Při velkém počtu streamovacích platforem, které natáčí své vlastní materiály jako na běžícím páse, se občas může stát (ať už záměrně, nebo náhodou), že se sejdou dva tematicky podobně laděné seriály na dvou „internetových televizích“. Černá holubice (Black Doves) sice na Netflixu neměla premiéru ve stejnou dobu jako The Agency na Amazon Prime Videu, nicméně jejich příběhy jsou si v něčem podobné. Black Doves i The Agency vypráví o tajných vládních agentech, kteří začnou porušovat pravidla svých organizací tím, že dají na chvíli průchod svým emocím, vnitřním potřebám. V obou seriálech je to ale zpracované trochu jinak. Black Doves sleduje od počátku následky právě jednoho takového vztahu, což také rozpoutá dění kolem hlavních postav, Helen Webb (Keira Knightley) a Sama Younga (Ben Whishaw).

Romance zde ale nejsou jediným tahounem děje, spíš jeho startérem Proto se o těchto podstatných vztazích dozvídáme z retrospektiv. Jsou nám překládané ve formě útržkovitých vzpomínek, někdy se jedná jen o několikavteřinové flashbacky o jednom záběru. Postupně se pak na některých místech postavám vzpomínky vrací, přičemž flashbackům ubývá na útržkovitosti a předkládají o něco kompletnější informace, s jejichž pomocí bychom si mohli jako diváci dávat dohromady ucelenější přehled o tom, co se vlastně všechno dělo.

Ve flashbacích seriál zprostředkovává nejen romanci. Jedna z epizod je téměř celá odvyprávěná zpětně, je to pečlivě postavená narativní hra o minulosti Sama Younga. Je tu i epizoda vyprávějící o minulosti Helen, nicméně vzpomínková rovina tohoto dílu neposkytuje natolik zásadní informace pro budoucí dění jako právě ta Samova. Epizoda o Samovi totiž ve flashbacích odhalí nejen jeho minulost, ale taky zásadní informace pro děj.

Většina vzpomínek obsahujících historii milostných vztahů je natočena dost vkusně. Vlastně se docela dobře dívá na celý seriál, jehož estetická rozhodnutí jsou vhodná i pro vyprávění. Když se postavy o něčem závažnějším baví, často se v jejich rozhovorech nestříhá z jedné na druhou, ale sledujeme delší záběr na jednu z nich a její reakce, zatímco mluví i ta druhá. Práce se záběry a střihem se tedy víceméně povedla. Sem tam na nás Black Doves vybalí pečlivě konstruovaný záběr, který je ovšem spíš jen bonusem, nepřinášejícím nic zvláštního do děje, nebo alespoň do atmosféry.
Akce tady není poskrovnu a docela se povedla. Kolikrát se v ní postavy snaží při bitkách použít vše možné, co jim prostředí nabídne, zkrátka se tu dobře využívá okolí. Navíc jsou akční scény přehledně zpracované, což jde ruku v ruce s celým vizuálem seriálu.

To máme tedy zhodnocení romantické roviny, střihu a kamery, práce s flashbacky… Vyjmenované prvky seriálu se dají spolu s herectvím označit za klady (kdo by taky čekal, že Keira nebo Ben podají špatný výkon). Jenže Černé holubici se to nedaří úplně držet dohromady tak, aby to nepůsobilo trošku slepeně. Sice je naprosto logické, jakým způsobem na sebe události z minulosti a přítomnosti navazují, ale seriál to nezvládá úplně držet na stejné rovině. Nedaří úplně nejlíp přepínat mezi romantickou linkou a akčnějšími pasážemi. Navíc některé části ani nejsou tolik emotivní, jak by zřejmě chtěly být.

Dalším problémem je, že ona tajemná organizace je tu možná až příliš tajemná. Seriál totiž úplně neprozradí, jakým způsobem funguje, což by mělo být zásadní pro audiovizuální dílo, v němž hraje něco takového velmi důležitou roli. Tohle fungování bychom měli alespoň jakžtakž chápat z toho, že se tu některé nadřízené postavy objeví z čista jasna vedle hlavních figur, což by samo o sobě mohlo být zajímavé, jenže pokud to byl záměr, tak nebyl úplně dotažený do konce. Navíc, častokrát se tu tyto postavy baví o tajných záležitostech přímo na veřejnosti a kolikrát i mezi lidmi (v kavárnách, pubech, nebo kině).

---

Autor: Petr Veselka
Foto: Netflix