Teorie velkého třesku

* * * recenzi pro vás sepsal uživatel Hroubek * * *  

Seriálové jaro patří konci ságy Písně ledu a ohně, tedy samozřejmě lépe řečeno Hře o trůny. Ve stínu tohoto megahitu však končí i jeden z nejúspěšnějších sitcomů posledních nejméně deseti let, Teorie velkého třesku. I když má svá nejlepší léta za sebou a samotné finále proplouvalo právě kvůli GoT trochu pod mediálním radarem, rozhodně si zaslouží naší pozornost a zároveň alespoň důstojné rozloučení za ty roky zábavy, které nám přinášel. Podařilo se to?

Nebudeme si nic nalhávat. Spousta diváků se ke dvanácté řadě nedostala a další koukali jen ze setrvačnosti, aby věděli, jak příběh Sheldonovy partičky skončí. I mě tohle před pár lety potkalo. Prostě už to nebyl seriál, u něhož jsem se těšil na každou novou epizodu, ale bral jsem to jako fajn dvacetiminutovou výplň času. Tohle se naštěstí před dvěma lety malinko zlepšilo a tvůrci začali postavy více posouvat vpřed. A zde se dostávám k největšímu problému celého komediálního hitu. K jeho úspěchu, spokojenosti u diváků a hlavně bezproblémovosti. Jasně, o tohle přeci každý seriál stojí, tak v čem je háček? Já to rozepíšu, aby to dávalo alespoň trochu smysl. 

Autoři prostě zjistili, co na diváky platí a co je baví, a pak jim to servírovali. Jenže po čase se každé jídlo přejí, a místo toho aby scenáristé zkusili vymyslet něco nového, tak prostě obrousili jisté hrany a pomalinku posouvali postavy po určité lince. V průběhu řad se vytratil závan originality, tvůrci ztratili potřebu bojovat o diváky, všechno šlo bez problémů, takže se mohlo jet na půl plynu. A to byl největší kámen úrazu. Výzvy jsou potřeba a je dobré, když scénář musí být flexibilnější a musí řešit nečekané problémy (těhotenství, změna stanic, nebo lehký úpadek diváků). Stačí kouknout, jak s podobnými problémy bojovaly jiné seriály (New Girl, Community či Brooklyn Nine-Nine) a co z toho dokázaly vytěžit. Trochu mě mrzí, že takové komplikace nepotkaly i Teorii, protože pak by tento kousek byl v minulých letech odvážnější a nesázel by na ohraný humor. Na druhou stranu, pak bychom nemuseli dostat těch dvanáct řad, které tu teď máme. Teď se ale konečně pustíme do toho o čem ta dvanáctá řada je a jak moc se povedlo rozloučení s naší partičkou geeků.

Na konci minule série Sheldon a Amy vyřešili teorii, za níž by případně mohli získat Nobelovu cenu. Ale bohužel nejsou sami, kdo na ni přišel, takže „bitva“ o Nobelovku začala. Leonard s Penny řeší, jak posunout svůj vztah dál a před Leonardem budou velká rozhodnutí, jenž ovlivní jeho budoucnost. Bernadette a Howard vychovají děti a snaží se skloubit rodinný život a kariéry. Raj se rozhodl kývnout na nabídku domluveného manželství, a rád by se oženil a usadil. Stuart a Denise začali pořádně randit a přemýšlejí, co s jejich vztahem bude dál. A do toho se v průběhu celé řady objeví spoustu starých známých jako je Will Wheaton, Leonardova matka a mnoho dalších.

O hereckých výkonech není třeba tolik psát, protože všichni hlavní herci už mají své role samozřejmě v malíku. Velmi příjemně překvapila Lauren Lapkus jako Denise, jež do party zapadla a je obrovská škoda, že nedostala více prostoru. Jako v každé řadě, tak i zde je spousta cameo roliček. Pro tuto závěrečnou řadu tvůrci sehnali Kevina Smithe, Willa “kapitán Kirk“  Shatnera nebo samotnou Buffy Sarah Michelle Gellar. Nejvíce prostoru pak dostane Kal Penn a Sean“Sam Křepelka“Astin jako další adepti na Nobelovu cenu.

A co se týče kvalit seriálu, tak ty si drží svůj standart už několik let, jak jsem naznačil na začátku recenze. Tohle je ovšem poslední řada, takže řada okamžiků a momentů, působí silněji, emotivněji a scenáristé je naštěstí dokážou správně prodat. Což vede k tomu, že nás umí pořádně dojmout a osudy postav uzavřou s tím správným citem. A taková finální epizoda je opravdovou rozlučkou, která pro skalní fandy funguje prakticky na sto procent.

Závěrečná řada Teorie velkého třesku je zkrátka důstojné rozloučení se seriálem a i s oblíbenými charaktery. Cesta do tohoto bodu mohla být lepší, místy i zábavnější, a v neposlední řadě i kratší. Nicméně já jsem spokojený a jsem rád, že nám Sheldon, Penny a spol. naservírovali po několika letech přešlapování poctivé zakončení, jež trpělivé fanoušky prostě potěší. A svým způsobem se těším, až po čase nějaký ten starší díl s nesmrtelnými nerdy zase uvidím.

* * * Recenzi pro vás sepsal uživatel Hroubek * * *   

* * * Recenzi pro vás sepsal uživatel Hroubek * * *  

Chuck Lorre. Pro zasvěcené, co čtou titulky tvůrců a více se zajímají o televizní rybníček, to není neznámé jméno. Pro ostatní by alemohlo být jednou velkou neznámou. Takže první odstavec věnuji tedy panu Lorremu. Jde totiž o člověka, jehož musí každý fanoušek televizní zábavy milovat a zároveň ho i docela nenávidět. Lorre se jako producent a scenárista totiž podílel na spoustě úspěšných sitcomů. A jeho dva nejznámější mají v posledních sezónách velmi podobný vývoj. Přestože jeden z nich už dávno skončil, ta paralela mezi nimi je dost jasná. A to je v tomto případě dost špatné. Mluvím samozřejmě o jeho hitech Dva a půl chlapa a Teorii velkého třesku. A teď vysvětlím, čím si jsou oba jeho nejslavnější kousky tak podobné, a proč nás jejich společné znaky už téměř až děsí.

Lorre má skvělé nápady na seriály, o tom žádná. Za to ho velmi uznávám, a když se kouknete na jeho uplynulou televizní tvorbu, tak i vy budete muset pokývat hlavou, že Lorre prostě umí. A čuch na sitcomové hity má jako málokdo. Ale jednu důležitou věc Lorre neumí. A tou je odcházet se vztyčenou hlavou. Nechci říci, že je nenasytný, jen prostě má své seriály rád až příliš, a když bude moct, tak na nich bude pracovat, tak dlouho, jak jen to půjde. A ždímat z nich dolary, dokud to půjde. A i když mu v tomto svým způsobem rozumím, tak vlastně svým seriálům dělá medvědí službu. Pomaloučku tím totiž zabijí to, co na nich máme rádi. Je samozřejmě těžké přicházet s novými nápady po dobu šesti let, natož deseti. Jenže scenáristé TBBT jako by už delší dobu na vymýšlení nových nápadů téměř rezignovali. A chtě nechtě se tak seriál opakuje a spoléhá stále na ty samé zápletky, jen v bleděmodrém. A tahle situace trvá v Teorii velkého třesku asi už od sedmé řady. A ani v této sérii se situace moc nezlepšila.

Nechci tvrdit, že tvůrci během desáté řady nepřišli vůbec s ničím novým. To bych zase kecal. Troufnu si však tvrdit, že těch nejdůležitějších nových věcí je maximálně pět. A pět je bohužel i počet vtipných momentů na epizodu. Tady se zkrátka jede na jistotu, takže kdovíjaké menší změny diváka tolik nepřekvapí. Jisté věci a posun postav totiž logicky časem prostě museli přijít (porod Bernadette, společné bydlení Amy a Sheldona, menší krize mezi Leonardem a Penny či poslední scéna desáté řady). Tvůrci divákům dávají, co chtějí vidět, a ti se jim odměňují velkou sledovaností a krásnými ratingy, díky nimž jsou potvrzené další dvě řady dopředu. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Jen ten zbytek, co se přežral koz, se bude muset přesunout jinam. Jenže těch i přes zvyšující se počet uzívaných obličejů stále evidentně není tak velký, a proto tvůrci nemají důvod na své osvědčené rutině cokoliv měnit.

Ostatně i po herecké stránce je to opět standard sázející na své jasné trumfy. Žádných velkých hereckých výzev se zde zkrátka ani tentokrát nedočkáme. Dokonce i Sheldonovy dialogy se uklidnily a kdysi zábavné hlášky o videohrách, filmech, komiksech a různých teoriích jsou prakticky pryč. A totéž platí i o slavných cameo roličkách, jichž je zde pohříchu málo. A proto jsem byl vděčný i za tu trošku v podobě Deana Norrise (Hank z Breaking Bad)v roli plukovníka letectva), Katey Sagal ze Sons of Anarchy a Ženatý se závatky, nebo Christophera “doktora Browna“ Lloyda. V minulých sériích jsme ovšem byli zvyklí na mnohem víc.

Teorie velkého třesku má tu “smůlu“, že se stala obrovsky populární a má tak své diváky v podstatě jisté. Nemá totiž kvůli tomu potřebu vymýšlet cokoliv nového ani bojovat o diváky a tím pádem ztrácí potřebu přicházet s originálními zápletkami. Tady se jede na jistotu, která nikoho výrazně neuráží, ale taky už u ní nehrozí záchvaty smíchu, které by jednou týdně psychicky mučily vaše sousedy. Časy prvních pěti řad jsou bohužel dávno pryč a s dospíváním postav jako by se vytratil jejich pověstný humor. Což je hrozná škoda a upřímně si myslím, že už ho ani nenajdou. Tahle hitovka se do těch nejzábavnějších kolejí zkrátka už nikdy nevrátí a ani už o to bohužel příliš neusiluje. O to víc je možná výsledek smutnější.

Psát každý rok recenzi na další sérii Teorie velkého třesku je vlastně docela velká dřina. Kdysi natřískaný sitcomový hit se totiž v posledních letech proměnil v až smutnou rutinu, v níž se jede na autopilota a nikdo už se tu ani moc nesnaží vyprodukovat originální a svěží zábavu. Kvalitativně jde tak pořád o tu stejnou písničku, která se prakticky vůbec nemění. Kdybych sem pouze překopíroval svou loňskou recenzi na osmou řadu, měl bych vlastně vystaráno. Nic moc nového se totiž ani napsat nedá. Jenže to by bylo na druhou stranu dosti nefér, tak si jen v krátkosti shrneme čím to je, že ani tentokrát se oblíbená parta geeků nevyškrábala z šedivého průměru.

Nedá se totiž říci, že by se tvůrci nesnažili posunout po dějové stránce o něco vpřed. Naopak se snaží fanouškům po delší době co nejvíce podlézat a plnit jim dlouhodobá přání v podobě celkem zásadních událostí jednotlivých charakterů. Během jedné sezóny se tak dočkáme svatby, “nečekaného“ těhotenství i velkého intimního kroku ve vztahu Sheldona a Amy. Na jednu sezónu tak toho vlastně není málo. Jenže i přesto se tvůrcům nepodaří z těchto slibných zápletek vymačkat takřka nic.

Zas a znova se tu totiž spoléhá na ohranný a několikrát viděný sterilní humor, jehož pointy odhadnete na míle dopředu. Geekovské momenty se tu vyskytují vlastně už jen tak z povinnosti a mnohé z nich nejsou prakticky nikterak využité (cameo prvního Batmana Adama Westa). To samé se dá říci i o zmíněných zápletkách. Je potom až s podivem, jak některé potenciálně zajímavé epizody postrádají ve výsledku jakýkoliv nápad či zábavné scény. S každou další epizodou je pak bolestivě vidět, že ani populární charaktery toho nemají i přes svůj rádoby vývoj příliš co nabídnout. Ani to Sheldonovo šaškování už není dávno tak vtipné jako kdysi a většinou se skládá z toho, že se on i všichni okolo něj chovají jako naprostí idioti. Jen už to není tolik zábavné, ale spíše utahané a otravné. Jedinou stále zajímavou postavou tak zůstává kdysi zakřiknutý Rajesh, který najednou randí hned se dvěma zatraceně cute slečnami najednou. Jenže zrovna tato linka tu získává po hříchu málo prostoru.

Možná si kladete otázku, proč vlastně na TBBT pořád koukám. Věřte mi, že to sám pořádně nevím. Zřejmě je to proto, že tahle sitcomová jednohubka pořád vlastně funguje jako taková ta neurážející kulisa, u níž se po práci navečeřite, stihnete vyřídit pár e-mailů a sem tam se přeci jen malinko zasmějete. A možná ještě naivně věřím v to, že mě tito staří známí zase začnou bavit jako za starých časů. Ne, toho druhého se asi opravdu už nikdy nedočkáme. Obzvláště, když je na samotných hercích často vidět, že se ani moc nesnaží a už si sem jenom chodí pro milionovou výplatu. Slavní nerdi se zkrátka z této komediální šedi s pár světlejšími záblesky již asi nikdy nevyhrabou. Pokud tedy naivně doufáte v návrat starých dobrých časů, můžete uplynulou Teorii velkého třesku ignorovat.

Už jsou zase tady. Seriálová sezóna se nám pomalu začíná rozjíždět a hned v jejím počátku se vrátil jeden z největších komediálních hitů dekády, Teorie velkého třesku. A už teď je více méně jasné, že vysoké ratingy budou oblíbení geekové sklízet i tento rok. Diváci si přitom každou další sezónu čím dál více stěžují, ostatně jak už to u podobných nekonečných kousků bývá zvykem, že už to zkrátka není ono. Nejen u nás jste si tak mohli několikrát přečíst o vyčpělém humoru, nezajímavých zápletkách a již docela nudných postavách. Doufali jste, že se tvůrci ze svých chyb konečně poučí a začnou nám servírovat hláškující zábavu, jako za starých časů? Ale kdeže. Ostatně, Chuck Lorre a spol. nemají díky božským ratingům vlastně žádný důvod současnou situaci měnit a na jakékoliv připomínky beze studu kašlou. Problémy předchozích řad se tak naopak začínají spíše prohlubovat a kdysi komediální pecka nám na počátku deváté řady začíná klepat na bránu sitcomového podprůměru.

Zpočátku se přitom zdálo, že by zde mohly být karty rozdány více než slušně. Scenáristé se totiž konečně rozhodli posunout k události, na niž fanoušci čekají již pěknou řádku let. A jelikož ji jen pár hodin po premiéře beze studu vyspoilerovala i Spáčilovic Mirka, tak vám tu “šokující“ novinku taky klidně prásknu. Jo, Leonard s Penny do toho i přes rádoby cliffhanger na konci minulé série konečně praštili a svým způsobem u toho díky internetu nechyběl ani zbytek party. Jenže epizoda, která se mohla snadno splnit ve fanouškovské splněné přání plné hláše, jež budou okořeněny o Sheldona vyrovnávajícího se s rozchodem s Amy, se kvůli tvůrčí lenosti a nenápaditosti mění spíše v nezábavnou vztahovku.

Dlouho očekávaná svatba totiž nemůže samozřejmě probíhat bez problémů a dvojice tak místo toho řeší hlavně z prstu vycucaný a smysl nedávající konflikt, jenž svědčí o čím dál větší scenáristické bezradnosti a faktu, že tahle banda už toho opravdu nemá moc co nabídnout. To se projevuje i na zápletce číslo dvě, kde se jindy hlavní tahoun Sheldon promění v téměř nesnesitelného puberťáka, jehož máte chuť přetáhnout modelem světelného meče po hlavě. Chápu, byl to asi tvůrčí záměr a mělo to být vtipné. Jenže není. A když už vám v TBBT leze na nervy i jeho hlavní hvězda, asi je něco špatně. Ani ostatní postav, co se vtipných replik týče, toho příliš nepředvedou a takový Raj zde pro jistotu nemluví téměř vůbec. Humor si pak vzal celkově dovolenou. Doby, kdy se tvůrci snažili chrlit jednu vědeckou či popkulturní hlášku za druhou jsou zkrátka definitivně pryč a oni jakoby se o něj v nejnovějším přírůstku už ani vůbec nesnažili. Místo toho nám servírují takový ten nenáročný rodinný humor, u něhož se sice občas pousmějete, ovšem k původnímu kouzlu seriálu má sakra daleko.

Možná si říkáte, že úvod nové série kritizuju až příliš. Tento díl je pro mě však typickým příkladem všeho, co je na nejnovějších sériích TBBT špatného a ukazuje to v tom nejhorším možném světle. Tvůrci už prostě evidentně kašlou na jakékoliv geekovské hrátky či nápadité scény a místo toho nám servírují nefungující vztahovou blátotlačku, v níž se kdysi sympatické charaktery chovají jak ta banda pablbů, které se Sheldon většinou směje. A sem tam do toho pronesou nějaký ten malinko úsměvný gag. Ano, existuje zde sice velká pravděpodobnost, že Jim Parsons začne zase brzy hláškovat na plné pecky a během sezóny se zase objeví pár povedených dílů, jež fanouškům zase marně vrátí optimismus. Já už u toho ale po této odfláklé dvacetiminutovce, kterou si chtěli všichni zúčastnění evidentně odbýt co nejrychleji, pravděpodobně nebudu

S populárními geeky z Teorie velkého třesku je to těžké. Už pár sezón si diváci povětšinou stěžují na to, že už to prostě není ono a komediální megahit má svá nejlepší léta už dávno za sebou. I přesto na něj většina z nich i nadále kouká a obrovská sledovanost pořád ne a ne klesnout. Jak je to vůbec možné? Inu, přes veškerou kritiku si fanoučci za ten nespočet sezón vybudovali k oblíbeným charakterům dosti blízký vztah a stále je zajímá jejich další vývoj. Sheldon a spol. to pak okoření nějakou tou popkulturní hláškou a stále se jedná o jistotu jednohubkové zábavy, u níž po náročném dni náležitě vypnou. Jenže právě tato trojice jistot vzala v uplynulé osmé řadě malinko za své.

Tvůrci totiž pokračují ve své spanilé jízdě na volnoběh a servírují nám tu nejprůměrnější a nejsterilnější dvacetiminutovku, jakou můžete v televizi naladit. Svěží či zábavné nápady bychom napočítaly na prstech jedné ruky, geekovské a fyzikální odkazy už se dávno nevyskytují v takové míře, jak jsme byli zvyklí, a pointy jednotlivých gagů divák vytuší minuty dopředu. Epizodní linky pak nejen, že často postrádají vůbec nějaký nápad, ale trpí také tím, že po většinu sezóny řeší postavy své trampoty tak nějak rozděleně a dostat je všechny do jedné místnosti se podaří překvapivě velmi zřídka. A to je velká škoda, protože jakmile se oblíbené figurky vzájemně špičkují u nějaké té večeře, pořád to solidně funguje. Takových momentů zde je však překvapivě málo.

A co hůř, ani opěvované postavy už netáhnou tolik, jako kdysi. Je sice samozřejmé, že hláškující ňoumové si za osm sezón prošli slušným vývojem a zastydlí nerdi nám už přeci jen malinko dospěli. Jenže čím víc se hoši začali usazovat, a do seriálu začali kvůli rozšíření divácké základny přibývat ženské postavy, tím víc jakoby začal hit ztrácet na své vtipnosti a osobitosti. A osmá série je toho výborným důkazem. Charaktery už navíc nemají mnohdy co nabídnout a tentokrát se kupředu posouvají jen minimálně. Leonard s Wolowitzem jsou spíše nevýraznými panáky a Amy ve stupnici otravnosti už dokáže převýšit pouze Bernadette, jejíž rádoby vtipný křiklavý hlásek je asi stejně tak příjemný, jako položit si hlavu do včelího úlu. Raj je potom většinu sezóny značně nevyužitý a neselhávající dvojka Penny a Sheldon to už prostě sama neutáhne. Tvůrci navíc jakoby si v závěru uvědomili, že se toho v životě televizních oblíbenců za uplynulou sérii příliš nezměnilo a hodlají je alespoň v posledním díle posunout kupředu. Rádoby emotivní finále i nepřesvědčivý zvrat ale vzhledem ke zbytku sezóny působí dosti nuceně.

I přes očividný pád do průměrných vod se však tvůrci o velký odliv diváků nejspíše ještě dlouho bát nemusí. Jako relax k večeři mnohým seriál stále stačí a čas od času se scenáristé vytasí s výtečnou nahláškovanou epizodou plné geekovských narážek (Lucasův ranč, rolička Billy Bob Thorntona) , jenž připomene zlaté časy komediální klasiky. Co na plat, že na jeden výborný zářez zde připadá pět veleprůměrných. Nenároční diváci svůj příděl lehce stravitelné zábavy stejně dostanou. A to k vysokým ratingům bohužel stačí. Ta nejnahláškovanější doba seriálu už je ovšem nenávratně pryč.

V zákulisí diváky velebeného sitcomu Teorie velkého třesku bylo během uplynulých měsíců celkem rušno. Stanice CBS nejdříve svůj největší hit obnovila rovnou na tři další řady, aby se pak hlavní herecké trio producentům malinko vzepřelo a za cenu pozdržení natáčení si vynutilo milionové honoráře. No a do toho hvězda seriálu Kaley Cuoco razantně změnila účes a jako spousta dalších celebrit okusila nepříjemné vlastnosti Cloudu. Tvůrci se zkrátka během televizní pauzy nenudili. A skoro by se dalo říci, že tyto události byly o něco zajímavější, než úvodní dva díly nové série.

Tvůrci totiž jakoby se již v osmé štaci komediálního megahitu báli zariskovat a štítili se jakýchkoliv změn ve scénáři i stylu humoru. To se dá sice u tak pokročilého ročníku seriálu svým způsobem pochopit. Na druhou stranu by si ovšem scenáristé na nějaká ta překvapení troufnout mohli. Obzvláště, když menší proměny čekají i na naše oblíbené postavy. Sheldon se po svém vlakovém výletu a menší životní krizi vrací zpět na universitu, kde se musí chopit i funkce učitele. Penny se poté chystá do nového zaměstnání, Raj si zase užívá svůj vymodlený vztah a Howard se musí vyrovnat s faktem, že možná brzy vyfasuje nového tatínka.

Scénář však s tímto materiálem zatím příliš nepracuje a spoléhá hlavně na prověřený styl humoru a už dosti ohrané vtipy. A ty, obzvláště v první epizodě, už bohužel příliš nefungují. Vlastně skoro vůbec. Místo vtipných hlášek a porce svěžích nápadů dostáváme spíše již dosti vyvanutý odvar, jenž v některých pasážích balancuje na hranici trapnosti. Jednotlivé linie nejsou nabité třeskutou zábavou, humor se spoléhá spíše již na sterilní sitcomovou řachandu, rádoby třeskuté pointy vám dojdou daleko dopředu a nerdovské či vědecké narážky se zde objevují už spíš jen z povinnosti.

Druhá epizoda už naštěstí nabízí daleko veselejší podívanou a potvrzuje, že když dojde na vzájemnou konfrontaci jednotlivých charakterů, tak si jsou tvůrci stále celkem jistí v kramflecích. Pocit jízdy na scenáristického autopilota se sice divákovi z hlavy stále nevypaří, i přesto vám ale seriál konečně nabídne slušnou dávku humoru v mezi geekovských standardů. Oblíbené postavy nás navíc nejspíš neomrzí nikdy. Tahoun Sheldon si pro sebe i přes hrozivý úvod klasicky vyzobe nejlepší hlášky, Howard ho až překvapivě stíhá a upozaděný Raj by mohl díky svému novému vztahu být zase o něco zajímavějším členem této skvadry. Jen ta Penny by nemusela se svým novým účesem připomínat čerstvou čtyřicátnici. A taky už by mi mohl někdo vysvětlit, co že má být na té otravné a přehrávající Amy tak vtipného.

Své početné publiku si tedy tahle partička vědátorů jistě i nadále udrží. Tvůrci si sice zřejmě už napořád pojedou “to svoje“ a ty nejlepší časy má tento komediální gigant již asi za sebou. Druhý díl však dokázal, že scenáristé umí pořád vyprodukovat tu správně jednohubkovou dvacetiminutovku, u níž si vlastně stále slušně odpočinete. A jak už všichni moc dobře víme, čas od času se objeví díl, který nás svou nahláškovaností a kadencí gagů dokáže sundat ze židle. Snad se podobného kousku dočká osmá sezóna co nejdříve.

Zpočátku se zdálo, že to bude nerovný souboj. V jednom rohu How I Met Your Mother, seriál o vztahových patáliích plný hezkých lidí, příběhů jako ze života a hlášek Neila Patricka Harrise. V tom druhém potom těžce geekoidní banda vědátorů z The Big Bang Theory, která takřka postrádá sociální život, často mluví o nesrozumitelných blbinách a má ve svém centru nezastavitelného magora, jakého televize snad ještě nepoznala. A jak to dopadlo? Čtyři pestrobarevní géniové a jedna servírka z Omahy nakopávají „cool lidem“ pozadí jak v ratinzích, tak v kvalitě, a od čtvrté série se přesouvají do vysílacího spotu, kterým se definitivně hlásí o přízvisko „noví Přátelé“. Jak se tam ale další story o dvou bytech naproti přes chodbu (!) dostala?

Inu, logicky nedávno ukončenou třetí sérií, v níž se po slabší druhé podařilo do velké míry přesně vyvážit všechno, co bylo potřeba. Když se ukázalo, že zkusit celý seriál naložit na Sheldona je cesta do pekel, hodili tvůrci zpátečku a s pár obměnami se vrátily ke kořenům (jakkoliv se to dá udělat už ve třetí sérii). Leonard konečně dostal Penny, čímž zmizelo klasické natahování s romantickou podzápletkou, a od tohohle bodu se začalo stavět na změnách, které to přineslo. Každý z hrdinů si tedy prošel tím, jak ho jejich vztah ovlivnil (Howard začal žebrat o holku, Raj posléze sháněl nového wingmana a Sheldon se snažil důsledně kamarádit s Penny), a z téhle živné půdy vyskakovaly lepší, či o něco horší epizody.

Samozřejmě protkané nejrůznějšími comicsovými, filmovými a především sci-fi odkazy, podávanými ale v takových dávkách, aby to člověka po pár týdnech nezačalo deptat. Přes tohle podloubí se však stále alespoň trošku vyvíjely postavy, a přestože se takový Raj opět dočkal jen kupy smrtících hlášek a minima akce, ostatním se dostalo nejednoho zásadního dilematu. Sheldon se třeba setkal se svojí nemesis, Leonard si uvědomil, že chce od své přítelkyně víc, než si zpočátku myslel, a chudák Penny zjistila, že na ni její sousedé začínají mít zhoubný vliv. A ačkoliv se druhý spockovský kapesník nekonal a Big Bang nadále neplánuje být ničím víc než fajn oddechovou (to srovnávání s Přáteli je vlastně trochu nadnesené a hlavně reklamní), neusnulo se na vavřínech. A to se počítá.

Nejvíc je ale na třetí sérii potěšující to, že když si projedete seznam epizod, zjistíte, že byste se na dobrou půlku klidně podívali znova (pokud jste to už neudělali). Vzpomenete si na karetní turnaj s Willem Wheatonem, zraněnou Penny, servírujícího Sheldona, boj o výlet do CERNu, nebo rovnou na zlatou trojku Pán prstenů – první setkání – Hulk saaaad… Těch horších vzpomínek je tentokrát daleko méně (především díl se Stanem Lee mohl dopadnout lépe), a není vyloženě nic, co by chtělo ve čtvrté sérii důrazně překopat. Tuna drobných vylepšení by samozřejmě nebyla od věci (přihrát Rajovi pořádnou vedlejší linku, víc se vydávat na nová místa, nešetřit celebritami a znovu povolat Katee Sackhoff do vany…), ale důležitější je, aby Big Bang nešel kvalitativně dolů a nezačalo se tahat za sheldonovskou záchrannou brzdu. Jak se říká, dobrého pomálu.

Je každopádně zajímavé pozorovat, jak se seriálu o čtyřech „podivínech“ daří, jelikož to znamená, že se s heslem „smart is the new sexy“ dá dnes dojít docela daleko. Že by byla naše generace popkulturně vzdělanější, než ta předchozí? Nebo jsme akorát větší geeci? To podle jednoho seriálu určitě neposoudíme, každý z nás ale určitě ví, kolik jeho kamarádů se u Big Bangu baví víc, než by byli ochotni přiznat před svojí (budoucí) přítelkyní…

Sice trochu se zpožděním (ale stále ještě před pondělní premiérou třetí řady) přichází drobné připomenutí toho, proč byla dvojka Big Bangu tak úžasná :-). Nejdříve si ale odbudeme to nejdůležitější: Finále zklamalo na celé čáře a po výborně vyhrocené parádě z finále jedničky působí jen jako odlesk slávy v lepších časech. Když si ale poctivě odplivnete, popř. na něj prostě zapomenete, zůstane tu už jen samá chvála.

Dvojka Big Bangu rezignovala na poselství, komplikované příběhy, chrlení spousty fyzikálních bonmotů, kterým stejně rozumí jen hrstka zasvěcených anebo těch, kteří umí dobře a rychle listovat ve Wikipedii. Stala se „prostým“ žánrovým nadstandardem, který jednoduše sype jeden situační fór za druhým a je vlastně úplně jedno, že takhle šroubovaně pravděpodobně nikdo v žádné ze známých galaxií nemluví. Je to jednoduché a je to tím více legrační, čím účelověji se postavy škatulkují do jednotvárných póz a člověk naprosto přesně ví, co od nich může čekat. A to je na tom všem to nejlepší – seriál se přestal prát sám se sebou a přiznal si, že nejlíp dopadne při statutu jednoduché přímočaré zábavy, která dá svému divákovi PŘESNĚ to, co chce. Na rozdíl od nuzně rozfázované čtyřky HIMYM jde o ukázkový příklad zcela prostého konceptu, který se přes dobře „vyrostlé“ hrdiny a jejich povahy prodává úplně sám. A nikdy nelže, neprotahuje, nepřešlapuje, ba co víc, vždycky dokáže něčím překvapit (Charlie Sheen!).

Sheldon bude vždycky nepříjemný zásadový ultrageek, Leonard napůl citlivá duše zamilovaná do Penny, Raj nikdy nebude mluvit se ženami (výjimky potvrzují pravidlo) a na Wolowitzovi bude pokaždé legrační, že vystupuje jako totální dement, co nemá úspěch v žádné sféře. Tak to je a jsem za to rád, protože na nic jiného jednou týdně ani nečekám. Na další porci hlášek a konfrontací čtvera nerdů s realitou všedních dní. A to příjemné jiskření Penny vs. Leonard mezi řádky „relativní normality“ beru o to vážněji, protože působí jako příjemné zpestření ve světě, kde se na emoce jinak příliš nehraje (pokud na to není nějaká exaktní formule). Navíc Barney v HIMYM tuhle disciplínu naprosto devalvoval a Ted si pořád vybírá holky, které divák nemůže mít nikdy doopravdy rád. Penny patří do party a je opravdu „jednou z nich“ při zachování všech potřebných atributů ženskosti (víc bílých tílek!). Což je pro současnou generaci geeků, ale i normálních diváků ten největší „respekt“.

Jinak mám pocit, že scenáristé přeběhli ze sféry fyzikální spíše do sféry IT a Big Bang je momentálně mnohem víc IT pozitivní, než Partička IT :-). Díl, kde je Penny závislá na klonu World of Warcraft, je jeden z nejsofistikovanějších vůbec. A díl, kde přiběhne na scénu Sheldonova matka, asi nejnahláškovanějším vůbec. A co vy, který je váš oblíbený?

P.S. Prima Cool udělala v průběhu roku ze seriálu čiré peklo pro malé děti. Dabing rozhodně nebrat za žádných okolností.

Jejich středobodem je totální asociálnost hlavních hrdinů. Leonard a Sheldon v sobě mají z každého typu geeka něco: neustále paří hry na počítači (jestli je přerušíte během středeční LAN party World of Warcraft, říkáte si o malér), jejich životní styl je veden podle vědeckých žebříčků, návodů a výzkumů a hlavně jsou oba fyzikové, chodící encyklopedie a bůhvíco ještě. Výkladům o vaření vajíčka a ještě horším teoriím se proto nevyhnete, v podání téhle dvojice je to ale taková legrace, že vám bude prakticky jedno, o čem mluví. Ostatně nedivil bych se, kdybyste jim z devadesáti procent nerozuměli. Mají v hlavě všechno tak dobře srovnané, až jim z toho šibe. Leonard je na tom ještě celkem dobře, jen má občas problémy s komunikací - je takový nesmělý a vůbec působí jako introvert vhozený do rozvášněného davu. Zato Sheldon je opravdu bídák. Vypadá jak podvyživené párátko, každý krok vede podle složitých matematických výpočtů a jakmile se vychýlí z naplánované osy, začne přednášet na téma Motýlího efektu. Do věty vám skočí alespoň čtyříkrát, aby opravil drobnosti a začal složitou přednášku, když k vám přijde na návštěvu, začne uklízet a řadit všechno podle velikosti, data výroby, nebo počtu barviv v oblečení. Ani jednomu z nich každopádně analytické myšlení nedovolí vést normální život.

Kontakt s novou sousedkou, jejich pravým opakem - supersexy blondýnkou, která by bez rady nedokázala ani zapnout mikrovlnku, zato vede záviděníhodný společenský život, je pro ně tedy doslova očistný. Právě kontrast mezi dvěmi odlišnými sociálními skupinami dělá z Big Bang Theory takovou zábavu. Bez Sheldonova neustálého napomínání a Leonardova rozvádění každé prkotiny by byl seriál uvězněn někde v půli cesty. Takhle každý dialog vede k bránici trhající pointě, ze které se navíc často poučíte. Jistě, většinou jsou to přesně ty věci, které Leonardův a Sheldonův mozek trápí už od mala, ale nám, normálním lidem, by byly úplně k ničemu. O to větší sranda je ty vědecké nesmysly poslouchat.

Jak Johnny Galecki tak Jim Parsons geeky ztracené ve všední realitě vystihli naprosto geniálně. Tak trochu s nimi budete soucítit, aniž by vás ale přestali rozesmívat. A připomenou vám, jak můžete dopadnout, pokud budete u telky nebo počítače zavření moc dlouho. Čas strávený s touhle bandou, občas doplněnou o další dva mimoně, je proto stejně návykový jako u Přátel nebo How I Met Your Mother.