Na české verzi HBO GO se již pár dní ohřívá britská třídílná série Čas, z jejíhož plakátu na nás zvrásněným pohledem hledí tvrďáci Stephen Graham a Sean Bean. Herci zkušení, charismatičtí a natolik výrazní, že jejich vzájemné setkání v rámci krátké série nás donutilo věnovat jí tři hodinky, které nás dostaly do průměrně omšelé liverpoolské věznice. V té se potkávají dvě výjimečně obyčejné postavy. Mark Cobden, všední středoškolský učitel, rodič, občasný fanoušek vodky a obecně řečeno nevybočující člen davu. A Eric McNally, stejně obyčejný dozorce, taky táta od rodiny, místo vodky však holduje whiskey. Výrazněji je odlišuje pouze to, na jaké straně mříží kdo z nich zrovna sedí. 

Nejedná se o příběh, kterak si průměrný muž získává renomé ve vězení, aby si nakonec vydobyl svou pozici mezi ostatními mukly. Ani hledání pravdy v boji se slepě křivou spravedlností není tím tématem, které bychom v Čase našli. Překvapivě příběh nijak nenavazuje ani na další zamřížovaná dramata, jako je třeba Trestná lavice. Charakteristická je pro tuto sérii zejména všednost, a to v dobrém slova smyslu. Namísto silných dějových vrcholů nebo brutálního násilí, častými to průvodními jevy právě vězeňských dramat, se Čas zabývá spíše hloubavým introspektivním zamyšlením nad tím, jak málo stačí k tomu, abychom si v rámci nejednoznačných morálních dilemat zvolili tu horší stranu. Skrze jednání obou postav, které není přehnaně dramatické, ale naopak velmi uvěřitelné a pochopitelné, dostáváme představení toho, co může vězeňský systém plný nemorálních figur udělat s člověkem, který vlastně nechtěl udělat vůbec nic špatného. 

Tím se dostáváme k hlavní výsadě a zároveň největšímu lákadlu seriálu, ústřední herecké dvojici. Výkony obou herců nestojí na emotivních výlevech, ale naopak jsou velice subtilní, syceny drobnými gesty, které jen zdůrazňují charismatické projevy obou hlavních rolí. Sean Bean sice doma nepřehazuje herecké ceny vidlema, o tom, že s přehledem utáhne hlavní roli, ale pochybuje málokdo. Nejinak je tomu u Stephena Grahama, který své skvělé herectví dovedl prodat již mnohokrát, nedávno například ve fantastickém fláku Boiling point. Díky jejich uvěřitelným a nepřehnaným výkonům jsou originálně pojatá ústřední témata seriálu zdařile akcentována. 

 Civilní projevy totiž pomáhají navodit atmosféru všednosti, kterou jsem zmiňoval začátkem recenze. Neobyčejně pojatá obyčejná situace totiž může probouzet emoce snáz než přehnaná snaha o dramatizaci. Už jen samotná událost, která iniciuje celý příběh a dostane postavu Seana Beana za katr, je tu demonstrována s takovou samozřejmostí, až z toho mrazí. Podobné scény bývají často zobrazovány formou rozostřených flashbacků s hitchockovskou hudbou a mohutným důrazem na zvuk. Nic takového tu nenajdeme, nejede se tu na sílu. Celá situace tu působí všedně a omšele. Díky tomu se nevyhnutelně dostaví mrazivý dojem, že jsme právě viděli něco běžného, a přesto zásadního, co se bohužel může stát každému z nás. Celý dojem je nakonec podtržen Beanovým projevem, kdy celou událost zasněně vypráví u večeře při popisu toho, jaký den měl v práci, jakoby se nechumelilo.  

Empatické cítění s postavou je nám tak díky zdůraznění realističnosti celé situace velmi usnadněno. Morální dilemata, na nichž seriál staví v poslední epizodě, tak mají mnohem větší dopad. Zasazení uvěřitelných smrtelníků do zkaženého prostředí nám tak přináší situace, kdy si naši hrdinové nevyhnutelně musí zvolit, na jakou stranu se přikloní. Otázky morálky a nejednoznačných voleb mezi blahem rodiny, dodržováním zákona a vlastním prospěchem se dostávají do popředí. Psychologické i jiné dopady těchto velmi náročných dilemat pak mají patřičný efekt a jsou vyobrazeny tak, aby byl udržen dojem uvěřitelnosti celé série, zároveň ale nebyly emočně ploché. Daří se to i díky gradaci v průběhu epizod. Expozici je věnována prakticky celá první epizoda a šťavnatých dějových otoček se dočkáme vlastně až s koncem příběhu, což ale naštěstí nechává čas na angažování se do pocitů postav. 

Přestože je postupná stavba charakterů hlavní výsadou seriálu, zároveň se jedná i o hlavní neduh. Seriál je zcela jistě zaplněn živými a zajímavými postavami, všichni ale víme, že stojí a padá s Beanem a Grahamem. Proto nejvíc zamrzí, že tito hrdinové paradoxně nemají příliš společného prostoru. A je až s podivem, jak málo tvůrci pracují s jejich vzájemnými konfrontacemi, neboť motivem seriálu jsou právě zmiňovaná dilemata, která jsou společná všem účastníkům vězeňského systému. Výměny mezi dvěma hlavními představiteli tak mohly ještě více zdůraznit ústřední témata seriálu. Graham a Bean mají však příliš málo společného prostoru. Dojem kompaktnosti se tak vytrácí na úkor pocitu, že sledujeme dvě oddělené linie, které mají trochu podobné schéma a odehrávají se na jednom místě. Což je zatracená škoda, protože když už se tyhle dvě persony potkají v jedné cele, už tak dobrý seriál se posouvá o příčky výš. S posledním dílem jsem získal pocit, že tvůrci si svou chybu uvědomují a snaží se ji dohnat nejasnými dějovými odbočkami, které mají oběma mužům dát společný čas. Bez potřebné gradace a postupného budování to ale působí příliš násilně.

Jiné neduhy naštěstí nenacházím a s klidem tak mohu doporučit skvěle zrežírovanou a ještě lépe napsanou minisérii, která výborně pracuje s realističností celé situace a na nejvyšší příčky hodnocení ji dostávají zejména výborné výkony obou hlavních představitelů. Vězení s prohnilými grázly málokdy působilo takhle uvěřitelně a mrazivě zároveň.