Za Black Books stojí po režijní a částečně i scenáristické stránce stejný tým, jako za v současnosti velmi populární sérií IT Crowd. Samotný nápad natočit sitcom o knihkupectví bizarního zevla však dostal Dylan Moran. V Británii velmi populární persóna s pohnutou minulostí (tu ožralost nemusí předstírat, užil si jí dost a dost, když ho v šestnácti vyrazili ze školy ;) se kromě psané předlohy k šesti dílům seriálu laskavě obsadila do hlavní role Bernarda. Není pochyb o tom, zda se mohl najít někdo vhodnější. Moran získal za svůj specifický smysl pro humor nejedno festivalové ocenění a třetí série Black Books je v seriálových kuloárech dodnes považována za jeden z vrcholů britcomového výcucu. Humor od plic a hlášky ze zadku v podání neurotického alkoholika jsou konfrontovány s čistou duší přihrávače Mannyho (mimochodem výborný Bill Bailey aka tester marihuany Vince z Bílé vdovy), který nejenže jeho výlevy trpělivě absorbuje všech 18 dílů, ale navíc je na něj pořád hodný a chce mu vydělat peníze.

V čem Black Books vynikají z rodiny tematicky spřízněných „přesmíchovaných“ britcomů, je zcela přetažená hranice vnímání humoru (záměrné neodhadnutí toho, kdy má být vtip ukončen). Podobně jako v Mladých v partě, kde se v jednom z dílů zcela samovolně propadne dovnitř baráku dvoumetrový sendvič, i zde se dějí věci podivné, ale svým způsobem zábavné (už proto, že vás někdy napadly, ale nikdy jste je neviděly zrealizované): Pohodlná vypolštářovaná sedačka, do níž „zapadnete“, skutečně pojídá lidi, instalatéři bezpečnostních systému nosí fotbalové panáčky ve vlasech, knihy se po spolknutí vstřebávají přes žaludek do krve, aby z nich postižení mohli donekonečna citovat. To jste určitě ještě neviděli a možná už asi neuvidíte. Black Books je vrcholná britcomová paráda a pokud ji prominete občas lehce křečovité dialogy a nudné konce, jen těžko budete hledat hrdiny, do kterých se tak brzo zamilujete.