Policajti, vojáci, hasiči, i ti právníci dokážou být drsní. Ne v tom smyslu, že někoho odzbrojí naleštěnou propiskou či ostrým humorem. To taky. Známe ale i takové, kteří se nebojí tu a tam si lehce zašpinit ruce něčí krví. Jedno povolání, které má k akci většinou dost blízko, se ale až doteď drželo v tomhle směru celkem zkrátka. Doktoři. Jasně, House občas někoho přetáhl holí, Chirurgové se ale prali jenom kvůli holkám a podle videí, co jsem našel na youtube, se to samé dělo i v Pohotovosti. A to příliš akční není. Navíc, kdyby se pánové drželi univerzálního pravidla bros before hoes, na modřiny by vůbec nedošlo. Teď ale na obrazovky dorazil chlap, který když na to příjde, zvládne ve stresu střílet stejně tak dobře, jako zašívat rány nebo předepisovat léky. Jmenuje se John Ellison a jeho život se brzy trochu zkomplikuje.

Komplikace, jak jsem si dovolil tento nový americký seriál od stanice USA (Kravaťáci, Mr. Robot) přeložit, je v podstatě tradičním nemocničním dramatem, s takovou akorát kapkou twistu, aby se odlišil od té hromady dalších ale zároveň už nespadl do jiného subžánru. V pilotu tak dostávají tvůrci dostatek prostoru nejen k lehkému manévrování se základním dějem ale přitom v pohodě stíhají pokrýt i představování nemocničního personálu, jakž takž zobrazení chodu nemocnice a především detailní rozbor jednání hlavní postavy. Což by vlastně jinak znělo docela skvěle, až na to, že tuhle postavu jste už viděli stokrát předtím (často mnohem lépe) a kdokoliv alespoň trochu bystrý, dokáže bez problémů odhadnout, o jaký asi typ člověka půjde už cca po pěti minutách. Jedná se o klasického „zachráním je všechny“ dobráka, jenž je unavený a ztrápený životem ale vlastně to všechno dělá ze správného důvodu, jelikož věří, že každý život je posvátný a jeho životní misí prostě musí být pomáhat ostatním. Za každých okolností. I když se jedná o malou veverku. Pff, co si namlouvám. Když mi bylo sedm let, zachránil jsem v parku malého ptáčka a do dnes se díky tomu cítím skvěle. Druhý den jsem v tom stejném parku sice omylem odcizil kolo, to si ale necháme do jiné recenze.

Zpátky k panu doktorovi. Ten jakmile selže, automaticky viní sebe. Zní to jako klišé? Je. Irský herec Jason O’Mara (The Good Wife) to ale prodává poměrně zbaštitelným způsobem, takže ve výsledku mu budete fandit tak i tak. A že bude proč. Nebo jste si mysleli, že takový muž tráví svůj volný čas obšťastňováním své manželky? Kdeže. On mnohem raději zachraňuje životy neznámým teenagerům rovnou uprostřed válečné zóny mezi dvěma drogovými gangy.

Klid. Zas tak horké to tam není. Jedno auto, tři kulky a je po všem. Popravdě, jestli vám to doteď zní celé hrozně obyčejně, nezajímavě a přemýšlíte, jestli má vůbec cenu s něčím takovým ztrácet čas, odpovím vám rovnou – nemá. To pozitivní, tedy můj příběh o záchraně malého ptáčka, už znáte. Těch důvodů, proč seriálu nevěnovat pozornost, je bohužel mnohem víc. Tak například, jste pracující člověk, máte přátele, rodinu a omezený volný čas, nebudete jej přece zahazovat něčím, co se ani nesnaží nějakým způsobem vystupovat z řady. Nejste já. Explicitní násilí? Ne. Chytře napsané postavy? Ne. Vtipné/úderné dialogy? Pomálu. Vizuál? Z mého okna jsou lepší obrázky. Hudba, herci, atmosféra – kam šáhnete, tam je to prostě nuda a šeď. Zbývá tak jen ten háček, ten twist, kterým se vám chce tvůrce Matt Nix pokusit dostat pod kůži. Jenže ani to mu příliš nevychází. Děj sice začíná od konce a vrací se postupně k té nejdůležitější události, od které se celý příběh dál vyvíjí ale to už jsme tu taky x-krát měli. Z celého díla je zkrátka cítit marnost a prudký záchvěv neoriginality. Co hůř, už tu marnost pociťuji i na sobě.

Sakra. Zatraceně, nakazil mě! Co teď, můj život je už tak dost komplikovaný. Nepotřebuji, aby se to ještě zhoršilo. Než se naději, skončím jako strhaný čtyřicátník, kterého vyslýchá béčková kopie baloňákového Columba s jeho věčným „ještě jedna věc.“ Horor. Ale co s tím, mám snad přejít do ich-formy a začít plácat jen tak o ničem?

To nemůžu. Vždycky. Se. Drž. Struktury. Teď už to i přes můj zjevný handicap prostě musím doklepat. O ptáčkovi jsem vám pověděl, obrázky jsem vyplýtval, další chválu nemám, o vedlejších účincích tohoto díla si po přečtení mé recenze každý domyslí své, a mým posledním úkolem tak je, zakončit to celé na pozitivní notě, tak abych neodradil případné čtenáře od příštích článků. Notak, do té doby už mi bude určitě líp. Nebojte. A když ne, umřu jako hrdina. Což je něco, co tenhle seriál asi nečeká. Ten umře jako loser. Potichu a nenápadně. Vlastně, můžete mi klidně věřit, že už o něm nikdy neuslyšíte. Tak běžte ven, radujte se ze života a až vás manželka/manžel nebo přítelkyně/přítel začnou doma v ložnici svádět, proboha, za žádných okolností od nich neodcházejte. Věřte mi.