Natáčet nový seriál z policejního prostředí je tak trochu sebevražda. Příslib ohrané zápletky, epizodní struktury jednotlivých dílů a všech možných klišé, které se v televizi objevily od CSI až po Právo a pořádek, v divácích může vyvolat dojem, že sledovat nové eskapády s nepravděpodobným dopadáním zločinců vyjde nastejno jako se koukat čtyřicet minut do zdi.

V případě Common Law je to zeď sice řemeslně zručně odvedená, ale stále zaměnitelná s tuctem podobných „vyšetřovacích“ seriálů. Tentokrát to ale má být taky trochu komedie. Wes Mitchell a Travis Marks jsou parťáci, kterým před bytím nejlepšími detektivy Los Angeleského policejního oddělení brání jedna nevýhoda – vzájemně se nemohou vystát. Proto jim kapitán nařídí, aby společně chodili na skupinovou terapii, kde kromě nich své problémy řeší hlavně páry. To je zhruba jediná ozvláštňující formulka, kterou se seriál trochu vymezuje od ostatních. Jen co po úvodní scéně duo zasedá do policejního vozu, rozjíždí se nový případ se zavražděným synem, ukradenými drogami a pěti tisíci dolarů. Tam už jde vše přesně tak, jak podle nalajnovaného schématu.

Když se ale na Common Law nebudete dívat kvůli ohrané zápletce čítající jeden případ na jeden díl (nemyslím si, že by se tahle struktura do budoucna změnila), co tady zbude? Buddy komedií o dvou policajtech jsme ve filmovém světě měli mnoho – mezi oběma protipóly, řekněme třeba Smrtonosnou zbraní na té lepší straně a Policajty na baterky na té horší, je propastný rozdíl, ale nemůžeme říci, že by novinka od USA Channel překypovala vyvážeností nebo představovala křečovité fóry na téma „černý/bílý policajt“. Ona je totiž někde mezi a rozhodně stále ještě hledá své místo.

Už od prvních minut je sice cítit jistá odlehčenost, ale že by byla dotáhnuta do nějakého absolutoria, to se říct nedá. Humor není kdovíjak propracovaný a každý potenciální vtip je pro jistotu následován komediální hudební melodií, aby náhodou divákovi neuniklo, že se právě měl zasmát. Policejní zápletka (tedy přibližně 90% dílu) je předvídatelná a divákovi naprosto ukradená – v zajímavosti ji překoná maximálně leckterá epizoda Alcatrazu. Hrdinové jezdí po městě, občas někoho zatknou, občas někoho vyslechnou a aby se neřeklo, že je to jenom o prostém vyšetřování, zmíní také nějaké osobní problémy. To je zatím vše, co se dá z pilotu odnést. Do budoucna se tvůrci budou hodně muset popasovat s tím, aby jejich seriál nespadl do šedého (pod)průměru.

Jedinou docela obstojnou věcí je herecké obsazení. Hlavní duo v podání u nás docela neznámého Warrena Kolea a Michaela Ealyho (toho si můžete pamatovat například z posledního Underworldu nebo z Rychle zběsile 2, v seriálech zase z Californication nebo FlashForwardu) se docela slušně doplňuje, chemie mezi nimi sice není na úrovni Sherlocka Holmese, ale i tak působí docela nenuceným dojmem. „Bromance“ se zatím ale nijak nevyvíjí - občas jsou na sebe naštvaní, občas se přátelsky poplácávají po zádech, rozhodně bych to ale na skupinové sezení s psycholožkou neviděl. Tam fanoušci Ztracených jistě poznají Sonyu Walgerovou aka Penny jako doktorku Ryanovou, která vede zmíněný psychologický kroužek.

Nejhorší na tom ale je ta nezajímavost. Hrdinové nejsou žádní masoví vrazi, geniální asociálové nebo minulostí zmítaní ztroskotanci, jen dva obyčejní policajti, co řeší obyčejné případy. Bohužel tím nejrutinnějším způsobem – žádné dedukce ani audiovizuální žranici po vzoru CSI nečekejte. Americká média často seriál přirovnávají k Monkovi říznutém Agenturou Jasno, což je docela trefné přirovnání. Až na to, že terapeutické sezení tam hraje druhé až třetí housle (vyskytuje se vlastně jen v úvodní a závěrečné scéně). Jak už bylo řečeno, vše ostatní se až nebezpečně přibližuje tomu, co máme možnost vidět v pátek ve tři odpoledne na Primě. Čili předvídatelný a zaměnitelný seriál, který si zapnete u vaření a vypnete, když dojíte oběd.

P.S. Pochopil někdo ty křečovitě naroubované citáty od Junga vpasované mezi scény?