Bylo nás pět je po mém soudu tím nejlepším, co se po revoluci podařilo vytáhnout z místní seriálové žumpy. Smyczkova staromilská adaptace má už od pohledu plnohodnotně filmovou vizáž, není to ale jen líbivá fasáda - Bylo nás pět je barvitým a okouzlujícím výtvorem i uvnitř. Zračí se v něm dětská bezstarostnost: Pohodička, rošťačení, ale i naivita, s níž jsou glosovány dospělácké starosti. Najdete v něm opravdové výzvy, malá vítězství i velké prohry, které sice čítají třeba jen jednu facku nebo přechodně zlomené srdce, na dětskou duši ale mají efekt jaderného výbuchu a morových ran zároveň. Smyczkovo podání v sobě skrývá hřejivě lidskou poetiku, ještě umocněnou o idealistický obraz první republiky, přitom v něm ale je dost mile podvratného humoru (stejně rošťáckého jako Bajza samotný), v němž si filmaři tropí z maloměšťáckých a rodinných zákonitostí šprťouchlata.  

Nemám ve zvyku výslovně chválit herce, u Bylo nás pět se ale casting povedl tak dokonale, že za něj člověk musí trochu té chvály zapět. Z typově precizního obsazení tvůrci vytěžili nepřeberné množství figurek, které sice fungují jako karikatury, zároveň v nich ale je dost života a věrohodnosti, aby obstály i jako archetypy hamižného švagra, moralizujícího důchodce nebo bohabojného vejlupka, který své průšvihy měří na počet otčenášů, jež musí odříkat u svaté zpovědi. Obsazení sedí perfektně a je radost sledovat Oldřicha Navrátila jako klasického předválečného hokynáře Vendelína, Dagmar Veškrnovou jako tichou mateřskou sílu, která nenápadně tahá za rodinné nitky, anebo Jiřinu Jiráskovou v roli ouzkoprsé fanynky Tyrše. Kapitolou pro sebe sama jsou dětští herci, od sourozenců Novákových v roli mladého zamilovaného párečku, až po „Oťáska Vocáska“.

Bylo nás pět je unikátně zvládnutým starosvětským pohlazením, v němž můžou padat slova jako „třeštiprdlo“, „kulébr“ a „prvosttřídní“, a přesto se u něj člověk pobaví stejně jako u okatě cynických a politicky nekorektních komedií. Můžeme na něj jen smutně vzpomínat a ptát se, proč na nás domácí televize ani letos nevyvalily podobně kvalitní kus, ale jen břečky, které se víc než o řemeslo zajímají o nulové nároky hormonálně nevyrovnaných divaček (bohužel ani pozdější výtvory páně Smyczka už tak vysoké kvality nedosahují). Alespoň, že se Bylo nás pět tak často reprízuje. Bajza rulez!