Mike Flanagan se stal tvůrcem, kterého už v podstatě lze pasovat na experta na adaptování děl spisovatele Stephena Kinga. Podle Kingových literárních děl natočil filmy Geraldova hra, Doktor Spánek a Chuckův život, chystá navíc novou adaptaci Mlhy a jeho vysněným projektem je seriálová adaptace knižní série Temná věž. Důkazem, že ho Kingova tvorba skutečně láká, může být i fakt, že nyní realizoval seriálovou adaptaci autorova prvního vydaného románu – Carrie. Kingova prvotina má za sebou již několik adaptací, včetně původního filmu Briana De Palmy, účast Flanagana přesto naznačovala, že by nemuselo jít o úplně zbytečný návrat. Sám tvůrce nicméně nedávno překvapil prohlášením, že jeho ideální vize seriálu Carrie počítá s realizací celkem tří sérií. To může znalce předlohy samozřejmě lehce překvapit, už od první epizody to ovšem začne dávat smysl. Jak moc vlastně Flanagan ohýbá původní Kingův román? A je to nutně špatně?

Román Carrie od Stephena Kinga vypráví o dospívající Carrie Whiteové, která žije pod nadvládou fanaticky nábožensky založené matky a na střední škole se stává terčem šikany. Když se u ní začnou projevovat telekinetické schopnosti, série krutých událostí vyústí v tragický maturitní večírek, který skončí krvavým masakrem. Mike Flanagan ve své seriálové adaptaci tento klasický příběh aktualizuje pro současnou dobu. Vedle tradičních témat šikany, náboženského fanatismu a dospívání klade větší důraz na vliv sociálních sítí a rozšiřuje původní příběh i jeho postavy. Modernizace příběhu, rozvíjení motivů a především snaha dodat světu Carrie větší rozmanitost jsou ostatně prvky, které tuto adaptaci odlišují od předchozích verzí. Je už totiž tak trochu veřejným tajemstvím, že se příběhy Stephena Kinga často odehrávají ve společném fikčním světě a Carrie White tak existuje ve stejném univerzu jako postavy z Osvícení, To či Temné věže. Neznamená to, že by se snad Flanagan pokoušel budovat nějaký King Cinematic Universe, v průběhu seriálu je ovšem patrné, že se opírá o motivy, které King ve svých románech naznačoval jen subtilně. A jde dost možná o potvrzení toho, že dílům Stephena Kinga rozumí lépe než kdokoli jiný.

Filmové adaptace musely příběh Carrie White vměstnat do prostoru celovečerního snímku, seriálová podoba však dává Flanaganovi možnost věnovat více času nejen samotné titulní hrdince, ale také lidem, kteří ji obklopují. Šikana, náboženský fanatismus a postupné probouzení Carrieiných schopností tak nemusejí sloužit pouze jako jednotlivé zastávky na cestě k nevyhnutelné tragédii. Stávají se součástí širšího portrétu společnosti, která si často sama vytváří monstra, jichž se následně bojí. Flanagan zde projevuje svou typickou slabost pro hledání lidskosti i u postav, které by šlo snadno odsoudit a zaškatulkovat.

Formy šikany se vyvíjejí a Flanaganův seriál dokáže ukázat, že ty moderní mohou mít ještě závažnější následky. Jeho pojetí přebírá témata původního příběhu a přesvědčivě je převádí do digitálního věku. To je rozhodně zajímavější, než kdyby se Flanagan rozhodl pro dobovou adaptaci či prázdnou aktualizaci De Palmova filmu. Carrie zde není pouze traumatizovanou a zanedbanou dívkou. Flanagan klade větší důraz na její osobnost a touhu poznat svět, od něhož byla dosud izolována. Právě to jí však ztěžuje snahu zapadnout a dostává ji do konfrontace s nepochopením a předsudky. Carrie tak hledá svou identitu ve světě, který jí není příliš nakloněn a neustále jí naznačuje, že do něj tak úplně nepatří.

Náboženský fanatismus matky hlavní postavy v podání Samanthy Sloyan i tentokrát sehrává klíčovou úlohu. Flanagan mu ovšem dodává nové vrstvy a komplikovaný vztah matky s dcerou vykresluje méně černobíle. Nejde tu totiž pouze o zaslepenost pramenící z víry, ale také o poněkud zvrácenou představu o tom, co je pro Carrie nejlepší. Ve snaze uchránit svou dceru ji Margaret paradoxně vystavuje obrovskému utrpení. Právě tento rozměr dodává jejich vztahu další hloubku a ukazuje, že Flanagan nechce pouze převyprávět známý příběh, ale také nabídnout vlastní pohled na jeho ústřední motivy. A i když se při tom od Kingovy předlohy v lecčems odchyluje, zároveň ji tím svým způsobem ctí.

Ani samotná šikana nebývá vždy černobílá. Pro některé může představovat cestu k uznání, získání pochybného přátelství nebo alespoň pocitu, že někam patří. Touha zapadnout přitom dokáže člověka přimět k jednání, za které by se za jiných okolností styděl, a hranice mezi pouhým přihlížením a aktivním ubližováním se tak může snadno rozostřit. Carrie je v jádru především tragickým příběhem, protože v jeho centru stojí skupina mladistvých, která má celý život teprve před sebou. Hříchy mládí ovšem občas mohou člověka dohnat ještě během něj.

Flanaganova Carrie tak do velké míry vypovídá o generaci Z, jejíž dospívání ovlivňují nejen tradiční problémy spojené s hledáním vlastní identity a potřebou někam patřit, ale také sociální sítě, které dokážou ponížení a šikanu přenést daleko za hranice školních chodeb. Vlivy se sice mění, vzorce ovšem zůstávají podobné. Nová adaptace známého příběhu tak může na první pohled působit zbytečně, její výpovědní hodnota ovšem může přetrvat i díky novým interpretacím a reflexi současné společnosti. To ostatně dokládají i nadčasové příběhy, jako je Romeo a Julie. S dílem Williama Shakespeara Carrie spojuje především pohled na mladé lidi, jejichž životy ovlivňují okolní konflikty, společenské tlaky a jednání druhých.

Rozšiřování původního příběhu s sebou ovšem přináší také určité nástrahy. Zatímco celovečerní adaptace musí pracovat s omezeným prostorem a směřovat k jasně vymezenému vyvrcholení, seriál si může dovolit věnovat více času jednotlivým postavám i motivům, které v předloze zůstávaly spíše v pozadí. Zároveň však musí obhájit, proč si příběh zaslouží tak rozsáhlé zpracování. Flanaganova snaha nabídnout vlastní pohled na známou látku je sice pochopitelná. Důležité ovšem je, zda nové nápady původní příběh skutečně obohacují, nebo ho naopak vzdalují od toho, co z něj udělalo nadčasovou tragédii. Během sledování se tak občas nelze ubránit pocitu, že by Flanagan z této látky mohl vytvořit mnohem dynamičtější a možná i funkčnější celovečerní film. Nadále ovšem počítá s vizí tří sérií, a přestože lze jen těžko odhadovat, jakými směry se hodlá vydat v těch dalších dvou, určitá vodítka jsou patrná už nyní. Díky nim lze zpětně lépe docenit i některé momenty, které se zpočátku mohou jevit jako nadbytečné.

Carrie není pouze dramatem o dospívání, šikaně a hledání vlastního místa ve světě, ale také příběhem dívky, jejíž schopnosti postupně přestávají být něčím, co by dokázala plně ovládat. Právě střet mezi její touhou žít jako ostatní a něčím, co ji od okolí ještě více odděluje, představuje jeden z nejzajímavějších aspektů celé látky. Otázkou ovšem zůstává, nakolik se Flanaganovi daří tuto proměnu využít také k budování napětí a zda se jeho důraz na postavy a jejich motivace nestává místy důležitějším než samotný horor. Před Flanaganem jsou stále dvě další série, v nichž může případné nedostatky svého pojetí napravit. Už nyní se ovšem objevují nástrahy, které mohou jeho ambiciózní vizi nakonec zlomit vaz.

Na druhou stranu je Flanagan jedním z nejpovolanějších současných tvůrců pro adaptování Kingových děl a právě Carrie pro něj může představovat příležitost ukázat, že dokáže nejen převádět spisovatelovy příběhy na obrazovku, ale také je rozvíjet způsobem, který jim dodává nový rozměr. Už Doktor Spánek se přitom neobešel bez jistých kompromisů a změn způsobených především nutností navázat na filmové Osvícení Stanleyho Kubricka, k jehož odchylkám od knižní předlohy měl samotný King dlouhodobé výhrady. V případě Carrie se ovšem Flanagan vydává ještě o kus dál. Plány na další dvě série tak po skončení té první vzbuzují zvědavost, ale i jisté obavy. A to bez ohledu na to, jak děsivě může představa tak rozsáhlého rozvíjení původního příběhu působit.

Herecké výkony patří k nejsilnějším stránkám seriálu a největší pozornost na sebe strhává Summer H. Howell v hlavní roli. Její Carrie není od počátku pouze uzavřenou a traumatizovanou dívkou, kterou okolí postupně dožene k tragédii. Howell v ní dokáže vystihnout také upřímnou dobrosrdečnost, zvědavost a nadšení z možnosti konečně poznat svět mimo zdi vlastního domova. Právě díky tomu působí její pozdější proměna o to bolestivěji. Herečka navíc dokáže postupně odkrývat i Carriein narůstající hněv, aniž by z ní udělala jednoznačné monstrum. Divák tak stále vnímá člověka, jehož utrpení dokáže pochopit, i když se jeho schopnosti a rozhodnutí stávají čím dál nebezpečnějšími.

Samantha Sloyan je jako Margaret White neméně výrazná. Její výkon nestojí pouze na náboženském fanatismu a snaze ovládat vlastní dceru. Margaret dokáže svou pokřivenou představu o správném životě přenášet i na své okolí a seriál z ní vedle děsivé matky činí také člověka, který umí využívat strach a přesvědčení druhých ve svůj prospěch. Právě tento rozměr dává její postavě v moderním prostředí další znepokojivou vrstvu.

Amber Midthunder v roli učitelky Rity Desjardin naproti tomu představuje jednu z důležitých protiváh nepřátelskému prostředí, v němž se Carrie ocitá. Její postava se snaží dívku chránit, sama však působí jako člověk, který si uvědomuje, jak obtížné je skutečně zasáhnout ve chvíli, kdy se šikana a krutost stávají součástí celého školního prostředí. Midthunder tak do příběhu vnáší potřebnou lidskost, aniž by její postava působila jako snadné řešení Carrieiných problémů. Všechny tři herečky tím pomáhají udržovat v centru pozornosti lidskou tragédii, která by bez přesvědčivě vykreslených postav mohla snadno ustoupit do pozadí za hororové prvky a rozšiřování Kingova fikčního světa. A naštěstí tomu dopomáhají i další herci jako Matthew Lillard nebo Kate Siegel. 

Vedle dramatické roviny přitom zůstává důležitá také hororová stránka příběhu. Carrie není pouze obětí okolností, ale také dívkou, jejíž schopnosti postupně mění způsob, jakým ji vnímá její okolí i ona sama. Telekineze nepředstavuje jen prostředek k dosažení známého tragického vyústění, nýbrž také další zdroj napětí. Carrie totiž musí vedle vnějšího nepřátelství čelit něčemu, čemu sama nemusí plně rozumět a co ji může ještě více oddělit od světa, do něhož se tolik snaží zapadnout. Právě zde se ukazuje, jak důležité je vyvážit psychologickou propracovanost postav s potřebou budovat znepokojivou atmosféru. Čím více prostoru seriál věnuje motivacím jednotlivých postav a společenským tématům, tím větší nároky zároveň klade na vlastní hororovou stránku. A právě v tomto ohledu se ukáže, zda má Flanaganova snaha rozšířit původní příběh skutečně smysl, nebo zda by některým motivům přece jen více slušel sevřenější formát.

Největší otazník tak nakonec visí nad samotným rozsahem Flanaganovy vize. Rozšířit známý příběh o další postavy, motivy a souvislosti je jedna věc, udržet přitom jeho naléhavost po několik sérií však představuje úkol podstatně náročnější. Carrie je především tragédií, jejíž síla spočívá v postupném směřování k nevyhnutelnému střetu. Čím více prostoru Flanagan svému světu věnuje, tím větší riziko hrozí, že se ústřední konflikt začne vytrácet pod nánosem dalších dějových linií. První série tak vedle příslibu nových možností odhaluje i slabiny přístupu, který chce z relativně sevřeného příběhu vytvořit mnohem rozsáhlejší vyprávění. Zda se tvůrci podaří tyto problémy v budoucnu překonat, zůstává otázkou. Už nyní je ovšem zřejmé, že další pokračování budou muset nabídnout něco víc než pouhé rozšiřování známého světa. Zajímavých podnětů je ovšem přítomno víc než dost.

---

Autor: Tomáš Bejvl
Foto: Amazon Prime Video