Nabídka kanálu Starz je s každým rokem o fous zajímavější a jeho výlety do vod, ve kterých doposud kralovala jen HBO, jsou čím dál ambicióznější. A nutno říct, že jeho leaderům strategie nohy vklíněné do dveří vychází. Minimálně jim nechybí odvaha experimentovat s jejich programovým portfoliem. Pod jednou střechou se díky tomu sejdou původní série cílené na tak výrazně odlišné demografické skupiny, jakými jsou fanoušci Spartaka nebo právě Bosse.

Ve světle hodně blbé show nazvané domácí politická scéna, se doporučení seriálu z americké komunální politiky jeví jako nepovedený vtip. Proč si tlačit do hlavy něco, čeho jsou v bleděmodré beztak plné noviny i televize? Soudnému člověku už přece kromě trpělivosti pomalu docházejí i pytlíky. Ano, Boss není zrovna typ únikového pokoukání, které tvoří (a s ohledem na poptávku i tvořit bude) většinu současné nabídky. Vyznačuje se totiž mimořádnou nechutí exportovat nás do jiného světa, než je právě ten náš. Jeho realizmus jde na dřeň – u milovníků telenovel tím sice na celé čáře prohrává, u fandů nešizené dramatiky může ale nabobtnat až na kult.

Po stránce scenáristicko-produkční je Boss malým zázrakem. Je totiž obdivuhodné, že se jej právě v této podobě podařilo prosadit do výroby. Tak velkou důvěru v diváka nemají v devíti z deseti západních televizí, natož u nás, kde se „angažované“ umění nenosí. Zatímco konkurenční projekty tlačí na dramatickou linku, pointy a cliffhangery, Boss jde jinudy: několik epizod buduje hlavně charaktery a nejde ani tak do dramatických výšek, jako spíš šíře. Jsme vhozeni doprostřed dění, některé linie už jsou jakoby dávno v běhu a my se v nich musíme co nejrychleji zorientovat, jinak pro nás seriál skončil dřív, než opravdu začal. Valí se na nás desítky postav (jež jsou v jedné epizodě významné, zatímco ve druhé ustupují do pozadí), žargon ostřílených politických matadorů je bez vysvětlivek, taktizuje se, lže, podvádí. Vysvětlení sice přicházejí, ale většinou jen jednou – a to ještě v náznacích. Někdy kolem páté, šesté epizody se dokonce na chvíli zdá, že seriálu dochází šťáva a nic závratně nového už nenabídne. Je to však dokonale promyšlená dramatická pauza, kterou nám tvůrci nabídnou poslední příležitost se pořádně nadechnout. V závěru totiž není čas ani na základní biologické funkce.

Až finále odhalí, že důraz na postavy byl geniální tah, a zpětně si uvědomíte, že ani dramatická rovina vlastně nebyla žádným způsobem ošizená. Jen na to šla odjinud. A vyšlo to. Pokud dokoukáte až tam, možná se shodneme, že přirovnání Kaneova Chicaga k (Nolanovu) Gothamu, není úplně od věci. S tím rozdílem, že na tuhle líheň zla by byl každý Batman krátký. Podoby institučního násilí, techniky kumulace moci a umění politického přežití jsou zde totiž natolik vábivé, vysávající a argumentačně pevné, že nepodvolit se a nebýt květy zla svým způsobem okouzlen, je téměř nemožné. Je tu však i druhá perspektiva: systém se sice jeví pevný, ale síly, které jej dosud držely pohromadě, způsobují i jeho postupnou korozi a zkázu. Stejně jako u nemocí stíhaného Kanea. Cesta negace hodnot, kterou tvůrci zvolili, tak ještě ostřeji ozařuje sféry toho, „co není, ale být má.“

Záměrům tvůrců jsou maximálně nápomocní skvěle vybraní herci, na kterých nevisí cáry jejich předchozích slavných rolí (kdo si ústředního Kelseyho Grammera pamatuje jinak, než jako modrého ministra Hanka McCoye ze třetích X-Menů, má bod) a bohaté dialogy, které často suplují akci. Když tu někdo otevře pusu, většinou se těšíte, co z něj vypadne.

Je to paradox, ale pro tentokrát si druhou sezónu opravdu nepřeju. Nedokážu si představit, že by k tak skvělé stavbě bylo možné ještě cokoliv přistavět a nezkazit dobrý dojem.  Boss je bezesporu zajímavým seriálový počinem, který byste si  rozhodně  neměli nechat ujít.  Vlastně vám závidím, že to všechno máte teprve před sebou...

P.S. Českého patriota může potěšit, že onen "Srmek", nad jehož činy Tom Kane občas medituje, není nikdo jiný, než kladenský rodák Antonín Čermák, v letech 1931 - 1933 starosta Chicaga.