Mezi Dánskem a Švédskem svítí most. Nádherný most. Precizně osvětlené dílo geniálních inženýrů narušují blikající světla. Z obou stran se blíží policejní auta. Z jednoho vystupuje velmi svérázná švédská policistka. Z toho druhého zkušený dánský detektiv. Oběma změní následující týdny a měsíce navždy život.

Jediné pravidlo fungující u každé recenze je takové, že žádné neexistuje. Člověk by asi neměl mluvit úplně z cesty. Čtenář očekává nějaký základní popis děje, charakteristiku postav, dojmy pisálka, porovnání s podobnými díly a závěrečné hodnocení. Rád bych uspokojil všechny potenciální čtenáře této recenze, ale nedopadne to. Rád bych řekl, že se v recenzi dozvíte víc o samotném recenzovaném díle, než o dotyčném pisálkovi, ale nedopadne to. Rád bych tento text psal z pozice experta na seriálové kriminálky, ale nedopadne to. Rád bych se tu vyvaroval vyfuckování Jana Hřebejka za první díl Místa zločinu Plzeň.

Musím předpokládat, že se mnou všichni čtenáři neabsolvují cestu po švédsko-dánském mostu poprvé. Někteří už mají za sebou první, druhou, nebo dokonce třetí sezónu tohoto severského zázraku. Modří vědí, pro ty ostatní musíme začít menší představovačkou. Číslo jedna na seznamu je Saga Noren. Blonďatá detektivka je zvláštní. Ten problém socializace je vlastní dost možná polovině čtenářů. Saga je (bohužel?) nemocná. Můžeme spekulovat, jak pokročilým Aspbergerem tato blonďatá žena trpí, ale její dispozice vám bude jasná už po pěti minutách sledování severské ságy. Jejím partnerem se stává Martin. Dánský detektiv, který má víc dětí, než by mohl zvládat, a práci bere až do osudného setkání jako rutinu, která mu umožňuje jinou seberealizaci, než je péče o rodinu. Právě kvůli jejich konfrontacím a dialogům začnete a budete seriál sledovat.

Jé, já sem tu ale vážně nechtěl jet po klasickém recenzentském mustru. Místo toho jsem chtěl řvát do světa, jaká je to pecka a nadávat vám, že seriál ještě nesháníte. Už jsem zmiňoval Sagu? Zmiňoval, vidím a čtu si to po sobě. Jenomže ona si vážně nezaslouží jenom jeden odstavec. U nás (a vlastně všude kromě severských zemí) neznámá herečka Sofia Helin je naprostá bohyně. Jak bych vám jí jenom popsal? Představte si, že jdete na rande. Slečně koupíte kytku. Večeře se povede, losos jí chutná. Máte pocit, že je na vás až příliš chytrá a sofistikovaná. Nervózně a na záchodě si koušete nehty. Po jedné takové WC seanci a třetím objednaném červeném víně se najednou od slečny ozve: „Půjdeme ke mně a zasouložíme si. Nebo už chceš jít domů?“. Jistě, jsou lidé, kteří toto televizní ztvárnění vážně a velmi reálné sociální poruchy kritizovali, ale vem to čert. Seriál dává časem nahlédnout čím dal hlouběji do složité psyché Sagy a zatracuje jednorázné glorifikování poruchy, kterého se na předchozích řádcích vědomě dopouštím.

Když někdo vezme život našemu milovanému, naše srdce naplní prázdnota. Přejeme si té osobě ublížit. Vztek zaujme místo žalu a vytlačí světlé vzpomínky.

Něco k příběhu. Každá série míchá detektivní koktejl, ve kterém hraje prim pátrání po šíleném vrahovi. Divák spolu s detektivy skládá střípky do mozaiky dokonalého zločinu a tipuje, kdo je vrahem. Právě tady je Broen nejsilnější. Občas možná budete nadávat na odhalení zodpovědného sociopata, ale skoro nikdy nebudete až do poslední chvíle tušit. Autoři velmi chytře zalidňují příběh množstvím vedlejších postav, které na první pohled nemají s detektivní linkou žádnou souvislost, aby do sebe nakonec všechno zapadlo. Potlesk si přitom zaslouží také za umné naroubování sociálních témat pálicích Skandinávii (a vlastně celou Evropu). Rozhodně to není rušivé. Právě naopak, příběhu to dodává na uvěřitelnosti a nádherně se tím dotváří atmosféra, která by se dala krájet.

Něco k atmosféře. Seriálový feeling je další věcí, kterou Švédové zvládli na jedničku. Už při úvodních titulcích, ve kterých hraje návyková skladba Hollow Talk, se skoro až automaticky zahrabete pod deku a začnete hltat plnými doušky severskou depresi. Hodně také pomáhá, že se většina děje odehrává za tmy nebo aspoň za šera. No a pak je tu to Porsche. Saga si bez velkých fanfár osedlala snové auto poloviny čtenářů a každý díl ho prohání na trase místo činu – policejní stanici – byt – svědek. Nedostane se vám ambivalentního popojíždění po snovém městě ve stylu Drive. Automobilismus v Broenu zase jenom dotváří mozaiku všeobjímajícího zážitku.

Samostatnou kapitolou jsou pak i dialogy. Talentovaní scenáristé dokázali napsat rozhovory lidí, které budete hltat i s navijákem. Obyčejná a pravidelná návštěva policejní stanice je protkána konverzačním stříbrem, kdy Saga hází do placu jednu nenápadnou hlášku za druhou. Zdatně jí sekunduje flegmatický šéf Hans, kolegové a hlavně dánská detektivní posila, která zprvu nechápe a vysvětluje a následně se diví. Představte si klasickou scénu z kriminálky, kdy policie navštíví podezřelého a vyslýchá ho. Máte? A teď si představte, že výslech vede osoba, která neví, jaké jsou společenské konvence a vrcholem slušnosti je slovíčko „tack“ (děkuji). Nejednou se mi stalo, že jsem chtěl seriál stopnout, vzít si papír s tužkou a všechny ty verbální klenoty si psát.

Měl bych se alespoň trochu věnovat právě zakončené třetí sezóně. První sezóna se recenze na TVZone v minulosti dočkala, druhá se jí nedočká. Abych si připravil půdu na nějakou tu větu o sérii třetí, budu muset spoilerovat. Nedá se nic dělat. Skončili jste po první sezóně a chystáte se na druhou. Tak chvíli nečtěte. Už jste pryč? Kuš, nenechte si to zkazit. Poslední varování. Daviesi, ty taky. Dobrá, konec druhé série přinesl šokující vyústění, které mnoho fanoušků donutilo googlovat „bezbolestné harakiri“. Saga práskla svého Dánského kolegu. Ten provedl něco pochopitelného, ale velmi nelegálního. Proto si ho v posledním záběru druhé série odváží dánská policie a násilně je učiněn konec nerozlučné detektivní dvojce. Herec hrající Martina Kim Bodnia se rozhodl dát přednost filmové kariéře (podívejte se na film Jona Stewarta Rosewater). Fakticky každý fanoušek seriálu, kterého znám, nadával. Sám jsem si nedovedl představit, jak z této prekérní situace tvůrci vybruslí. Naštěstí přišel Henrik.

Proč bych měl trpět, když netrpí ti zodpovědní?

Znovu se na začátku sezóny dočkáme brutální a podivné vraždy. Saga potřebuje nového partnera a jako náhradu za Martina vyfasuje neskutečně zajímavou postavu. Tvůrci záměrně matou, detektiva nepředstavují standardně a po několika dílech divákům naservírují pointu hodnou potlesku. Obavy o osud seriálu bez jedné z hlavních postav vystřídalo nadšení a potvrzení toho, že základy postavené scénáristy jsou sakra pevné a odchod jednoho z pilířů je nemůže ohrozit. Když tu teď napíšu, že si těžko vybavit nějaký konkrétní rozhovor mezi Sagou a Henrikem, protože mi splývají, možná se zhrozíte. Ten důvod je však příjemný. Všechny jsou naprosto fantastické.

Třetí série to s tímto duem vlastně ani nemohla prohrát. Nebaví vás linka vedlejších postav? Nic se neděje, za minutu bude střih a Saga se svým novým přítelem bude něco řešit v autě. Nebaví vás vyšetřování vražd? Tak to jste s prominutím divní, protože třetí série zase a znovu nabízí precizně napsaný případ, který vám mnohokrát zamotá hlavu a pokud sami nejste spisovatelem ovládajícím scénáristické postupy (zdravím Dura), tak budete tápat a s radostí nesprávně hádat. Samotné vyústění je pak možná na první pohled odbyté, ale složením všech indicií na své místo naprosto logické a uspokojivé. Závěrečná půlhodina posledního dílu poslední sezóny je pak věnovaná katarzi osobních linek hlavních hrdinů a přípravě živné půdy pro čtvrtou sezónu. Ta doufám přijde, jinak si mě páni autoři nepřejte a do toho Stockholmu se vypravím demonstrovat.

Z předchozích odstavců jste asi jasně pochopili, že jsem velký fanoušek a pokud existuje něco jako objektivita, tak se jí na tomto místě nedočkáte. Tuším, která místa sezóny budou kritičtí a profesionální recenzenti napadat. V hloubi duše cítím, že desítku si možná zaslouží jiné seriálové klenoty a tahle sezóna by měla být za devět. Vylučuji na to. Broen mě už někdy před čtyřmi roky naprosto uchvátil a pár hodin po dokoukání nejnovější sezóny tu desítku prostě napálím. Trvám na ní. Dvojnásobně, když vidím kriminální seriál z naší kotliny, ve kterém režisér Jan Hřebejk dělá z diváků blbce a nutí je konzumovat lejno s cibulkou. Tak nebuďte hloupí a dejte si raději Hamburskou kýtu na smetaně!