Konečně vám i TVZone předkládá recenzi Bílého lotosu. U předchozích dvou řad jsme si, inspirováni hrdiny seriálu, vzali dovolenou. Ve třetí instanci se podíváme do luxusního hotelu v Thajsku, který nespravuje nikdo jiný než Rudolf Höss (tedy lépe řečeno Christian Friedel, který nacistického vedoucího Osvětimi ztvárnil v Zóně zájmu). Čekejte však maximální pohostinnost v krajině tísnivého pralesa. Třetí řada Bílého lotosu je temnější než ta předešlá a téměř každá z postav si zde projde nějakou těžkou morální zkouškou. Jak se nám líbila? 

Jak to vidí Spooner:

Zdánlivě stejné, ale přesto trošku jiné. Mike White se vydal do dalšího luxusního resortu, aby prozkoumal neduhy současné společnosti a zhýralých zbohatlíků, a spoléhá se na prověřená schémata. Linky okolo další nechutně bohaté rodiny, partičky kamarádů, šťastného páru či zaměstnanců hotelu ovšem tvůrci jen lacině nevariují, ale posouvají je zase trochu jiným směrem. V třetí řadě hraji prim otázky náboženství a víry v mnoha podobách, zároveň se však zkoumají temné lidské stránky, toxicita vztahů či manosféra, a nezapomene se samozřejmě ani na rýpance do moderní společnosti a černý humor. Je toho více než obvykle, výsledek ovšem nepůsobí tak sevřeně, silně a komplexně jako v případě druhé série.

Na Bílý lotos se stále skvěle dívá, seriál dokáže diváka okouzlit svou atmosférou, ověřenou poetikou a také takřka hypnotickými záběry, v nichž se krásy i spirituálnost thajských lokací daří prodat na jedničku. Autoři navíc dali znovu dohromady téměř dokonalý casting a skvěle napsané postavy, mezi nimiž si brzy každý najde svého oblíbence. Správně čistou a naivní Aimee Lou Wood si musí zamilovat snad každý, Walton Goggins zde jede svůj tradiční nadstandard, Jason Isaacs už podobně výraznou roli potřeboval jako sůl, Parker Posey je vděčnou studnicí virálních hlášek a nejpříjemnějším překvapením se pro mě stal Patrick Schwarzenegger. 

Je zde zkrátka stále na co se dívat, u čeho se bavit a White dokáže vykouzlit několik silných či podnětných momentů. Jenže přehršel témat a přepálený počet epizod mohou za to, že tentokrát to celé působí až příliš rozvláčně, v jistých epizodách se přešlapuje na místě a White se místy soustředí spíše na stylistické či scenáristické cvičení, než aby se příběhově razantněji posouval vpřed a vedl vše do správně kompaktního celku. Závěrečné epizody pak svými kvalitami a stylem nejvíce připomenou ty nejlepší epizody druhé série, zároveň ovšem působí v jistých linkách či v práci s charaktery uspěchaně a zkratkovitě. Třetí sérii tedy sráží k zemi přehnané ambice a přehršel motivů, pořád ale nabízí řadu silných či správně černohumorných momentů, kvůli nimž se vyplatí místo v tomto hotelu zabookovat. Sice to tentokrát není dokonalé, ale i tak Lotus pořád zůstává nadprůměrnou podívanou, o níž se po právu hodně mluví. 7/10  

Jak to vidí krauset:  

Showrunner Mike White a jeho Bílý lotos vyniká ve dvou ohledech: schopností psát autentický dialog a zároveň celou věc ukotvit v mohutném symbolismu, který dává prostor bohatým interpretacím a významům. V některých momentech si z móresů zazobanců utahuje spíše z liberálních, jindy levicových pozic. Zejména tehdy, když ukazuje, že bohatství podobně jako moc korumpuje. Lotos se všímá, že peníze kazí, ale zároveň je snadněji získávají lidé, kteří se netrápí morálním rozměrem věcí. Bezskrupulózním se to vydělává. 

Chelsea se pověrčivě strachuje, že zle věcí přicházejí po třech. V případě Bílého lotosu a jeho třetí série to platí i o věcech dobrých. Chelseina romantická víra v amor fati, koncept, podle něhož je třeba milovat svůj osud a nechat věci plynout, jí dodává povznesenost a klid. V tomto římském konceptu se asi nejvíce střetává evropská tradice s tou asijskou. I buddhismus je o pasivitě, schopnosti nechávat věcem volný průbeh. Vtipné je, že všichni finančníci, kteří se zde rekreují, by s principem „nechat plynout“ souhlasili, ale ve smyslu laissez-faire, tedy nezasahování do jednání neviditelné ruky trhu. Volný průběh však věcem nemůže nechat její přítel Rick, kterého žene do resortu pomsta i sebenaplňující se proroctví. 

Seriál se v satiře bohatých občas trefuje nejen do černého, ale přímo do vlastních řad, třeba když se (velmi dobrý!) Patrick Schwarzenegger, syn Arnolda, svěřuje svému otci, že za vše vděčí jemu. 

Finále, které na velkorysém půdorysu 90 minut, žene poněkud fragmentarizované vyprávění k nevyhnutelnému konci, je sice v jednom či dvou momentech přitažené za vlasy, ale opírá se mimo jiné o silný výkon Carrie Coon, která si zahrála i v jednom z nejlepších seriálů HBO, Pozůstalých. 

Ve střetu buddhismu s americkým konzumentarismem Buddha prohrál na celé čáře.  8/10

---

Autor: Milan Rozšafný, Tomáš Krause
Foto: HBO