Ačkoli se může zdát, že je na světě hodně detektivních a thrillerových seriálů (na Netflixu jsou jich mraky), a že žádný z nich už není ničím přínosný, není to tak úplně pravda. Netflix nyní představil minisérii Adolescent, pod kterou jsou jako tvůrci podepsaní Stephen Graham (Bod varu, Impérium - Mafie v Atlantic City) a Jack Thorne (Enola Holmes). Seriál byl v rukou režiséra Phillipa Barantiniho (Bod varu) a tvůrci se zřejmě rozhodli natočit si něco nezvyklého, stylisticky odvážnějšího. Adolescent je příběhem o třináctiletém Jamiem (Owen Cooper), který je obviněný z vraždy stejně staré spolužačky. Seriál ve čtyřech epizodách zpracovává proces zatčení, vyšetřování vraždy, terapeutické výslechy i dopad případu na Jamieho rodinu. Všechny čtyři epizody jsou natočené na jeden záběr. 

Přestože je takový koncept ještě stále svěže a trochu novátorsky působící záležitostí, zdaleka nejde o čerstvě vymyšlený princip. Někteří umělci se již dávno snažili experimentovat s dlouhými záběry. Z historie kinematografie můžeme zmínit například Hitchcockův film Provaz z roku 1948, kde se slavný režisér snažil maskovat přechody mezi záběry nejlépe, jak mohl. S neskutečně dlouhými a choreograficky komplikovanými záběry pracoval často maďarský režisér Miklós Janscó, nebo Andrej Tarkovskij. Před pár lety byl docela velkým hitem válečný film Sama Mendese 1917. Když se pak podíváme na zmíněný projekt tvůrců Bod varu, působí to, jako by se snažili pohybovat se ve svých zajetých kolejích, ale přitom je ještě stále trochu testovat.

Nejde tedy opravdu o žádný nový koncept. Nicméně je to svěží uchopení vyprávění, v němž tvůrci využívají potenciálu jednoho záběru opravdu naplno. Povedlo se jim například udržovat tempo, nebo zvyšovat napětí, a hlavně držet celý seriál v dobrém chodu. Dramaturgicky se tak Adolescent nerozpadá. Toho docílili například tím, že sledování dění mezi dvěma postavami je najednou narušeno příchodem třetí postavy, která se hned odebere z místnosti. Třetí postavu pak kamera následuje dále v jejím pohybu, což je vlastně náhradou za střih a přechod mezi scénami. Přechody mezi prostředími jsou přitom velmi hladké a muselo dát velkou práci vše zorganizovat tak, aby to působilo přirozeně. Ukázková je v tomto případě celá první epizoda, která přehledně zaznamenává celý chaos odehrávající se na policejní stanici po zatčení.

Sledování postav při jejich procházení prostředím ale nefunguje jen jako přesun. Je to způsob, jakým nám seriál říká vlastně mnohem víc, než by se dalo čekat. V tomto směru tvůrci kameru a celou choreografii všeho v záběru (i mimo něj) skvěle používají ve druhé epizodě. Ta je z detektivního hlediska seriálu tou, která má nejvíce aspektů tohoto žánru. Sledujeme zde vlastně velmi přízemní vyšetřování případu z pohledu dvou detektivů. Neustálý pohyb kamery nám ale dovoluje dozvědět se víc než jen to, co si detektivové řeknou a na co sami přijdou. Kamera je zde v podstatě svévolná a přebíhá z jedné postavy na druhou, přičemž ty mají větší i menší souvislost s případem. Dohromady to vše vykresluje školní prostředí, které je očividně velmi ovlivněno současným světem. Kamera nám tu tedy umožňuje skládat si obrázek o vraždě, o prostředí dané školy, studentech a stavu všech věcí kolem. O těchto záležitostech si děláme obrázek mnohdy zároveň. Kamera například sleduje detektivy, jak prochází školní chodbou, rozmlouvají spolu o případu, ale zároveň se několikrát lehce pohne stranou tak, že dá dostatečný důraz na pootevřené dveře, za nimiž sedí studenti v účebnách a v hodině sledují edukační videa. 

Ve třetí epizodě, která zaznamenává jedno celé terapeutické sezení, je pak kamera spíše subtilní. Její pohyb je tu velmi závislý na hereckém projevu, nuancích v rozhovoru a celkové náladě dění. S její pomocí sledujeme každý detail ve tvářích postav. Kamera nás zde nechává poslouchat a naslouchat postavám tak, že by se někomu snad mohlo zdát, že na té terapii je přítomný taky. Nutno podotknout, že herecké výkony Owena Coopera a Erin Doherty jsou tak silné, že do nich divák může úplně zabřednout a zapomenout na to, že se dívá na seriál.

Onen dojem terapie je přítomný i ve čtvrtém díle. I zde se postavy vyzpovídávají ze svých hlubokých prožitků a mluví o vzpomínkách, jež se hluboko zaryly do jejich paměti. Přesto, že jde o osobní záležitosti, jejich promluvy je možné vztáhnout na otázky, které v současnosti hýbou společností. Tahle rovina je v seriálu sice přítomná už od druhého dílu, kde se v rámci vyšetřování začne rozvíjet téma incelu. Ve druhé epizodě se tak Adolescent začne pomalu ale jistě na obecnější rovině vyjadřovat ke vztahu puberty, probouzející se sexuality a sociálních sítí. Adolescent však nezpracovává jen otázku, jaký dopad může virtuální prostředí mít na děti. Zahrnuje do toho také rodiče. Dechberoucími způsoby pak naznačuje, kde může současný rodič udělat chybu, aniž by o ní věděl. Zde je opět nutné zmínit excelentní herecké výkony, které působí silně realisticky. Díky nim je snadné nechat ukápnout slzu u posledních momentů této minisérie.

Seriál ve výsledku působí, jako kdyby se snažil divákovi říct, že je to právě ona neuvědomělost a neznalost prostředí, ve kterém vyrůstá generace alfa, co může způsobit ty největší problémy rodiny v této době. Nicméně tuhle myšlenkovou rovinu se tvůrci rozhodli ponechat alespoň částečně volnou interpretaci. Divák se může po zhlédnutí Adolescenta zamyslet nejen nad tím, co se mu seriál snažil předat, ale taky nad sebou samým a svými zkušenostmi s digitálním prostředím.

---

Autor: Petr Veselka
Fotot: Netflix