The Mandalorian

V šesté epizodě se Mando a Grogu (RIP Baby Yoda) na základě instrukcí Ahsoky Tano vydávají na jakýsi jediský svatý kopeček, na vrcholku obklopený obelisky a s kamenným podstavcem, na němž se odehrává proces, který má ukázat, nakolik jedince povází Síla, a upozornit na něj případně rytíře Jedi. Mando si už snaží zvyknout na to, že bude nejspíš opatrovnictví a východu malého muset přenechat někomu z Jedi. Věci se ale neseběhnou podle očekávání. 

K naší dvojici se někdo připojí, ale jsou to nezvaní hosté, žádný Jedi. Jedním z nich je postava, která se mezi fanoušky těší kultovnímu statusu, Boba Fett. Hraje ho k mé velké radosti Temuera Morrison, jenž se objevil krátce už v první epizodě druhé řady. Morrison byl představitelem Bobova otce Janga v Attack of the Clones, a protože Boba je jeho klonem, dává naprostý smysl, aby ho hrál i zde. Boba si přiletěl vyzvednout své brnění, které má Mando u sebe. Ten ho ale odmítá vydat, protože Boba Fett není Mandalorian. Situace se ještě víc zkomplikuje, když dorazí stormtroopeři. Tehdy konečně vidíme, co Boba Fett dokáže v boji. A je cítit, že Favreau a Filoni si příležitost ukázat Bobu Fetta v akci a plnit nejeden dětský sen užívají. 

Není zatím jasné, jak se Boba Fett dostal z trávicího ústrojí Sarlacca. Co jisté je, že Robert Rodriguez, který tuto epizodu režíroval, natočil asi nevětší akční scénu seriálu, i když já mám pořád k superlativům daleko. Potěšila mě ovšem citace vězeňské scény z Nové naděje.

Šestá epizoda nám přinesla návrat ikonického hrdiny, odkaz na slavnou westernovou hlášku („Mířil jsem na tu druhou loď“) a velkou přestřelku. Dvě zbývají a já mohu prohlásit, že se mi druhá řada líbí více než první, ale pořád z ní nelétám v oblacích s jetpackem na zádech. 

Asi už jste v recapech na Mandaloriana postřehli, že jsem nebyl z druhé série zatím dvakrát nadšený. Tvůrci sice předváděli špičkové řemeslo a skvělý vizuál, ale výplňové jednoduché epizody a praktický žádný příběhový posun vpřed jsou faktory, které mi přeci jen lezly trochu na nervy. Už minulá svižná epizoda v režii Carla Weatherse ovšem přeci jen zodpověděla jednu důležitou otázku a nyní konečně dorazil díl, na něž se dlouho lákalo a skalní fandové vesmírného univerza se na něj těšili už od prvních castingových zmínek. Ano, na hranou scénu konečně dorazila oblíbenkyně Star Wars animáku, Ahsoka Tano.

Titulní hrdina a jeho zelený přítel tak dorazí na planetu Corvus, aby zde tajemnou rytířku Jedi vypátral. Netuší však, že se vrhají přímo doprostřed její války s vedením tamního města, z něhož chce Ahsoka vydolovat velmi cennou informaci. Mandalorian jí přislíbí pomoc s podmínkou, že se ona poté ujme Baby Yody (můžeme mu tak po této epizodě vůbec ještě říkat?). Bude to ale opravdu tak jednoduché?

A nutno říci, že tato epizoda má skoro všechno, co si fanoušci Hvězdných válek a tohoto seriálu mohou přát. Příběhová linka se nám konečně posouvá vpřed, jsou nám zodpovězeny otázky okolo Mandova malého společníka… a zejména se tu zase podává jeden velký fan-servis, tentokrát hlavně pro fanoušky animovaných seriálů. Návaznost a i menší stylistická podobá s animáky Clone Wars a Rebels je tu tentokrát značná a je cítit, že tento díl má režijně pod taktovkou jejich tvůrce Dave Filoni, jehož autorská ruka je i ve druhé řadě Mandaloriana dle mého více znatelná. Na hranou Ahsoku jsem si musel sice chvíli zvykat (přeci jen animovaná podoba sedí této postavě asi více), Rosario je ovšem v této roli další parádní castingovou trefou a doufám, že jsme ji neviděli naposledy.

Rozvláčné tempo seriálu mi ani zde úplně nesedí a příběhový mustr „pokud chceš pomoci, musíš splnit tento quest“ už se mi opravdu začíná zajídat. Jinak má však Filoni režii pevně v rukách a i přes velkou dávkou fan-servisu nezapomene ani na tentokrát skvěle fungují westernové prvky, hezky natočenou akci a několik hezkých pomrknutí v čele s roličkou pro Michaela Biehna. Tohle vytahování starých tváří z osmdesátek a devadesátek mě tady asi jen tak neomrzí. I když tedy stále neskáču stoprocentním nadšením, tentokrát hlásím více než solidní spokojenost. Snad tahle forma vydrží Mandovi až do finále.

Osobně mě bavily i předchozí dvě epizody, zejména první díl řady s pouštním dobrodružstvím a hostujícím „Raylanem Fettem“. Aktuální jedenáctá kapitola je kratší, ale zato toho během pouhé půlhodiny stihne poměrně hodně, posune se hlavní děj, rozšiřuje se mandalorská mytologie a propojují se seriály.

Mando po krkolomném přistávání nechává svou loď v havarijním stavu v rukou přístavního mechanika a rovnou využívá novou informaci od manžela žabí ženy k hledání svých soukmenovců. To jej zavede do místní putyky, na moře a nakonec i na další vedlejší misi.

Poušť a led vystřídá moře a seriál pořád vypadá skvěle. Potěší i známé rasy Mon Calamari a Quarrenů, zvlášť v epizodě, kde Mando padne do pasti. I přes relativně krátkou stopáž je nový díl narvaný akcí a navíc i hvězdnými hosty, kteří udělají radost znalcům dalších seriálů z předaleké galaxie i fanouškům drsných detektivek. Na scénu přichází Bo-Katan Kryze, Mandalorijka dobře známá divákům kreslených Star Wars. Už tehdy jí poskytla hlas Katee Sackhoff z Battlestar Galacticy a nyní k němu přidala i tvář.

Mando už podruhé během tří epizod vidí někoho sundat mandalorskou helmu, tentokrát ale jde o právoplatné majitele. A i když to v první chvíli málomluvný hrdina nechce přijmout, neochotně zjišťuje, že existuje víc než jen jedna cesta pravého Mandaloriana. Znamená to, že bychom časem mohli vídat obličej Pedro Pascala častěji? Na konci získává Mando velice zajímavé vodítko, tak uvidíme, jestli se mu na cílovou planetu podaří dostat již brzy nebo až po několika epizodních odbočkách. Pokud ale budou stejně zábavné jako lov písečného červa, neměl bych s tím problém.

Z minulé epizody Mandaloriana jsem měl celkem slušnou radost. Seriál si sice i v úvodu druhé řady zachoval své jisté neduhy, předvedl ale tak parádní technologické a výpravné měřítko, že se rázem konečně katapultoval mezi největší seriály současnosti. Závěrečná akce s písečným červem se totiž opravdu povedla, a zatímco první řada vypadala místy až moc komorně a lacině, zde jsou konečně vidět utracené dolary na každém záběru. To jsem pak snadno dokázal přehlédnout i fakt, že se jednalo vlastně o vyplňující epizodu a velký fan servis. V případě druhého dílu to už ale úplně prominout nedokážu.

Tentokrát se Mandalorian po dalších menších trablech na planetě Tatooine vydává pokračovat ve svém úkolu. Jenže ještě před tím musí splnit jednu misi. A to dopravit jakousi žabí potvoru s jejím velmi křehkým a důležitým nákladem na vzdálenou planetu. Jenže jak už to tak bývá, věci nejdou podle plánu a hrdinové se brzy ocitnou ve smrtelném nebezpečí. A divák sleduje další půlhodinku, bez níž by se vlastně totálně obešel.

The Passenger je totiž, a teď omluvte mé menší nabroušení, opravdu nuda jako prase. Ano, pořád musím ocenit parádní triky a vymazlené řemeslo, na němž si dávají tvůrci v této sezóně opravdu záležet. Stejně jako na faktu, aby byl každý díl dostatečně akční. Jenže i přesto se v novém kousku nestane prakticky nic, příběh se po finále minulé série nikam neposunul a mě to vlastně začíná už trochu štvát. Tenhle seriál má při svém materiálu a měřítku zkrátka na mnohem víc, než nabízet naprosto předvídatelné a klišovité zápletky jak z 90. let s „monster of the week“. Děj byl na to rozjet dostatečně zajímavě, jenže zde se zase jen přešlapuje na místě a hned v úvodu nám jsou servírovány výplňové epizody, které bych pochopil max. v polovině sezóny. 

Na druhou stranu chápu, že milionům nenáročných diváků stačí ke spokojenosti trocha akce, roztomilý Baby Yoda a pár odkazů, takže autoři nemají moc důvodů svůj styl měnit. Ani další známé režisérské jméno u kormidla (tentokrát dorazil Peyton Reed stojící za Ant-Manem) však tentokrát nepomohlo. Dílu chybí drajv, tempo je až příliš pomalé a já dokonce (neúspěšně) bojoval se spánkem. Tentokrát se zkrátka ozvaly neduhy seriálu v plné kráse a já pevně doufám, že příště už kromě skvělé akce a parádního vizuálu dostaneme i trochu toho příběhu.

Abych pravdu řekl, coby velký fanoušek Star Wars neprožívám zrovna nejlepší období. V případě čerstvé deváté epizody patřím mezi ty hodně zklamané diváky a ani seriálový Mandalorian mi nedělá poslední týdny zrovna radost. Ten se pro mě po solidním westernovém úvodu proměnil v až příliš jednoduchý sled nudných epizodních zápletek jak z devadesátých let, v nichž vás nemá absolutně co překvapit. A hlavně se tu toho kvůli nim příliš nestalo. Před pár dny ovšem Disney+ vypustilo do světa už předposlední díl série. Dalo se proto očekávat menší šlápnutí na plyn. A to jsme naštěstí také dostali.

Mandalorianovi se ozve starý známý Greef Karga se zajímavou nabídkou příměří. Pokud mu totiž hlavní hrdina pomůže zneškodnit velitele z Impéria s tváří Wernera Herzoga, jenž po Mandalorianovu útěku terorizuje okolí, může si nechat nejen malého zeleného přítele, ale také bude s cechem lovců odměn opět zadobře. Mandalorian však Greefovi úplně nevěří. Navštíví proto své staré známé z předchozích dílů, aby měl při případném podrazu parťáky. Vše ovšem samozřejmě nedopadne tak úplně podle plánu.

A nutno říct, že to po několika dílech přešlapování na místě zase začíná malinko odsýpat. Tempo je solidní, příběh konečně dává dohromady všechny malinko zásadnější postavy a ke konci se dostaví i nějaké to menší překvápko a napětí směrem k poslední části. Dialogy mezi charaktery sice pořád trochu drhnou, jinak se ale divák naštěstí moc nenudí. Není pak jistě náhodou, že má tuto epizodu na kontě Deborah Chow, jež točila i podobně akční a povedený třetí díl. Aspoň malé ujištění toho, že seriálová sólovka Obi-Wana Kenobiho by mohla být v její režii v těch správných rukou.

Jenže i přes poměrnou spokojenost jsem se po celou stopáž nemohl zbavit dojmu, že už tohle příběhové nakopnutí přišlo příliš pozdě. Scenáristé se prostě na poslední chvíli snaží nakopnout už tak dost jednoduchou a předvídatelnou zápletku či ještě představit hlavního záporáka. Pachuti z minulých částí nás však tato svižná jednohubka prostě nezbaví. Teď už můžeme jenom doufat, že se Mandalorian příští týden rozloučí co nejstylověji a nejakčněji.

V úvodních dílech očekávaného Mandaloriana jsem byl na první hraný Star Wars seriál vlastně docela hodný. Uznával jsem kritiku o jednoduchosti, zároveň jsem si ale docela užíval onu westernovou atmosféru a menší dávku drsnosti. Jako jednohubka byl tento námezdní lovec zpočátku velmi fajn. Jenže od seriálu z tohoto univerza jsme chtěli po tolika letech samozřejmě mnohem víc a sázet pouze na variaci na Divoký západ a roztomilého Baby Yodu prostě nestačí. Jenže ani pátá epizoda nedokázala umlčet naše obavy  a pozastavit zklamání. Naopak, Mandalorian působí čím dál matnějším a odfláklejším dojmem.

Titulní hrdina se tentokrát po vesmírném souboji s jedním lovcem odměn dostane dokonce na samotný Tatooine, kde si musí nechat opravit poškozenou loď. K tomu ovšem samozřejmě potřebuje nějaký cash. Spojí se zde proto se začínajícím lovcem odměn, aby společně splnili jednu nebezpečnou zakázku. Vše se ovšem vyvrbí jinak, než se zpočátku zdá.

No, a to je všechno. Příběh se ani po polovině řady stále nijak neposouvá vpřed a tvůrci se místo soustředí na zcela nezajímavé epizodní zápletky, které Mandaloriana jen prostě vždy zavedou na jinou planetu. Příběh je pak tentokrát snad ještě jednodušší a předvídatelnější než posledně a já měl pocit, že koukám na nějakou triviální televizní zápletku z 80. let. Westernová atmosféra se pak v naprosto rutinním režisérském hávu už okoukává a naštve i fakt, že autoři nedokážou pořádně vytěžit až na pár pomrknutí ani prostředí planety Tatooine. Sakra, kde jinde nabrat vděčnější geekovské body, než tady!

Zkrátka a dobře, jak jsem byl zpočátku důvěřivý, po pátém díle i u mě začíná převládat zklamání. Příběh je v podstatě nijaký, zajímavě napsané postavy byste tu hledali marně a sliby o filmovém looku také zmizely v dáli. Ano, sem tam se nějaké solidní efekty objeví. Jinak to však celé vypadá jako nástupce Hvězdné brány.  A to jsme od seriálových Star Wars asi opravdu nechtěli. Ale pořád naivně doufám, že závěrečná třetina dokáže zklamání mnoha fanoušků aspoň trochu rozptýlit.

Ve čtvrté epizodě, jak už napovídá název Sanctuary, se Mandalorian s dítětem snaží najít bezpečné útočiště na zapadlé planetě. Tak jednoduché to ale samozřejmě není, a po setkání s drsnou Carou (Gina Carano), se oba nechávají najmout místními vesničany, kteří potřebují ochranu proti nájezdům banditů.

Vypadá, že celkově jsem zatím s Mandalorianem o chlup spokojenější než kolegové v textech přede mnou. Oceňuji všechny ty známé nebo alespoň povědomé rekvizity, kostýmy a rasy, díky nimž konečně nějaké Star Wars působí, jako že skutečně jde o ten samý svět jako v původní trilogii. A dokážu si užít i ten western ve vesmírných kulisách. Tedy, do jisté míry…

Myslím si totiž, že Favreau zachází až příliš daleko se svou „inspirací“ westerny a samurajskými příběhy (třeba Vlk samotář a mládě nebo v aktuální epizodě „remakovaných“ Sedm samurajů / statečných). Stylový koncept málomluvného vesmírného pistolníka bez tváře se tak trochu překlápí mezi až přiliš okázalými poctami žánru a RPG (včetně vylepšování inventáře a vedlejších misí), kde ovšem ovladač drží někdo jiný. Byla by škoda zůstat jen u toho.

Rukopis Jona Favreaua, režiséra Iron Mana, je v Mandalorianu zřejmý, a to tím, že se tu pořád něco vykovává. A ten otupující rytmus kování nějak ladí s mým rozpoložení, protože i já se cítím lehce otupen už po třech více méně půlhodinových epizodách.

Třetí epizoda je pro mě někde mezi první, která se mi nelíbila, a druhou, která se mi vlastně líbila docela dost i tím, že si dala záležet na záběrech horizontu planety a byla zasazená v prostředí, čímž byl protagonista nucen řešit problémy, které nevyplývají automaticky z hlavní lovecké zápletky – vskutku bilbovský návrat z výpravy za kořistí k rozkradenému interiéru potěšil.

Ve třetí epizodě Mandalorian doručí zelenou telekinetující zásilku do rukou objednatele a pořídí si nové brnění, ale trápí ho výčitky svědomí. Jak jen je ta kulička odšroubovaná z páčky roztomilá… Dozvíme se sice i něco dalšího o klanu Mandalorianů, ale ocenil bych detailnější ponory do jejich mytologie. Pořád nechápu, jak přesně funguje. Například pokud někdo zradí kodex, pomáhají si proti vnějšímu nepříteli jako rodina, nebo toho jedince zavrhnou. A proč? A že by u mě Deborah Chow, režírující třetí epizodu, vzbudila nějaká velká očekávání před svým Obi-Wanem, to říct nemůžu.   

Pro mě je zatím The Mandalorian dost průměrná podívaná. Ale očekávání, že půjde o čímkoliv převratnou věc, se mi zdála přehnaná vždycky. Ostatně, pětihvězdičkové Star Wars jsme nedostali už čtrnáct let. 

Streamovací služba Disney+ si pro fandy Star Wars připravila na pátek překvapení. Jenže ti z něj mají asi dost rozporuplné pocity. Tím prvním překvápkem je fakt, že jsme se tento týden dočkali už druhého dílu Mandaloriana (odteď již ale „jen“ každý pátek!), což mnoho diváků jistě potěšilo. Co je ale většinou tolik nepotěšilo, je nevídaně krátká stopáž pouze půlhodinové epizody. Už minulá čtyřicetiminutovka mnohé šokovala, tentokrát však u Disneyho krátili ještě mnohem více. Není to prostě stopáž, kterou bychom od prvního hraného Star Wars seriálu čekali. Dá se za tak krátkou dobu vůbec rozjet pořádné epické dobrodružství?

No, možná by se i dalo, kdyby tvůrci po příběhové stránce konečně šlápli na plyn. Pokud totiž doufáte, že druhá epizoda nakopne děj razantně vpřed, představí konečně pořádné vedlejší charaktery a rozšíří svůj svět, musíte čekat dál. V nové epizodě se totiž titulní postava se svým nečekaným zeleným společníkem snaží opustit planetu. Jawové bohužel rozeberou jeho loď a on se snaží dostat ze všech sil součástky zpátky. Ano, to je v podstatě všechno. Děj tu dosud prakticky neexistuje, což je věc, kterou bych u takto vyhlíženého seriálu a první výrazné vlaštovky Disney+ opravdu nečekal. Vadí mi také celková prozatímní prázdnost zdejšího SW světa, kde si tvůrci stále vystačí jen s pochodováním po poušti. A nedělá mi radost ani krátká stopáž, kvůli níž má divák pocit, že tvůrci nedávají látce tak velkou péči, jakou by si zasloužila.

Jenže i přes tyto výrazné výtky jsem se vlastně celou dobu příjemně bavil. Mandalorian si stále udržuje poctivou westernovou atmosféru, sázka na tajemného osamělého hrdinu zatím funguje a po řemeslné i vizuální stránce to mají u Mickey Mouse prostě pod kontrolou.  Také malinko drsnější a nekompromisnější styl (bodycount je opět hodně solidní) novince svědčí a ani skutečnost, že se tu v podstatě nemluví, není na škodu. Mandalorian se zkrátka snaží být jiný a malinko dospělejší než většina Star Wars produkce. A i přes řadu mušek to vlastně docela vychází.

I po druhé epizodě tak převládá malé rozpolcení. Na jednu stranu jsem se u svižné půlhodinovky ani na minutu nenudil a westernový drsnější styl mi sedí. Na tu druhou ovšem chápu všechny negativnější reakce. A ani mě netěší dosavadní nedějovost a fakt, že tento díl byl prostě příliš krátký.  Mandalorian zkrátka jede tak trochu na volnoběh, a i když se zatím u jeho eskapád bavím, s podobným přístupem to nemusí trvat věčně. Tak snad Disney nevytasil všechny trumfy a co nejdříve se šlápne do pedálů.