kdyby si šlechta Sedmi království sama volila panovníka, protože, jak jsme viděli, život plný výsad prince většinou nevede k spravedlivému kralování. A koho navrhne za prvního takto zvoleného krále v jasném odkazu na epizodu Mrzáci, bastardi a zlomené věci? Nikoliv Edmura Tullyho, který se v geniální scéně sám přihlásí a započne půlminutovou volební kampaň, nýbrž…

Brandona Zlomeného, chlapce s příběhem, se všemi příběhy. George Martin miluje podivíny. A první, kdo s Tyrionem souhlasí, je Samwell. Dvě nejsečtělejší postavy strhnou lordy k myšlence nedědičné stavovské monarchie. Bran je zvolen jednomyslně, když Sanse přislíbí nezávislost Severu, králem Šesti království, čímž mu jakožto Tříokému havranu připadnou dvě království na jedno oko. Brane, ty zlovlku podšitý! Takže žádné statky a žádný titul, jo? A Same, prosím, nenavrhuj systémy, kde by mohli hlasovat koně, nebo dokonce prostý lid! Taková pošetilost. 

Daenerys na trůn nakonec ani jednou neusedne. Tisíc mečů, které si jako holčička představovala, jak vypráví Jonovi, odpovídá Martinovu knižnímu popisu. Jestli to bude Malíčkovi, jenž meče sám přepočítal, útěchou, na Železný trůn už si nesedne nikdo. Mistři měli teorii, že by draci mohli být inteligentnější než lidé. A podle poslední epizody se zdá, že měli pravdu. V záchvatu smutku a politické jasnozřivosti Drogon to zpropadené křeslo roztaví. Pokud ne Kolo samotné, tak symbol toho kola je nadobro pryč.

Co je ale kulaté a silnější než kdy dřív?  Martinův smysl pro kruhovou kompozici a návrat ke kořenům. Drak trůn skul, drak ho roztavil; první kapitola první knihy je z pohledu Brana a Bran se stane králem; Ohař skončí s bratrem v ohni, jen je to tentokrát on, kdo strčí; Missandei skoná v okovech; Sansa, která chtěla být královnou, a proto se vydala na jih, je královnou Severu; Tyrion je opět pobočníkem; vztah Tyriona a Jona a Tyrionova připomínka „chcaní z okraje Zdi"; první záběr seriálu je na otevírající se bránu ve Zdi, téměř posledním je její zavření; Jonovi opět zemřela láska v náručí a zase se loučí s rodinou a putuje na Zeď. Kruh je pevně uzavřený. 

Nakonec jsou jednotlivé charakterové oblouky převážně uspokojivé, byť cesta uspokojivá poslední roky příliš nebyla. Kam se postavy dostaly, to celkem ano. Ve finále je vícero momentů zadostiučinění. Brienne dopisující Jaimeho skutky. Poetické snímání opuštěných rozbořených prostor. Úžasný operní patos scén v trůním sále. Sansa královnou Severu. Nová Malá rada, jejíž jednání bych rád sledoval v reálném čase. Skladatel Ramin Djawadi. Tohle všechno pro mě nakonec do jisté míry poslední dvě série vykoupilo. Také fakt, že mám rád dlouhé, prožité konce. Závěrečné prostřihy na Starky jsou dojemné a člověk se neumí ubránit pocitu, jak vyrostli a zmoudřeli a jak by na ně byli Ned a Catelyn hrdí, stejně tak na Theona. Diváci se nemohou na rozdíl od Daenerys, která ví, „co je dobré“, shodnout. Pro mě je „Železný trůn“ důstojné zakončení Hry o trůny, které s druhým zhlédnutím  emocionálně roste. Kdo říkal: „Jestli myslíš, že tohle má šťastný konec, tak jsi nedával pozor,“ ten se mýlil. 

Konečně je to tady! Téměř dva roky čekání a sedm sérií pečlivého budování je pomalu u konce. Poslední série Hry o trůny je tady a slibuje jednu z nejvelkolepějších a nejsledovanějších událostí v dějinách televize. Fantasy světa G. R. R. Martina je zase jednou celý internet, diskutuje se o každé scéně či detailu a ten, kdo se k nejnovější epizodě dostane jen o pár hodin později, musí se internetem plným spoilerů pohybovat jak na minovém poli. Nabízí se proto otázka, zda mohou tvůrci a HBO neskutečně velká očekávání a natěšení diváků vůbec naplnit. Na to dostaneme odpověď až za pár týdnů. K uspokojení fanoušků ale autoři rozhodně vykročili tou správnou nohou.

O příběhu se asi nemá cenu příliš bavit, takže to vezmeme malinko z rychlíku. Jon společně s Daenerys a její armádou (a samozřejmě dráčky) dorazí do Zimohradu, kde se tak střetává velká většina našich starých známých. Ne všichni jsou ovšem z královny nadšeni a i přes nucené spojenectví kvůli blížícímu se Nočnímu královi je jasné, že v táboře “dobráků“ bude atmosféra pořádně napjatá. No, a Cersei si mezitím samozřejmě sedí v Králově přístavišti a spřádá další plány.

Ano, jedná se zkrátka o klasický úvodní díl Hry o trůny, jenž nás po dlouhé době opět přivádí k našim oblíbencům a uvádí do děje. A pokud jste po těch sedmi ročnících čekali, že se tady hned epicky šlápne na pedál, jste upřímně solidní naivové. Tady se prostě sází na řemeslnou jistotu, rozdávají se karty a načrtávají se nové a zajímavé konflikty, kterých evidentně nebude málo. Ne, tady se nebude tahat za jeden provaz a první epizoda efektivně láká na napjaté a emotivní konflikty. A za mě to funguje na jedničku. Přesně tak, jak to na začátek fungovat má.

Tempo je i na “pouhou kecací“ epizodu svižné, 50 minut uteče jako voda, dialogové výměny mezi starými známými stále skvěle fungují a najde se zde několik scén, u nichž budete mít zase jednou úsměv od ucha k uchu. Tvůrci zde navíc sázejí nejen na lákání na věci příští, ale také na nostalgii a dlouho očekávané momenty. Kdo si při vstupu Daenerys do Zimohradu a při scéně s Bronnem nevzpomněl melacholicky na první sérii, nemá v sobě to správné západozemské srdíčko. A ta vlna opětovných shledání po letech či nečekaných konfrontací diváka také většinou dostane. I když uznávám, že některé tyto momenty mohly být zpracovány mnohem emotivněji a lépe.

První díl epického zakončení vám sice nevyrve čelist a nenabídne pasáž, která by výrazně zamíchala kartami. A mnozí budou peskovat, že se tu vlastně “nic nestane“. Jenže za mě byl podobně klidný úvod prostě potřeba, žádný scenáristický ani režijní přešlap nenastal a zatím se zdá, že HBO má finále zkrátka pevně v rukou. Tento kousek prostě přesně splnil svůj účel, takže doufám, že jste si ho pořádně užili. Byla to nejspíš vůbec poslední epizoda, v níž jsme si s postavami mohli užít trošku toho klidu a vlastně také úsměvných chvilek. Nyní už budou (doufejme) následovat jen pořádné slzy, zrady a neskutečná porce napětí. A samozřejmě také zima.

Hra o trůny pomalu míří do úplného finále a publikum ještě nikdy nebylo tak rozdělené ve svých názorech. Bez dalšího zdržování, tady jsou ty naše.

Jak to vidí do_Od:

Letošní řada byla svižnější, akčnější a hloupější než všechny předchozí. To je celkem nepopiratelný fakt, takže ani nemá cenu se o něm hádat. Ve finále tak šlo jenom o to, které aspekty převažovaly a jak byl kdo ochotný na tuhle hru přistoupit. A na rovinu říkám, čím více se blížíme konci, tím méně jsem ochotný ty nedostatky promíjet.

Ale začnu tím, co se mi líbilo. První čtyři epizody byly parádní. Co víc, byly přímo senzační a čtyřku pak řadím rovnou někam vedle Hardhome a Bitvy Bastardů. Tyhle čtyři díly se však krom akce držely taky logiky postav a hlavně dokázaly bez problému prodat všechny ty dlouho očekávané střety, při nichž docházelo k těm nejsilnějším emocím. A to pro mě bylo hlavní, málokdy se to dalo předpovědět a při sledování jsem měl pocit, že se děj může posunout kamkoliv. Pak ale dorazila už o něco ukecanější a hlavně půdu chystající pátá, která jen slibovala a slibovala, jenom aby následně v šesté přicválal Alan Taylor a všechno poslal do hluboké spirály zklamání a nenaplněných představ.

Je mi líto, pokud se někoho dotknu, ale Sebevražedný oddíl v podání největších drsňáků Westerosu byl tak zoufale nevyužitý, že jsem z něj byl snad ještě zklamanější, jak z originálu od DC. Hlášky super, CGI a efekty šly v téhle sezóně několikanásobně nahoru, ale ty emoce, sakra, ty tam prostě nebyly. Stejně tak mi chyběl nějaký krásný záběr na Jona, jako tasení meče v bitvě proti Ramsaymu, nebo probíhání mezi nemrtvými v Hardhome. Nechat následně zemřít jedinou postavu a to ještě ve spánku, no sakra, tak kde to jsme? Nehledě na to, že celý deus ex se strýčkem Benjenem byl Titanic 2.0, aneb vešli by se oba. Bída, průměr, zklamání. Od finále jsem pak čekal velkou nápravu a velkou čistku před poslední sérií. Místo toho však tvůrci najali nejlepšího režiséra téhle řady, aby natočil jeden dlouhý (byť důležitý) rozhovor v dračí jámě, a pak posledních pět kulervoucích minut za Zdí. Zbytek byl fanservice toho nejhrubšího zrna a to znamenalo jediné, v podstatě jsme jen odškrtávali jednu populární teorii za druhou až dokud epizoda neskončila. Žádné překvapení, žádná brada až na zemi. Jediný moment strachu připadl na rozhovor Cersei s druhým bráchou, kde to chvíli vypadalo, že to Jaime má spočítané. A vsadím se, že dojít k tomu před dvěma lety, tak by taky měl. A nebo by tam něco podobného vůbec nebylo, těžko říct - pointa je, že zbývá šest dílů do konce a já tak nějak přestávám věřit, že se to celé povede úctyhodně zakončit. A hlavní důvod?

Unáhlené rozhodnutí zkrouhnout poslední dvě řady na sedm, respektive šest epizod. Ty jemné nuance, důležité dialogy a prokreslení charakterů totiž všechno mohlo zůstat. Ať si klidně Euron cestuje napříč kontinenty rychlostí světla, dokud nebude Tyrion za blbce, jako je teď, a ségry Arya se Sansou spolu budou mít víc než tři dialogy, mezi kterými se nějakým způsobem stihli domluvit jak na Malíčka, bude mi to jedno. Ale vykašlat se na všechno, jenom aby si scenáristé ulehčili práci, protože fanoušci jim to stejně sežerou, to zkrátka není úplně ok. Kolem a kolem mám tak spíše smíšené pocity, v porovnání s loňskou desítkovou sérii ale vyloženě pláču. (7/10)

Jak to vidí Sam.Vimes:

Hra o trůny se změnila. Místo pomalého taktizování a politikaření je tu otevřená válka na více frontách, zatímco košatící se dějové linie se zase sbíhají dohromady. V prvních řadách spousta zdánlivě zásadních motivů vyšuměla do ztracena a mnoho dějových linií bylo ukončeno násilně nejen doslovně, ale i vypravěčského hlediska. Teď si můžeme definitivně oddechnout, že se to samé nestane s celým seriálem, protože tady se už zúročují roky bohaté expozice a konečně se naplno dojde na spoustu dříve jen naznačovaných událostí.

Při plánování řady už Benioff s Weissem nezestručňují Martinovy tisícistránkové knihy, ale naopak rozvádějí jeho poznámkové bloky. A byť to seriál v některých ohledech neskutečně nakoplo, v jiných mu to zase ublížilo. Některá strategická rozhodnutí není prostor pořádně probrat ze všech stran a pak se do nich snadněji strefuje, nepochybuji že v knize by stejné fungovalo lépe. Opravdu nemám problém s tím, že když se postavy potřebují jednoduše dostat z bodu A do bodu B (v kontrastu s putováním během něhož dochází k charakterovému vývoji), tak že to netrvá deset dílů. I když je na pár místech (opravdu jen pár) by skutečně neuškodila trochu lepší dramaturgie co se týče vzájemné chronologie různých dějových linek. Co ale utrpělo, je v některých případech přeci jen přílišná schematičnost vztahového vývoje (Jon/Dany, Sansa/Arya), protože to prostě do pouhých sedmi epizod všechno narvat nešlo. Je trochu smutným paradoxem, že dřív nebyly peníze na příliš scén s digitálními draky, teď už zase nejsou peníze na víc dialogů drahých herců.

Příliš nechápu stesky na „studené“ epizody a absentující emoce, já je totiž až na vzácné výjimky viděl prakticky všude. I když ne všechno při smrtícím tempu patřičně vyznělo, mrazení v zádech i upřímných obav o postavy jsem si užil až až. Draci a armády nemrtvých, Dothrakové v Západozemí, původ Jona Sněha, opětovná shledání ztracených příbuzných nebo setkání a zajímavé dialogy postav, jež si ještě loni snad nemohly být vzdálenější. Všechno to jsou divácké laskominy. Jen bych je neoznačoval za fan service, ostatně to není jako kdyby tvůrcům došly předlohy, a tak dopsali nové epizody podle teorií a diskuzí na internetových fórech, ale k tomu všemu sám G.R.R. Martin celou dobu směřoval (jen mu to bohužel trvá asi tak o pár dekád déle, než by mělo). Srdce fantasy fanouška stále plesá (9/10)

Jak to vidí Spooner:

Asi všem už je jasné, že Hra o trůny má za sebou jednu z nejrozpačitěji přijatých sezón. A vlastně se tomu ani nedivím. Tvůrci si totiž opravdu trošku sami zavařili a unáhlili, když se rozhodli nejnovější výlet do Západozemí zkrátit na pouhých sedm epizod. Doposud pečlivě budovaný a malinko pomalejší seriál tak najednou začal uhánět kupředu tempem Pendolina a nejeden nespokojený divák začal vtipkovat o zrychleném cestování a jiných scenáristických berličkách. I když v jistém směru mají tito diváci pravdu, hate některých z nich a nimrání se v každé menší nelogičnosti mi přijde malinko přestřelený a nefér. Ano, více dílů by opravdu neuškodilo a mě samotného nejvíce mrzí, že kvůli zkrácené stopáži nedokázaly na maximum vyznít určité scény a konflikty. Jinak však moje srdce fantasy fandy a čtenáře předloh nemůže být spokojenější.

Pořád si totiž trvám na tom, že přechod do naspeedovaného režimu byl zkrátka nevyhnutelný. Obzvláště, když se tvůrci rozhodli pomalu mířit do finále seriálu. Vztahy mezi postavami, politické hry a půda pro velké věci se tu ostatně budovala šest sezón, takže byl nejvyšší čas šlápnout na plyn a všechnu předešlou práci vytěžit co nejvelkolepěji se dá. A tvůrci ji vytěžují v jedné z nejepičtějších a řemeslně nejvypiplanějších událostí v historii televize, která místy svým zpracováním opravdu bere dech a posunuje seriálovou tvorbu zase více celovečerní produkci. 

Po režijní stránce se sedmé řadě (až na chladnou šestou epizodu Alana Taylora) nedá absolutně nic vytknout a seriál se musel díky svým megalomanským a fantastickým scénám stát splněným snem nejednoho fantasy fandy. Do toho si přidejte stále parádně napsané postavy, která nám už za těch sedm let prostě přirostly k srdci, i tradičně spolehlivé obsazení a máte tu seriál, u něhož vám každá epizoda uteče jako voda a vy se nebudete mít pod náloží dalších a dalších událostí kde nudit. Ano, scénář se stal podstatně předvídatelnějším a možná až příliš velkým fan servisem, a také nelogičností zde opravdu přibylo. Já jsem to ovšem tvůrcům (až na opravdu příliš děravý šestý díl) dokázal díky jejich bezkonkurenčnímu provedení odpustit. Ze Hry o trůny se prostě stala fantasy popcornovka už prakticky filmových rozměrů, se všemi klady i zápory, jež k tomu patří. A vy na to můžete buďto přistoupit a začít si to pořádně užívat, nebo nespokojeně nadávat. Já si s chutí vybral první možnost. (8/10)

Seriál Hra o trůny ušel za uplynulých sedm let opravdu velkou cestu. Z ambiciózní fantasy, jehož výsledku se kvůli televiznímu rozpočtu (i když od HBO) mnozí nejspíš báli, vyrostla jedna z každoročně největších televizních událostí roku, která už dávno překonala dějové mantinely knih G. R. R. Martina. A díky jejím kvalitám a neuvěřitelné mediální masáži na sebe letos poutá větší pozornost a budí snad vyšší očekávání než kdejaký letní blockbuster. Ještě aby ne, když jsme si letos museli na návrat do Západozemí počkat ještě o pár měsíců déle, než je zvykem, a když šestá série nastavila kvalitativní laťku tak proklatě vysoko. Splnil tedy začátek nové řady obrovská očekávání? To si piště že jo. A to i přesto, že se zde vlastně sází na prověřenou jistotu.

A kde se tedy naše oblíbené postavy po roce nachází? No, Jon si “užívá“ svého nového titulu krále Severu a pomalu se začíná připravovat na invazi Bílých chodců. Jeho sestřička Sansa ovšem také hodlá do jeho vlády říct svoje, Malíček zase vyčůraně čeká na svou příležitost a Jon při všem tom nebezpečí číhající za Zdí zapomněl na hrozbu v podobě Cersei. Ta má však svých starostí, a hlavně nepřátel, dost. A pokud chce mít v následujících bitvách šanci, musí i přes Jaimieho nesouhlas zvážit spojenectví s poněkud nedůvěryhodným partnerem. Sam se snaží v Citadele zjistit důležité informace o nemrtvé hrozbě a Arya si po dokončení své krvavé pomsty vybírá další cíl.

Ano, uhádli jste správně. I tentokrát nám tvůrci servírují klasickou úvodní epizodu, která nám “jenom“ ukazuje současnou situaci postav a pomalu načrtává budoucí linie. Dělají to ale tak efektním a poutavým způsobem, že se na ně nemůže žádný fanda ani trochu zlobit. Naopak, všichni by měli být až na výsost spokojeni. Dialogy stále šlapou jak po másle, po řemeslné stránce hraje HBO pořád svou vlastní ligu a i ty pomalejší sekvence (Sam) tu mají své jasné místo a opodstatnění.

Řeči o natahování či zbytečných scénách zkrátka u GoT dávno nejsou na místě a je zkrátka vidět, že tvůrčí duo Benioff/Weiss už pomalu vyhlíží finiš. Fantasy ságu tlačí sebevědomě vpřed bez menšího zaváhání a pokračují tak v kvalitativní formě z minulé série. Ano, škarohlídi by sice mohli namítnout, že jsme se příliš nikam neposunuli. Jak ale všichni víme, o tom úvodní epizody fantasy ságy nikdy nebyly. Scenáristé nám navíc už na úvod servírují větší porci parádních scén a momentek, než jsem na startech sezóny zvyklí. Hned v prvních minutách nám tak předvedou jeden z nejnářezovějších začátků vůbec, po němž následuje například neméně povedená Samova střihová sekvence, očekávané hudební cameo, další kolečko Tormundova balícího snažení či mladá Mormontka, jenž pár větami opět krutě vyškolí všechny okolní lordy. Jo, zde zkrátka všechno šlape jak má a fanoušek má zase jednou úsměv od ucha k uchu.

Návrat nejpopulárnějšího seriálu současnosti sice nepřináší žádná překvapení ani významné momenty z trailerů, to ovšem mohl čekat jenom ten největší naivka. Místo toho se ale výtečně připravuje půda pro díly příští a ukazuje se, že tvůrci to mají po řemeslné a prozatím i dějové stránce strašně pod palcem. Holt, když je Martin lenoch, někdo ty věčně pletichy a bitvy do (doufejme) uspokojivého konce dotáhnout musí. Lákání na to, že i letos nám Hra o trůny naservíruje jednu z největších událostí roku, zkrátka vyšlo na jedničku. A já věřím, že v následujících týdnech se na tom nic zásadně nezmění.

Skoro by se chtělo říci, že až takhle epické jsme to ještě před začátkem šesté série rozhodně nečekali. Po nevýrazné pětce se očekávání držela spíše při zemi, tajemství okolo osudu Jona Snowa příliš nefungovalo a po rozchodu seriálu s knihami to zkrátka vypadalo všelijak. Jenže pak přišla úvodní epizoda, diváci okusili nový tvůrčí způsob vyprávění, ve kterém se už na nic nečeká, nic nebuduje a všechny linky letí rychlostí vystřeleného šípu kupředu, no a o devět epizod později jsme tam, kde jsme. Čelisti ještě stále na podlaze a dlouhé, bolestivé čekání na sedmou, vlastně už předposlední sérii může oficiálně začít. Nyní se ale s námi pojďte ještě jednou vrátit na začátek a postupně si projít, co všechno jsme vlastně letos dostali, nedostali, čeho bylo málo a čeho naopak příliš. Stejně jako zima dorazila nevyhnutelně do Westerosu, doráží naše makrorecenze šesté série právě na vaše obrazovky.

Jak to vidí do_Od:

Po skončení páté řady jsem psal něco ve smyslu, že chci v té další vidět reparát. Velký, epický dějový reparát, který všechny zápletky opět nakopne a začne Hru o trůny zase posouvat směrem kupředu. Je vidět, že mě tvůrci poslouchají, splnili totiž všechny mé požadavky do puntíku a k tomu přibalili takové množství věcí, které jsem si vždycky přál vidět, aniž bych to přitom tušil, až to není hezké. Vlastně kecám, bylo to hezké. A moc.

Pro opáčko, hudba Ramina Djawadiho jde rok co rok hrozně nahoru a pokud jsem ji chválil už loni a letos na začátku, tak ve finále se vyloženě překonal a předvedl to nejlepší, co kdy pro seriál složil. A já z toho šel hned několikrát do kolen. Miguel Sapochnik by si pak rovnou zasloužil nějaký metál nebo aspoň Emmy, za to co se dvěmi posledními epizodami provedl. Ukazuje se, že pod správnou taktovkou dokáže i cliffhangery narvané finále bortit veškerá očekávání a pokud mě teď čte David Nutter, doufám, že si dělal poznámky. A taky že už na Hru o trůny nikdy nesáhne, do konce totiž zbývá už fakt jen málo a plýtvat epizodami na podobné amatéry, by zkrátka byla škoda.

A teď už zpátky ke chvále. Během letošní řady jsem měl neustálý pocit, že se každé postavě dostává tak nějak víc. Kolegové se mi to už sice snažili vymluvit, že prý tomu tak bylo odjakživa, já mám ale opravdu dojem, že se střihem se tentokrát šetřilo, přechody mezi linkami byly plynulejší a každá scéna měla jasný cíl a neskončila, dokud k němu nedošla. Výsledkem bylo, že se celé vyprávění stalo v mých očích mnohem kompaktnější, vyspělejší a svědomitější. Vlastně si nevybavuji jediný moment, který by mi přišel zbytečný. Dokonce i ta Samova pouť byla svým způsobem zábavná, byť se jí nevěnovalo zase tolik pozornosti a mohla leckomu vyznívat lehce do prázdna. Pro mě to byl další způsob, jak se na onen svět dívat. A podobně jsem to pak cítil i u zápletky s Ianem "just tits and dragons" McShanem. Pohlcovalo mě to a já to po celou sezónu narozdíl od těch předchozích baštil i s navijákem. Takhle jmenovat oblíbené momenty bych ale mohl donekonečna a navíc se jim ještě budeme věnovat v samostatném článku, takže pokud bych to měl shrnout (a věřte mi, že snaha byla už od začátku) řekl bych toto: Ano, Hra o trůny je čím dál tím epičtější, ten seriál stojí na brutálních zvratech a masivních bitvách, nezapomíná ale ani na malé hrdiny a osobní momenty a šestá série tohle kombinovala s takovou jistotou, jakou jsem ještě u tohoto seriálu nezažil. Jsem tedy naprosto spokojený a prosím, PROSÍM, ať je to takhle výborné i za rok. Nemám co dodat. (9/10)

Jak to vidí Sam.Vimes:

Zima konečně přišla a s ní i zatím největší zimomriavky. V 6. řadě už tvůrčímu týmu došla zásoba děje z knižních předloh (přinejmenším z větší části) a tak zatímco George R. R. Martin pustil pomyslný volant, duo Benioff-Weiss sešláplo plyn k podlaze. Těžko říct, co přesně je příčinou zdánlivého vlití čerstvé krve do žil seriálu. Zda jde o to, že si Benioff a Weiss uvědomili, že nemohou Hru o trůny natahovat na 20 sezón, ale naopak je čeká už jen zkrácená 7. a 8. řada, nebo se jim Martinův pouhý nástřel budoucího děje adaptuje lépe než rozsáhlé romány. Nebo se třeba jen poučili z chyb předchozích sérii. Jisté ale je, že 6. řada předvádí zatím nejlepší práci s tempem.

Loni Hra o trůny občas sklouzávala k vatě, byť zábavně napsané a dobře natočené, ale pořád vatě, nic neřešící a nikam neposouvající ani zápletky, ani postavy. Takové momenty  byste ale v 6. řadě hledali jen těžko a značně ubylo i scén, jež pouze navozuji atmosféru světa (vyprávění vtipů, návod odpadlíků z bratrstva na perfektní polibek). Letošní série nabídla zatím snad nejhutnější příběh a nejvíce zásadních zvratů a odhalení. Podíl na  tom má i to, že zatímco od prvního dílu první řady do posledního dílu páté řady dějové linky jen bobtnaly a rozvětvovaly se, teď se začaly slučovat a zdravě pročišťovat. I přechody mezi nimi letos působí jaksi hladčeji, pryč je dojem nadměrné roztříštěnosti a téměř každý segment představuje nějaký znatelný posun.

A konečně, dalším rozdílem oproti dřívějšku je daleko větší podíl malých vítězství "těch hodných" oproti ošklivým věcem, jež je postihují. Jistě, spousta postav se ještě úplného konce nedožije, každopádně je ale tento úkrok od ubíjejícího zadupávání kladných (relativně kladných) postav do země příjemně osvěžující. Šestá série Hry o trůny zkrátka nabídla několik špičkových epizod (bitva, finále) a spoustu zábavných, působivých, epických či jinak zapamatováníhodných momentů. A nebál bych se ji označit za řadu dosud nejlepší. (9/10)

Jak to vidí Spooner:

Tvůrci Hry o trůny ještě nikdy nestáli před větší výzvou, než na začátku této sezóny, a stačilo málo, aby letošní návrat k Tyrionovi a spol. skončil naprostým průserem. Ono když vám kvůli Martinově lenosti téměř dojde materiál z předlohy, stačí jen málo k tomu, aby se vám pečlivě budovaný fantasy kolos rozpadl pod rukama. Jenže tvůrčí duo Benioff/Weiss nejen, že se z této výzvy nerozklepalo, ono si je po scenáristické ještě jistější než v předchozích letech. Jakoby ze sebe setřásli Martinovy utažené řetězy a konečně začali příběh posouvat pomalu ale jistě k blížícímu se konci. Postavy umírají ve velkém, uzavírají se mnohé (i několik let staré) zápletky, aby se pozornost začala pomalu soustředit jen na ty nejdůležitější, a divák si tak nemá v některých epizodách takřka kde oddychnout. Někdo by sice mohl namítnout, že je celá Hra o trůny najednou mnohem přímočařejší a ke konci i předvídatelná. Jenže tato přímočarost a menší zjednodušení byla kvůli rozpletení všech autorových zápletek a vztahů mezi charaktery přeci jen potřeba a seriálu to dosti prospívá.

Celé sérii pak tento styl strašně sednul. Tempo je najednou svižnější, nezabíjí se zde čas zbytečným natahování v podobě cestování (naopak, některé postavy se zde najednou přesouvají možná až příliš rychle) a celá sezóna působí kompaktnějším dojmem, čemuž samozřejmě napomáhají i výtečně vygradované poslední dva díly. Ano, scénář rozhodně není bez chybičky. Charakterů je totiž pořád požehnaně a ne každý zde bohužel dostane dostatek prostoru (nejvíce to asi schytal charismatický Euron Greyjoy) a bez logických lapsů se bohužel také neobejdeme. Jenže to všechno se dá pod tím nánosem fungujících emocí, stále skvěle napsaných postav, nezapomenutelných scén a té nejlepší režijní i řemeslné seriálové péče snadno prominout.

HBO nám totiž i šestý rok servíruje pečlivě vypiplaný fantasy kolos, který dokáže v každé epizodě přijít s momentem či skvěle natačenou sekvencí, o níž fandové na internetu mluví a teoretizují zase do další neděle. Fakt, že je zde vidět každý utracený dolar, a GoT už svou epičností a bezchybnou řemeslnou stránkou začíná zahambovat i slušnou řádku filmové produkce, snad ani nemusím zmiňovat. Hra o trůny má za sebou zkrátka jednu ze svých nejlepších sezón (pro mě plichta se čtyřkou) a konkurenci s přehledem ukazuje, jak vypadá ta nejvyšší seriálová liga a elitní zástupce fantasy žánru v jednom. Snad tedy tvůrcům před pomalu ale jistě se blížícím koncem nedojde dech. (9/10)

A jak to vidíte vy? 

…kde jsem to skončil? Ah, už si vzpomínám. V závěru páté řady jsem mluvil o tom, že pakliže tvůrci hodlají trávit nějakých sedm – osm epizod budováním základů pro další děj, stavěním figur do určitých pozic na šachovnici, přípravou atmosféry a lákáním na velkolepé střety, aniž by pak tohle všechno dokázali v posledních dvou dílech plnohodnotně využít, věrohodně a uspokojivě prodat a konečně příběh zase někam dál posunout, budu se Hrou o trůny mít brzy celkem problém.

První epizoda zdarma ke shlédnutí na HBO GO.

Zároveň jsem ale asi ten poslední člověk, koho by příběh už nudil, který by s nadšením nevyhlížel nové epizody, nebo který by snad seriálu přál neúspěch. Svoje stanovisko bych tedy popsal asi jako pokus hrdého fanouška televizní série o zachování si chladného rozumu a přílišnému nepodléhání té všeobecné hysterii, ať už pozitivní, či negativní, která GOT v posledních letech doprovází. A přesně takhle jsem od začátku přistoupil i k úvodu do nové řady.

A světě div se, skončil jsem spokojený. Když si tak zběžně projedu většinu předchozích úvodů k novým sériím, zjistím, že postup je vždy stejný. Navázání na cliffhanger z loňska, krátká zastávka u první poloviny postav a nějaký ten hrubý nástin toho, co nás dále čeká. Úvod k šesté řadě samozřejmě není výjimkou. Na rozdíl od těch předchozích se mu ale jedna věc daří přece jen o dost líp. Mluvím samozřejmě o tom přechodu mezi jednotlivými linkami. Zaprvé pomohlo, že navazujeme prakticky ihned na tu část, kterou nám tvůrci vrazili nůž do břicha na konci páté řady. Mrazivá atmosféra severu je během jediného vlčího zavytí zpátky a my se vracíme k jedné z hlavních postav, jejíž osud stále není tak úplně jasný. Děj se ihned začne hýbat kupředu, vše je plynulé, nenásilné. Scenáristé navíc nikam nespěchají. Postavám věnují dostatek času i prostoru, aby se seznámili s jejich novou situací a teprve potom přepnou dál. Tímhle způsobem se pak postupně vrací ke všem zásadním momentům z finále pětky, díky čemuž i to po čase začne působit mnohem přijatelněji.

Hned v úvodu se toho navíc přihodí poměrně dost. Dočkáme se rytířské akce, Lannisterského truchlení, poměrně rapidním způsobem se pohne linka v Dorne a stavíme se i u Tyriona, který si musí zvykat na nové město, novou kulturu a nový typ intrik. Zhruba v polovině první epizody ale tempo logicky zpomalí a začne se opět chystat půda pro další várku pokračování. Linka okolo zajaté "královny ničeho" ještě baví, protože zde Martin, potažmo Benioff s Weissem, zcela záměrně chtějí naznačit kontrast mezi Daenerys nyní a Daenerys pět let zpátky, což by podle mého skromného názoru měla být taková závěrečná generálka před definitivním vyplutím (nebo odletem) zpátky do Westerosu, nicméně třeba taková slepá Arya, dostávající zcela zbytečně po držce, asi nikoho příliš neohromí. A v téhle smršti mnohem napínavějších linek působí k její smůle zkrátka lehce navíc.

Nicméně takhle seriály, obzvlášť ty dlouhé, prostě fungují. Aby linka s Aryou mohla vyniknout, a že už v historii několikrát vynikla, musí se od něčeho odrazit. A to samé aktuálně platí i pro zápletku v Králově přístavišti. Nenechte se zmýlit, tahle řada zkrátka ještě bude zajímavá. Nejspíš i zajímavější, protože tentokrát už ani čtenáři netuší, co se stane dál. I proto mě těší, že zkrátka vykopla tím správným směrem už v první epizodě.

Kolem a kolem tedy zatím opravdu převládá spíš ta spokojenost. Jo, marketingová mašina HBO jede na plné obrátky. Hra o trůny je aktuálně tím nejsledovanějším seriálem na světě, HBO to ví a ten cirkus okolo samozřejmě mnoho lidí automaticky odrazuje. Někteří tomu dali šanci, jenom aby zjistili, že to není nic pro ně. A to je okay. Pak se najdou tací, kteří skončili po čtvrté sezóně, protože je to podle všeho přestalo bavit. To už příliš okay není a upřímně v něčem takovém nevidím smysl, ale fajn. Nicméně my, tady na TVzone, se asi shodnem, že největší šílenci jsou tací, kteří tvrdí, že GOT nekope první ligu. Že je to jenom produkt vynikajícího marketingu. A že to vlastně vůbec není dobrý seriál. Což prostě a jednoduše není pravda. Příkladů je spousta, počínaje kvalitní a úspěšnou předlohou, raketovým nárůstem popularity  během prvních dvou sérií, desítkami ocenění, počtem vynikajících herců atd. atd., až k těm velkým bitevním sekvencím, plných vytříbené režie a nádherné akce. Takže ano, GOT je fenomén. Ale o ten přívlastek se zasloužil. Právem si ho vybojoval. A co se do epičnosti týče, žádný jiný seriál se mu doposud nevyrovnal. To je zkrátka fakt, který se ani přes mírné kvalitativní poklesy v předchozích řadách jen tak nevypařil. Nakonec bude beztak záležet jenom na tom, jak se tahle fantasy sága uzavře. A ze sebe jen doufám, že to bude zlý. Hodně zlý. A tudíž naprosto vynikající. Doteď mi tvůrci nedali důvod myslet si neco jiného.

„If you think this has a happy ending, you haven’t been paying attention.“

Finito. Tak zase za rok, dámy a pánové! Ale řekněte: že to s těmi ostatními seriály stejně vždycky šíleně rychle uteče, že jo? Však se znovu dočkáme, nebojte. Mezitím tu s námi od léta do jara opět budou pecky jako True Detective, Hannibal, The Leftovers, The Affair, Homeland, nesmrtelní zombíci a jiní horcí adepti na prvotřídní televizní zábavu. Takže neplačte – odpočívejte. V rozmáchlé Hře o trůny se toho každou řadu podělá (a chcípne) čím dál tím víc, a přiznejme si na rovinu, že více epizod za sebou by naše fandovská srdéčka stejnak nepřežila. Už tak je každé jaro utrpením čekat, kdo nás v dalším krutém finále nadobro opustí. Jak se nám na TVZone líbila 5. sezóna nejdiskutovanějšího seriálu současnosti?

Jak to vidí Davies182

Houpačka hadr, a lépe své přetrvávající pocity asi popsat nedokáži. Co pro mě bylo těžké si během páté sezóny přiznat, vyplavalo s dvojdílným finále konečně s nesmazatelnou platností na povrch, a to sice, že jsem se u Hry o trůny po dlouhé době (ahoj, druhá řado!) zase poměrně hodně nudil. Nestyďte se a zkuste si podobnou větu taky říct, vážně se vám uleví. Jak lze ale vůbec takovou okázalou nudu identifikovat? Jde to. Když tvůrci v epickém závěru popraví x zajímavých postav a divákovi dojde, že lze natočit i nesmírně zábavnou a hlavně napínavou epizodu, ve které najednou nezbylo místo pro bezduché kecy, je holt něco špatně. Respektive bylo špatně, a teď je z čista jasna mnohem lépe. Náhle je kompletní westeroská hodina nabitá akcí, emocemi a sice prvoplánovitými, přesto ale dozajista fungujícími šokujícími scénami. Rozumím tomu, že se jedná o přirozené vyvrcholení předešlého děje, ale stejně: během sledování jednoho z největších televizních eventů letoška byste zkrátka neměli být schopni přemýšlet nad tím, že "to celé mohlo být lepší".

Jenomže to je těžký... Právě ono nabušené finále jinak dosti vyčpělé řady totiž nakonec dělá s hodnocením divy. Kritický faktor zaujatého fanouška zde tváří v tvář monumentální televizní fantasy zas a znovu selhává, a pod recenzí se pak na čtenáře opět směje vykutálená číslo. Snad v žádném jiném seriálu se nesetkáte s tak očividným příkladem kýčovitého napravování pošramocené reputace. Ti, co Trůny píší pro bednu, jednoduše moc dobře vědí, že nám všem v poslední části zase popadají čelisti. Zívání a nadávky jdou stranou, konečně se něco děje. Něco, co spolehlivě vyváží dlouhé, uměle protahované rozmluvy do té doby jen filozoficky rozmlouvajících charakterů. Aneb čtyři vraždy nestačí, drahoušku, zabij je všechny. Vážně sem skvěle pasuje ta výborná scénka "všichni jsou mrtví, Dave" z Červeného trpaslíka. Je před námi sice dlouhý rok, přibyla nám do něj ale jedna šíleně cheesy hláška. Už tu máme Winter is coming a třeba The North remembers, a teď se k nim přidává i For the Watch. No tyvado. Uf! Takže zhruba tak, vážení. Tady vážně není moc co dodat a nezoufejte, nejpamátnější scény si na TVZone rozebereme zvlášť, a to za týden v hutném speciálu. Do té doby... Pro hlídku! 8/10

Jak to vidí do_Od

Fajn. Je čas sundat si ty parádní růžové brýle a místo si nich navléct kevlarovou vestu, protože co se chystám dál napsat, nejspíš mnoho lidí nedojme. Láme mi to srdce ale někdo to prostě říct musí – pátá řada trůnů byla zkrátka špatná. Jasně, pořád tu mluvíme o nejdražším seriálu z produkce HBO, takže co je špatné na jejich poměry, je vlastně pořád sakra dobré v porovnání s ostatními. To je ale ve skutečnosti zase tolik neomlouvá. Pokud totiž disponujete něčím tak vzácným, jako je dohled nad největší televizní fantasy produkcí na světě, měli byste si dát sakra záležet na tom, aby se jí dostávalo zasloužené péče! Čímž se dostávám k Davidu Nutterovi, režisérovi posledních dvou epizod páté řady. Epizod, které na papíře vyloženě rvaly koule, zároveň ale epizod, jež totálně nedokázaly proměnit svůj obsahový potenciál v realitu. A po sérii, která strávila převážnou dobu postupným budováním základů pro další děj a prohlubováním charakterů někam dál, bych jednoduše čekal něco víc.

Počkej, snažíš se mi říct, že jsou všichni mrtví?Hardhome, upalování a čistka – tři věci, které si budete pravděpodobně pamatovat z páté řady víc, než cokoliv jiného. Všechno vecpané do posledních třech částí. A až na ten osmý díl, vše zbytečně uspěchané. A co hůř, hrozně předvídatelné. Navíc, kde je sakra nějaké uzavření? Ne, čím dál tím víc mi to připomíná sedmý díl Harryho Pottera. Ale i ten měl svým způsobem nějaké finále. Tady se zkrátka jen umíralo a to ještě špatným způsobem. První epizody pro mě najednou působí tak zbytečně. A nemám z toho radost, ani trochu. Pořád mám totiž před sebou vnitřně rozervanou Aryu zírající na oceán, stále se směju slovní přestřelce mezi Cersei a Margaery a snad ani nemusím zmiňovat Tyriona a jeho toulky. Nevím, jestli je to jeho trpasličí chloubou, nebo Martinovou nákloností k charakteru, Tyrion ale opět jako jeden z mála dokázal zůstat skvělý po celou sezónu a nebýt Petera Dinklage, asi bych teď hodnotil podstatně níž. Vlastně jen díky jemu, skvělé práci s hudbou a vynikajícně zrežírované osmé epizodě se tak nakonec přikláním ke slabším 7/10. Za rok ale čekám nápravu. Velkou.

Jak to vidí Spooner

Už od konce minulé sezóny bylo jasné, že pátý výlet do Západozemí to bude mít u diváků strašně těžké. Po dějově nabušených třech knížkách totiž před tvůrci stanul čtvrtý a pátý knižní díl, v nichž se toho, se vší úctou k zarostlému fantasy pisálkovi, příliš nestalo. Ostatně fakt, že třetí Bouře mečů vystačila scenáristům na dvě série a zde v podstatě stačili sfouknout dvě tisícistránkové knihy během deseti dílů (i když za cenu vynechání pár linek), o něčem svědčí. O to více si myslím, že pátá série osloví hlavně samotné čtenáře, než běžné diváky. Právě ti totiž asi nejvíce ocení scenáristickou práci a otročinu, s níž se museli hoši za psacím stolem potýkat. Ano, linka v Dorne je oproti knihám zprasená až běda, vynechání zásadních charakterů v Tyrionově zápletce jeden obrečí a počet závěrečných cliffhangerů atakující rekordní jackpot ve Sportce také zamrzí. Fanda předlohy se zkrátka musí srovnat s tím, že seriál už je spíše pomalu takovou alternativní realitou, která navíc začíná vyzrazovat doposud nevydané knihy. I přesto by ale měl být čtenář s jejich prací navýsost spokojen. Co jiného totiž mají tvůrci dělat, když v předloze některé postavy jen nudně sedí na zadnici nebo provádí naprosto nepodstatné věci?

Proto musím i přes nějaké ty fanouškovské výtky tvůrce pochválit, jelikož se snaží z nevděčných předloh vytlačit, co se dá, a v téměř celé druhé polovině série nám opět servírují po všech stránkách řemeslně výtečnou fantasy podívanou. Oblíbené charaktery jsou stále zajímavé a čeká je překvapivý vývoj, dialogy jsou stále lahůdkové a série zase obsahuje takové množství mrazivých a výtečně zrežírovaných scén, že i přes tentokrát o malinko větší kritiku dává GoT většině konkurence stále na frak. A opravdu nemluvím jen o neskutečně epickém osmém zářezu či laškování v aréně. Safra, vždyť i to herecké dřevo Kit Harington je tady poprvé sympatické. Je proto škoda, že první polovina sezóny je díky svému budování napětí a atmosféry někdy až příliš utahaná, a zatímco na některých linkách si dali tvůrci záležet, u jiných to přeci jen odbyli. I přesto je dobře vidět, že Beniof s Weissem si jsou moc dobře vědomi předností i slabin macatých bichlí, a umí s nimi pořád efektivně pracovat. Hra o trůny tak za sebou nemá nejlepší řadu, stále však patří mezi ty nejzásadnější televizní události, která se nebojí šokovat a nabízí scény, z nichž bychom slintali i na velkém plátně. Jsem zvědav, jak se jim bude dařit příští rok s čistým štítem. 8/10

 

Kdokoli se snad v souvislosti s GoT odváží napsat, že už se na další sezónu nepodívá, páč jej show s konečnou platností nudí, lže sám sobě do kapsy. My prostě moc dobře víme, že u toho příští rok zase budete s námi. A vy to konec konců víte taky. Zima nás má všechny pevně v hrsti. A nepustí nás, dokud nepřijde filmová obleva v podobě závěrečných titulků u dlouho slibovaného celovečeráku. Dáváme tomu maximálně tři hollywoodská léta. A co bude pak? Malaz od Netflixu?

Je potřeba začátek této recenze nějak zvláště okecávat? Myslím, že ne. Seriálová pecka posledních let je prostě zpátky a diváci se na návrat Hry o trůny těšili tak moc, že během pár minut dokázali vyřadit z provozu internetovou službu HBO GO. Z adaptace ságy G. R. R. Martina se stal jednoduše fenomén a souhrn důvodů pro koukání na jeho nejnovější sérii již máme také za sebou. Naplnil tedy hit HBO na svém startu fanouškovská očekávání?

HBO nabízí na Youtube první epizodu zdarma i s českými titulky! 

V úvodu se toho již klasicky zrovna moc nestane. Hlavním cílem epizody je totiž především opětovné shledání s oblíbenými charaktery a připomenutí většiny důležitých linek. Většinu stopáže proto tentokrát strávíme v Králově přístavišti, kde se všichni připravují na dlouho plánovanou svatbu. Jamie se vrátil do čela královské gardy a zjišťuje, že vztahy s jeho otcem a sestrou již nebudou zrovna ideální, a že jeho synátor král Joffrey je čím dál větší parchant. Tyrionovi poté přidělává vrásky kromě nespokojené Shae také člen vážené rodiny z Dorne, Oberyn Martell, jenž se však nepřijel jen opít na svatební hostinu a divoce souložit. Své horké chvilky si pak zakusí také Jon u Noční hlídky, kde musí vysvětlovat své předchozí činy. K té se ovšem pomalu začínají přibližovat Divocí v čele s nově příchozími Thenny, jež by si asi perfektně rozuměli s Hannibalem Lecterem. A oblíbená Daenerys pořád jen cestuje a cestuje.

Žádné šokující zvraty či svižný děj proto tentokrát nečekejte. Ostatně, o ten se tvůrci v počáteční epizodě nikdy zrovna nesnažili a šlo zde vždy právě jen o to opětovné přiblížení dění v Západozemí. I letos se to pak tvůrcům povedlo velmi solidně. Starou známou atmosférou se neselhávající režii daří výtečně budovat již od předtitulkové scény, dialogy opět odsýpají jedna báseň a návrat do skvostně vypiplaných lokací také potěší nejednoho fanouška. Tempo dílu je možná místy až příliš pomalé a v polovině epizody začíná skoro až drhnout. Příběhových linek je zde ale tolik, že se divák zkrátka nudit nezačne. Stále je totiž co objevovat a co si připomínat. A to se ještě nedostal ke slovu takový Stannis či vězněný Theon.

I přes menší dějovou stagnaci se však dočkáme několika výtečně natočených scén, v čele s nekompromisní pomstou malé Aryi a Ohařovou mírumilovnou prosbu o kuřata. Tvůrcům se pak povedlo velmi stylově představit také nově příchozího Oberyna Martella. Ve scénce v nevěstinci divákům jasně předvede svoji nepředvídatelnost a zároveň jasný důkaz, proč by si na něj Lannisterové měli dát velký pozor. Také staří známí mají stále co nabídnout a Nikolaj Coster-Waldau s Peterem Dinklagem si celkem snadno kradou celý úvodní díl pro sebe.

V Západozemí se zkrátka začínají rozdávat karty a to sakra efektivně. David Benioff a D.B. Weiss opět dostáli své tradici a naservírovali nám epizodu, jež vrací fanoušky zpět do sedla a slibuje jim do budoucna další temnou a brutální řež. Úvod tedy bylo o něco klidnější a pomalejší, ze své atmosféry a režijního umu ale Hra o trůny na začátku své čtvrté štace rozhodně nic neztratila. Diváci si navíc zaslouží menší nadechnutí před šokujícími událostmi, které je v následujících týdnech jistě čekají.

Také čím dál oblíbenější televizní historky z nekompromisního světa Hry o trůny George R.R. Martina si zcela jistě zaslouží svou vlastní hutnou makrorecenzi. V redakci se na nové eskapády populárních hrdinů dívalo hned několik párů očí - seznamte se s našimi názory.

Jak to vidí Davies182

Ač je to s podivem, nejopěvovanější televizní fantasy mě (jako čtenáře odpovídajících bichlí už od 12-ti let) nechávala dlouho chladným. Jo, taky jsem jako ostatní musel pilotní epizodu před lety vidět co nejdříve to bylo možné, a taky se mi jako téměř celému světu sakra líbila. Zpracování je hodně fajn, o tom žádná. Asi nikdy jsem ale z GoTy nebyl v takovém vytržení, abych na celý projekt pěl kdovíjaké ódy. V mých očích je to prostě "jen" velmi povedená adaptace, u níž si rád odpočinu. Teď nám rychlostí blesku skončila již třetí řada, načež opět začíná další nekonečné martyrium - tentokrát při čekání na druhou půli vyprávění z Bouře mečů. Za sebe mohu říci, že u toho v dubnu 2014 znovu chybět nebudu. 

Protože i když se na novou sezónu prve snášelo mnoho negativní kritiky co se zbytečného natahování týče (a na urputném vykecávání se to ze začátku fakt poznat šlo), stejně vše nakonec dopadlo výborně. Stačí, když si hladové diváky udobříte dvěma, třemi krvavými epizodami, fatální čistkou hrdinů překvapíte i sečtělé čtenáře a dáte si bacha na uzívané tempo druhé řady (po které spousta lidí na seriál rezignovala), a je vystaráno. Televize holt není kniha, že, a převést do hrané podoby všechny dialogy z více než tisíce stránek v ní by asi vážně bylo o hubu. Rozhodně nic, co bych unaveným scénáristům záviděl.

Překvapení se dočkají i sečtělí fandové knihA tak i když bylo tvůrcům umožněno novou sezónu značně roztáhnout (jelikož třetí knížku do deseti dílů prostě nenarvete), odsýpá vše překvapivě svižněji než před rokem. Více nahoty, více zásadních intrik, více efektů a nakonec možná i více bitek. Fanouškovské nadšení navíc jednotlivým charakterům propůjčilo statut bezmála televizních model, přičemž v HBO jakoby konečně přišli na to, kdy přesně se které postavě věnovat. Tady Daenerys krotí dráčky, támhle Tyrion usměrňuje spratkovského krále a tuhle zase Jon Sníh šplhá po ledové stěně. Napětí je tu naštěstí pořád víc než dost. Jsem zvědavý, čím to za těch deset měsíců zase celé začne. Valar Morghulis! 9/10

Jak to vidí Spooner

Třetí řada epická ságy ze Západozemí to neměla u řady diváků příliš jednoduché. Mnozí si stěžovali na přílišnou rozkouskovanost, ukecanost a až zbytečné natáhnutí nejoblíbenější knihy série do dvou sezón. Ano, na některých epizodách jsou tyto znaky opravdu malinko znát a pár zbytečných dějových natahovaček jsme se dočkali. Jenže s tím se musí jednak v případě rozpůlení předlohy tak trochu počítat, a hlavně v případě GoT je to asi tak stejně velký důvod pro kritizování, jako kdybyste prohlašovali Monu Lisu za špatný obraz jen kvůli jednomu méně povedenému tahu štětcem. Hra o trůny je totiž i ve svém třetím dějství naprosto prvotřídní podívaná, která nakopává zadek skoro celé seriálové konkurenci nejen svou výpravností. Nač kritizovat ukecanost, když dialogy jsou stále stejně šťavnaté a naplno využívají potenciál všech postav? A proč kritizovat rozkouskovanost, když seriál i přesto výtečně funguje a nabízí zajímavé charaktery ve všech koutech Martinova fantasy světa? A upřímně, i přes tu věčně vzpomínanou natahovanost mi hodinka s hitem HBO utekla vždy podstatně rychleji, než s kdejakým kratším seriálovým konkurentem.

Takhle skvěle sehrané obsazení jiný seriál nenabízíGame of Thrones se tak stal synonymem pro precizně vypiplanou seriálovou prácičku od velkolepé výpravy počínaje a neselhávajícím soundtrackem Ramina Djawadiho konče (Dracarys a Mhysa budou znít v mém přehrávači hodně dlouho). No a pak tu máme samozřejmě naprosto bezchybné herecké obsazení, k němuž dokonale sedí ona otřepaná fráze, že neexistuje malých rolí. Ano, mohl bych zde po milionté vychvalovat výtečného Petera Dinklage nebo Nikolaje Costera-Waldau, jenž nenápadně přesedlal do jednoho z tahounů série. Jenže pak tu máme i řadu skvěle obsazených vedlejších postav v čele s takřka neznámým Michaelem McElhattonem, z něhož vyřazuje obrovské charisma v každém záběru, a který musel svým ztvárněním Roose Boltona udělat radost každému čtenáři předlohy. A to ani nezmiňuji dokonale přesného Charlese Dance, jenž sice celou sérii prodřepí, ale i tak budí respekt nejmocnějšího muže v Západozemí a divák si z jeho pohledu skoro nadělá do kalhot. Takhle castingově skvěle vybrané a sehrané obsazení, v němž nenajdete sebemenší slabý článek, zkrátka žádný jiný seriál nenabízí. 

Hra o trůny je prostě i nadále epická podívaná po všech stránkách a všechno šlape přesně tak, jak má. Možná to zní jako hype a možná si řeknete, že jako fanoušek předlohy tvůrcům prostě rád některé chyby odpouštím. Na to já však kašlu, protože tato seriálová adaptace zatím zcela splňuje má očekávání a do toho mě navíc nepřestává překvapovat. Teď jenom musíme nějak obstát ta desetiměsíční muka, abychom dostali další porci zrad, intrik, šokujících scén a ještě více šokujících internetových reakcí. 9/10

Jak to vidí mcb

A jsme zase zpátky na zemi. Po nářezovém devátém díle, který řadím mezi absolutní špičku seriálu, opět přichází nutné vystřízlivění. Předposlední epizoda měla zkrátka vše, co bych od podobného seriálu vyžadoval – napětí, dramatický vývoj, akci, nekompromisnost a parádní cliffhanger, který navnadil na další díl. Při sledování finále, u něhož absentovalo jakékoliv vyvrcholení, jsem si však zasteskl, že takovou výstavbu má Hra o trůny jen jednou za čas.

Stejně jako v té předchozí, se totiž i ve třetí sérii stále připravuje půda a pomalinku se graduje...ale k čemu? Internetové diskuze jsou již zpravidla zaplněny zmlsanými, nekritickými fanoušky hlásající hesla jako „počkej, však se to rozjede“ nebo „a to jste ještě neviděli tohle“, i když se tam stále jen tlachá, intrikaří a nikam to nesměřuje. Jakoby byl seriál určen jen pro skalní Martinovy obdivovatele a geeky, kterým bohatě stačí, když vidí známé postavy, jak se spolu baví, a sem tam na ně vybafne drak. Jak jinak ospravedlnit chatrnou, neživotnou a podivně nedramatickou dějovou výstavbu seriálu, která se deset dílů „rozjíždí“ a nikdy se pořádně nerozjede?

Chápu, že musí být nadlidský úkol vměstnat tolik dějových linií a postav do deseti hodin série (a co víc do konkrétních hodinových epizod!). V důsledku toho „obsáhnout vše“ se nám ale dostává jen pouhého načrtnutí a seriál tak nemůže jít do hloubky jak postav, tak zápletek. Zbývá tedy jen pouhá ilustrace (kvalitní) knižní předlohy, která má sice perfektní výpravu, triky a herecké výkony, ale prchá z ní to nejdůležitější – život. Ale to zřejmě fanouškům vadit nebude a pomalu se budou připravovat na příští rok, kdy draci zase trochu povyrostou a postavy se posunou o další kousek své cesty. Já už ale budu tak trochu váhat, jestli se téhle hry ještě zúčastnit. 6/10

Zima se nevrací jenom za okna našich domů, ale i do televize. HBO přichází s třetí sérií zřejmě fanouškovsky nejuctívanějšího fantasy seriálu současnosti, na který se milovníci knih George R. R. Martina i diváci, kterým v současnosti v kinech chybí poctivá dávka fantasy žánru, těší jako na další Vánoce. Jak se jí povedl nástup do svého třetího dějství?

HBO NABÍZÍ PRVNÍ EPIZODU S ČESKÝMI TITULKY ZDARMA 

Stejně jako i minule, na začátku zavládne drobná skepse – brilantní úvodní scéna, kdy Sam utíká před něčím, co rozhodně není živé (a co rozhodně vypadá jako něco z finále druhé série), je vystřídána nabuzující, lehce obměněnou původní znělkou a poté následuje začleňování do známého (i neznámého) univerza. Tvůrci seriálové Hry o trůny však zase nikam nespěchají a dávají si na čas. Mnoho hlavních postav, ne jen jedna dějová linie a snaha navázat na předchozí série rozhodně není jednoduchý úkol, proto může první epizoda s názvem „Valar Doaheris“ působit trošku roztříštěným a epizodním dojmem.

Pomalé odhalování dějových indícií si však stále drží hutnou atmosféru, výpravný look a tím, že si dává na čas, mohou vyniknou některé brilantní dialogy. Příběh založený na třetím díle knižní série Píseň ledu a ohně s názvem Bouře mečů (předlohu jsem nečetl, ale prý se dle ohlasů jedná o zatím nejlepší díl) rozehrává na první pohled celkem šest vypravěčských linií, což rozhodně není málo na ani ne hodinovou stopáž. Hned ta první nepřímo navazuje na loňské finále – Jon Sníh se v zajetí dostává do společnosti za Zdí, kde se setkává nejen s obry (!), ale také s tamějším králem Mancem Rayderem (= Nájezdníkem), jehož hraje charismatický Ciarán Hinds. Jon se ze svého nezáviděníhodného postavení samozřejmě vymluví a krále přesvědčí, že se chce stát jedním z nich. V pozadí také můžeme být svědky rozehrávající se milostné linky mezi ním a divoškou Ygritte.

Poté se vracíme mezi známé – Tyrion Lannister se dostává do drobných potyček se svou sestrou a dožaduje se uznání za své zásluhy v bitvě o Blackwater u svého otce Tywina. Ten se opět stává královým pobočníkem a svým synem opovrhuje, což v budoucnu jistě vyvrcholí v silný konflikt. Do Králova přístaviště ovládaného Lannistery mezitím přijíždí Margaery Tyrell a začíná pro zubožené obyvatele (hlavně sirotky) páchat dobré skutky. Její pozornost samozřejmě neunikne Joffreymu, který už po ní od minulé sezóny nenápadně pohazuje očkem. Malých zmínek se také dočkáme o bezmocné Sanse nebo Robbovi, který se svou armádou právě dotáhl do zpustošeného Harrenhalu. Jim bude více prostoru věnováno nejspíše příště.

Výčet linií pokračuje. Setkáváme se také s „padlým pobočníkem krále“ Davosem (jenž skoro zemřel při ohnivém útoku v bitvě o Blackwater), kterého zachrání piráti a dopraví ho ke králi Stanissi Baratheonovi, jemuž mysl zatemnila půvabná čarodějka Melisandra. Samozřejmě je bez jakýchkoliv protestů uvězněn. A teď to nejdůležitější – draci konečně vyrostli, létají, loví ryby a opékají si je za letu. Nejsou však ale velcí natolik, aby dokázali khaleesi zajistit Železný trůn. Plaví se tedy přes moře do města Astapor, kde je jí nabídnuta osmitisícičlenná armáda tzv. Neposkvrněných, což jsou takoví dehumanizovaní vojáci, kteří byli od malička mučeni, aby se snáze podřídili. V Astaporu nás čeká také cliffhangerem smrdící závěr dílu, kdy se nám představí nová postava Barristana Selmyho. Zkrátka je toho hodně a vy musíte dávat pozor.

A můžeme očekávat, že dějových linií do budoucna ještě přibude. Zatím jsme totiž nedostali zmínku například o malé Ayře nebo Jaimem Lannisterovi, kteří se nyní potulují bůhvíkde. Začátek třetí sezóny Hry o trůny dává další příslib epického vyprávění napříč několika liniemi postav a prostředími, kde jsou více důležitá slova než-li spektakulární akce. Na tu snad taky v budoucnu dojde, ale nyní musíme být spíše připraveni na další várku dialogů, intrik a zapeklitých situací, které budou postupně gradovat v desetihodinové knižní adaptaci. Partie je zatím rozehrána dobře, otázkou ale je, zda se zase nezasekne na místě jako v případě předchozí sezóny. Byla by škoda se na „soap operu“ ze Západozemí dívat jen ze setrvačnosti a přesvědčovat se, že to stále stojí za to.

Milé děti, řekněme si něco o fantasy. Ta tradiční, v níž ožívají středo či starověké světy a soupeří v ní meče s magií, se obvykle dělí na heroic fantasy (Conan a spol.) a high resp. epic fantasy (Pán prstenů atd.). Ve filmu se odjakživa dařilo spíš té první. Hrdinská fantasy má obvykle jednoduchou zápletku (osedlat draka, najít magický artefakt, vysvobodit princeznu a zabít zlého čaroděje) a rozumný počet postav – už z názvu je jasné, že se děj točí kolem jednoho výrazného borce. Na zfilmování ideální. Co ale s high fantasy, která je postavená na epickém rozmachu, davech postav a množství složitě se proplétajících dějových linií? V osmdesátých letech, zlatém věku žánru, se o epičtější fantasy pokoušel vlastně jen Lucas, ale Willow namísto očekávaného úspěchu o rozměrech Star Wars ošklivě propadl.

Jediná úspěšně zfilmovaná high fantasy je, jak všichni víme, Pán prstenů. Peter Jackson ukázal, že to jde. Když máte hory nadšení, ještě větší hory peněz, několik let volného času a nejpopulárnější knihu 20. století, lidi do kina přijdou. Všichni jsme čekali, že se pak s adaptacemi epických fantasy cyklů roztrhne pytel. Neroztrhl. Vlastně z něj kromě dětských pohádkových zívaček nevypadlo vůbec nic. Hollywood velmi rychle pochopil, že když máte ságu o dvanácti dílech, z nichž každý má tisíc stránek, prostě to nijak rozumně do filmu nenacpete. A rozjíždět filmovou sérii s navazujícím příběhem je riskantní – vzpomeňte si, jak dopadl Zlatý kompas.

Řešení se ale nakonec našlo. Zdánlivě prosté, na tři písmena – HBO. Kabelovka s ambicí konkurovat kinoprodukci výpravnými dospělými seriály už po všech těch válečných a historických sériích po nějaké masité fantasy doslova volala. Volba logicky padla na Píseň ledu a ohně George R. R. Martina, patrně nejpopulárnější fantasy cyklus současnosti. Důvodů bylo několik: Příběh vypráví o mocenském zápase několika rodů a národů ve světě hodně podobném evropskému středověku (Martin se přiznal k inspiraci anglickou Válkou růží), takže by k obrazovkám mohli zasednout i milovníci historických témat. Druhým důvodem je dospělé pojetí (nejen krví, sexem a sprostou mluvou), vedle něhož je i Pán prstenů pohádka pro děti – a to se HBO hodí. No a hodí se i to, že se v Písni ledu a ohně moc nečaruje, ani se v ní nevyskytují armády skřetů a jiných trikově náročných potvor.

Iniciátory projektu a jeho hlavními scénáristy jsou David Benioff a D. B. Weiss. Těm se povedlo ukecat ke spolupráci i samotného Martina. Aby ne. Adaptace majestátné ságy stylem „z každé knížky uděláme desetidílnou sezonu“ je už na první pohled a poslech ideální řešení. Přesto to ale bylo napínavé čekání a fanoušky předlohy zmítala směs nedočkavosti a nedůvěry.

Opatrnost byla namístě z několika důvodů. V roku 2008 se o něco podobného pokusil Sam Raimi s adaptací ságy Meč pravdy od Terryho Goodkinda. Nedopadlo to dobře – po dvou sezonách byl seriál kvůli upadající sledovanosti (a údajně i nevalné kvalitě) zrušen. „Lehký neklid“ vzbuzovalo i jméno Davida Benioffa, jehož scénáře k Tróji či X-Men Origins: Wolverine nepatří zrovna do první ligy. Rovněž rozpočet 60 milionů dolarů, přestože na televizní poměry štědrý, naznačoval nutnost šetřit zejména u velkých bitev a davových scén. No a nadšení nevzbudilo ani angažování skladatele Ramina Djawadiho, jehož hudba k Souboji titánů se dočkala spíš posměšných reakcí.

Hra o trůny se povedla. Je to výtečná fantasy podívaná, kde příběh a postavy baví víc než prvoplánové akční a trikové atrakce.Obavy se ale naštěstí z větší části nenaplnily. Benioff a Weiss udělali možná to nejlepší, co udělat mohli – přistoupili k předloze s pokorou. Martinova schopnost napsat plnokrevné postavy a umně splétat dějové linie skrze ně úspěšně prosákla na obrazovku. Několik nevyhnutných změn se odehrálo s požehnáním autora, který si, konec konců, sám napsal scénář k jedné z epizod (osmička). Martinův dohled nad scénářem měl ale i jedno relativní negativum – tam, kde Benioff a Weiss chtěli škrtat zdánlivě přebytečné postavy, Martin si postavil hlavu a argumentoval důležitostí těchto postav v pozdějším příběhu. Seriál tak pro diváka neznalého předlohy zdánlivě přináší i vatu – třeba postava tlouštíka Samwella je v první sezoně opravdu navíc. Zůstává nám věřit, že později sehraje zásadnější roli.

Celková výstavba příběhu a Martinova pověstná slabost pro „nelítostné kráglování sympatických postav“ úspěšně navozuje dojem krutého (pseudo)středověku. Děj je dokonale nepředvídatelný a divák neznalý předlohy jen čeká, z koho se v další epizodě vyklube proradný padouch a kdo ošklivě umře či bude zmrzačen. Není to ale akce a všudypřítomná smrt, co pohání příběh vpřed a dává mu rytmus. Tímto motorem jsou vztahy a dialogy. V podstatě celá první sezona je dlouhou sérií dialogů, tu a tam proloženou nějakým tím soubojem či putováním. Kdo čeká akci a bitvy, bude zřejmě zklamán. Jenže tu Benioff a Weiss (a Martin, samozřejmě) opět triumfují – každý z těch mnoha dialogů je výtečně napsaný, každý má svůj význam pro příběh a z každého z nich srší buď emoce nebo napětí. Když si postavy takhle zajímavě povídají, divák si až říká, že bitvy vlastně nepotřebuje.

Nicméně, nějaké řinčení oceli by přece jen přišlo k duhu, zejména v závěrečných dvou částech, kde po královské porci intrik a vražd konečně vypukne válka o Sedm království. Zapomeňte na bitevní vřavu a panoramatické záběry na desetitisícová vojska v krvavém střetu. Prakticky všechny bitvy se odehrají mimo scénu a je nám o nich pouze vyprávěno. Tvůrci se z toho pokaždé vylhali šikovně, ale dojem jistého podvodu zůstává. Tím se dostáváme k obavám, jestli rozpočet neovlivnil celkovou epičnost seriálu.

Ovlivnil. Davové scény se nekonají, dokonce ani ty počítačové. Nařknout však Hru o trůny, že vypadá lacině, by nebylo fér. Peníze jsou vidět především na kostýmech, rekvizitách (krásné meče) a množství pompézních dekorací (Zimohrad, trůnní sál, pevnost u Zdi, hlavní síň v Orlím hnízdě). Digitální triky, když už se objeví, jsou velice solidní (viz závěrečná scéna seriálu). Škoda, že se nepovedlo lépe provázat digitální panoramata a opravdové kulisy, jako třeba u Gandalfova příjezdu do Minas Tirith. Z omalovánek se stříhá přímo do interiérů, tudíž jistá plochost a studiovost zůstává.

Naopak sázkou na jistotu byl výběr režisérů a herců. HBO povolalo do zbraně své nejlepší tvůrce – o úvodní dva díly se postaral Tim Van Patten (Rodina Sopránů, The Wire, Deadwood), pak si po tři díly střihli Brian Kirk (Tudorovci, Luther, Boardwalk Empire) a Daniel Minahan (Deadwood, Pravá krev), poslední dvě části natočil Alan Taylor (Řím, Deadwood, Západní křídlo). Zkrátka a dobře, televizní špička. A je to vidět – seriál má dokonale filmový look, vytříbenou atmosféru a práce s herci je na konstantně vysoké úrovni.

Ale s takovými herci, jaké HBO pro Hru o trůny získalo, se zákonitě musí pracovat fantasticky. Že do svých rolí daly všechno hvězdy jako Sean Bean, Mark Addy, Lena Headey či Charles Dance, nikoho nepřekvapí. Obrovské potěšení pro diváky však skýtají i méně známé tváře či snaživí nováčci (celá Starkovic famílie, hlavně Michelle Fairley jako Catelyn či Maisie Williams jako Arya) a představitelé, od nichž nikdo opravdový herecký výkon nečekal (Jason Momoa je bezchybný Khal Drogo). Vlastně tu kromě několika krásek na jedno použití není slabý herec. První sezoně však suverénně vládne Peter Dinklage jako „skřet“ Tyrion Lannister. Byl by ale hřích, nevychutnat si tak báječně napsanou postavu, která postupně zastíní i Beanova Eddarda Starka. Není divu, zatímco sympaťák Stark zosobňuje až sebevražedně čestného hrdinu, Tyrion je zbabělec a mistr v umění přežít. A v krvavé hře o Železný trůn se mnohem víc hodí to druhé. Dokonalý antihrdina se vším všudy.

Ano, Hra o trůny se povedla. Občas trpí ztrátami tempa, když už je těch dialogů v řadě trochu moc, a je na ní vidět, že by pár milionů dolarů na digitální efekty a davové scény ještě potřebovala. Jinak je to ale výtečná fantasy podívaná, kde příběh a postavy baví víc než prvoplánové akční a trikové atrakce. Konec konců, právě ten důraz na vyprávění, ne jen na formu, odlišuje televizní tvorbu od té filmové čím dál víc. Pravda, HBO už mělo seriály s vyšší sledovaností. Ale sotva měl někdy některý tak oddanou skupinu fanoušků a vytvořil se kolem něj už během vysílání takový kult. Pokud nevěříte, stačí si na YouTube vyhledat všechny cover-verze vydařeného titulkového hudebního motivu.

Je to tak, zima se blíží. Ale nevadí. Po ní totiž přijde jaro 2012 a s ním Střet králů.