K smíchu

Dramedy Kidding aka K smíchu patřila mezi nejvýraznější a nejosobitější seriálové počiny roku 2018. A rozhodně za to nemohl jen parádní herecký comeback Jima Carreyho. Seriál, jenž skvěle prolínal svět pořadu pro děti s tím reálným (a o něco bolestivějším), nabízel melancholický pohled do zraněných lidských duší a dokázal ho výtečně zkombinovat s poetikou režiséra Michela Gondryho i trochu absurdním světem showrunnera Davea Holsteina. Bylo to režijně velmi nápadité, vlastně i dosti originální, a i přes „veselý“ název neměl divák během sledování zrovna pozitivní náladu. Dokázalo si ovšem Kidding i v druhé štaci udržet vysoce nastavenou laťku, nebo se tento jedinečný styl začal okoukávat?

Druhá řada začíná samozřejmě hned po nečekané události z konce té předešlé. Jeff se musí postavit následkům svého činu, když přejel nového přítele své stále ještě manželky Jill. A vztahy s jeho blízkými se po této události u některých paradoxně vyvinou jinak, než by on i diváci čekali. Zároveň se svou rodinou snaží o návrat Picklese a jeho maňáskových kamarádů na obrazovky. Do toho pak přichází s revolučním nápadem, jak si se svými dětskými fanoušky povídat prakticky kdykoliv. Jeho sestra Deirdre se pak musí vyrovnat nejen s bouřlivým rozvodem, ale také novou profesní rolí.

Zatímco minulá série sázela spíše na sondu do nitra postav a hlavní roli zde hrálo ono slovíčko drama, letos tvůrci mnohem více přidali na absurditě i trochu šíleném humoru a celá série jakoby se snažila být divácky přístupnější. To však v tomto případě rozhodně neberu jako zápor. Seriál si i totiž i přes čím dál větší nálož bizarních situací a humorných sekvencí stále drží svou osobitost a nezaměnitelné kouzlo, díky němuž jsme si ho v první sezóně zamilovali. Propojení dětského světa maňásků s realitou pořád funguje na jedničku a tvůrci ho využívají k mnoha parádním režijním i vizuálním nápadům. Což divák pozná zejména ve chvíli, kdy za kameru opět usedne Michel Gondry.

Scénář pořád umí pracovat s postavami a vedlejším charakterům se dostáváme snad ještě více pod kůži než posledně, což umí herci samozřejmě náležitě využít. O bezchybném výkonu Jima Carreyho se toho už napsalo mraky a zase předvádí ukázkový herecký koncert. Bylo by ale nefér kvůli němu opomenout neméně skvělou Judy Greer, jež zde má mnoho silných scén, či zapomenout na božího Franka Langellu, který vývoj Jeffova otce zvládá na výbornou. Své kvality si tedy Kidding i ve druhé štaci zachovalo, i přesto mě ovšem nezasáhla tolik, jako první setkání s Jeffem, které pro mě bylo z hlediska emocí a šťourání se v nitru Jeffovy rodiny ještě mnohem silnější.

Je to pak zapříčiněno právě scénářem, jenž sice nabízí stále velkou porci nápadů a znamenitý vývoj postav, zároveň se však v základní kostře příběhu už přeci jen malinko točí v kruhu a v jistých ohledech se začíná opakovat. Právě to pak může za to, že zejména v první polovině nemá Kidding ten správný emocionální dopad a vlastně mě nechávaly nové Jeffovy problémy i malinko chladným. Až ve skvělé závěrečné třetině se daří tvůrcům vydolovat z příběhu, charakterů, tématu „vracení času“ i emocí maximum a přichází s opravdu výtečným zakončením. Jenže i přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že jednání některých postav bylo trochu zkratkovité a jisté vedlejší linky vyšuměly do ztracena.

I druhá série Kidding tedy patří mezi nejosobitější kousky široko daleko a i přes menší výtky se pořád počítá do silného televizního nadprůměru. Na druhou stranu si ovšem myslím, že teď mají scenáristé tu nejlepší příležitost seriál se ctí ukončit. A to nemyslím kvůli obavám z opakování a vytěžení tématu, ale díky perfektnímu zakončení, po němž už vlastně další pokračování není ani třeba. K smíchu by si tak zachovalo punc originální a osobité podívané s dokonalým uzavřením. Na druhou stranu, když mě duo Holstein/Gondry překvapí další porcí bizarností a režijních nápadů, rozhodně se zlobit nebudu.

Jim Carrey si letos zkusil hlavní roli v televizním seriálu pod tvůrčím dohledem Michela Gondryho (Věčný svit neposkvrněné mysli) a vznikla z toho jedna z nejzajímavějších televizních novinek roku.

Kidding (K smíchu) sleduje Jeffa Picklese (Carrey), moderátora klasického pořadu pro malé děti Mr. Pickles' Puppet Time, jemuž se za poslední rok prakticky zhroutil život – zemřel mu syn a opustila jej manželka, která právě začíná nový vztah. Poslední, co mu zbývá, je milovaná práce, jenže značka „Mr. Pickles“ má příliš velkou cenu na to, aby ji ohrožoval psychicky čím dál tím labilnější skutečný muž, jenž se za ní skrývá. Jeffův otec a zároveň producent pořadu si už připravuje záložní plány pro Jeffovo nahrazení, a i když chápe, že by to pro duševní stav jeho syna mohla být poslední kapka, ten ho svým chováním tak trochu tlačí do kouta.

Jim Carrey zase jednou dokazuje, že je mnohem víc než jen komik s gumovým ksichtem, a exceluje i ve vážnější roli. Tím spíš, když je mu už pomalu k šedesáti, přibylo mu vrásek a když se na chvíli přestane usmívat, dokáže být pořádně intenzivní. S přehledem podává Jeffovo jemné vystupování i čím dál častější projevy smutku nebo vzteku a zkrátka celé jeho nervové hroucení. Ani jeho herečtí kolegové ale samozřejmě nezaostávají, byť je Jim s přehledem zastiňuje.

Kidding by se dalo popsat jako tragikomedie, ale není to úplně výstižné. Převažuje každopádně tragédie a když už dojde na komedii, jde kolikrát o docela černohumorné nebo absurdní scény (např. scéna s papouškem). Celková atmosféra je spíš melancholická než vyloženě depresivní, ale tím spíš pak ty depresivní momenty vyzní.

Seriál je zajímavý i formálně a nabízí nápaditou kameru (třeba záběr komponovaný jako průhled skrz dva domy) nebo filmařsky i režijně náročné scény jako třeba dopad Jeffova pořadu na jednu fanynku, který mohl být natočen jednoduše jako koláž, jenže místo toho jde o komplikovaný kamerový oblet s mimo záběr bleskurychle měněnými kulisami. Jindy zase zakončí jeden díl určitou scénou, která je první pohled působivá sama o sobě, a pak věnuje celý další díl flashbacku, jen aby se na konci mohl vrátit ke stejnému výjevu a divák teď dokonale věděl, až jak moc silný moment to je. Kidding obecně hýří nápady, ať už jde o prolog jedné epizody s ukradeným autem či japonskou verzi Jeffova pořadu, ale i nečekanými až absurdními pointami, jako ta s neodepisováním na zprávy.

Gondry, jenž vlastnoručně režíroval polovinu epizod, společně s Carreym předkládají vtahující náhled na citlivého muže, který se pomalu dostává ke kritickému bodu pod vlivem osobní tragédie a sílícího konfliktu mezi idealizovanou, zjednodušenou postavou pro děti a živým, trojrozměrným, dospělým mužem, který se od ní čím dál tím víc vzdaluje. Kidding má potvrzenou druhou sérii, závěr první řady se ale dá chápat stejně dobře jako cliffhanger i jako finální katarze.

Jim Carrey je známý především díky svým komediálním rolím, o to působivější jsou pak ale jeho výkony, jež podává v těch vážných. Nyní spojil síly po Věčném svitu neposkvrněné mysli již podruhé s francouzským režisérem Michelem Gondrym a vydali se do seriálových vod s tragikomedií Kidding.

Jeff Piccirillo alias Mr. Pickles je oblíbeným moderátorem pořadů pro malé děti, kde je učí barvy nebo jednoduché počty. Zároveň je to muž, který před rokem přišel o dítě, zbývající syn si jej neváží, žena ho opustila a on se stejně musí postavit před kameru a tvářit se, že je v pořádku.

Kdyby byl Jeff muzikantem nebo spisovatelem, pomohl by si s vyrovnáváním se s osobní tragédií třeba natočením depresivního alba nebo napsáním knihy. Jenže on dělá pořad s maňásky a obřími loutkami, takže když se pokusí promluvit o smrti k dětem sice jemně, ale bez bezvýznamných eufemismů, dostane se do konfliktu se svým otcem, producentem pořadu. Ten má sice pochopení, ale zároveň nechce ohrozit multimilionovou značku, kterou Jeff představuje.

První epizoda je převážně expoziční, přesto toho za těch třicet minut stopáže stihne relativně hodně. Stručně vysvětlí to zásadní z minulosti a převážně už nechá postavy, aby se představily samy, spíše tím co udělají, než jen co řeknou. Kromě výše zmíněných uvede ještě Jeffovu sestru, která pro něj dělá loutky, a jejího manžela s dcerou, plus několik vedlejších figur a v cameo roli sebe sama se objeví mj. Conan O'Brian.

Zajímavý (byť rozhodně ne jedinečný) je na Kidding právě ten jeden rok časového posunu od tragédie. Díky němu vidíme Jeffa v době, kdy už by „měl“ nějak normálně fungovat – lidé kolem to ostatně zvládají – a vyrovnat se s něčím, s čím se vyrovnat doopravdy nedá. A on nemůže. Naopak pomalu začíná ztrácet příčetnost.

Kidding není one-man show, ale Carrey ve svých scénách stejně bez námahy stáhne veškerou pozornost na sebe. Tohle je přesně ta tragikomická poloha, která mu tolik sedne, zvlášť teď, když už je trochu starší a pomačkanější. Zatím byla řeč převážně o vážné rovině seriálu, první díl ji ostatně i prodává víc. Ale stejně jako dokáže bez varování udeřit emocionálně tvrdou scénou, tak suše vypálí i hlášku nebo absurdní vtip.

Tady se již pouštím na tenký led věštění po pouhém jednom dílu, ale řekl bych, že ač Kidding není pro široké publikum automaticky přístupné – přeci jen se tady řeší na jednu stranu mrtvé dítě a na druhou stranu sex v kostýmu koně – ti, kteří u seriálu skousnou obojí, budou bohatě odměněni.