Když se řekne talent, jeden pomyslí na schopnost kreslit, zpívat, hrát na hudební nástroj. Ale co když se váš talent nachází v padělání, podvádění, impersonifikaci a ve schopnosti vloudit se do cizí přízně? 

To je, prosím, talent pana Ripleyho. A minisérie Ripley ho předvádí do důsledků. 

Natočit novou verzi románu Talentovaný pan Ripley se mohlo zdát nadbytečné. Ostatně, film z roku 1999 v režii Anthonyho Minghelly s Mattem Damonem, Judem Lawem, Cate Blanchett a Gwyneth Paltrow je znamenitým převedením románu Patricie Highsmith. A ne jediným. Předcházela mu adaptace z šedesátých let nazvaná V plném slunci (Purple Noon) s Alainem Delonem, Ripleyho hra pak ukazuje Ripleyho ve stáří a komfortu, kde ho ztvárňuje John Malkovich (který se mihne i v seriálu jako zkušený padělatel a obchodník s pasy).

Damonův Ripley je spíše dítětem okolností, film obsahuje mnohem perlivější scény než nová minisérie (slavná scéna z karaoke baru) a ukazuje lákavý životní styl hrající barvami. Jakkoliv je Talentovaný pan Ripley nestárnoucí, přesto jej seriál pod režijním vedením Stevena Zailliana (Jedna noc) překonává smyslem pro detail, atmosférou i estetickou ambicí.

Sluší se podotknout, že seriál Ripley není remakem filmu, ale novou adaptací románu, který byl vydaný v roce 1955 a v padesátých letech se též odehrává, zatímco tvůrci minisérie přesouvají děj do let šedesátých. Tom Ripley se jen tak potlouká New Yorkem, občas padělá nějaký ten šek, je bez perspektivy. Když vtom se na něj usměje štěstí: osloví ho bohatý muž s tím, aby vystopoval jeho syna, který lelkuje v Itálii a nemá se k návratu, fušuje do malířství a bere rodinný podnik na lehkou váhu. 

Za to mu slíbí vyplácet apanáž. Ripley se tedy vypraví do letoviska Atrani a vkrade se do Richardovy (Johnny Flynn) přízně. Dickieho přítelkyně Marge (Elle Fanning) k němu ale zůstává odměřená, zejména do chvíle, než jí pomůže redigovat rozepsaný cestopis. Tom a Dickie navážou přátelství, které má méně homoerotických konotací než v Minghellyho verzi. Tom se dokáže naladit na životní styl boháčů, a dokonce se začne učit italsky. Všechno jde hladce až do chvíle, kdy Tomovi přestane Dickieho otec vyplácet kapesné a Dickie ho pošle pryč. Bude se Tom ochotný vzdát se nově přivyklého života na vysoké noze?

Síla Ripleyho je v pomalosti a v kameře. Je nesmírně pozvolný, v duchu italského filmu 60. let prodchnutý noirovým laděním (i když na to, aby byl skutečně označován za noir nebo neonoir nesplňuje dostatek charakteristických podmínek). Ukazuje Itálii způsobem, který je neokoukaný, a přece blízký, a černobílost jen dodává seriálu na kráse. Nejsilněji evokuje Antonioniho snímek L’avventura (Dobrodružství) s jeho povlovností, melancholičností a pustou pláží.

Minisérie je kompletně natočena kameramanem Robertem Elswitem, spolupracovníkem Paula Thomase Andersona, který nasnímal geniální Až na krev, za něž si odnesl Oscara. Elswit má ostatně s černobílým vizuálem zkušenosti i z Clooneyho filmu Dobrou noc a hodně štěstí. 

Seriál tematizuje Caravaggia a jeho malířskou metodu šerosvitu a tvoří paralely mezi Ripleym i Caravaggiem jakožto dvěma vrahy, kteří byli v Itálii na útěku a nakonec se uchýlili do Neapole. Důležitější je však podobnost formální. Právě černobílost dává obrazu vyniknout v ostrých konturách světla a stínu. Najednou se naplno vyjeví prastarost lokací, po nichž se postavy pohybují. Kamera se kochá, s velkým smyslem pro detail, italskými ulicemi, vyčerpávajícími schodišti, zapadlými uličkami, mořskými panoramaty (a najde si chvilku i na všetečné recepční). Přesto není přímořské letovisko snímáno předvídatelně, v žádném případě se nejedná o turistickou vyhlídku z plážové dovolené. 

Střídají se velké celky i překvapivé detaily (které jsou začasté dílem Tomovy představivosti). Elswit maluje Itálii krásnou, ale nekýčovitou, plastickou, odvěkou. Jednou posečká v prázdném prostoru a nechá nás nasát atmosféru místa a času, pak zase utkví na opodál stojící soše, která slouží za němého svědka Tomova zločinu. Seriál nás provede mimo zmíněného Atrani i Římem, Neapolí, Palermem či Benátkami. 

Elswit dokonce použil při transformaci barevného materiálu na monochromatiku vzezření připomínající filmový materiál, na který se hojně natáčelo právě v Itálii oné doby.

Dickie bydlí ve vile, která se vypíná nad městem a dopracovat se k ní znamená vydrápat se mnoha kaskádami a pletenci odvěkých italských schodišť. Až na vrcholu dlí Dickie. Se svým Picassem a bezstarostností a blonďatou družkou. V detailech uměleckých děl, na nichž kamera posečkává, a jejich vlastníků vyplouvá na povrch propast mezi sociálním třídami (Dickieho Picasso padne Tomovi do oka a jeho mnohotvárnost reprezentuje i jeho peripetie).

Když Tom stoupá po nekonečném schodišti k vile, kterou si Dickie pronajal, dělá to odhodlaně, stoupá, a schodiště jako kdyby představovalo metaforu jeho budoucího společenského vzestupu. Je nanejvýš výmluvné, že komisaře schodiště odradí od opětovného návratu. 

Schodiště a jeho zobrazení v seriálu nás přivádí k jednomu z nejpozoruhodnějších aspektů Ripleyho, neboť zde porušuje jednu z ustálených zásad filmového vyprávění, a tou je elipsa. Jedná se o princip přeskočení nezáživného, typicky u cestování a pohybu postav. Obvykle tedy vidíme figuru vejít do budovy, pak následuje střih a my ji spatříme v patře, aniž bychom museli sledovat její výstup po schodišti. Ušetří se tím čas na to podstatné, ale přicházíme tak o všednodennost. 

Ripley: FOTOGALERIE

Zde tato výpustka v mnoha případech mizí. Ripley si skutečně dává na čas. Neunikne nám žádné z Ripleyho plahočení do schodů. A kamera a rám propůjčují filmovost i věcem zdánlivě obyčejným.

Tomuto pojetí je seriál věrný po celých osm epizod. Vidíme tak pod drobnohledem nejen Ripleyho vraždy, ale i zbavování se těla. Co vše je třeba promyslet, jak zásadně o zdárném spáchání zločinu rozhoduje náhoda, jak je třeba improvizovat. Samotný akt zabití je krátký, skutečně nervní část nastává až poté. Neexistuje člověk osamocenější než vrah po činu. 

Zmínili jsme soustředěnost, soustavnost a absenci výpustek. Velmi je to patrné i při snaze vyhoupnout se do člunu (celá sekvence se splašeným člunem, na který se Ripley snaží vyškrábat ve chvíli, kdy se nachází v zajetí mořských vln, je vynikající).

To, co ve filmech pokládáme za samozřejmé – ten, kdo se zachytí špičkami prstů na hraně útesu, se bude automaticky schopen i vydrápat do bezpečí – samozřejmé pochopitelně není ani v nejmenším. A Ripley se zaměřuje na úsilí, které si i sebemenší počin žádá, a jak lehce se může zvrtnout.  

Podobná důslednost je aplikována na to nejdramatičtější: na vraždu a snahu zahladit stopy. V Ripleym jsme skutečně svědky procedurálu vraždění. Odklízení těla zabere i polovinu hodinové epizody, každý náraz hlavy patřící bezvládnému tělu o schody se propíše do manuálu zločince. Ripley je metodický, ale k dokonalosti má daleko, dělá chyby, ale také má štěstí. 

O smyslu pro detail seriálu hovoří i to, že dokud je Ripley v italštině začátečník, při italských rozhovorech vedených v jeho okolí se na obrazovce nezobrazuje překlad, titulky přijdou až ve chvíli, kdy Ripley sám této řeči po intenzivním studiu slušně porozumí. 

Jednání Ripleyho a celý řetězec událostí je možná přesvědčivější, když je Tom mladší. Andrewu Scottovi, který je jako Ripley znepokojivý, umanutý, sociopatický a skvělý, přece jen táhne na padesát, zatímco Damonovi ve filmu ještě nebylo ani třicet. Je tomu ale přizpůsobeno pojetí, které je daleko méně prosluněné než Talentovaný pan Ripley, a místo toho se noří do zločinu a melancholie.

Větší důraz než ve filmu je kladen právě na kriminální složku a vyšetřování. A z něj plyne několik drobných výtek. Detektivní práce se děje i na poměry 60. let poměrně nedbale a gentlemansky (mnoho se však dá omluvit pověstnou italskou liknavostí). Jistá kostýmní scéna potom vyžaduje otevřenost k divadelnímu pojetí realističnosti, ale jinak je Ripley bezmála bezchybnou záležitostí. 

V jedné scéně z Talentovaného pana Ripleyho, která se odehrává na jachtě, si Philip Seymour Hoffman Toma dobírá kvůli tomu, že nakoukává do kabiny, kde se právě oddávají milostným radovánkám Dickie a Marge, slovy „how is peeping, Tom?“, odkazujícími na staroanglickou legendu a užívaný idiom. I nyní Tom nakoukává do vyšší společnosti a šmíruje její móresy, aby je mohl napodobit a padělat. 

Na rozdíl od titulní postavy se nicméně minisérie Ripley nebude muset uchylovat k podvodům a polopravdám, aby si vás získala. Na rozdíl od svého protagonisty je nefalšovanou, ryzí filmařinou. Ripley je povlovný jako jihoitalské odpoledne. Plyne nenuceně a zanechá nesmazatelný dojem. 

---

Autor: Tomáš Krause
Foto: Netflix