Ve chvíli, kdy se v redakci pečlivě plánuje, kdo se v nadcházející seriálové sezóně ujme zaběhnuté stálice či nového televizního projektu, se vždycky stranou zatoulá věc, o kterou prostě není zájem. To byl případ také čerstvého sitcomu Dads - jednoduše ignorace. Tudíž jsem si týden před premiérou odvážně řekl: "Čert to vem! Plakát vypadá dobře, a borec stojící za Robot Chicken by snad s nějakou hovadinou na trh nevyšel. Jdu do toho!"

Naivita škodí zdraví. A přitom tu bylo tolik varovných znaků! Taťkové ještě ani pořádně nezačali, a už jsou v médiích notně provaření. Projekt totiž již celý měsíc před premiérou doprovázely nejen zvučné reklamy (ohánějící se tvůrci Teda a Griffinových), ale například i četné rasistické skandály. O japonských školačkách s obřími výstřihy, niterných přirozeních obyvatel Asie nebo černém Santa Clausovi se holt nežertuje.

A nežertuje se tu vlastně skoro vůbec. Což je dost s podivem, protože jeden by řekl, že když spolu Seth Green (Eli) a Giovanni Ribisi (Warner) založí herní společnost - v jejímž repertoáru bude mj. gamesa s názvem Kill Hitler - a kteří budou následně muset ve volném čase denodenně přežívat domácí válku s vlastními otci, mohla by se z toho klidně vyklubat vtipná záležitost... Jo, přátelé, vypadá to, že zlatá éra sitcomů je nenávratně v prčicích.

Žánr není mým šálkem kávy. To ale neznamená, že bych neměl pochopení pro šílenství kolem HIMYM, nedokázal ocenit kreativitu TBBT, nebo si s potěšením neužil pilot legračního Vicious s Gandalfem. Nesmí se ale vařit z vody. Nejen, že se v Dads objevují s léty již značně vyčpělé, dávno tisíckrát omleté fórky - je to navíc i pořádná otrava. A může za to také laugh track. Tenhle přikrášlující divácký smích tu spolehlivě zabíjí vše, čemu by se eventuelně s přimhouřenýma očima dalo říkat atmosféra.

Zoufalá snaha o zčeření sitcomových vodOsobně jsem doufal spíše ve skutečnost, že se nový seriál vydá cestou výborné a stále ještě fungující Modern Family. Experimentální mockumentary je hodně fajn, a sem by se dle mého názoru parádně hodilo. Ale ne. Eli a Warner se doma po ránu hádají s partnerkami, v práci řeší, jak zapůsobit na japonské investory, a nejen po nocích potom vyčerpaně soupeří s dotěrnými a rádoby vtipnými otci, kteří se prý jen snaží, dělat pro své synátory to nejlepší. A je to všechno, jenom ne vtipné. Spíš zoufalé. Je velmi těžké, prodat egoismus nabubřelých postav tak, aby se mu (skuteční) diváci smáli.

Zatím tedy jedním slovem propadák jako kráva a vážně nerozumím tomu, co zde pohledávají tak zvučná herecká jména. Připojte se spolu s autorem recenze k hromadné petici za zrušení laugh tracku (už to prostě není in, nemůžu si pomoct), a zapněte si raději ono údajně skomírající a natahované Jak jsem poznal vaši matku. Jednou jedinkrát jsem se u Dads během jejich dvacetiminutové stopáže mírně pousmál, pilot však zatím trapnost sama. A nezachrání to ani skutečnost, že je Eli dle stylového plakátu v jeho apartmánu fanouškem Akt X.