A už máme konec. Seriálu, který řadu týdnu okupoval nejen televize českých domácností, ale také první strany novin a internety. Každý chtěl vědět i ten nejmenší detail a zajímavost o orlických vraždách, Jonákovi či reálných vyšetřovatelích zmiňovaných případů. Z Devadesátek se zrodil až nečekaný fenomén, jenž nejen, že se dokázal zbavit nálepky prequelu Případů 1. oddělení prakticky už po prvním díle, s průměrnou sledovaností 2,23 milionů diváků se však hlavně stal nejsledovanějším českým seriálem za 18 let. A to je úspěch, jaký nečekal asi opravdu nikdo. A taky úspěch, který si tým okolo režiséra Petera Bebjaka a scenáristy Josefa Mareše bez debat zaslouží.

Devadesátky totiž ukazují, že i u nás se dá natočit strhující, napínavá a výtečně gradující kriminálka splňující i přísnější zahraniční měřítka. A že takový kousek rozhodně nemusí vzniknout v koprodukci HBO, ale i na staré dobré České televizi. A člověk v podstatě ani neví, kde dřív chválit. Máme tu opravdu špičkovou atmosféru devadesátých let, která funguje do sebemenšího detailu, od tehdejšího oblečení až po stylová intra sestřihaná z tehdejších zpráv i dobových disco hitů. A hlavně perfektně zobrazuje divoké devadesátky, kdy vyšetřovatelé nemohli věřit nikomu a mafiáni či zabijáci si dovolili opravdu všechno. Moderní dynamická kamera pak výtečnou atmosféru a výpravu paradoxně hezky dokresluje.

Hlavní trumf ovšem tkví v samotném scénáři, při jehož psaní byl Mareš stejně pečlivý, jako ve svých vyšetřovatelských dobách a věnuje se zde i tomu sebemenšímu detailu. Po spíše seznamovacích úvodních dvou dílech a točení se okolo Jonáka se nejen naplno dostanou ke slovu orlické vraždy, ale zejména hlavní síla tvůrčího týmu. Ta tkví v tom, jak realisticky a detailně dokáže Mareš zobrazovat úmornou policejní práci a naplno ukázat, co všechno musí muži zákona absolvovat pro dopadení pachatelů. 

Napětí se tu tedy buduje prvky, u nichž byste to ani nečekali. Ty nejvíce strhující pasáže si pro vás autoři připraví ve chvíli, kdy musí sehnat potápěče, trpělivě hledat sudy, řešit s jednotlivými kraji povolení či mít do poslední tečky správně vyplněné všechny soudní příkazy. Zejména čtvrtá a pátá epizoda jsou díky tomu neskutečně vtahující a intenzivní jízdou, jež vám piplačku policejní práce ukáže v neuvěřitelně detailním světle. Mareš jde pak v tomto případě možná ještě více na dřeň než v Případech 1. oddělení. Ano, pořád se jedná o autorskou licenci, která má do ještě tísnivější skutečnosti daleko (na což skuteční vyšetřovatelé nyní v médiích rádi upozorňují), i přesto ovšem divák snadno získat pocit co největší realističnosti.

A to i díky precizní a sebejisté Bebjakově režii, jenž dokazuje, že se silným materiálem a skvělým týmem za zády dokáže velké věci. Scénář pak kromě pečlivé kriminální linie servíruje i sympatické postavy, jež si divák velmi snadno oblíbí a prožívá jejich osobní dramata či konflikty. A to samozřejmě i díky parádnímu obsazení. Tomu vévodí excelentní Martin Finger coby zarputilý detektiv Plíšek (i když má svými vlastnosti do klidné starší verze Bolka Polívky ze zmiňovaných Případů pořád daleko), záda mu však kryje výborný Ondřej Sokol a každým dílem se zlepšující Kryštof Bartoš. Seriál pak zaujme i mnoha vedlejšími roličkami, i když takový Matouš Ruml coby trefně obsazený Černý mi v závěru přišel vlastně dost nevyužitý.

Čímž se dostáváme k asi jediné mé výtce ke kriminálnímu megahitu – tvůrci si totiž během seriálu nastavili tak vysokou kvalitativní laťku, že samotné finále z mého pohledu nevyužilo veškerý potenciál okolo orlických vrahů a jistým postavám či důležitým událostem nevěnují dostatek pozornosti. Což je samozřejmě zapříčiněno i tím, že se toho ve finále muselo zkrátka odvyprávět tolik, že na všechno nezbyl čas. I přesto zůstává závěr i přes nesporné řemeslné kvality a vypiplaný scénář z mého pohledu malinko antiklimaktický. To ovšem ve výsledku nic nemění na tom, že nám Česká televize naservírovala jednu z nejlepších tuzemských kriminálek poslední dekády, která se díky skvělé režii a poctivé práci Josefa Mareše může srovnávat i s (minimálně) evropskou konkurencí. Tento divoký výlet do devadesátých let totiž rád absolvuji i opakovaně a budu doufat, že se i přes původně míněnou minisérii druhé řady nakonec dočkáme. Díky nečekanému megaúspěchu je to nejspíš jen otázkou času.

P. S.: Znalost Případů 1. oddělení sice není třeba, fanoušci seriálu si však užijí scenáristické narážky a nápaditost. Pobaví tak nejen zmínka o Vetchém, ale také zábavné vysvětlení, proč starý Plíšek neřídí a nenosí zbraň.