Dramedy Kidding aka K smíchu patřila mezi nejvýraznější a nejosobitější seriálové počiny roku 2018. A rozhodně za to nemohl jen parádní herecký comeback Jima Carreyho. Seriál, jenž skvěle prolínal svět pořadu pro děti s tím reálným (a o něco bolestivějším), nabízel melancholický pohled do zraněných lidských duší a dokázal ho výtečně zkombinovat s poetikou režiséra Michela Gondryho i trochu absurdním světem showrunnera Davea Holsteina. Bylo to režijně velmi nápadité, vlastně i dosti originální, a i přes „veselý“ název neměl divák během sledování zrovna pozitivní náladu. Dokázalo si ovšem Kidding i v druhé štaci udržet vysoce nastavenou laťku, nebo se tento jedinečný styl začal okoukávat?

Druhá řada začíná samozřejmě hned po nečekané události z konce té předešlé. Jeff se musí postavit následkům svého činu, když přejel nového přítele své stále ještě manželky Jill. A vztahy s jeho blízkými se po této události u některých paradoxně vyvinou jinak, než by on i diváci čekali. Zároveň se se svou rodinou snaží o návrat Picklese a jeho maňáskových kamarádů na obrazovky. Do toho pak přichází s revolučním nápadem, jak si se svými dětskými fanoušky povídat prakticky kdykoliv. Jeho sestra Deirdre se pak musí vyrovnat nejen s bouřlivým rozvodem, ale také novou profesní rolí.

Zatímco minulá série sázela spíše na sondu do nitra postav a hlavní roli zde hrálo ono slovíčko drama, letos tvůrci mnohem více přidali na absurditě i trochu šíleném humoru a celá série jakoby se snažila být divácky přístupnější. To však v tomto případě rozhodně neberu jako zápor. Seriál si i totiž i přes čím dál větší nálož bizarních situací a humorných sekvencí stále drží svou osobitost a nezaměnitelné kouzlo, díky němuž jsme si ho v první sezóně zamilovali. Propojení dětského světa maňásků s realitou pořád funguje na jedničku a tvůrci ho využívají k mnoha parádním režijním i vizuálním nápadům. Což divák pozná zejména ve chvíli, kdy za kameru opět usedne Michel Gondry.

Scénář pořád umí pracovat s postavami a vedlejším charakterům se dostáváme snad ještě více pod kůži než posledně, což umí herci samozřejmě náležitě využít. O bezchybném výkonu Jima Carreyho se toho už napsalo mraky a zase předvádí ukázkový herecký koncert. Bylo by ale nefér kvůli němu opomenout neméně skvělou Judy Greer, jež zde má mnoho silných scén, či zapomenout na božího Franka Langellu, který vývoj Jeffova otce zvládá na výbornou. Své kvality si tedy Kidding i ve druhé štaci zachovalo, i přesto mě ovšem nezasáhla tolik, jako první setkání s Jeffem, které pro mě bylo z hlediska emocí a šťourání se v nitru Jeffovy rodiny ještě mnohem silnější.

Je to pak zapříčiněno právě scénářem, jenž sice nabízí stále velkou porci nápadů a znamenitý vývoj postav, zároveň se však v základní kostře příběhu už přeci jen malinko točí v kruhu a v jistých ohledech se začíná opakovat. Právě to pak může za to, že zejména v první polovině nemá Kidding ten správný emocionální dopad a vlastně mě nechávaly nové Jeffovy problémy i malinko chladným. Až ve skvělé závěrečné třetině se daří tvůrcům vydolovat z příběhu, charakterů, tématu „vracení času“ i emocí maximum a přichází s opravdu výtečným zakončením. Jenže i přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že jednání některých postav bylo trochu zkratkovité a jisté vedlejší linky vyšuměly do ztracena.

I druhá série Kidding tedy patří mezi nejosobitější kousky široko daleko a i přes menší výtky se pořád počítá do silného televizního nadprůměru. Na druhou stranu si ovšem myslím, že teď mají scenáristé tu nejlepší příležitost seriál se ctí ukončit. A to nemyslím kvůli obavám z opakování a vytěžení tématu, ale díky perfektnímu zakončení, po němž už vlastně další pokračování není ani třeba. K smíchu by si tak zachovalo punc originální a osobité podívané s dokonalým uzavřením. Na druhou stranu, když mě duo Holstein/Gondry překvapí další porcí bizarností a režijních nápadů, rozhodně se zlobit nebudu.